Podbeskydské a valašské jarní vábení
Jaro už konečně nabralo na obrátkách a po úvodních prochladlých závodech OŽ MSK se snažilo ze všech sil napravit si reputaci a usmířit si orienťáckou komunitu mimořádným přídělem příjemného tepla, což bylo patrné už o minulém víkendu v podhůří Beskyd a ještě o level více následující sobotu na Valašsku.
Začněme tedy sprintem v Bystřici, podbeskydské obci ležící na řece Olze, vizuálně náležící do třinecké aglomerace. Pořadatelé připravili pěknou nezáludnou trať, která se líbila a při dostatečné koncentraci se dala pohodově zaběhnout. Mezi závodníky OOP se překvapivě objevili i ti, kteří se na závodech vyskytují víceméně méně než více, a to hádeerák Onzík a kompletní rodina Ýkorkova, čítající Uru a Vu, o psu ani nemluvě. My se však na rozdíl od Jerome Klapky o něm zmíníme, protože jejich čistokrevný bengálský krtkodav Kiki natolik okouzlil pořadatele, že dokonce povolili Urovi vzít si ho s sebou na trať, i když to obvykle pravidla zamezují. Naší pozornosti však neuniklo, že tento ústupek udělali spíše proto, aby Kiki svým protivným štěkotem neobtěžoval na shromaždišti. Protože je pejskařů všude vidět čím dál více, možná by stálo za to vytvořit novou závodní kategorii, třeba nazvanou PFP (pes/fena/páníček), což by určitě zájem o orientační běh pozvedlo. Pes Kiki pak dovedl Uru do cíle v kategorii H65 na slušném 6. místě, zatímco zbývající dva oopáci z téže kategorie, Iloš a Ecoš, se museli bez psí podpory uskrovnit až na 7. resp. 11. pozici. Úspěšný výsledek si zpod Beskyd si odvezl Řeťa v H75, který doběhl 2/5 a určitě litoval několika nepřesností, kterému zabránily atakovat čas vítěze. Onzík startující v HDR nemá ještě tolik zkušeností, aby se mohl vydat na trať bez doprovodu. Není nám známo, do jaké míry externí podporu při navigaci využíval, ale je zřejmé, že fotbalové tréninky ho významně posunuly v rychlosti běhu, a že z dosaženého druhého místa měl radost. Je ovšem pravdou, že jméno Lionel Messi mu říká více než Tomáš Křivda nebo Miloš Nikodým. Na rozdíl od něj Va Ýkorková již žádné výsledkové ambice k životu nepotřebuje a svou tratí D55 si spokojeně „prosvištěla“ tempem lázeňských hostů korzujících po kolonádě.
Týden mezi závodem v Bystřici a cestou na následující na Valašsko stačil k tomu, aby se celá krajina převlékla do slavnostního jarně bělostného hávu. Stovky převážně bílými květy obsypaných stromů podél cest i všude, kam oko dohlédlo, si navzájem konkurovaly svou nevinnou bělostí a snažily se přivábit první nedočkavé včely, které se už stihly probrat ze své hibernační letargie. Je potěšující, že i závodnictvo oddílu OOP se mohlo potěšit touto pomíjivou krásou, protože se po delší době a ve větším počtu vydalo do terénů mimo oblast MSK , a to přímo do místa, kde se sport zvaný orientační běh před lety zrodil. Tuto historickou událost, na kterou jsou zlínští následovníci prvních pionýrů orientačního sportu oprávněně hrdi, připomněl i tento dvouoblastní závod, jehož součástí byl 77. ročník Poháru města Zlína, který je považován za nejstarší soutěž v rámci OB na světě.
Na zlínský kopec Maják, nazvaný po nepřehlédnutelném stejnojmenném vysílači tyčícím se na jeho vrcholu, se tedy v sobotním dopoledni vyšplhaly spolu s ostatními i dvě auta napěchovaná členy oddílu OOP, navíc jedno z nich doplněno dvěma kamarády Udeczkovic ratolestí, orienťákem zatím nepolíbenými mládežníky, kteří se po krátkém intenzivním rychlokurzu chystali poprvé vyzkoušet OB závod v kategorii Open. Táta Adek tak měl na hrbu kromě svých obvyklých tří kousků hnedle celou pětici mladších i odrostlejších harantů, za což by mohl úspěšně aspirovat na přední umístění v soutěži „Otec roku“. Díky své zodpovědnosti absolvoval dvacetiminutovou cestu na start s nezanedbatelným převýšením ve svižném tempu tam a zpět 3x, následkem čehož pak zákonitě dorazil na svůj start kategorie H45 už hodně vyšťavený. To se nemohlo neprojevit na jeho výkonu a ze své pozice na výsledkové listině se pak na své soupeře díval hodně odspodu.
V kategorii H65 neměl Iloš tentokrát mezi svými soupeři nikoho z vlastního oddílu, ovšem na poměření s ním se už těšila šéfka Va, protože stejnou trať měla i kategorie D55, ve které startuje. Naštěstí odstup od jejího času nebyl pro něj nijak propastně ponižující. Va se během svého závodu nějakých chybek dopustila a doběhla 7/14, Iloš obsadil 9/17 místo, oba tedy zhruba uprostřed mezi svými soupeři. Ani on se nevyvaroval chyb, dokonce jedné i typicky začátečnické – při nastavování azimutu při odběhu z kontroly si střelku buzoly srovnával s okrajem mapy, bohužel nikoliv se stranou delší, ale s tou kratší. Tím zákonitě odběhl s odklonem 90 stupňů od správného směru a dlouho nemohl pochopit, kdeže je ta velká oplocenka, na kterou musel nutně narazit. Teprve její absence ho přiměla k tomu, aby analyzoval svou předchozí činnost, odhalil triviální chybu a provedl korekci směru, což však znamenalo dvě až tři minutky k dobru. Další zbytečně ztracený čas ho stál postup kolem oplocenky místo po nedaleké pěšince, při kterém se zamotal do ostružiní tak nešťastně, že si v zoufalství snažil pomoci i hlasitými nepublikovatelnými výrazy, což mohlo konsternovat některé v doslechu běžící závodníky. A protože to po závodě netvrdili žádní zlí jazykové, ale vážená dáma českého orienťáku, tak na tom šprochu určitě pravdy trochu bylo. A když už jsme u těch přísloví, můžeme mu jen pro příště doporučit raději mlčeti zlato.
Výkvět oddílových veteránů, Tanda s Řeťou, se spolu utkali v kategorii H75, a oba pohořeli na stejné kontrole v úvodní hustníkové pasáži závodu, kde to chtělo jít mimořádně opatrně a nedivočit. Nutno přiznat, že terén na mapě vypadal přívětivěji než v reálu, a to nejen v zelených pasážích, ale i v bílém, převážně listnatém lese, kde pohyb, zvláště u šourajících se vetošů, významně ztěžovala nadmíra klacků a dalších zdřevnatělých vegetačních překážek. Tandu velká ztráta na oné kontrole posunula z druhého místa na 3/8, což zase žádná velká tragédie nebyla, a i Řeťa (6/8) by si určitě taky polepšil. V D65 překvapila svým výkonem minimálně samu sebe Va Rabicová, a to nejen svým umístěním 4/8, ale především téměř bezchybným provedením. Pouze na již zmíněné kontrole, kde se oba kolegové z H75 pěkně potrápili, něco málo nechala, ale jinak to byl z její strany excelentní závod.
Udeczkovic juniorům se dařilo se střídavými úspěchy. Nejmladší z nich, odvážná školačka Lizabeta, doběhla v HD10F k tatínkovi, čekajícímu netrpělivě v cíli, i po závěrečném sprintu se spokojeným úsměvem, když pouze nalezení první kontroly neměla zcela pod kontrolou, ale zbytek trati už zkušeně zvládla. Enžo v H12 měl však s jednou z kontrol neskonale větší potíže. Když po dlouhém hledání přestal věřit v její existenci a pokračoval v závodě dál, byl za tuto nedůvěru penalizován 10 minutami, což se samozřejmě promítlo na jeho umístění. Nejstarší Amuel střídal jako obvykle lepší úseky s horšími, takže v průměru z toho bylo průměrné umístění 9/16 ve středu výsledkové listiny H16.
Zúčastnění členové oddílu OOP byli určitě rádi, i když to na sobě nedali znát, že se nechali na Valašsko jarní atmosférou přivábit. Závod každému z nich ukázal lepší i horší stránky jejich současné výkonnosti a poodhalil možnosti ke zlepšení, kterých lze využít při dalších příležitostech.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA