Zápisky Joe Cafourka

Zápisky Joe Cafourka (100)

Cvilínská vzpomínka na Íru

Den vzniku samostatného československého státu lze oslavit různými způsoby. V případě, že padne na sobotu a patříte do komunity orientačních běžců, může být jedním z těchto způsobů i účast na závodě OB. Ti, co se přihlásili na poslední letošní závod OŽ MSK takto přímo asi neuvažovali, ale absolvováním závodu v lesích v okolí starého dobrého Cvilína si tento den určité zpříjemnili.

Kopec nad Krnovem zvaný Cvilín je nepřehlédnutelnou turistickou destinací, kde se v těsné blízkosti nacházejí hned tři významná místa –zdaleka viditelný barokní poutní kostel, pouze z některých směrů viditelná cvilínská rozhledna a v lesním porostu spíše schovaná zřícenina hradu Šelenburk. Tento objekt se však jako jediný z nich se dostal i na stejnojmennou, po mnoha letech aktualizovanou mapu. Ta zahrnuje relativně menší prostor, než měla mapa původní, a protože se jednalo o klasický závod, neměl stavitel tratí logicky jinou možnost, než vést dlouhé postupy z jednoho kraje mapy na okraj opačný.Průběžnost terénu byla velmi variabilní, oscilovala od přívětivého a téměř čistého lesa až po oblasti nepříjemně zabušené podrostem, spadlými větvemi nebo kombinací obého. Zajímavosti prostoru dodala na některých úsecích jeho členitost.

Déletrvající teplé a suché počasí předchozích týdnů bylo den před závodem přerušeno celodenním lijákem, ale pořadatelům se naštěstí podařilo vyjednat ještě alespoň jeden polojasný den, byť s nepříjemným větrem, který závodníky provětrával podstatně více na otevřeném shromaždišti dole ve městě než při závodě v lese.

Ani zmíněné poutní místo nepřilákalo z oddílu OOP více než sedmičku původně přihlášených, ze které se na poslední chvíli stala osmička, protože se na startu na poslední chvíli, jak to má ostatně ve zvyku, objevila i Ana Inčíková, toho času již krnovská rezidentka. Oddílovou mládež jsme bohužel už delší dobu na závodech nespatřili, pravděpodobně v žebříčku jejich zájmů klesá orientační běh stále níže a je snadno předstihován jinými „důležitějšími“ či v danou chvíli zajímavějšími aktivitami. Účast OOP alespoň trochu zachránila dolnolhotská sekce, která se v Krnově ukázala překvapivě v plném počtu i se „ztracenou dcerou“ Lizabeth. Obě Vidrnochovic děvčata se však závodu účastnila tak trochu inkognito, protože na shromaždišti nebyly po celou dobu k zahlédnutí.

Předvedené výkony oopáků se nijak významně nelišily od jejich obvyklého standardu. Anka, Lizabeth i Ela strávily v lese kolem 80 minut a figurovaly ve spodních částech výsledkových listin svých kategorií D35, D21 a D14. Obdobně se činila i Ana Inčíková v D55, která po delší pauze střídala na trati dobré postupy s horšími. Irka v H55 po závodě spokojeností příliš nehýřil. Chybu sice udělal jenom jednu, ale jak jsme si všimli, působí již delší dobu dost vybitě a stále se nemůže dostat do fyzické pohody. Po závodě si postěžoval, že momentálně nemá žádného partnera na výběhy a běhat samotnýho ho již moc nebaví. Snad mu zimní přestávka pomůže trochu se srovnat.V kategorii zombie (H70) měl oddíl OOP opět nejpočetnější zastoupení, tentokrát dokonce zkompletoval celé kvarteto, neboť po delší době se na závodě objevil i Irka Osek. Neběžel špatně, ale opět musel někde šlápnout na bludný kořen, následkem čehož si mohl ověřit kvalitu mapování i v úsecích závodního prostoru, kam stavitel tratě neměl v úmyslu zombíky pustit. I přes desetiminutovku, kterou blouděním strávil,doběhl o jedno místo před Řeťou, který se už jistě těší na doléčení všech svých bolístek. Podobný úlet, jako předvedl Osek, se podařil i juniorovi v této kategorii, Ilošovi. Ten si přidal navíc sice jen 5 minut, ale průnik bývalou pískovnou využitou později jako městskou skládku, zarostlou do výšky pasu těžko prostupnou vegetací skrývající velmi nerovný podklad, si bude určitě dlouho pamatovat. Nakonec mu to vyšlo na 3/11 místo, když čtvrtý z oddílového kvarteta, Tanda, doběhl o pozici za ním.Ten však, na rozdíl od svých kolegů, běžel celý závod rovnoměrně a bez výkyvů, a radostnou odměnou mu bylo především to, že ve výsledkové listině figuroval před Ldou Lachem, což zase tak často nebývá.

Tento závod, jak uvádíme v titulku, byl věnován nejen sportovnímu zápolení, ale také vzpomínce na dlouholetého aktivního orientačního běžce, který se již bohužel žádného závodu nezúčastní. Lda Ilc,zvaný Íra, díky své bývalé profesi mašinfíry, bonvivánská osobnost známá nejen všem orienťákům, a taky mnoha běžcům a běžkařům. Díky své ambiciózní a až buldočí povaze se mohl chlubit velmi úspěšnou sportovní kariérou, i když možná spojenou i s trochou hořkosti, že to na Ty úplně nejvyšší vysněné mety nedotáhl. Byl ale pověstný i tím, že některé z jeho metod sloužících k dosažení úspěchů, ať už ve sportovních nebo v podnikatelských aktivitách,bylo možno považovat za poněkud kontraverzní. Orienťácké veřejnosti bylo známo, že se již několik let potýkal s vážnou nemocí, navzdory níž stále intenzivně sportoval, přesto jeho náhlý odchod všechny zaskočil. Vzpomínka na Íru byla iniciována výstavou fotografií z jeho sportovního života, instalovanou pořadateli na shromaždišti, z nichž hlavně retro snímky vzbudily nejeden úsměv na tvářích prohlížejících. O její vytvoření se zasloužil především Írův dlouholetý kamarád a sparingpartner Onza Rouzek, který z pozice ředitele prezentoval tento závod jako Nultý ročník Írova memoriálu.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Nevada, USA

 

FOTO 1

FOTO 2

 

FOTO3

 

Zápisky Joe Cafourka (99)

Ztráta panenství u Dolní Lhoty

Další závod žebříčku MSK oblasti, tentokrát na krátké trati, byl uspořádán v nevelkém lesíku nedaleko obce s tuctovým názvem Dolní Lhota, což nabídlo některým členům OOP téměř domácí prostředí. Je skoro neuvěřitelné, že tento prostor, sice nevelkých rozměrů, ale téměř se dotýkající okraje Ostravy, s níž je dokonce spojen tramvajovou tratí, unikl pozornosti všech ostravských oddílů a o svou neposkvrněnost orientačním během přišel teprve nyní. O to se zasloužili zkušení pořadatelé pod vedením starostlivého Epy Uřeníka (MOV), kteří navíc slíbili, že les bude čistý, a jak se mohli všichni závodníci přesvědčit, nebyla to žádná klamavá reklama. Terén ani podklad nebyl nijak náročný, jeho převážnou plochost narušovala pouze vyvýšenina ve východní části mapy s prudšími svahy a poměrně hluboká centrální rýha.

Shromaždiště na loučce u malé hospůdky stačilo absorbovat obvyklý počet účastníků běžného oblastního závodu, pouze pro obsluhu výčepu byla tato akce náročným závodem na dlouhou trať. Delší cesta na start a téměř totožná zpět z cíle nikomu zřejmě nevadila, protože v teplém dni zalitém podzimní sluncem ubíhala docela příjemně.Díky malému rozměru závodního prostoru vypadaly mapy s delšími tratěmi podle očekávání dost nepřehledně. Byly doslova zasypány množstvím koleček pospojovaných křižujícími se čarami a závodníci si museli dávat setsakra pozor, aby udrželi dostatek koncentrace pro dodržení správnéhopořadí kontrol.

V úvodu zmíněné „téměř domácí prostředí“ se týkalo příslušnic rodiny Vidrnochových, jejichž dosažené výsledky, ať už Anky v D21 (14/17) či Ely v D14 (12/13),však potvrdily známé rčení, že pod svícnem je největší tma. Stálý podporovatel obou děvčat, ostravský chachar Irka, dopadl ve své kategorii H55 trochu lépe než jeho schovanky. Neskrýval radost z toho, že s pomocí předstartovního pivního povzbuzení, které jeho tělo i mysl uvedlo do potřebného excitovaného stavu, dosáhl pro něj uspokojivého umístění 4/8. Největší oddílové želízko v dolnolhotském ohni představovala samozřejmě Va Ociánová, která potvrdila v D55 roli favoritky a s náskokem zvítězila způsobem start-cíl.V kategorii ji poměrně úspěšně sekundovala Va Ýkorková, která překvapila pěkným časem i výsledkem (6/9). Zklamaný konečným umístěním musel být v tomto závodě hlavně Ýkorka v H65, který mohl jako přes kopírák napodobit vítězství Vy Ociánové, ale to by nesměl udělat na předposlední kontrole čtyřminutovou chybu, díky čemuž doběhl až druhý s dvaceti vteřinovou ztrátou. Nejvyšší početné zastoupení měl oddíl v nejstarší kategorii H70 (což z perspektivního hlediska není příliš chvályhodné), v níž startovali dokonce tři borci, počítaje v to i momentálního odrodilce Tandu. Shodou nepříjemných okolností jsou v současné době všichni tři rekonvalescenty s omezeným pohybem, kteří by mohli z fleku demonstrovat devastující účinky přemíry sportování na opotřebení dolních končetin. Jejich minisouboj vyhrál s opatrností se o běh pokoušející Iloš (5/11) před lehce kulhajícím Tandou (8/11) a převážně chodícím Řeťou (10/11).

K dokreslení celkového dojmu z příjemného a pohodového závodu už chybí jen dodat, že si ho oopáci na závěr ještě více zpříjemnili nikoli sladkou, ale cibulově masnou gulášovou tečkou.

 

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

 

Zápisky Joe Cafourka (97)

Tři malí svišti na závodech v Píšti

Obec Píšť nejsou žádné Kotěhůlky, ale typická prajzská výstavní vesnice střední velkosti s více než dvěma tisíci obyvateli. Region Prajzsko, ve kterém se Píšť nachází, můžeme pro nepříliš zasvěcené charakterizovat jako rázovitý kraj s pohnutou minulostí strádající častým střídáním hranic. Zjednodušeně a ve zkratce – před první světovou válkou patřilo Prusku, po ní připadlo přes nevůli svého obyvatelstva Československu, aby bylo po Mnichovu připojeno k Třetí říši a nakonec se po druhé světové válce vrátilo zpět do Československa. Obyvatelé tohoto regionu, Prajzáci, se vyznačují mimořádnou pracovitostí, dobrosrdečností, náchylností k dobrému jídlu, ale také šetrností blížící se, podle zlých jazyků, údajně až k hamižnosti. Na své označení Prajzáci jsou hrdí, i když u obyvatel přilehlých regionů má toto označení mírně pejorativní nádech.

Píšť je čistěpříhraniční obcí, severní okraj jejího katastru tvoří státní hranice s Polskem. O její výstavnosti a upravenosti se mohli přesvědčit všichni, kteří si tam přijeli o víkendu zazávodit. Oba závody, sobotní klasika a nedělní middle, spadaly do ŽB Morava a pro oddíly MSK to byly první poprázdninové žebříčkové závody.

Pokud se někdo z dorazivších obával, že by při závodě mohlo dojít k náhodnému narušení svrchovanosti sousedního Polska, byly jeho obavy zbytečné. Závodní prostor byl totiž situován na jih od obce v poměrně velkém a zachovalém lesním komplexu, který patří na lesní poměry nehornatých oblastí Severomoravského kraje k hodně dobrému průměru. To dávalo naději příjemnému závodění v poměrně čistém vzrostlém lese, navíc tratě delších kategorií při sobotní klasice zabrousily i do místní přírodní rezervace Dařenec.

Shromaždiště se nacházelo ve středu obce v areálu koupaliště, které skýtalo dostatek prostoru pro pohodlné zabydlení se více než pětistovky účastníků. Bohužel kvalita vody v bazénu byla z kategorie „jen pro otrlé“ a zabránila tak jeho masivnějšímu využití. Pouze pár otrlých dětí a sem tam i nějaký ten otrlý dospělý, našli dostatek odvahy k tomu, aby v ní po doběhu zchladili svá rozpálená těla. Ti co nechladili vodou, se alespoň snažili ukrýt ve stínu slunečníků nebo koupalištního porostu, protože léto intenzivně dokazovalo, že se ještě nehodlá vzdát své vlády. Slunce po oba dny nekompromisně obsadilo oblohu, snaživě pražilo a rozpalovalo vše, k čemu se dostalo, ve vzduchu dávalo o sobě vědět pár naštvaných vos a včel a vítr převážně zapomínal svůj jediný úkol – foukat.

Skupinka členů oddílu OOP se uvelebila a vztyčila oddílový prapor hned naproti okénka bufetu, aby to neměla k občerstvení daleko. Bohužel se ukázalo, že tato zdánlivě strategicky výhodná poloha byla k ničemu.Bufet byl totiž neustále okupován dlouhými frontami žízněchtivých hladovců, jejichž počet několikanásobně převyšoval jeho kapacitu, což byl sice jediný, ale významný nedostatek jinak příjemného shromaždiště.

Sobotní klasiky se zúčastnilo 12 oopáků, sestavu nedělního middle doplnili navíc Ýkorci, kteří pro sobotní absenci měli jistě pádný důvod. Nechyběl ani zraněný Řeťa s fixační dlahou na noze, signalizující jeho čerstvý úraz, když osudnou se mu stala jeho houbařská posedlost. Sedíc spokojeně ve stínu, se světlým letním kloboukem na hlavě, brýlích zrcadlovkách na očích a tvrdým výrazem v obličeji, mohl ve vnímavém pozorovateli snadno evokovat mafiánského bosse Al Caponeho v době jeho největší slávy, a jsme si jisti, že také pracovní motto tohoto šéfa amerického podsvětí „Namířenou pistolí a laskavým slovem dosáhnete mnohem víc než jen laskavým slovem“, by mu určitě nebylo proti srsti.

Sobotní cesta na start se vyznačovala poměrně velkou vzdáleností, prudkým závěrečným stoupáním (brblalové si musí uvědomit, že o to menší bylo převýšení tratí) a zmíněným poledním slunečním běsněním, takže mnoho závodníků přicházelo na start již ve stavu srovnatelném se stavem vyčerpanosti těsně po doběhu. Z oddílu na to nejvíce doplatil Irka Yšavý, který byl zchvácen vedrem a prudkým stoupáním do té míry, že po vyběhnutí na trať téměř zkolaboval a musel závod pro nevolnost ukončit. Jeho organismus se po definitivním ukončení pracovního poměru a odchodu do důchodu pravděpodobně ještě na novou životní situaci nestačil adaptovat a jeho dřívější závodní urputnost a fyzička vzala rychle za své. Zdá se, že dříve slavný křižník orientačních tratí uvízl teď v suchém doku. Také Irkovi Oskovi se start do závodu vůbec nepovedl. Podařilo se mu totiž překonat svůj nedávno vytvořený osobní rekord v mezičase na první kontrolu, kterou zdolal za neuvěřitelných 63 minut. Bylo zjištěno, že během té doby navštívil třikrát jednu a tutéž občerstvovačku, takže je možné, že nebyl úplně perplex, jak by se mohlo z mezičasu zdát, nýbrž zájem o dámskou obsluhu u občerstvení byl silnější než jeho závodní motivace. A to jsme si až do dnešního dne mysleli, že už jsme v OB zažili úplně všechno. Kdyby bylo jaro, mohli bychom se domnívat, že jeho zmatené chování mohl ovlivnit halucinogenní účinek konvalinek a jiných lesních květin, ale vzhledem k roční době se spíše přikláníme k verzi první.

Výsledky ostatních členů oddílu, z nichž je zřejmé, že tentokrát kromě Ely zcela chyběla oddílová drobotina, již žádná mimořádná překvapení neskýtaly. Va Ociánová byla, jako správná šéfka oddílu, pro ostatní opět vzorem. V nepočetné konkurenci v obou závodech bez problémů zvítězila a prodloužila si svou letošní neporazitelnost. Ostatní veteránky OOP – Etra Udečková, Ana Vidrnochová, Ída Ájková, Va Rabicová i Va Ýkorová- podaly ve svých kategoriích snaživé výkony, v některých případech dosáhly i chvályhodných umístění (Etra v D40B 6/12, Ída v D65B 2x 3/5).

Veteráni tentokrát moc slávy oddílu neudělali. Irka Yšavý se v nedělním závodě předvedl v lepším světle než při zmíněném sobotním kolapsu, závod doběhl sice s brunátnou tváří, ale bez zjevných zdravotních problémů. O kategorii výše v H65B se Ýkorka svým umístěním sice přiblížil stupni vítězů, ale spíše pořadím než časem. A Lin v lese bojuje více sám se sebou než se soupeři. Iloš, po tříleté běhací pauze vynucené zdravotní indispozicí, si hodlal tuto zapovězenou činnost na těchto závodech obnovit, ale jeho nohy si jen obtížně vzpomínaly na to, co dříve s radostí prováděly. Nicméně v sobotním oddílovém souboji v kategorii P předčil duo Arin+Ranta, kteří však tento závod pojali spíše edukativně než závodivě. Ilošovo umístění v popředí kategorie P v obou dnech by mělo znamenat určité povzbuzení do budoucna.

Zlatým hřebem nedělního dopoledne byla účast nejmladších členů oddílu OOP, sourozenců Axíka a Amíka, kteří v doprovodu mamky Íši absolvovali svůj první závod OB. Přišli, viděli a ruku v ruce absolvováním celého závodu HDR zvítězili. Vzájemná soutěživost obou svišťů se projevila až po návratu z cíle na shromaždiště, když soustředěně závodili v disciplíně v tuto chvíli určitě zajímavější než OB, a to v pojídání lentilek. A to ještě v rezervě zůstával svišť třetí, teprve dvouměsíční Atoušek, který svůj pobyt na závodě vyplnil převážně spaním, ale svým občasným zasvištění se už o členství v oddíle nesměle hlásil.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

 

Zápisky Joe Cafourka (96)

Pod Sviní horou to úplně na sviňu nebylo.

Již podruhé v poslední době zavítali orientační běžci do severomoravských hor. Po závodu ŽA s centrem v obci Přemyslov, který teritoriálně patří do oblasti Hrubého Jeseníku, přišel tentokrát na řadu masiv Králického Sněžníku. Na jehož jižním okraji pod Sviní horou leží malá obec Vojtíškov, kterou bychom mohli s klidným svědomím nazvat dírou. Táhne se po stranách klikaté příjezdové silnice kolmo vzhůru, a touto silnicí, s využitím několika zkratek, se stejným směrem táhli i účastníci závodu ŽB na KT. Parkoviště bylo totiž situováno ve spodní části obce, a jistě si dovedete představit, že výstup na shromaždiště vybudované na louce nad jejím horním koncem, vzdálené cca 1500 m, byl pro mnohé z těch, kteří se tam nenechali či nemohli nechat vyvézt autem, poměrně dosti únavný. Mimořádně vyčerpán a udýchán se na shromaždiště z posledních sil dobelhal i Lin Ecoš a jen litoval, že si na cestu neobul malé boty, které by ho do prudkého kopce aspoň trochu tlačily.

Pořadatelé závodu zodpovědně zajistili, aby shromaždiště bylo dostatečně zásobeno standardním občerstvením, takže bylo kde i čím vyčerpané zásoby energie rychle doplnit. Bylo to určitě zapotřebí, protože ani druhá zahřívací fáze závodu, dlouhá cesta na start s nezanedbatelným převýšením, nebyla pro většinu závodníků příliš k popukání. Musel se totiž obejít celý mapový prostor, protože přímá a pohodlná cesta spojující shromaždiště s cílem vedla jeho středem, a protože ji všechny tratě zákonitě krosily, neměli pořadatelé ani jiné řešení k dispozici. Těžko říci, zda to bylo výživnější než cesta na start ve zmíněném Přemyslově, kde se musela vyjít kolmo nahoru celá sjezdovka, ale nemohli jsme si nepovšimnout, že někteří závodníci hodnotící tuto dvoufázovou předstartovní fyzickou prověrku projevovali náznaky emocí blížící se spíše k nelibosti než k libosti.

Svah Sviní hory se jevil plochý bez výrazných terénních profilů, ale i tak skýtal dostatek až nadbytek terénních útvarů, na kterých se stavitel tratí mohl dostatečně vyřádit, a jak už to na horách většinou bývá, byly to útvary především kamenné. Již na první pohled bylo zjevné, že četné kupky, kupy a srázky, navršené z kamenů všech tvarů a velikostí, byly vytvořené antropogenní činností, tedy tvrdou a usilovnou prací mnoha generací zdejších obyvatel, kteří se snažili zúrodnit nepříliš zemědělsky pohostinnou krajinu a přetvořit ji na louky a pastviny, jež byly zdrojem jejich nesnadné obživy. Žili zde lidé převážně německé národnosti, kteří tu byli pozváni již v raném středověku, aby málo obydlenou krajinu kolonizovali, a jejichž píle se zasloužila o současný ráz dobře spravované krajiny. Dějinné zvraty ji však příliš nepřály. Po válce bylo obyvatelstvo, zatížené kolektivní vinou, z velké části odsunuto, a důsledkem toho můžeme zde na několika místech narazit na kámen, boží muka či podobný relikt opatřený nápisem, že na tom místě stávala již zaniklá obec. V blízkém okolí Vojtíškova jsou takto zmiňovány například bývalé obce Cibulka či Krondörfl.

Velkou část závodního prostoru tedy tvořil těžký horský svažitý terén s kamenitým a klackovitým podkladem, na kterém si rychlostní typy moc radosti neužili. To si pak mohli vynahradit až v luční části mapy, kde se však ve vysoké trávě, jak se dalo taky očekávat, brzy vytvořily vydupané pěšiny a často jen stačilo vybrat si pro svůj postup tu správnou. Třeba ovšem dodat, že úplně triviální to zase nebylo, i tady bylo možno při dohledávce zaváhat.

Závěrečná pasáž v křovinami zarostlém bažinatém úseku přinutila dělat chybky i zkušené závodníky a připravila nejednomu nešťastníkovi nepříjemnou bahenní koupel. Třeba Irka Yšavý, ten zapadl do bažiny téměř až po pás. Naštěstí se mu s vypětím všech sil podařilo ze zrádné bažiny vyprostit, takže vše nakonec dopadlo podstatně lépe, než v dramatické scéně z filmu Král Šumavy. Pohled na ruku s čipem na prstě, osaměle trčící z bažiny, by mohli otrlé sběrače kontrol pořádně vyděsit.

Většina členů OOP, kteří se závodu zúčastnili v potěšujícím počtu, sem přijela užít si závodu po svém, aniž by si dělala velké ambice na přední umístění. O těch mohla přemýšlet snad jen Va Ociánová, která ale ke své nelibosti zjistila, že je přihlášena do žebříčku C a nikoli do B, jak měla v úmyslu. Nepodařilo se nám vypátrat, zda se to stalo omylem či nedopatřením, nicméně její vítězství v D55C bylo očekávané, a jsme si téměř jisti, že by své soupeřky předčila, i kdyby byla pozornější a podařilo se jí přihlásit se správně do závodu ŽB. Se svým výsledkem byla spokojená a příjemně překvapená i Va Rabicová, neboť se jí podařilo být v cíli před velmi zkušenou Oniku Rejčíkovou. V D40B obě holky, Etra i Anka, doběhly těsně za sebou a umístily se ve druhé polovině výsledkové listiny. Sestry Udečkovy svůj závod HD10 a D12C zvládly bez problémů, pouze Ela v D14C měla výčet mezičasů poněkud děravý. Malý Enjamin si odvážně vyzkoušel kategorii H10C, která je na něj asi ještě trochu náročná, ale důležité bylo, že byl trpělivý a do cíle dorazil s plným čipem. Brácha Amuel v H14C doběhl svůj závod celkem obstojně na místě 6/18. Ve veteránech byl poměrně úspěšný Irka, který v H65B doběhl 3/6, když o druhé místo přišel v závěru trati jen díky zmíněné bahenní prekérce. Vyčerpaný Lin v H55C si splnil svůj výkonnostní cíl nebýt poslední, i když podle závěrečného mezičasu je zřejmé, že ze sběrky do cíle musel jít snad po čtyřech. Udržet předposlední příčku se ale nepodařilo Řeťovi, i když nutno říci, že se mu v jeho kategorii H70B sešli samí zdatní soupeři. K zajímavému oddílovému souboji došlo v kategorii P mezi chodcem Ilošem a sporadickým běžcem Adkem, jejichž cílový čas se lišil pouze o 3 sekundy. Iloše však více než tato skutečnost a fakt, že jejich umístění se blížilo více středu než závěru výsledkové listiny, potěšilo to, že z lesa přišel, i přes opatrnou chůzi, se škrábancem na paži, jenž mu připomněl doby, kdy ještě mohl běhat a závodit naplno.

Závěrem nelze opominout pozitiva tohoto závodu, k nimž patřil poměrně zajímavý, i když těžký terén, náročné postupy a dohledávky v oblastech s velkým výskytem kupek, pěkné shromaždiště a optimální počasí.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (95)

Velký úlet ve Velkém Újezdu

Byli jsme opět při tom, tentokrát v areálu fotbalového klubu ve Velkém Újezdu, který byl centrem sobotního dvouoblastního závodu HA/MSK na krátké trati, když se příjemné dopolední paprsky snažily vykouzlit úsměvy na vážných tvářích sjíždějících se závodníků. To se jim dařilo s dostatečnou efektivitou, protože po uvelebení se na lavicích nebo trávníku už vyzařovala z tváří všech přítomných pohodová letní nálada. Ta byla podporovaná vysokou modrou oblohou, která jasně dokazovala svou dominanci nad končícím, nepříliš povedeným jarem, a pouze svěžímu větříku bylo umožněno připomenout, že léto je teprve na svém počátku.

Letní atmosféra se linula i podél úzké asfaltové cesty stoupající z vesnice k lesu, tedy k závodnímu prostoru, kterou loudavě, rázně či v poklusu, jak komu bylo libo, proudili jednotlivci či skupinky závodníků směrem na start. Zdlouhavou cestu mezi pastvinami si mohli krátit obdivováním mnohohlavého stáda důstojně vyhlížejících krav, na první pohled jiného plemene než naše stračeny, které kolemjdoucím pózovaly takřka nehybně v sošných pozicích.

Nově zmapovaný prostor byl právě tak velký, aby umožnil staviteli pohodlně postavit i nejdelší tratě s využitím, co se týká průběžnosti, všech typů terénu, a díky bažinatějšímu úseku se většina závodníků nemusela obávat, že je budou v suchém lese pálit chodidla. Větší obavu však vzbuzoval fakt, že závodní prostor byl situován do míst, kde se láme plochá úrodná Haná do kopcovitého vojenského újezdu Libavá, takže komu by se podařilo vyběhnout z mapy severním směrem a překročit dotykovou linii mezi civilním a vojenským prostorem, tomu by hrozilo, že se může neúmyslně zapojit do vojenských operací naší armády. Nemáme žádné zprávy, že se tak stalo, i když jako podivné se jeví poměrně liknavé zveřejnění výsledků, které nebyly na webu ČSOS k dispozici ještě ani ve večerních hodinách. Můžeme spekulovat i s možností, že přece jen k nějakému zpravodajskému incidentu došlo a výsledky se na určitou dobu staly utajovanou skutečností.

Složení závodníků oddílu OOP tentokrát přímo odporovalo normálnímu rozložení podle Gaussovy křivky. V závodě totiž startovala 4 děcka, 3 vetoši v kategorii P, a pouze jediný v dospělé závodní kategorii, kde by ovšem hustota pravděpodobnosti výskytu sledované veličiny měla být nejvyšší. Z děcek se nejvíce dařilo koloběžkáři Enjaminovi v HD10, který obsadil 3. místo. Trať HDR úspěšně zvládli, jak další koloběžkář Imon, tak i pětiletá Lizabeth, které patří velké uznání jako nejmladší v kategorii. V H14 startující Amuel doběhl 19/30. V kategorii H55 zaujal Irka ve výsledkové listině zhruba střední pozici; na trati chyboval sice jen jednou, ale na víc než 11/20 mu síly tentokrát nestačily. Zajímavý oddílový souboj nastal v kategorii P, kde startující Arin, Arel a Iloš jsou vyztuženi dohromady třemi totálními endoprotézami. Iloš se sice u pořadatelů dožadoval otevření kategorie PB (příchozí s berlemi), ale nakonec vzal zavděk i kategorii P. Podle strategického plánu vystartoval nejdříve, vyzbrojen lobáckým držákem mapy, a v několikaminutovém závěsu za ním pak Arel následován Arin. Iloš si zanedlouho po startu zpestřil závod ztrátou své buzoly, kterou nešťastníkovi našla po chvíli na inkriminované místo dorazivší Arin s Arlem, čímž se celá trojice dostala na dohled. Z dohledu posléze vypadl Arel, který zjistil, že jednu kontrolu minul, vrátil se pro ni, ale pak, netuše litery pravidel, nenarazil znovu kontrolu následující, aby byl dodržen správný sled ražení, což nemohlo vést k ničemu jinému než k disku. Jako jediný z nich, schopný pohybu alespoň částečně připomínající běh, své kolegy později dotáhl, ale v tu chvíli se náhle odpojil Iloš, který narazil na svého nestartujícího, na trati lelkujícího kolegu, s nímž setrval několik minut v závažné diskusi, probíraje ortopedické problémy orientačních běžců a jejich správná řešení. Ve snaze zmenšit časový výpadek zvýšil v závěru rychlost svého belhání natolik, že totálně zasklil předposlední kontrolu, ač ji měl přímo na pěšině, po které se pohyboval. Tímto počinem byl oddílový minisouboj zcela jednoznačně rozhodnut ve prospěch Arin, majitelky dokonce dvou ze tří oddílových TEP. Máme neblahé tušení, že vytýkací řízení ze strany šéfky oddílu za nezvládnuté ražení kontrol oba hříšníky nemine. Určitě zaslouženě, protože dvě diskvalifikace v kategorii P, to je dost velký úlet i na Velký Újezd.

Oprávněnost kritiky svých svěřenců je u Vy Ociánové zcela na místě. A to nejen z pozice předsedy, ale hlavně z pozice v současné době nejlépe běhajícího člena oddílu OOP. To opakovaně potvrdila i v minulém závodě kategorie B, kde v D55B vybojovala velmi pěkné 2. místo. Její letošní fazona by mohla být pro nezasvěcené překvapivá. Nám je však jasné, že stejně jako u několika světových sportovních celebrit, které se po mateřství dostaly do nebývalé formy, funguje tento fenomén i u ní, pouze s tím rozdílem, že ne přímo, ale ob generaci. Její výkonnost je totiž zcela evidentně přímo úměrná zvyšujícímu se počtu jejích vnoučat.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

 

Zápisky Joe Cafourka (94)

Petřvaldské čarodějnice

Start letošní sezony OB se nám bohužel nepodařilo zachytit hned na jejím počátku, a proto můžeme informace o účasti a působení členů OOP na prvních závodech poskytnout pouze velice stručně a zprostředkovaně díky jiným spolehlivým zdrojům. Úvodním závodem jara bylo březnové mistrovství na klasice, kterého se zúčastnilo 7 závodníků, z nichž se nejvíce dařilo vítězce v D55 Vě Ociánové (1/9) a Onzovi Rajerovi v H65 (2/7). Druhý závod OŽ oddíl sám úspěšně pořádal, třetího v Hošťálkovicích se zúčastnilo 14 členů, kteří ale svými umístěními příliš neoslnili. Za zmínku stojí pouze povinné vítězství BT Udeczka v H10N, kde startoval osamocen a o něco cennější vítězství Etry Udečkové v P3. Další závod, mistrovství oblasti na krátké trati, bylo uspořádáno nedaleko přehrady Olešná u F-M. Závodním prostorem byl nedaleký kopec Štandl, na jehož vrcholu kdysi stával stejnojmenný hrad. Výzbrojí hordy nájezdníku, kterou zde bylo možno tentokrát spatřit, jak se lopotí po jeho úbočích či vrcholu, nebyly meče, brnění a nepřátelské úmysly, ale pouze buzoly a mapy, s jejichž pomocí se snažili nikoli přelstít obránce hradu, ale nalézt své zde umístěné bílo-oranžové lampiony. Vzdálenost mezi shromaždištěm a  startem byla dosti dlouhá a ti, kteří měli s sebou koloběžky, určitě nelitovali. Pozitivem byla vysoká účast členů oddílu včetně děcek a několik dobrých a výborných výsledků, které vybojovali: Tella Udečková v D12 (4/12), Va Ociánová v D55 (1/6), BT Udeczek v H10N (2/5), u kterého je vidět stále se lepšící práce s mapou, Irka Yšavý v H55 (3/9) a Ýkorka v H65 (3/7).  Závodu v Milíkově se zúčastnili jen dva členové oddílu, oba však byli vidět. Irka uspěl v H55 (2/5), jeho jmenovec v H65 dokonce zaznamenal své první letošní vítězství (1/3), i když nutno dodat, že víceméně povinné, protože zdatnějších soupeřů příliš neměl.

První letošní závod, který jsme si v žádném případě nechtěli nechat osobně ujít, byl na pořadu až tuto neděli, která shodou okolností připadla na poslední dubnový den. Je všeobecně známo, že tento den má své nezpochybnitelné magické schopnosti. Pomineme-li skutečnost, že je předvečerem prvního máje, který už naštěstí není spojován s prvomájovými průvody, ve kterých jsme se s jásotem ujišťovali, jak směle kráčíme vstříc světlým zítřkům, nýbrž dnes již pouze s romantickým Máchovým lásky časem, je především dnem, kdy si připomínáme starý lidový zvyk – pálení čarodějnic. Závod se naštěstí konal už dopoledne, kdy nečisté síly ztělesňované čarodějnicemi neměly ještě takovou moc, a od vedení MSKS bylo velmi rozumné, že původně plánovaný noční závod byl pořadatelům z bezpečnostních důvodů vymluven. Zvláště starší ženy byly v minulosti podezírány z obcování s ďáblem, který jejich prostřednictvím mohl právě o této noci provádět své nekalé úmysly a škodit lidem. Čarodějnice se před svým sletem natíraly kouzelnými mastmi, s jejichž pomocí pak mohly létat na košťatech. Obavy, že závodnice věkově vyšších dámských kategorií by si mohly závod neregulérně usnadňovat pomocí létajících košťat a ještě přitom škodit ostatním, byly zcela opodstatněné.

Účast závodníků OOP v Petřvaldě byla celkem slušná, i když tentokrát chyběla mládež, která pravděpodobně využila prodlouženého víkendu k jiným rodinným radovánkám. Mírné obavy vzbuzovala pouze neúčast Andy, která mohla být oprávněně spojována s výše popsanými zvyky. Na závod dorazil pouze její manžel Lin a je možné, že se Andě po nočním výletu na Petrovy kameny nechtělo ráno vstávat.

Závodníci byli po příjezdu na místo uvítáni rozlehlým parkovištěm, blízkým shromaždištěm se stoly a lavicemi na převlékání a malým bufetem, což bylo plně postačující k přípravě na závod této kategorie. Přilehlý příměstský les ukrývající závodní prostor byl z pohledu od shromaždiště tak trochu utopený pod horizontem a podle vrcholků listnáčů, odtamtud viditelných, se dalo jen těžko odhadnout, co lze pod nimi očekávat. Závodníci přiběhnuvší z lesa však nedávali najevo žádnou zjevnou nespokojenost. Pichlavý podrost se v prostoru sice vyskytoval, ale zatím většinou jen ve snesitelné míře, i když nějaký ten šrám na kůži závodníků dokázal způsobit. Síť pěšinek byla místy poměrně hustá, takže se nebylo možno vyhnout jisté generalizaci, což někde mohlo ztěžovat jejich správnou identifikaci, zvláště když si mezi nimi i zvěř vydupala své vlastní chodníčky.

Vlajkonoškou úspěšných výsledků letošního jara se stala šéfka oddílu Va Ociánová, která si ve své kategorii D55 zajistila předplatné na první místa. Tentokrát vyhrála ne o parník, ale přímo o tanker, a ukazuje se, že se dostává do své bývalé výborné závodnické formy, kde se může spolehnout nejen na své letité zkušenosti a mapové dovednosti, ale i na běh. Ještě by to chtělo porovnání s konkurencí na závodech B. Tuto Vinu vítěznou pozici vyvážila na opačném pólu výsledkové listiny Va Ýkorková (disk), která si sice v průběhu závodu nevedla špatně, ale po namáhavém zdolání kóty na bývalé haldě zcela ignorovala svou zde umístěnou kontrolu, a nám se doposud nepodařilo věrohodně zjistit, zda to bylo schválně či úmyslně.

Oddílový ostravsko – dolnolhotský trojúhelník se závodu zúčastnil opět v plném počtu. Kdysi malá Elinka, která nám již dorostla do kategorie slečen D14, nebere své závodění až tak dramaticky vážně, což ale vůbec nevadí, do lesa se chodí prostě pobavit (9/10). Matka Anka naopak stále urputně bojuje v nižší věkové kategorii D35, než do které náleží, protože se potřebuje z lesa vracet zcela fyzicky vydyndaná bez ohledu na to, jak se umístí (8/8). Třetí vrchol trojúhelníku, Iřík Yšavý, se snaží udržet mezi špičkou kategorie H55, aby si příliš nepokazil své dřívější skvělé renomé, což se mu většinou daří. Podařilo se mu to i v tomto nesmírně vyrovnaném závodě (5/11), kde se prvních osm vešlo do časového úseku dvě a půl minuty. Irka Ýkorka si v H65 těsně splnil svůj výkonnostní cíl doběhnout před poloběžcem Vženem Ostkou (4/7). Doufáme jen, že jeho další výkonnostní cíle budou mít vzestupný trend. Spokojenost se svým výkonem nedokázal skrýt ani Řeťa, jehož postavení ve výsledkové listině H70 (5/13) před svými tradičními soupeři jistě příjemně ladilo jeho oku, neboť po zkažené první kontrole dokázal zkušeně využít všech příznivých okolností, které mu závod poskytl.

V lese se neztratili ani oddíloví chodci Arin a Ranta. Ten i v tomto závodě potvrdil svou neuvěřitelnou trpělivost, kdy ho ani půlhodinová dohledávka kontroly nedokázala vyvést z míry. Škoda jen, že se tentokrát nemohl spolehnout na osvědčenou spolupráci se svým dvojníkem Karlem.

Shromaždištěm, a také poblíž startovního prostoru, se překvapivě mihnul letos ještě na závodech neviděný dlouholetý člen oddílu Iloš, který své chodecké hole, používané v minulých dvou sezonách při občasných startech v kategoriích P, vyměnil za hole francouzské. Zasvěcenějším tím naznačil určitý posun při řešení svého zdravotního problému, a možná si také potřeboval trochu připomenout a znovu nasát chybějící závodní atmosféru, oživit si kontakty se svými kolegy, soupeři i kamarády v jednom, aby mu v době jeho dlouhé rekonvalescence úplně nesešli z mysli.

 

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals

Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (93)

Soustředěné posezónní soustředění oddílu OOP

Protože naši redaktoři stihli v podzimní části letošní sezony navštívit a přiblížit svým čtenářům pouze tři žebříčkové závody, což nás docela mrzí, rozhodli jsme se tento výpadek v našich pravidelných reportérských aktivitách alespoň částečně vynahradit investigativní účastí na závěrečném posezonním soustředění. Víme totiž, že takovéto relaxačně-sportovní akce mají pro fungování oddílu stále větší význam, protože v jejich průběhu, kromě sportu a zábavy, je možno probrat, ať už oficiálně či v kuloárech, i důležité klubové záležitosti, na které není při závodním shonu v průběhu sezony dostatek času, ale které mohou mít význam a vliv na směřování oddílu.

Podhorská vesnička Stará Ves u Rýmařova, kde se akce konala, je jihovýchodní branou do nejvyššího pohoří Moravy, Hrubého Jeseníku, které se může stále ještě chlubit poměrně bohatým zalesněním, zatím nevykazující známky soustředěného kácení.  Avšak díky tomu, že zdejší lesy jsou svým charakterem vhodné pro provozování orientačního běhu, neunikly naopak soustředěnému zmapování. Při této činnosti zde v pionýrských dobách OB tvrdil muziku významný člen a funkcionář oddílu OSTROJ Opava Uda Artošek, a v podstatě všichni členové tohoto oddílu, ať už bývalí či současní z pokračujícího OOP, na Starovesku sportovně vyrůstali a mají k tomuto regionu stále srdečný vztah. I to byl jeden z důvodů, proč se soustředění konalo právě zde. Chata Orientka, která kdysi TJ patřila, a kterou prošly celé generace závodníků OB, neskýtá již po své rekonstrukci pro takové akce vhodné zázemí, a proto bylo pro potřebu soustředění využito novější ubytovací zařízení, chata Severka. Ta se nachází naproti další zdejší legendární chaty, v současné době již neprovozující Anenské Huti, která, stejně tak jako chata Orientka, ještě určitě nevymizela z nostalgických vzpomínek veteránů klubu.

Během pátečního odpoledne a večera se na Severku dostavili všichni zájemci o tuto akci a postupně se oddávali péči obsluhujícího personálu restaurace, a to nejen aby spláchli únavu uplynulého týdne, ale hlavně aby se soustředili a naladili na první společné posezení. Dobře naladil i kytarista a zpěvák Onza, čímž mohl úvodní večer proběhnout podle očekávání, za uchu i duši lahodících zvuků jeho kytary a foukací harmoniky a za zpěvu všech přítomných. Písně z oblasti country, folku, postaršího popu i Onzovy vlastní produkce jsou oblíbené nejen mezi členy klubu, ale jejich téměř profesionální interpretace strhla i obsluhující personál, který se ke zpívajícím ochotně přidával. Kdo čekal, zda zpěvákům dojde dříve dech nebo repertoár, byl zklamán – obojího měli do pozdních nočních hodin dostatek.

Relativně teplé počasí první poloviny listopadu, jež české i moravské kraje oblažovalo ještě docela nedávno, bylo nenávratně pryč, o čemž se přesvědčili všichni, kteří se po vydařeném pátečním koncertování probudili do chladného sobotního rána. Širší vedení akce se okamžitě operativně sešlo na pokoji u šéfky (pracovně zvaném „řídící středisko Hjústn“), kde, jak jsme zjistili, byl nový den nastartován soustředěným přenosem energie koncentrované v kapalné formě přímo do útrob přítomných. První kroky každého dne jsou vždy nejdůležitější, a jak je známo, mohou rozhodnout o osudu celého dne. Proto se nic neponechalo náhodě.

V té době se už celá Stará Ves pomalu probouzela do zimního oparu, který však ranní slunce stačilo rychle a dokonale vymést, čímž určitě dodalo optimismu všem, kteří po snídani vyrazili na start prvního závodu k západnímu okraji obce. Tímto vítaným nebeským zásahem se z mrazivého rána postupně stávalo slunečné dopoledne, díky absenci jakéhokoliv náznaku větru pocitová teplota silně převyšovala oficiální teplotní předpověď, a pár centimetrů čerstvého bílého sněhu dokreslovalo atmosféru okolní krajiny téměř doladova.

Tato předstartovní selanka však vzala brzo za své, protože start se blížil a začalo jít do tuhého. Ihned po odstartování a vběhnutí/vejití do lesa museli závodníci čelit nemalým nástrahám trati, neboť jako záludná se ukázala být hned první kontrola. Tu totiž téměř všichni minuli a místo ní narazili nedalekou kontrolu z kategorie harantů. Protesty uznány nebyly, verdikt rozhodčí byl jasný, popisy se mají číst už od první kontroly. Naopak mapově náročné, téměř eliťácké kontroly, se v těžkém terénu podařilo nalézt všem, i když nelze vyloučit použití jistých prvků solidarity se soupeři ocitnuvšími se v nesnázích. V závodě ve svých genderově odlišných kategoriích zvítězili Ýkorka a Etra, jediní dva, kteří měli správné ražení, v harantech pak byla nejlepší Dinka.

Odpolední program byl přímo vycházkový a všichni bez výjimky soustředěně vyrazili směrem na asi 5 km vzdálený Čertův kámen. Nevíme, zda se o jeho vznik opravdu zasloužily pekelné síly, ale obnažený, dlouhými věky obrušovaný kamenný útvar, nacházející se na vrcholu oblého kopce, se stal příjemným cílem této odpolední vycházky, a to nejen z hlediska sportovního, ale i z hlediska turistické osvěty. Udělali jsme si totiž u účastníků vycházky malý sociologický průzkum a ani jeden ze tří dotázaných doposud neměl o tomto pozoruhodném morfologickém fenoménu zdejší krajiny ani ponětí. Vše probíhalo ve stále příjemném a zpočátku i slunečném počasí a jediné, co narušilo pohodu účastníků, byla obědová zastávka ve známém modrém motorestu u silnice č.11. Ta byla bohužel důkazem úpadku úrovně restauračních služeb v tomto podniku od dob, kdy byl členy oddílu během lyžařských a jiných pobytů na chatě Orientce pravidelně navštěvován.

Sobotní večer již zdaleka neprobíhal v tak komorní atmosféře jako ten páteční. Bylo to způsobeno především nečekaně masivní návštěvou domorodců, kteří zaplnili zbytek restaurace do posledního místa, protože díky této akci byl podnik otevřen i pro veřejnost. Mnozí z nich se bohužel rozhodli vyvést do společnosti i své psy, což se vůbec nelíbilo již zabydlené tříhlavé psí smečce patřící členům OOP, která oprávněně považovala restauraci za svoje teritorium a odmítala ho vetřelcům přepustit. V již tak hlučném přeplněném sále se opakovaně ozýval zuřivý štěkot několika psů různým plemen a velikostí, kteří si dávali najevo, kdo by tu měl být psí pánem. K tomu se samozřejmě přidal i pokřik jejich páníčků, kteří se marně snažili své miláčky, převážně ignorující jejich povely, alespoň trochu pacifikovat. Netřeba dodávat, že domestikovaným psům byly výbojné aktivity dorazivších vetřelců svého druhu silně proti srsti.

A do této husté a hlučné atmosféry nekompromisně vstoupila šéfka oddílu s vyhodnocením dopoledního závodu a jasně prokázala, kdo má v místnosti hlavní a nejsilnější slovo. Po vyhodnocení dne následovala dobře připravená soutěž, pro kterou se její účastníci rozlosovali do čtyř neúprosně soupeřících družstev. Úkoly s orientační tématikou okamžitě vyburcovaly všechna družstva k maximálnímu soustředění, horečnaté snaze a tvrdým soubojům na hraně fair play, protože prestiž byla nejvyšší motivací. Různé vzájemné spory a protesty proti výsledkům však šéfka na místě nekompromisně srovnávala a ve funkci hlavního rozhodčího se nenechala nijak ovlivnit. Nejvíce zkušeností a pohotovosti prokázalo vítězné družstvo ve složení Tanda, Anda, Ajka, Onza +1.

Nedělní rozlučkový závod se sezónou pojal jeho stavitel Omáš velmi svérázně. Na mapě z dílny již zmíněného Udy Artoška, vytvořené zhruba na počátku třetihor, byla od stolu vymyšlena trať, kterou bylo obtížné nejen postavit, natož pak absolvovat, a na které všichni závodníci ztratili iluze o kráse orientačního běhu. Teprve po skončení závodu však pochopili promyšlený záměr stavitele. Šlo o to, aby se všichni vrátili z lesa naštvaní a nemrzelo je, že orienťácká sezona 2022 tímto definitivně končí. Prostor byl hlavně ve stěžejních úsecích, ve kterých se nacházely kontroly, zcela zarostlý náletovými dřevinami, které ve spojení se svažitým terénem, kameny, skalkami a vrstvou nového sněhu ležící na vrstvě starého listí vytvořily dokonalé orienťácké peklo. Však se taky z úst některých závodníků po doběhu prodraly občas i nepublikovatelné výrazy.

Soustředění bylo zakončeno informacemi o sportovním programu následující sezony, nezbytnými organizačními sděleními, a úplně na závěr vyhlášením celkových vítězů v jednotlivých kategoriích. Po integraci všech tři soutěží zvítězil v mužích nejzkušenější ze zkušených, Ýkorka, v ženách nejmladší ze zúčastněných, Etra, a v kategorii harantů nejodvážnější Dinka. Asi není náhodou, že celkové výsledky přesně kopírují umístění z hlavního sobotního závodu. Trochu nás ale překvapilo, že v kategorii LBGT+ nestartoval žádný závodník (nevíme, zda nebyla vypsána nebo se nikdo nepřihlásil), ale snad se kvůli tomu na sociálních sítích neobjeví žádné negativní reakce. Můžete být jenom rádi, že nejste v Americe, tam byste to pěkně schytali.

Závěrem bychom si za naši redakci dovolili doporučit doplnit program dalších soustředění závod psích spřežení, aby se čtyřnozí účastníci akce nejen nenudili, ale hlavně se necítili být diskriminováni.

Vítěz kategorie mužů, Ýkorka, druhý zprava

Vítězka kategorie žen, Etra, druhá zprava i zleva

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals

Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (92)

Kunčice jako přes kopírák

Podbeskydský hřebínek, oddělující od sebe dvě menší města, Frenštát pod Radhoštěm a Frýdlant nad Ostravicí, získal jméno podle svého severního vrchůlku Ondřejníku, což je poměrně nezvyklé, protože ten není jeho nejvyšší bodem. Pokud ale uvážíme, že jeho o něco vyšší konkurent tyčící se na opačném konci tohoto hřebínku se honosí pouze tuctovým názvem Skalka, bylo toto rozhodnutí, ať již bylo provedeno místními horaly v dávných dobách anebo osvícenými kartografy v době pozdější, zcela pochopitelné. Pod tímto geograficky upozaděným kopcem Skalkou se pak nachází obec jménem Kunčice, a protože míst s názvem Kunčice je u nás taky jako máku, rozšířila si svůj název o lokální upřesnění „pod Ondřejníkem“, aby si snad někdo nemyslel, že se nachází bůhvíkde jinde. Tato malebná až výstavní obec, která se díky své poloze a nádherné přírodě stala rekreačním a turistickým centrem regionu, se prvního říjnového dne tohoto roku stala i centrem závodu orientačního běhu MS oblasti. Jak pro pořadatele, tak i pro přihlášené závodníky, to byla dokonalá repríza závodu, který se zde uskutečnil přesně před necelým rokem.

Po několika, na období přelomu září a října nezvykle studených dnech, se v danou sobotu udělalo překvapivě teplo, patrně proto, že nízké mraky a vysoká mlha se spojily do tak husté konzistence, že chlad z vyšších vrstev atmosféry neměl žádnou šanci proniknout až k zemskému povrchu. Tato příjemná skutečnost však byla vykoupena tím, že k zemskému povrchu nepronikly ani sluneční paprsky. V zarostlejších zákoutích lesa nebo v místech porostlých stromy s bujným větvovím bylo takové šero, že to závodníkům znesnadňovalo čtení mapy, zvlášť pak v těch úsecích závodního prostoru, které mezi sebou soupeřily v hustotě zakreslených vrstevnic, což bylo vlastně téměř na celé mapě. Závodní prostor, i přes svou svažitost a členitost, však staviteli tratí příliš mnoho kreativity nenabízel. Start i cíl se nacházely na téměř stejných místech jako při loňském závodě a závěrečné kontroly všech tratí, postavené ve dvou úzkých nudlích stromů rostoucích podél meandrujících potůčků, již moc zajímavé nebyly, i když se potůčky místy dokázaly do měkkého podloží pěkně zaříznout, ale aspoň dovedly závodníky do cíle, ze kterého se nemuseli dlouho plahočit, neboť na shromaždiště to bylo jen coby dup.

Závod jako takový účastníky asi nijak zvlášť nenadchl, ale aspoň jeho zázemí, situované před budovou místní školy s možností využití jejích vnitřních prostor, bylo příjemné, šikovné pořadatelky připravily dostatečné množství různých druhů výborných buchet a podobných dobrůtek, a přínosem bylo i to, že aktuální stav výsledků bylo možno sledovat na obrazovce ihned po vyčtení SI.

Početně nevelká skupina závodníku OOP si v tomto závodě vedla nebývale dobře a dosáhla několik chvályhodných výsledků. Nejmladší Dina v D10N doběhla na uznávaném třetím místě (3/7), čímž v sesterském souboji předstihla svou starší Tellu, která v D12 skončila 9/15. V nejlepším světle se ukázala hlavně Va Ociánová, která marně skrývala svou spokojenost z těsného vítězství v D55. Závod se pro ni sice po chybkách v úvodu nevyvíjel příliš dobře, ale díky nevypuštěnému závěru o pár sekund svou, celý závod na vedoucí pozici běžící soupeřku, předstihla. Spokojen se svým umístěním (2/8) musel být i Irka Yšavý v H55, pro kterého to byl poslední podzimní závod, neboť se chystá předložit kudle chirurgů své pochroumané koleno. Přejeme chirurgům přesný řez a Irkovi rychlé uzdravení. V H70 oba nejstarší veteráni oddílu, Řeťa a Irka, zaujali pozice ve středu výsledkové listiny, 4/8, resp. 5/8. Zbývající Iloš a Va Rabicová startovali tradičně v kategorii P a zatímco u Vy byly zjištěny nějaké nedostatky v ražení, což ji odsunulo na konec výsledkové sestavy mezi závodníky s nelichotivým označením disk, Ilošovi se podařilo dostat do cíle bez jakýchkoliv ztrát, dokonce i s nějakými těmi nálezy, protože les se houbami všeho druhu jenom hemžil.

Pro doplnění těchto Zápisků připojujeme ilustrační fotodokumentaci, kterou se nám podařilo investigativně získat od redaktora konkurenčního sportovního týdeníku Šťoural.

Zatímco závodnice vlevo, patrně začátečnice, se nachází v euforické předstartovní extázi, zkušená Va Ociánová v oddílovém dresu OOP je naopak těsně před startem vysoce koncentrovaná, a zdá se, že se chystá absolvovat závod na jedno nadechnutí.

Trio nejlepších v kategorii v D55 s vítězkou Vou uprostřed na improvizovaném stupni vítězů.

Na stejném místě nejlepší v nejmladší kategorii D10N. Z fotografie je patrné, že Dinka z OOP se nenápadně tlačí na pozici vítězky. Doufáme, že nejen na chodníku vítězů.

Ve slušivých oddílových barvách vyfešákované a diplomy oplývající úspěšné reprezentantky oddílu OOP: – vlevo příslušnice délesloužící generace, vpravo generace nastupující

Originální sportovní oblečení navrhl módní salon Hastrosch & syn.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (91)

Staří známí na Staré vsi

Takovou „kulturu“ kulturní dům ve Staré vsi u Rýmařova už dlouho nezažil, možná naposledy před třemi lety, kdy byl rovněž hostitelem závodu v orientačním běhu. Tentokrát se tu ale sjeli závodníci ze všech tři oblastí severní a střední Moravy, a bylo jich tu tolik, že doslova praskal ve švech, a pro mnohé, hlavně pro neustále se rtuťovitě pohybující omladinu, mohl díky tomu posloužit i jako warm up, tedy cvičný zahřívací prostor. Nácvik prorážení hustníkových pasáží prováděli neustálým prodíráním se mezi stoly hustě obsazenými závodníky, přeskakovali pod jejich nohama válející se bágly, ze kterých si tito podle stadia svých příprav na závod postupně vytahovali a po stolech rozkládali sportovní oblečení, svačiny a další nezbytné propriety. V některých případech byli mládežníci nuceni rezignovat na přímé postupy a zvolit oběžnou trasu mezi stoly uličkami, které se zdály být volnější, takže mimoděk prováděli i trénink voleb postupů. A to vše pro přítomnou drobotinu záměrně připravil velký světoběžník orientačního běhu, organizátor mnoha závodů a zájezdů po celém světě, hlavas všech hlavasů na letních kempech pro mládež z různých koutů světa a v neposlední řadě i šéf oddílu OOL, Rko. Však taky pár jeho exotických svěřenců v bundách s nápisem UAE, díky kterým si nejmladší účastníci mohli opakovat učivo o samohláskách, bylo možno v prostoru zahlédnout.

Závodníků oddílu OOP dorazilo na místo konání poněkud méně, než bylo přihlášeno, pravděpodobně úzkostliví rodiče nechtěli vystavit své ratolesti možné nepřízni počasí. Podzim totiž, jakoby se již nemohl dočkat, až na něj v kalendáři přijde řada, začal ukazovat zatím naštěstí jen svoje zoubky, a to především v podobě došeda hustými mraky zachmuřené oblohy, a chladným vlhkým větrem systematicky popoháněl závodníky na start. Tam se po delší době ukázal i Irka Osek, což by ani nebylo takové překvapení, kdyby s sebou nepřivezl i svou malou vnučku, která si vyzkoušela kategorii HDR, doprovázena svým otcem, v dávné minulosti orientačním během lehce políbeným. Děda Irka, pravděpodobně aby se před svou vnučkou ukázal, vyrazil na trať s takovou vervou, že na prvních dvou kontrolách hrubě chyboval a tratil, a teprve pak se zklidnil a svým pohodovým stylem závod dokončil. Ve výsledkové listině stejné kategorii H70 jsme přesně v jejím středu našli i rozběhaného Řeťu, z čehož je zřejmé, že musel být se svým vystoupením v lese i s umístěním v silně obsazeném tříoblastním závodě spokojený. S podobným výsledkem, ale netušíme, zda i se stejným pocitem spokojenosti, doběhl v H65 i rka Yšavý. Dámské kategorie tentokrát zastupovaly pouze předslečny Udečkové, které v D10N a D12 zdárně zvládly své tratě a s úsměvem vyhlížely na shromaždišti svou babičku Vu Rabicovou. Té se v hlavě určitě honily černé myšlenky, když při zdolávání své tratě v kategorii P viděla lesem bezradně bloudit děvčátka věku svých vnuček a neustále se rozhlížela, zda nezahlédne některou ze svých. Empatická Va Rabicová stačila těmto „ztracenkám“ nejen pomáhat s dohledávkami, hlavně v pravděpodobně nepříliš dobře zmapovaném úseku závodního prostoru, ale pro oddílového kolegu Iloše, se kterým se na trati několikrát potkala, se dokonce převtělila do role Anděla strážného, neboť mu pomohla najít většinu hub, které si donesl do cíle, našla mu ztracenou buzolu (protože mít ve dvou rukou hůlku, mapu, buzolu a tašku na houby je na jednoho chlapa přespříliš) a dokonce ho stačila i pohlídat, když měl nakročeno k přehlédnutí jedné ze svých kontrol. A to vše s hlavou plnou starostí, zda se její vnučky v lese neztratí. Některé baby jsou fakt čím starší tím lepší.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (90)

Áčka pod dohledem Svatého Hostýna

Pokud všímaví obyvatelé Bystřice pod Hostýnem, případně i některých okolních vesnic, zaznamenali v průběhu minulého sobotního dopoledne zvýšený příjezd osobních aut do svého regionu, mohli si myslet, že jim unikla informace o pořádání nějaké významné bohoslužby či poutní slavnosti. Osobní auta všech možných SPZ však neproudila strmou křivolakou asfaltkou na kopec Hostýn vypínající se nad městečkem, který je významným místem pro pořádání těchto církevních akcí. Z jeho vrcholu se do okolí hrdě rozhlíží dominantní chrám Nanebevzetí Panny Marie, zdaleka viditelný ze tří světových stran, zvláště poté, co kůrovec vyčistil část lesů v jeho blízkém okolí. Vozidla však pokračovala dále údolím podél potoka Ráztoky do podhorské vesničky, příznivcům orientačního běhu důvěrně známé Rusavy, jednoho ze sportovních středisek Hostýnských vrchů. Přijíždějící závodníci, kterým nestačil pohled na majestátnost hostýnské baziliky jen z okénka svého auta, a měli dostatek času si významné poutní místo před důležitými závody prohlédnout zblízka, se po jeho návštěvě určitě cítili duchovně posíleni.

Silný zlínský oddíl OB využívá zdejší hluboké lesy jako svůj vlajkový prostor, který svou rozlehlostí a charakterem krajiny se pro pořádání závodů nejvyšších úrovní přímo nabízí. Nejinak tomu bylo i tentokrát, kdy tisícovka závodníků, soustředěných na louce u jedné z místních restaurací, napjatě očekávala, co „pěkného“ jim stavitel tratí pro tento áčkový víkend připravil. Místo zvolené pro shromaždiště bylo právě tak velké, aby vstřebalo stany všech zúčastněných oddílů, technické zázemí pořadatelů, doběhový koridor i občerstvovací území, takže vše potřebné bylo po ruce a nikam nebylo daleko. Úzká příjezdová cesta představovala pro pořadatele určitě trochu logistický oříšek, ale zkušení pořadatelští harcovníci vše v klidu zvládali, a to i navzdory velkému počtu aut místních chatařů a hlavně houbařů, kteří se s koši a taškami napěchovanými houbami motali mezi přijíždějícími auty, neb houbařská sezona v těchto dnech právě gradovala.

Střednědobá předpověď počasí nebyla pro oba dny vůbec příznivá, pršet mělo docela dost, ale s blížícím se víkendem se neustále vylepšovala, až do té míry, že pláštěnky, deštníky a gumáky mohly zůstat pouze v poloze pohotovostní, nikoli však pracovní. Pravdou je, že sobotní pozdně odpolední bouřkové mraky, které nad Hostýnskými vrchy vytvořily černou bojovou hradbu, mohly většinu účastníků docela vyděsit, ale prostor závodu naštěstí skropily jen shovívavým deštíkem.

Sobotní klasický závod prověřil účastníky jak po stránce fyzické, tak i mapařské, zvláště pak u kategorií s dlouhými tratěmi, kdy se závodníci dostávali až do jižní části prostoru k hradu Lukov, a cestou museli řešit náročné až zapeklité postupy napříč členitým terénem s hlubokými údolími a svažitými hřebeny. Nedělní krátká trať, místy byla vyšperkovaná těžkým kamenitým podkladem, nebyla o mnoho snadnější. Závodníci se z průběžného lesa v úvodních úsecích tratí vřítili do rozlehlé hustníkové pasáže, kde bylo temno, jako když se zhasne v kině, což ztěžovalo jak pohyb, tak i čtení mapy a orientaci, a to bylo samozřejmě zdrojem mnoha nepřesností a chyb, jejichž četnost rozdělovala závodníky na špičkové a průměrné. A jak se zdá, šetření energií si vzala zodpovědně k srdci i sama příroda.

Ze závodníků OOP se sobotní závod nejvíce vydařil Vě Ociánové v kategorii D55B. Ač toho v poslední době moc nenaběhala, do cíle dorazila na druhém místě (2/5), když téměř celý závod vedla a prvenství o pár vteřin ztratila až na doběhu od sběrky, i když podle jejího závěrečného mezičasu o doběhu asi moc hovořit nejde. V kategorii o stupeň vyšší doběhla Va Rabicová 5/6, čímž byl její výkonnostní cíl v tomto závodě zcela naplněn. Chlapi zaběhli to, na co mají v současné době na delší tratě natrénováno, Irka Yšavý v H60B 10/13 a Řeťa Evčík v H70 11/12. Do lesa si troufl i Iloš Ychlý, který vyrazil na trať kategorie P vyzbrojen opěrnou holí a navíc, inspirován úspěšnými houbaři, i košíkem a nožíkem, aby se na jednoduché trati pro začátečníky příliš nenudil. Jeho spokojenost však byla jen částečná. Ušel sice celou svou trať, ale nebýt dvou hříbků, které našel už cestou na start, došel by potupně s košíkem úplně prázdným. Však si taky na nevhodnou stavbu trati této kategorie, vedenou mimo houbařské sektory, postěžoval moderátorovi závodu při rozhovoru v cíli.

Na nedělní krátké trati se Vě Ociánové už tolik nedařilo, měla problém s nalezením jedné z kontrol a doběhla až 3/3, Vě Rabicově se své sobotní umístění podařilo zopakovat. Naopak podstatně spokojenější se svými výkony mohli být jak Irka (6/13), který figuroval ve výsledkové listině i před vítězem sobotní klasiky, tak i Řeťa (6/12). Iloš se do lesa vypravil tentokrát bez mapy, a protože se nemusel zabývat hledáním kontrol, nýbrž jen hub, za svůj houbařský výkon se tentokrát hanbit nemusel.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (89)

(Dez)Orientační kdákání od hlubočecké slepičárny

Pořadatelem posledního závodu, který jsme měli možnost navštívit a jako obvykle z povzdáli nenápadně sledovat, byl opavský oddíl známý pod vícero názvy (AOP, Nord, POBO či OBO), o jehož lehčí formě schizofrenie svědčí i to, že ač teritoriálně náleží do MSO, aktivně působí v oblasti HAN. Závodníci obou těchto oblastí, kteří se sjeli o sobotním dopoledni na loučce nacházející se v těsném kontaktu s hlubočeckou slepičárnou, se při dojezdu mohli spolehnout na výrazný orientační bod v podobě vysílače Hůrka, tyčící se na nedalekém stejnojmenném vršku, který se může pochlubit výškou přes 500 m, neboť už náleží k SV výběžku Vítkovské vrchoviny.  Zvukové projevy stálých obyvatelek slepičince byly onoho dne přehlušeny nárazy nečekaně chladného větru prohánějícího se krajinou, a obvyklým hlukem linoucím se shromaždiště, kde si dorazivší účastnící závodu vyměňovali své poslední sportovní i životní zážitky, ve kterých se stoupajícími věkovými kategoriemi stále více dominovala témata týkající se zdravotních problémů tělesných schránek diskutujících, notně opotřebovaných jejich dlouholetou sportovní činností.

Počasí bylo až na ten vítr docela příznivé. Navzdory hradbám tmavých mraků se sluneční paprsky ze všech sil snažily prodrat až na zemský povrch, a to právě v takové míře, aby byl zachován rovnovážný stav mezi dobou svitu, při kterém jejich infračervená složka příjemně vyhřívala shromaždiště, a dobou, kdy byl mračný filtr neprostupný, což mělo hlavní zásluhu na tom, že byla přesně dodržena předpověď o polojasném počasí. Toto úsilí přírody se přeneslo i na závodníky, kteří se zodpovědně připravovali na svůj výkon a postupně se vydávali do lesa na nedaleký start. Ti zatím na start čekající nebo už doběhnuvší mohli využít poměrně bohatě zásobených občerstvovacích stánků provozovaných pořadateli, které nutno pochválit za jejich snahu o to, aby nakupující ani v lese nezapomněli, že venku zuří inflace.

Závodní prostor sice neskýtal žádná velká převýšení, ale díky variabilitě porostů jednoduchý rozhodně nebyl. Jaro v již pokročilém stavu dokázalo les na mnoha místech zneprůhlednit a  některé nepříliš výrazné pěšiny či průseky bujnou zelení úspěšně zamaskovat.

Členové oddílu OOP se účastí ve svých tradičních kategoriích nijak zvlášť nevyšvihli, zato přítomnost šesti začátečníků, kteří startovali v kategoriích P a HDR, určitě potěšila. Iloš s Vou se nominovali do pozice R ke svým čtyřem HDR, ale podle připraveného plánu to úplně neproběhlo. Svěřenkyně Iloše opustily svého mentora hned při delším postupu na druhou kontrolu, protože jejich tempu nestačil, a musely proto svůj závod zvládnout samy. Je zřejmé, že tento bývalý, občas dokonce i úspěšný závodník, se nehodí už ani k tomuto účelu. V kategorii P zvládli oba sourozenci Udeczkovi svůj závod taky úspěšně, i když ten mladší ztratil v jedné z bažinek obě boty a druhou polovinu tratě absolvoval bos, což je výkon, který by jistě ocenila i bludička Julie.

Z dospělých jsme mohli jediný hodnotný výkon zaznamenat u Ýkorky v H65, který přes čtyřminutové zaváhání na jedné z kontrol doběhl 3/10. Kolega z téže kategorie, Onza Rajer, měl problém podstatně větší, jednu kontrolu vynechal anebo narazil nesprávnou, čímž své ambice na přední umístění zcela pozbyl. V H70 si Irka Osek určitě musel v lese užít svoje – nejenže chyboval vícekrát, ale jeho sedmadvacetiminutový postup na jednu z kontrol (vítěz 3:15) se stal nechtěným rekordem dne.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (88)

Pohodové závodění v Hošťálkovicích

Kdo jezdíval nebo stále ještě jezdívá vlakem z Opavy do Ostravy a sedí nalevo u okna, nemůže přehlédnout televizní vysílač, do výše se tyčící na zalesněném hřebínku kousek před Ostravou, který v předstihu vizuálně signalizuje, že cílová či přestupní stanice Ostrava-Svinov (v budovatelských létech přejmenovaná na Ostravu-Porubu, aby po útlumu těžby uhlí a budovatelského nadšení získala opět své původní jméno) je právě tak daleko, že je na místě se poohlédnou po svrchníku a zavazadle, aby byl člověk včas připraven na výstup. A právě tento zalesněný hřebínek se stal místem nedělního závodu OB, který na svých bedrech nesli pořadatelé z AOV. Ti již předem nabádali účastníky, aby pokud možno využili k přepravě na závod právě onu železniční trať s výstupem v Ostravě-Třebovicích, odkud je to na shromaždiště v Hošťálkovicích, bratru, pouhých 2 km mírného stoupání, neboť ve stísněné obci, oplývající převážně úzkými klikatými uličkami, není k dispozici dostatek parkovacích ploch. Nabízenou pěší trasu z nádraží jsme nepoužili a z pohodlnosti na místo dorazili naším reportérským vozidlem. Toho jsme však posléze litovali, protože jsme se od odpovědnějších účastníků akce, kteří akceptovali výzvu pořadatelů, dověděli, že při stoupání po silničce vedoucí od nádraží na shromaždiště byli překvapení podivnými zvuky připomínající kručení, vycházející zprava od zalesněného vršku. K vysvětlení tohoto neobvyklého jevu však stačilo pohlédnout do mapy, ze které rychle zjišťujeme, že název tohoto kopce „Hladový vrch“ není jistě náhodný.

Ten však nebyl součástí závodního prostoru, jenž se rozkládal na opačné straně Hošťálkovic směrem k obci Bobrovníky a svažoval k řece Opavě, která je v těchto místech s výjimkou meandrujících úseků s železniční tratí téměř kolineární. Obec Hošťálkovice, v nedělním dopoledni ozářená májovým sluncem, vítala přijíždějící či přicházející závodníky svou úhledností až výstavností, jako by se právě připravovala na soutěž o vesnici roku. Jak jsme se ale sami po chvíli přesvědčili, přes tuto zdánlivou poklidnost si domorodci bedlivě střeží svá teritoria. Když jsme se totiž pokusili zaparkovat před jedním z domů na místě sice veřejném, ale pravděpodobně spadajícím do sféry zájmu jeho majitele, byli jsme slušně, ale rychle a rázně vykázáni do příslušných míst, tedy na veřejné parkoviště, které naštěstí nebylo ještě zaplněné. Možná, že jsme měli jen smůlu na místního morouse, protože dále vše probíhalo ve velice přátelské atmosféře.

Zmapovaný prostor, v horní pasáži poměrně plochý, se svažoval nejen k řece, ale i do četných údolí a rýh, které byly do současné podoby vytvarovány působením vodní eroze v měkkém hlinitém podloží a narušovaly tak jeho jednotvárnost. Dobře i hůře průběžné úseky s rozmanitým porostem byly protkány poměrně hustou sítí pěšinek, takže bylo nutno pečlivě domapovávat dohledávky, neboť některé objekty použité k umístění kontrol nebyly v terénu příliš výrazné. Les samotný nebylo na první pohled nic moc vábného, ale když se pak závodník dostal do startovního koridoru, myšlenky na vábnost či nevábnost byly ty tam, přemazány nutností zvýšené předzávodní koncentrace a obvyklým očekáváním, jaký bude po vyběhnutí a popadnutí mapy první dojem z trati.

Dnes jsme se pokusili podívat na průběh závodu netradičním způsobem, a to očima jednoho z nejmladších přihlášených, sedmiletého klučiny, který, jak jsme později zjistili, běžel vůbec svůj první závod v kategorii H10N. Vyhlédli jsme si ho u cíle, kde se po doběhu bavil tím, že se snažil různými způsoby přeskakovat malý potůček a pokusili jsme se ho trochu vyzpovídat. Naštěstí se po úvodním, doslova dolování informací, docela rozpovídal, což se dalo shrnout asi takto: „Normálně závodím v kategorii HDR, hlavně s babičkou Iřkou, ale protože na závod dojela i sestřenice Elenka, tak mi ji vyfoukla, protože je menší. K tomu mě taťka omylem přihlásil do H10N, kterou jsem ještě nikdy neběžel a měl jsem jít do lesa sám. To se mi moc nechtělo. Naštěstí se tu objevil děda a taťka mi slíbil, že na mě nenápadně dohlédne, abych hned nezabloudil. I když ještě nechodím do školy, tak jsem si přečetl, že startujeme čtyři, a tak jsem věděl, že musím někoho přeběhnout, abych dostal diplom. Už jsem se těšil, jak si budu zkracovat pytlíky, protože to mě vždycky nejvíc baví. Po startu byl hned jeden, ale bylo tam moc pěšinek, a tak jsem byl rád, když mě děda trochu navedl a první kontrolu jsem pak našel. Pak se mi podařilo najít další kontrolu, i když jsem na ni přišel odjinud, a děda ani nevěděl, když za mnou potom došel, že už ji mám. Pak jsme si to zase zkrátili, ale trochu zabloudili, ale našli jsme se podle paseky, sám jsem to poznal, a pak už jsem do kopce dědovi utekl a poslední kontroly našel úplně sám, a nejrychleji jsem běžel z kopce do cíle. S mapou to už dost umím, to mě naučila babička“. Děkujeme nastávajícímu mladému muži za tuto zpověď a doufáme, že ve svém zájmu o orienťák vytrvá, a že z něj vyroste zdatný borec. Našlápnuto na to má.

V závodě se dařilo i závodníků OOP, kteří se překvapivě blýskli několika předními umístěními. Nejmladší oddílová omladina, ztělesněná sestrami Udečkovými, sice přední pozice ve svých kategoriích nezískala, ale důležité bylo to, že si obě odvážně troufly do lesa po přesunu do vyšších kategorií. Dina v D10N posbírala skoro všechny kontroly a Tella v D12 dokonce úplně všechny (9/13). O něco starší Ela Vidrnochová v D14 sice jednu kontrolu vynechala, ale hlavní je, že jsme ji po delším časem opět zastihli na startu. Její mamku Anku jsme našli zhruba uprostřed výsledkové listiny D35 (10/19) a v D45 překvapila a svým druhým místem si radost udělala šéfka oddílu Va Ociánová (2/13). Její účast na závodech v roli závodníka je v poslední době spíše sporadická, ale o své dlouholeté zkušenosti se stále může opřít. V D55 si pro druhé místo (2/2) došla díky pouhým dvěma startujícím i Arin. Chlapi OOP se zahanbit svými kolegyněmi rozhodně nenechali. Iřík Yšavý v H55 k překvapení svému i všech ostatních se slušným náskokem zvítězil (1/7), a určitě mu k tomu pomohly nejen zkušenosti s ostravskými terény, ale i jeho současná pomalost maskovaná opatrností, která se v tomto terénu jevila být výhodnější než snaha o rychlý běh. V H65 se na orienťáku po delší době objevil i Ýkorka, určitě nejzkušenější ze všech účastníků tohoto závodu, a svým druhým místem (2/9) ukázal, že by ho ve sběrných surovinách do starého železa ještě nevzali. Ve stejné kategorii jsme zaznamenali i účast atleta Ardy Orbela, který se na stará kolena začal vzhlížet v orientačním běhu a jeho umístění (6/9) ukazuje, že i o tomto sportu má docela páru. V H70 se Řeťa umístil přesně uprostřed (6/11), těsně za Tandou, z čehož vyplývá, že si ti dva nemají co vyčítat. Zbytek závodníků OOP se ukryl do kategorie P, kde si Liška Vidrnochová vybojovala, aby taky ne, druhé místo (2/32), Va Rabicová doběhla 16/32 a začátečník Ranta, který na jednu kontrolu pozapomněl, tuto kategorii výsledkově uzavíral.

Byli jsme rádi, že jsme mohli být přitom a zblízka vidět, že se obec Hošťálkovice na návštěvu orienťáků dobře připravila a vyšla pořadatelům poskytnutím svého sportovního areálu jako centra závodu velmi vstříc. Na shromaždiště se dokonce v průběhu závodu i po jeho skončení přišel podívat a se závodníky popovídat i velmi zaneprázdněný starosta obce, který v sobě na první pohled sportovního ducha nezapře. Není pochyb, že na „svou“ pohlednou obec, na jejíž prosperitě má sám velkou zásluhu, může být oprávněně hrdý a jsme přesvědčeni, že to platí i naopak.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (87)

Velikonoční soustředění oddílu OOP

Po tříleté odmlce, způsobené pandemickým běsněním populace celého světa v důsledku útoku zákeřného čínského viru, se letošní dlouhý velikonoční víkend přímo nabízel k tomu, aby byl vedením oddílu OOP, ztělesněném Vou Oci, vybrán k uspořádání tradičního soustředění.K vyvenčení svých členů formou sportovně-teambuildingové akce vybrala Eva již osvědčené místo v podhůří Jeseníku, Suchou Rudnou, kde v hotelu Paramon bylo k dispozici veškeré potřebné zázemí a velmi vstřícný personál, a jehož okolí oplývá dostatkem možností pro sportovní i turistické vyžití. O tom, že členstvo oddílu po podobné akci přímo prahlo, svědčí nebývale velký počet zúčastněných, kteří se při pravidelných večerních hodnoceních měli problém vejít ke stolu, jehož délka by mohla směle soupeřit s délkou pověstného stolu Vladimíra Vladimíroviče v jeho kremelské pracovně, u kterého s oblibou péruje a tepe své poddané, pokud by se ovšem naskytla příležitost tyto dva stoly porovnat.

Členové oddílu se na inkriminované místo sjížděli již od čtvrtka a postupně se taky zapojovali do pečlivě připraveného programu. Ve čtvrtek dopoledne byl na hřišti u hotelu postaven oblíbený labyrint (foto 1), což, jak zasvěcení dobře vědí, není zas tak úplně snadná záležitost. Stavba labyrintu byla tentokrát komplikovanější díky nedostatku materiálu, což bylo ovšem operativně perfektním způsobem vyřešeno, a tím se opět potvrdilo, že oddíloví mistři improvizace jsou stále v dobré formě. Labyrint byl následujícího dne využit k prvnímu sportovnímu zápolení (foto 2). Na ploše 15 x 15 m byly pomocí 26 kontrol a zábran postaveny čtyři navlas stejné, středově symetrické tratě, na které současně vběhli čtyři závodníci, z čehož je zřejmé, že první dva vyběhnuvší po absolvování své trati postoupí do dalšího kola (samozřejmě po přísné kontrole správnosti ražení). Pro závodníky bylo důležité udržet po celou dobu maximální koncentraci,a pokud se to nepodařilo, následovalo obvykle zmatené až komické bloudění nešťastníků v labyrintu, které bylo pro přihlížejících zdrojem vítaného obveselení.  Do finálového rozběhu se nakonec dostali dva velcí favorité, Etr a Onza, a dvě velká překvapení, Va Rabicová a Arin. Nakonec přesvědčivě zvítězil Etr před Onzou, i když závod byl dlouhou dobu vyrovnaný (viz foto 3), než Onza v závěru zaváhal a vypadl z tempa, těsně před přesně pochodující Arin a čtvrtou Vou. Někteří závodníci (např. Etra) bědovali nad svým nevýhodným zařazením do rozběhu, ale bohužel, sport nebývá vždy úplně spravedlivý, někdy někoho zvýhodní,jindynikoliv.

Další den se sice zhoršilo počasí, ale to vůbec neodradilo závodníky od účasti v závodě OB. Šéfka oddílu spolu s Ilošem postavili dvě scorelaufové tratě, delší pro elitní závodníky a kratší pro omladinu a chodce. Elitní trať dostatečně prověřila schopnosti všech startujících, navíc její náročnost byla navýšena díky během noci napadané vrstvičky sněhu, který kontaktem s vlhkou podložkou rychle tál a přidával na bahýnku, a taky zařazením dvou obtížnějších kontrol, na kterých, jak se můžeme domnívat, si někteří favorité vylámali zuby. To se ovšem k úžasu všech přítomných nestalo překvapivému vítězi Linovi, který na trať vyrazil vyzbrojen stříkačkou s nitroglycerinem, kdyby se mu v lese v syrovém vzduchu přitížilo, a pravděpodobně i s velkým štětcem, jímž to všem svým soupeřům pěkně natřel. Na druhém místě doběhla Petra, která si svým výkonem,po prožitém příkoří na labyrintu,určitě zchladila žáhu,a hlavně v manželsko vražedném souboji pokořila svého muže Tomáše, který doběhl až za ní na třetím místě. O intenzivním využívání tohoto prostoru orientačními běžci se přesvědčili i sběrači kontrol, kteří při likvidaci tohoto závodu nalezli i dvě před mnoha lety zapomenuté kontroly silně poznamenané mnohaletými účinky zdejších přírodních živlů(viz foto 5).

Na neděli byla pro přítomné připravena zábava z jiného soudku, a to ze soudku turistického. Většina využila podstatně zlepšeného počasí a pod vedením Evy vyrazilas nejzdatnějšími napěší vycházku do Karlovy Studánky (viz foto 6), zatím co ti unavenější (viz foto 7) využili pro zkrácení trasy auto. Obě skupiny se sešly v cíli, v centru lázeňského městečka, a zasloužený relax ve vyhlášené cukrárně s vyhlášenými cukrovinkami si nikdo z nich nenechal ujít. Jedním z cílů této celodenní výpravy, který však zůstal nesplněn, mělo být uondání dětí, které však ani po 17 km nehodlaly jevit známky únavy, na rozdíl od výletníky doprovázejícího psa Hendyho, který na poslední zastávce v restauraci Holzberg jen díky resuscitaci nenatáhl bačkory (viz foto 8). V lepší formě se ukázal být Ýkorkovic neposedný a pravidelně trénovaný Kiki,který zvládl túru bez jakýchkoliv známek únavy. Někteří si na tento den zvolili jiný program, Onza s Ajkou využili čerstvě napadaného sněhu k poslední letošní běžkovačce v okolí Pradědu a Iloš vyrazil k odpolední vyjížďce na kole.

Sportovní zápolení byla každý večer završen a již zmíněným vyhodnocením a odměněním nejúspěšnějších (viz foto 9). Následné posezení bylo samozřejmě vyplněno konzumací připravených pochoutek v kombinaci s doplňováním tekutin všemožných chutí, barev a vůní, připomínáním zážitků z dob minulých, dolování v paměti již téměř zapomenutých událostí z dávné historie oddílu a dalšími rozličnými druhy konverzací a zábavy, jež korespondovala s blížící se půlnocí a počtem vyprázdněných lahví (viz foto 10).  Společenskou atmosféru výrazně oživoval charismatický Honza Š. se svou kytarou a zpěvem známých a oblíbených písní, včetně jeho vlastních, které už taky patří mezi známé, alespoň, pokud víme, v komunitě jeho četných příznivců. Hlavně nejmladší generace nastávajících slečen byla z Honzových písní doslova unesena (viz foto 11), takže vyhnat je na kutě bylo občas i problémem, a neodradil je ani trest v podobě nočního výběhu strmou sjezdovkou (viz foto 12). Škoda, že někteří ze starší generace byli mnohem aktivnější při výběru písní než při jejich interpretaci, která v jejich podání poněkud pokulhávala.

Pondělní šmigrustové ráno mělo velmi decentní průběh, ale tradice se mají dodržovat, což Petr H. s Karlem M. přesvědčivě prokázali výrobou velkých, doslova hrůzu budících kiček (viz foto 13). Ty však používali s nonšalancí, za což byli nejen oni, ale i ostatní aktivní šmigrustníci, sladce odměněni majitelkami jemně ošlehaných prdelek, kterým má čerstvě uřezané proutí v nastávajícím roce dodat na mladosti a zdraví. Svůj talent prokázal i nejmladší Kubík K., který postupně ztrácel svou plachost, a i když asi příliš nechápal, co se to kolem něj děje, záhy zjistil, že mu za jeho aktivitu při koledování vždy něco dobrého kápne.

Dopolední vycházka na nedaleký Anenský vrch (viz foto 15) pak dovršila program letošního jarního soustředění, které bylo po všech stránkách vydařené, možná u některých i předčilo očekávání, a proto ho můžeme směle zařadit do kategorie následování hodných.

Zapsal

Joe Cafourek s přispěním externí redaktorky Gvendolíny Zanesené–Rýnové

Fotodokumentace:

Foto 1.  Labyrint postavený na hřišti za budovou hotelu Paramon


      Foto 2.  Tanda, Řeťa, Ranta (nebo snad jeho dvojník Arel?) a Arin při jednom z rozběhů

Foto 3.  Finále labyrintu – uprostřed závodu zatím vyrovnaný souboj favoritů Onzy a Omáše

Foto 4.  Pokus o porušení pravidel (podlézání zábran) v podání nejmladšího závodníka Kubíka

Foto 5.  Nalezené kontroly z minulého tisíciletí

Foto 6.  Na cestě do Karlovy Studánky – skupina 1

Foto 7.  Na cestě do Karlovy Studánky – skupina 2

Foto 8.  Vyčerpaný pes Herdy odpočívající po strastiplném výletu

Foto 9.  Nejlepší tři ze závodu „scorelauf“ – zleva Omáš (3), Etra (2) a Lin (1)

Foto 10.  Večerní posezení u dlouhého stolu

Foto 11.  Zpěvák, skladatel a kytarista Onza se svými mladými fanynkami

Foto 12.  „Zlobivé“ holky před nočním výběhem na vrchol sjezdovky

Foto 13.  Zodpovědná příprava na velikonoční pondělí v podání Omáše a Arla

Foto 14.  Členové oddílu z řad Sportovního klubu veteránu v jednom zákrytu

Foto 15.  Ze závěrečné pondělní vycházky na Anenský vrch 1

Foto 16.  Ze závěrečné  pondělní vycházky na Anenský vrch 2

Zápisky Joe Cafourka (86)

Šilheřovice a Ostrava !!!

Obě tyto destinace se postupně staly místem závodů OŽ proběhlých během uplynulého víkendu. Sobotní ráno bylo více než uplakané, ale dříve než závodníci stačili dorazit na shromaždiště, postavené na louce uprostřed lesa, rosnému bodu se podařilo upravit své parametry do té míry, že přestalo pršet, ale ani poměrně vysušená půda se nestačila s důsledky nočního a ranního lijáku vyrovnat. Toho využili především nejmladší závodníci, kteří se v areálu úspěšně bavili činností silně připomínající část textu dětské písně „a ta kačka bláto tlačká“. Rozlehlý les, některým již známý z loňských zde pořádaných závodů, je v této roční době neobvykle průhledný, čistý a průběžný, což vyhovuje především milovníkům přímých postupů, kteří si zde mohli překonat hodnoty svých osobních rekordů v průměru na km v klasickém závodě. Mapa převážně bílá přímo vybízela k ignoraci využívání husté sítě cest všech kategorií, navíc světlezelené porosty jsou v tomto zatím bezlistém období od těch bílých téměř nerozeznatelné. Závodníci, kteří respektovali požadavek pořadatelů a zaparkovali své vozy na anoncovaných parkovištích, absolvovali cestou na shromaždiště poměrně dlouhou procházku kolem rozsáhlého anglického parku sloužícího jako osmnáctijamkové golfové hřiště, ale předstartovní zahřátí svalů v chladném dopoledni nikomu nemohlo uškodit.

Startovní listiny byly oživeny účastí závodníků hanácké oblasti. Oddíl OOP reprezentovali především účastníci kategorií HDR a P, z „ostrých“ běžců se ukázal jenom Řeťa, jehož výkon v kategorii nejstarších veteránů stačil na umístění přibližně ve středu výsledkové listiny. V HDR překvapil benjamínek oddílu Enjamin Udeczek, který pod dohledem šéfky oddílu dosáhl ze všech dětí nejlepšího času. Co může více povzbudit než takový úspěch! Žádnou nadstandardní pomoc ze strany doprovodu v tom nehledejme, pouze a jen její pedagogické schopnosti.

Nedělní závod se konal přímo v Ostravě, a to v lokalitě zvaném Bělský les, kterou lze nazvat Mekkou zdejších orienťáků a běžců všech druhů a vyznání. Tři vykřičníky v logu tohoto největšího a nejvýznamnějšího severomoravského města napovídají, že se nadobro zbavilo nálepky bývalé bašty budovatelů lepších zítřků a stalo se sebevědomým a moderním městem současnosti.

Přestože je tento prostor již mnohokrát oběhaný, síť jeho cestiček a pěšinek spolu s množstvím jam a prohlubní umožňují stavět zde stále nové a nové kombinace tratí, které dávají zabrat i domorodcům. O tom se přesvědčil i Irka Yšavý, který jako dlouholetý znalec místních poměrů doběhl ve H55, díky občasným zaváháním, až 5/10. Mnohem lépe se vedlo Onzovi Rajerovi, který v H65 po rozvážném výkonu oproštěnému jakémukoliv divočení zvítězil 1/3, i když nutno podotknout, že měl úlohu trochu usnadněnou malým počtem startujících v této kategorii. Je třeba ho pochválit i za to, že odolal silnému lákadlu setrvat v teplé posteli a na závod zodpovědně dorazil. Řeťa v H70 tentokrát chyboval více, než je u něj zvykem (10/12), a to hlavně velkou minelou na první kontrole, čímž udělal netajenou radost svému bývalému oddílovému kolegovi Tandovi, jenž doběhl o místo před ním. Dámská kategorie byla zastoupena jen Vou Ociánovou, která po skvělém startu neukočírovala druhou kontrolu, kde nechala 2 minuty, ale jinak byla se svým výkonem (6/14) i množství vynaloženého úsilí docela spokojena. Etra Udečková obětovala svůj závod dceři Telle, když ji monitorovala na trati P4, kterou obě braly jako přestupnou stanici z HDR do D10, a ve které to společnými silami pajdajícímu Ilošovi pěkně nandali. V HDR jsme si pak nemohli nevšimnout odhodlaného boje s tratí u Ofie Ertové podporované svou mamkou.

Jsme velice rádi, že závěrem můžeme bez uzardění konstatovat, že ostravští pořadatelé obou závodů (MOV) přispěli svým dílem k tomu, že si jejich město ty tři vykřičníky zaslouží.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (85)

„My čekali jaro a zatím přišel mráz …

… tak strašlivou zimu nečekal nikdo z nás“. Nejsou to první Zápisky, jejichž titulek je evokován textem známé písně, i když následky současného návratu zimy do rozjetého předjaří neměly zdaleka takové důsledky jako drsný příběh, o kterém zpívá legendární country kapela Fešáci.  Přesto se účastníci dnešního závodu MSK žebříčku těšili do lesa asi o trochu méně než obvykle, protože mrazivé a zasněžené ráno dávalo tušit, že klasická trať v lese sevřeném mezi Ostravou, Havířovem a jejími satelity nebude procházkou růžovým ani žádným jiným podobným sadem.

Úvodem bychom rádi dali na vědomí naši velkou radost z toho, že po roce o půl pauzy, způsobené několika následnými covidovými vlnami, nouzovým stavem, omezením vycházení a podobnými nepříjemnými záležitostmi, jsme mohli opět zavítat na některý ze závodů orientačního běhu, které jsou v naší reportérské práci dlouhodobě srdeční záležitostí. Covidové nepříjemnosti však v posledních týdnech zcela upozadil a zmarginalizoval problém podstatně horší a nebezpečnější. Šance bojovat proti přírodě má totiž podstatně větší naději na úspěch než boj proti výplodům chorých mozků – proti bombardování, ostřelování raketami a balistickými střelami se nedá očkovat. I když probíhající válka do našich myslí zasahuje velice intenzivně a chtěli bychom alespoň tímto způsobem vyjádřit napadené zemi maximální podporu, ponechejme nyní téma této šílenosti stranou a věnujme se raději mnohem příjemnějším záležitostem.

Závodníci dorazivší na shromaždiště sobotního závodu situovaného na okraji klasického socialistického sídliště, kteří s tamním prostředím nebyli dosud obeznámeni, zpočátku možná ani netušili, že závodní prostor se nachází v tak těsné blízkosti hned za plotem sportovního areálu. Hostitelem zde pořádaného mistrovství MSK na klasické trati se stal klasický příměstský les, jehož převážná plochost byla v několika směrech narušena mělčími či hlubšími zářezy, které si v měkkém hliněném podloží svou ničím nerušenou erozivní činností vytvořilo několik nenápadných potůčků. Ty ubíraly závodnímu prostoru na jednotvárnosti a vytvářely možnosti postavit zajímavé tratě. Šedivou oblohou se sice nepodařilo proniknout žádnému slunečnímu paprsku, stromy bez listí však dovolily čerstvému sněhu propadnout až na holou půdu a pokrýt jí téměř souvislou vrstvou, jejíž zpočátku panenská bělost byla dostatečná k tomu, aby lesní prostor opticky zesvětlovala a chodníčky v ní na některých místech vyběhané mohly váhajícím napovědět, kterým směrem je nejlépe se vydat k dohledání kontroly. Toto sice reálné, leč nepatrné zvýhodnění některých závodníků, které nebylo možno žádným způsobem ovlivnit, nijak neubralo na pozitivním hodnocení závodu, které jsme zaslechli z vícero stran. Staviteli se podařilo postavit nápadité a zajímavé tratě, když do relativně malého prostoru, který měl k dispozici, dokázal zakroutit i hlavní mužskou (9,3 km) a ženskou (6,2 km) kategorii, aniž by tratě ztratily na statutu klasického závodu.

Ze startovky, umístěné na webu závodu, se dal očekávat poměrně slušný počet startujících z námi blíže sledovaného oddílu OOP, ovšem permanentní zimomřivost některých z nich náš optimistický náhled poněkud přibrzdila. Mezi startujícími se však překvapivě po dlouhé době objevil i iIloš Ychlý, tentokrát i s neobvyklou rekvizitou v podobě turistických holí, jejichž použití signalizovalo jeho zdravotní indispozici. U prezence se dožadoval zařazení do kategorie H145, což si lze vysvětlit jedině tím, že u něj došlo nejen k úbytku schopností v oblasti fyzické, ale pravděpodobně i mentální. Naštěstí si nechal vysvětlit, že číslice u kategorie se týká věku startujících, nikoli délky použitých holí, a nakonec se spokojil s účastí v kategorii P. Šéfka oddílu Va Ociánová tento závod sama neběžela a věnovala se omladině v HDR, a tak hlavní tíha spočívala jako obvykle na starších veteránech. Relativně nejlepšího výsledku dosáhla Va Rabicová, která díky nedostatku soupeřek doběhla v D55 na druhém místě 2/2. Irka Yšavý po covidových i jiných zdravotních trablích, způsobených zejména očekáváním dosažení důchodového věku, nebyl zjevně ve své kůži, což demonstroval v H55 umístěním až 5/8. V H70 pak oba zbývající vetoši, Řeťa Evčík a Irka Osek, ovládli až druhou polovinu výsledkové listiny (5/8, 6/8), což bylo zapříčiněno nejen jejich jarní nerozběhaností, ale i ojedinělými chybami, které bylo možno v jejich výkonu vysledovat. A protože i ostatní členové oddílu startující v kategoriích HDR a P zdárně dorazili do cíle, lze oddílovou účast OOP na tomto závodě sice jarního žebříčku, ale v nejarním prostředí, za všeobecně prospěšnou.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (84)

Brušperk dvakrát jinak

Podzimní kalendář nadělil o uplynulém víkendu závodníkům MSK oblasti dvojzávod (krátkou trať + sprint), takže se před, doufejme pouze čtrnáctidenní plukovnickou pandemickou pauzou, mohli všichni dostatečně vyzávodit. Místo silného deště, který sužoval celou republiku minulý víkend, se tentokrát postavil závodníkům v okolí Brušperku jen silný vítr, což bylo samozřejmě mnohem přijatelnější. Jeho poryvy dělaly problémy pouze na shromaždištích, kde občas shodily slunečník, reklamní tabuli či urazily nějakou tu suchou větev. Obě shromaždiště byla zodpovědnými pořadateli uzpůsobena v souladu s požadavky korovinové situace v čase zohledňujícím blížící se začátek nouzového stavu, tak trochu podle cimrmanovské hlášky „rozejděte se, neshlukujte se“, což lehce narušovali pouze závodníci nespokojeni se svými dopoledními výkony. Ti po doběhu vzrušeně diskutovali nad mapou, na kterou se údajně nepodařilo přenést zabušené úseky zmapovaného prostoru takovým způsobem, aby se v nich daly najít kontroly, aniž by člověk musel příliš spoléhat na štěstí.

Dopolední krátká trať proběhla v malém lesíku na dohled od městečka Brušperku. Členitý terén oplýval údolíčky, zářezy a roklemi, z nichž některé změnily díky nedávným dešťům svůj povrch v klouzavý sajrajt, což vyžadovalo i poněkud nedůstojný způsob zdolávání – dolů po zadku, nahoru po čtyřech, jak zřetelně dokladovaly zablácené exponované části oblečení doběhnuvších závodníků. Centrální část mapového prostoru byla hodně zelená, a kdo neměl v potřebnou chvíli dostatek závodnické intuice či štěstí, mohl dost tratit. Na odpolední sprint se závodníci přesunuli přímo do Brušperku, jehož historické jádro se hrdě vypíná na návrší nad řekou Ondřejnicí. Staviteli tratí se podařilo z relativně jednoduchého prostoru vytáhnout maximum, tratě byly zajímavé, bez jakýchkoliv kulišáren (žádné hradby, průchody, visuté zahrady či oplocené prostory s otevřenými či zamčenými brankami se zde nekonaly), docela rychle to odsejpalo, i když každý si musel svých pár výběhů do kopce absolvovat a při delších postupech s nimi i kalkulovat.

Závodníci OOP přijeli v obvyklém složení a spořádaně se rozptýlili v rozlehlém areálu koupaliště, aby se připravili na dopolední krátkou. Udečkova rodina se smečkou upištěných cácorek nešla přeslechnout, z čehož bylo zřejmé, že kategorie HDR bude mít ve hře opět kompletní oddílovou sestavu. Dámskou kategorii v dopoledním závodě zastupovala pouze Anda v D45 (9/12), zbývající se věnovaly doprovodu dětí či zavádění oddílových nováčků do lesa. V odpoledním sprintu byla pak Anda podstatně úspěšnější, když po bezchybném absolvování trati dosáhla velmi slušného umístění 6/12. Sprintu se zúčastnila i Va Rabicová D55, které však tratě s výběhy do kopce moc nechutnají, čemuž odpovídá i její umístění 5/5.

V H45 podal velmi dobrý výkon Irka Yšavý, který zkušeně odhadl situaci v lese, vůbec nedivočil, dokázal si problematické úseky pohlídat a doběhl na pěkném 4/17. V H55 se konečně podařilo Ilošovi zaběhnout závod bez hrubých chyb. Zelené úseky se snažil zdolávat rovněž opatrně, na rozdíl od předcházejících závodů se mu nevyhýbalo štěstí při komplikovanějších dohledávkách a doběhl 1/10. Stejným umístěním v odpoledním sprintu se mu podařilo získat double, i když tam se jednomu úletu přece jenom nevyhnul. Během postupu ze 7. kontroly se převeksloval na devítku (červené čáry trochu zanikaly v olivově zelené), ale protože kousek před kontrolou předběhl jednoho ze soupeřů, bylo mu divné, že ten za ním nerazí. Naštěstí mu rychle docvaklo, že něco není v pořádku, zjistil chybu a upaloval na osmičku. Ztráta cca jedné minuty nebyla až tak velká, aby přišel o celý svůj doposavad získaný náskok a nakonec se mu podařilo závod úspěšně dotáhnout do cíle (1/6). Lin ve stejné kategorii H55 doběhl dopoledne 9/10, odpoledne pak 6/6. V H70 na krátké trati obsadili první dvě místa přítomní ostravští matadoři Lda Lach a Irek Ikora, takže na Řeťu s Irkou Osanem zbylo jen třetí a čtvrté místo. V odpoledním sprintu neměl již Řeťa rovnocenného protivníka a v konkurenci dvou soupeřů skončil bezkonkurenčně první (1/3).

Redakce časopisu Smoke Signals pevně věří, že nucená přestávka v soutěži, která se MSK oblasti naštěstí příliš nedotkne, nebude následně prodloužena, a že budeme moci i o dalších podzimních závodech ve svých Zápiscích referovat.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (83)

A chcalo a chcalo

Dnešní zápisky nelze nezačít jinak než parafrází na slavnou hlášku dědy Komárka z neméně slavné filmové komedie Na samotě u lesa – a chčije a chčije. Tato hláška musela znít hlavami všech účastníků veteránského mistrovství na krátké trati (a současně probíhajícího místního OŽ), kteří se dostavili do mlhou a nízkými mraky zahaleného srdce Žďárských vrchů, hlubokými lesy porostlého území mezi skalními útvary Devět skal a Čtyři palice. Zvláště ty si při pohledu na sjíždějící se závodníky musely pomyslet, že jsou snad všichni na palici, když se v takovém počasí chystají plahočit po místních lesích. Mezi takto označenými se skromně pohybovali i čtyři zástupci oddílu OOP, kteří původně svou účast v tomto závodě vůbec neplánovali. Jen se náhodou minulou neděli při cestě z posledního závodu sjeli ve stejné restauraci, kde se při zažívání výtečného oběda podpořeném doznívající postzávodní euforii a nádherným slunečným počasím, dohodli, že to letos mimořádně zkusí i na veteránském mistrovství, neb termín přihlášek ještě nevypršel. Kdyby byli bývali tušili, že se o tomto víkendu vyprší celé nebe, asi by jim vůbec nepřišlo na mysl se na závod přihlašovat.

Když už tam ale byli, tak nezbývalo nic jiného, než závod absolvovat. Na shromaždišti si pod dřevěným přístřeškem z uskladněného materiálu šikovně vyrobili relativně pohodlný útulek, kde trávili čas, než se museli převléct do „pracovního“ a postupně vydat na start. Tamní lesy jsou proslulé svými spletitými sítěmi stužek, kanálků, příkopů, rýh, či jak to kdo chce nazvat, které jsou převážně celoročně zavodněné, natožpak při podzimních lijácích. Jejich ohyby, větvení či ukončení v kombinaci s bujnou vegetací umožňují stavitelům tratí vymýšlet nepočítanou spoustu variant, takže v závodním prostoru nebyla díky jim v žádná hluchá místa.

V průběhu závodu se počasí nad promrzlými a seshora i zespodu promáčenými závodníky přece jen mírně smilovalo, chvílemi či místy ustával i déšť, což však většina z nich při svém závodním vypětí a zaujetí ani nestačila příliš zaregistrovat. Po doběhnutí, navzdory podmínkám a těžkému terénu, „téměř“ všichni Oopáci ve svých vyjádřeních neskrývali svou spokojenost a dobrý pocit z toho, že tam nejeli zbytečně. Takovýto zajímavý zavodněný terén se v jejich MSK oblasti, snad s výjimkou některých vysoko položených horských oblastí, příliš nevyskytuje a Řeťa s Vou Rabicovou si navíc pochvalovali, že díky své několikeré účastí na vícedenních závodech na Vrchovině jim zdejší specifika nejsou až tak proti srsti.

Ono „téměř“ se týká především Vy Ociánové, která měla v kategorii D50 na jedné z kontrol z kategorie zapeklitých smůlu. Přibíhala na ni z nejobtížnější možné strany a přesto, že ve stejnou dobu tuto kontrolu dohledávalo více závodníků, nechala tam 9 minut. Jinak by ji její snaživý výkon předurčoval na konec první desítky namísto 15/20. V D55 startující Vě Rabicové plochý terén svědčí, neboť kopce přímo nesnáší. Navíc její relativně pomalejší běh u závodu s kratšími postupy a s větším množstvím orientačních bodů snižuje možnost vzniku chyb. Spokojená se sebou doběhla 19/30 a ve výsledkové listině se její jméno pěkně vyjímalo nadohled od protřelých borkyň její věkové kategorie. Rovněž Řeťa v H70 dorazil do cíle spokojený. Na trati si počínal zkušeně, i když z jeho mezičasů můžeme vyčíst, že mu v závěru již trochu docházely síly, ale i tak je nutno jeho výkon 10/16 považovat za velmi slušný. V H65 začal Iloš svůj závod až přespříliš opatrně, zvlášť poté, co si hned po startu otočil mapu a jako jediný ze startujících odběhl na opačnou stranu. Naštěstí si po chvíli své záměry překontroloval a zavčas se obrátil správným směrem. Takových zaváhání tam bylo více, zbytečně tím ztrácel vteřiny i půlminuty. V polovině závodu se mu sice podařilo prodrat se ze zadních pozic až na průběžnou pátou, ale obavy z mapové chyby a z toho vyplývající přílišná opatrnost při postupech i dohledávkách ho zpomalovaly. Naštěstí žádnou fatální chybu neudělal, ale protože ani běžecky na ty nejlepší nestačil, doběhl nakonec na 7/26, což sice není nic extra speciál, ale protože účast v Top Ten se počítá, nelze to považovat ani za neúspěch. Výprava OOP tedy splnila svůj nevyřčený výkonnostní cíl – neudělat oddílu ostudu a dát o sobě na celostátní veteránské úrovni trochu vědět.

Při výsledkovém přehledu se sice výjimečně, ale velice rádi, zmíníme i o úspěchu Ajoše Ychloše, od svých vyjukaných orienťáckých prvopočátků člena oddílu OOP, nyní již KRN, jenž při svém premiérovém závodě v mlíčňácké veteránské kategorii H35 získal úctyhodné 2. místo, které je navíc naleštěno dvěma skalpy bývalých úspěšných reprezentantů ČR. Pro někoho to bylo asi překvapení, pro zasvěcené byl černým koněm závodu, který se dokáže připravit a v pravou chvíli to prodat. Redakce srdečně blahopřeje!

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (82)

Opět na Valašsku

Třetí závod podzimního žebříčku přivedl závodníky MSK v krátké době opět na Valašsko, aby si na jižních svazích Hostýnských vrchů do sytosti užili svého oblíbeného sporu. Počasí babího léta, dobře zvolené shromaždiště, členitý terén vhodný na klasiku a k tomu, jak jinak, než čistý, převážně listnatý les, to vše se snažilo jim jejich pobyt a závodění maximálně zpříjemnit.

Členové oddílu OOP využili všech těchto lákadel ve vyšším počtu než při posledních dvou závodech. Na zvykání dorazila dokonce i šéfka oddílu, stále zužována zdravotními problémy, protože operace kolena, které se podrobila v zimním období, její dlouhodobé potíže nijak nevyřešila. Z letního spánku se probudila i Ída Ájková, a Udečkovic drobotina si s sebou přibrala i kamarádky s maminkou, což může být příslibem členského přírůstku. A to ještě Omáš a Etra Udečkovi tentokrát obětovali účast ve svých kategoriích, aby dělali doprovod čtyřem divoškám v HDR.

Se sebezapřením a s jednou chybou na trati běžící Eva obsadila v D45 8/13 místo, když musela hlavně v obtížnějším terénu často běh kombinovat s chůzí. Anda ve stejné kategorii zahájila svůj závod nezvykle velkolepě, po druhé kontrole figurovala dokonce na druhém místě, ale pak pravděpodobně našla nějaký bludný kořen či se dostala do místního Bermudského trojúhelníku, protože na 40 minut ztratila veškerý kontakt se světem a záhadně se objevila až na sběrce. Ída Ájková v D55 si svůj první letošní pobyt v lese užila do sytosti, hlavně co se délky pobytu týká a umístila se především díky chybám až na 3/3.

Miloš v H55 ani v tomto závodě nezastavil své propadání výsledkovou listinou své kategorie, když dosáhl pouze na 4. místo. Svůj závod nerozběhl špatně, první zaváhání se ale objevilo už po třetí kontrole, kdy si začal mapovat dlouhý postup na 5 kontrolu, ale naštěstí se po chvíli vzpamatoval a zkorigoval svůj postup směrem na čtyřku. Další průběh závodu nebyl nijak špatný, i když, hlavně při odbězích z kontrol, to mohlo být rychlejší. Před předposlední kontrolou figuroval bezpečně na druhém místě, ale pak přišla, asi díky poklesu koncentrace při pomyšlení, že je to už jen kousek do cíle, opět fatální hrubka. Nesprávně vyhodnotil mapovou situaci, údolíčko hledal zcela jinde, než ve skutečnosti bylo, a to ho stálo 6 minut a samozřejmě i propad dolů. Lin, rovněž v H55, totálně pokazil první kontrolu. Pak už to bylo lepší, a i když na dlouhých postupech trochu běžecky ztrácel, nakonec z toho bylo uspokojivé 8/12 místo. Oddílový souboj se opět odehrával v H70, kde se Řeťa s Irkou na dálku do poloviny závodu přetahovali o vedoucí pozici. Pak ale přišlo Řeťovo dvojí zaváhání, po kterém spadl až na třetí místo a Irka Osek se tak po delší době odměnil vítězstvím a nejlepším oddílovým výsledkem z těchto závodů.

Jak jste již mohli z předchozího vytušit, nejobsazenější kategorií oddílu byla kategorie HDR, kde bojovaly čtyři nadějné závodničky, poctivě se připravující na svůj výkon nepřetržitou konzumací připravených zásob jídla, za kterou by se nemusely stydět ani přemnožené roje sarančat všežravých. Na pořadí, ve kterém doběhly, vůbec nezáleží, důležité je, že dorazily z lesa spokojené a snad se těší na další vzájemné zápolení. Nejstarší a nejzkušenější z nich, devítiletá Tellinka, by už mohla pomalu pomýšlet na postup do D10, kde by se musela více spoléhat na sebe než na případnou podporu doprovodu. A aby byla oddílová účast v tomto závodě kompletní, nesmíme zapomenout ani na Vu Rabicovou, která si v poslední době zvlášť oblíbila kategorii P.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (81)

Klasika ve Lhotě

Ani v dalším podzimním závodě oblastního žebříčku MSK, který se na rozdíl od toho předcházejícího konal v domácím regionu, jsme si nemohli nevšimnout opatření, kterým se museli organizátoři podrobit, aby neprovokovali stále se nevzdávající koronavirus. Jedním z nich byla nutnost použít jako parkoviště a současně i jako shromaždiště poměrně nevlídné místo pod mostní konstrukcí nové rychlostní komunikace z Opavy na Ostravu, které dorazivším závodníkům neskýtalo ani minimum pohodlí. Možná právě díky tomu se nemuseli o tento prostor dělit s místními bezdomovci, kteří si určitě našli příjemnější azyl. Svému účelu to však nouzově posloužilo a díky slabému nedělnímu provozu na staré cestě do Ostravy se odtamtud všichni bezpečně dostali na start závodu. Nedaleký les, který byl historicky „majetkem“ oddílu OOP, byl nyní poskytnut ostravskému oddílu, který se na něm nezdráhal postavit klasický závod, i když stavbou nové silnice byl závodní prostor mírně umenšen. Možná i z tohoto důvodu zvolili pořadatelé nezvyklé provedení cesty na start, které kolidovalo s úsekem sběrka – cíl. Lesní cesta však byla dostatečně široká, takže si oba protiproudy nijak nepřekážely.

Aby se v souladu s příslušným odstavcem závodních Pokynů o minimalizaci kontaktů nehromadili poblíž cílového prostoru závodníci, ať už při vyčítání čipů, diskuzí nad mapami po doběhu nebo zevlováním při cestě na start, o to se zodpovědně postarali místní komáři. Přesně podle pokynů pořadatelů krvelačně útočili pouze na skupinky diskutujících v počtu vyšším než dva, zatímco dvojice a sólo závodníky nechávali bez povšimnutí.

Pohledem do lesních pasáží při cestě na start se v myslích závodníků začala potvrzovat obava, že se není na co těšit, protože závodní prostor bude příliš zabušený podrostem, jak pořadatelé předem deklarovali, aby závodníky pokud možno připravili na vše. Ti pak byli docela překvapeni, že se tyto zlé předtuchy nepotvrdily, anebo jen v menší než očekávané míře. Prostor byl sice místy dost zarostlý, ale tratě byly zajímavé a hlavně byly postaveny tak, že u nemála postupů bylo možno využít spousty nenápadných pěšinek k obíhačkám. Je zřejmé, že to stavitel tratí neodflákl a pěkně si s nimi pohrál.

Ani blízkost Opavy nepřilákala k účasti více závodníků OOP, takže přehled výsledků bude tentokrát docela rychlý. Dámy nelze hodnotit vůbec, protože jediná zástupkyně oddílu, Va Rabicová, si na klasickou trať netroufla a uprchla před ní do kategorie P. Ve dvou mužských veteránských kategoriích startovali standardně poslední čtyři oddíloví mušketýři a úspěšnější byli tentokrát ti starší, kteří opanovali špici kategorie H70. Obsadili druhé (Řeťa – jeho finiš při stoupání ze sběrky do cíle byl příkladný) a třetí (Irka) místo, a v podstatě si oddíl OOP může dělat čáku i místo první, neboť vítěz Tanda, momentálně se sice toulající na hostování v jiném oddíle, se stále nemůže rozhodnout, kdyže se už vrátí do svého mateřského týmu. V H55 skončil Iloš po dvou velkých chybách při dohledávkách až 3/12, když od vítěze Ukeho z Třince dostal desetiminutovou nakládačku, což je na rozdíl od desetivteřinové ztráty z minulého závodu dost velký posun a propadák. Zvlášť u jedné z kontrol (údolíčko) si připadal marný jako Ovčáček hledající Peroutkův článek, ale na rozdíl od prezidentova mluvčího se mu to nakonec podařilo, i když za cenu pětiminutového manka. Zmíněný Uke je na podzim ve vynikající formě, nejenže nedělá chyby (což by občas pro kamarády udělat mohl), ale i běžecky je nedostižný, v tomto závodě všechny své soupeře doslova deklasoval. Lin Ecoš byl v téže kategorii na rozdíl od Iloše po závodě spokojenější, neboť svůj výkonností cíl, nedoběhnout poslední (9/12) a nebýt disk, si s rezervou splnil.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (80)

Tak jsme se konečně dočkali !

Jak si pamětníci (kategorie HD65 a výše) jistě vzpomínají, přesně tak se to zpívalo v písničce „Dobrý den, majore Gagarine“, kterou v roce 1961 složil Gustav Brom na počest prvního obletu Země v podání Jurije Gagarina a jeho vesmírné lodi Vostok 1. Píseň vznikla bleskově ještě v den jeho letu, respektive po jeho úspěšném přistání, kdy již bylo možno touto zprávou ohromit svět. Doufáme, že nás nikdo nebude odsuzovat za plagiátorství, když jsme toto zvolání použili i pro naše první postkoronové Zápisky.

Tak jsme se konečně po koronavirovém půstu dočkali první závodu oblastního žebříčku. Po jarní části sezóny, která byla epidemií zcela zdevastována, obdobně jako většina významných i méně významných stránek našeho života, se OB dostává opět do svých standardních kolejí. Naštěstí však i v období orientačního temna na počátku jara se z nucené orientační ilegality vynořily aktivity některých odvážnějších oddílů (dík a sláva jim), které navzdory  tuhým omezením a téměř na hranici konspirace organizovaly různé kamuflované běžecké i mapové tréninky, při kterých ze zamořených měst do lůna nezkažené přírody prchaly skupinky i jednotlivci, kteří již na první pohled trpěli abstinenčními příznaky pramenící z nedostatku uspokojení, jež se u takto závislých jedinců dostavují po úspěšném nalezení kontroly. Později, po částečném uvolnění restrikcí, se již bylo možno zúčastnit i běžných místních mimosoutěžních závodů za „dodržování“ pravidel, která tyto akce legalizovala. Pro prázdniny již byla připravena obvyklá široká nabídka vícedenních závodů, sice s mírnými omezeními, ale už se to téměř blížilo normálu.

S ohledem na tuto mimořádnou situaci jsme se pokusili rozdělit závodníky do dvou virtuálních skupin podle toho, jakým způsobem se podle našeho názoru na podzimní sezonu připravovali: a) na hltače letních závodů, někteří se po jarním abstinování vrátili nadupaní formou získanou na těchto vícedenních závodech, a kteří ji zajisté budou chtít na podzim efektivně zúročit, b) na ostatní, kteří si dali od orientačního běhu koronavirový odpočinek, a před prvním závodem možná měli trochu problém zkompletovat si své OB nádobíčko. Každopádně u závodníků obou těchto skupin bylo s jistotou potvrzeno, že střelky v jejich buzolách se už samou radostí nemohly dočkat, až se zase roztočí.

Jakým způsobem se jednotlivým orientačním běžcům podařilo vyrovnat se s koronavirovou nepřízní, respektive do které z uvedených skupin pravděpodobně spadají, mohl naznačit už první podzimní OŽ. Ten se pro oblast VA a MSK konal v podhůří Vizovické vrchoviny u obce Pozděchov, a my jsme se jako obvykle zaměřili především na výkony závodníků OOP. Ti se sice sjeli do místa závodu v nižším počtu, ale o tomto oddílu je známo, že má na začátku většiny sezon studenější start.

Organizátoři tohoto OŽ si pro shromaždiště vybrali spodní část místní sjezdovky, takže již cesta na start všechny příjemně rozdýchala a slibovala za odměnu závěr závodu a doběh z kopce. Co se týkalo občerstvení, pořadatelé si nedělali s vybavením shromaždiště žádné starosti, což mohlo vyvolat vzpomínky na dřevnější doby OB. Ne že by to někomu zjevně vadilo, jen ti závislejší na kofeinu si museli dát předstartovní kafíčko z vlastních zásob.

Ideální běžecké počasí (až na to dusno v lese, které nutilo všechny potní žlázy jet na plné obrátky), hezký, neuvěřitelně čistý a poměrně členitý terén, a mapa, kde kromě bílé ostatní barvy téměř absentovaly (při převzetí mapy to vypadalo, jako by v tiskárně došla zelená a žlutá), to vše byly správně sestavené komponenty pochoutky, která zde byla připravena pro dlouhodobě abstinující orienťáky. Tratě nebyly nijak jednoduché, kromě rychlosti běhu mělo vliv na umístnění také úspěšnost či štěstí při dohledávkách především těch kontrol, které byly umístěny v jediném zelenožlutém flíčku nacházejícím se na mapě.

Dámskou složku oddílu OOP v tomto závodě zastupovaly Anda v D45  a Va Rabicová v D55. Obě si svůj závod užily ve svém standardním běžeckém i mapovacím módu, čemuž odpovídá i jejich umístění, které však zdaleka není tím podstatným, proč obě do lesa chodí. Mužnější část oddílu měla dvě želízka ve dvou starších veteránských kategoriích. V H55 startovali Iloš a Lin. Prvně jmenovaný byl sám překvapen, jak je na tom aktuálně běžecky dobře, což však bylo způsobeno především tím (jak nám s mírnou neochotou na sebe nakonec prozradil), že byl po vydatné ochutnávce burčáku v předvečer závodu mimořádně odlehčen. Ovšem jeho dohledávka obtížnějších kontrol (zvlášť u jedné z nich skejsnul až přespříliš dlouho) a zmršená volba jediného postupu, který nebyl jednoznačný, ho v první polovině závodu srážela dolů, a jen díky zrychlenému závěru urval alespoň druhé místo (2/11). Kolega Lin, jenž v průběhu koronavirové přestávky získal do svého portfolia chorob další vážné onemocnění, (kterých má už tolik, že by mohl dělat demonstrátora na lékařských sympoziích), si s prvním podzimním závodem moc dobře neporadil. Zkušeného mapaře tentokrát zradila jeho silnější disciplína, což je jednoznačně orientace v terénu, a po nečekaných problémech s mapováním uzavřel výsledkovou listinu této kategorie. Zbývající dva členové OOP figurovali v nejstarší věkové kategorii H70. Zatímco Řeťa, vyběhaný z letních závodů (jasná příslušnost ke skupině a) našeho výše uvedeného rozdělení), nedal nikomu šanci a s přehledem zvítězil (1/7), jeho starší kolega Irka, který dal přednost osvěžujícímu dlouhodobému odpočinku (příslušnost ke skupině b), skončil 4/7 s nevelkou ztrátou na vítěze. Jak naznačují jeho mezičasy, i on podal až na jednu chybku poměrně dobrý výkon, z čehož je patrné, že zvlášť u vyšších věkových kategorií mohou i zcela odlišné přístupy k dlouhodobé přípravě vést ke srovnatelným výsledkům.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (79)

Vydařený návrat do Chuchelné

Po jednom z nejvýznamnějších víkendů české OB sezóny – Mistrovství ČR a Veteraniádě na klasické trati – na kterou se však žádný závodník OOP necítil být v takové formě a zdravotní pohodě, aby cesta na druhý konec republiky byla smysluplná, se o týden později konal OŽ pořádaný oddílem SOP v jeho v posledních letech opečovávaném prostoru, který po částečné generační výměně lesního porostu systematickým domapovávaním neustále rozšiřují, až si na něm letos troufli postavit klasický závod. Naposledy se zde závodníci oddílů MSK sešli na podzim loňského roku a předtím před třemi lety, a to vždy na krátkých tratích, jimiž jsme se zabývali v Zápiscích 43 a 68, kde jsme mimo obvyklých sportovních záležitostí krátce zmínili i místní prajská specifika. Ta proto tentokrát můžeme hbitě přeskočit a přemístit se přímo na známé shromaždiště v zázemí tamního fotbalového hřiště, kde bylo pro závodníky jako vždy předtím vše potřebné svědomitě přichystáno, a jehož vybavenost a pohodlí mnohonásobně převažuje nepatrné „nepohodlí“ způsobené delšími vzdálenostmi na start a z cíle. Podzimní počasí se zodpovědně nastavilo na optimální běžecké podmínky, silný jihozápadní vítr byl i se svými nárazy umravněn širokou masou lesa, takže mezi závodníky silně převládala dobrá nálada příjemného nedělního dopoledne.

Ta se pak s blížícím se startem postupně přenášela i do lesa. Závodníci přicházející na start možná trochu litovali, že je umístěn tak hluboko v krásně průběžném porostu, a možná se i obávali toho, že tu nejhezčí část lesa již mají cestou na start vyčerpanou. Ale jejich obavy se naštěstí ukázaly být liché, což by zajisté ocenil i bývalý dlouholetý, nedávno zesnulý guru pořadatelského oddílu, jehož památce byl tento závod věnován. V celém závodním prostoru se nacházel převážně dobře průběžný terén, na delších přebězích si bylo možno vypomoci kličkováním po četných cestách či pěšinách, kterých se dalo, kde to bylo směrově výhodné, využít, a tak jsme mohli s potěšením sledovat soustředěně běhající a mapující závodníky všech věků a výkoností. Samozřejmě to v žádném případě nebyla jenom idylka, úseky s vysokým travnatým podrostem ztěžujícím pohyb a hlavně zákeřné spleti oplocenek nemohly chybět, ale pro dobré výsledky je třeba taky trochu zabojovat. Tratě byly smysluplně postavené, bez nudných pasáží i dlouhých hustníkových prodíraček, a když už se muselo dovnitř, tak jen kousek pro kontrolu, pokud byla hledána na správném místě.

S mírnou nelibostí jsme si nemohli nevšimnout, že z oddílu OOP se závodu zúčastnila sotva polovina z počtu závodníků, kteří tu startovali na zmíněných minulých akcích. Vypadá to, že dříve věhlasný oddíl postupně ztrácí svou sportovní kontinuitu, kterou by se měl snažit zachovat aspoň na oblastní úrovni. A tak oko zaujatého pamětníka potěšil alespoň pohled na četné závodníky, střídající se na stupni vítězů, kteří oddílem OOP v minulosti prošli, ale dnes už působí v jiných oddílech. Ze stávajících členů se něj dostala hned ta nejmladší, Elinka, která v D10C vybojovala potěšující 2 místo. Zbývající dvě dámy si na rozdíl od ní mnoho radostí nenadělily. Anda v D45 po nevydařeném začátku doběhla 12/14 a Ída Ájková v D55, která v závodě zaznamenala hned několik minel, skončila s velkou ztrátou až poslední (5/5) a určitě zůstala daleko za svým očekáváním. V mužských kategoriích to bylo přece jen o trochu lepší. Irka v H45 si v pohodově odběhnutém závodě svou trať, jak jsme si stačili všimnout, z plna hrdla užíval a doběhl 7/18. Do kategorie H55 vnesl rozruch, stejně jako před třemi lety, výkonnostně nestárnoucí ostravský borec Lda Lach, běhající obvykle o jednu či dvě kategorie výše. Tehdy zde získal skalpy o mnoho let mladších soupeřů (Iloše Ychlého, Epy Uřeníka a dalších) a letos se mu po opětném velmi dobrém výkonu podařilo nachytat na hruškách pro změnu Onzu Ouzka. Iloše o lepší výsledek (3/13) v této kategorii připravilo nepříjemné uvíznutí v oplocenkové pasti při odběhu od jedné z kontrol, a taky volba minimálně u dvou delších postupů nebyla optimální. Úplně špatné to sice nebylo, ale k zulíbání taky ne. Ovšem jiného názoru byla ředitelka závodu Uzana, která ho na stupni vítězů obdarovala kromě diplomu i záviděníhodnou pusou. Ve stejné kategorii startující Lin Ecoš doběhl rovněž v pohodě, radost z možnosti pohybu v lese s mapou je u něj v současné době důležitější než zápolení o umístění. Na poslední chvíli přihlášený Etr Ros si tentokrát proběhl jen trať T5, kde dosáhl ze všech startujících nejlepšího času a bezpečně zvítězil. Výčet startujících z oddílu OOP uzavíráme dvojicí orientačních „turistů“ Arin s Rantou, kteří se svorně vydali na trať P3 a stejným způsobem ji taky úspěšně absolvovali.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (78)

Lašské tance se na Libhošťské hůrce nekonaly  

Když se účastníci prvního na podzim konaného závodu oblastního žebříčku MSO blížili do jeho dějiště k Libhošťké hůrkce ze směru od Nového Jičína, z dáli je vítal beskydský hřeben s dominujícím Radhoštěm (Lysou horu v té době ještě zahaloval mračný chuchvalec), a když pak vyjeli na louku na malý hřebínek nad obec Rybí, kde se nacházelo shromaždiště, nemohli se vyhnout nádherným výhledům na okolní kopečky beskydského podhůří i vzdálenější kopce. Mezi nimi ležely malebné vesničky, na pozadí štramberské Bílé hory se skromně, spíše krčila, než tyčila, široko daleko známá věž Trúba, a do koloritu této úchvatné lašské krajiny kupodivu zapadly i štíhlé komíny nedaleké Kopřivnice. Prostě, lašský ráj to napohled. Po levici pak vystupoval výrazný zalesněný hřebínek Libhošťské hůrky a je docela možné, že mezi přijíždějícími bylo nemálo těch, kteří si při pohledu na něj říkali, „doufám, že se zrovna tam nepoběží“. Ale běželo.

Nerozlehlost závodního prostoru ho předurčovala ke krátké trati, ale při pohledu na dosažené časy, hlavně ve veteránských kategoriích, by nezaujatý pozorovatel mohl nabýt dojmu, že se jednalo spíše o klasiku. Mnoho veteránů si určitě udělalo „osobní rekordy“ v průměru na km, které se i u závodníků „lepší“ úrovně se blížily k 15 min/km a více. Rovněž z odposlechů hovorů z lesa se navrátivších borců jsme nabyli dojmu, že jsou z dnešního závodu poněkud rozpačití. Hlavně ti, kteří se před týdnem v Hostýnkách účastnili závodu ŽA/ŽB, si museli připadat, že z orientačního nebe dopadli přímo na tvrdou zem. Samozřejmě nelze a ani nechceme srovnávat kvalitu terénu vrcholového celostátního závodu s oblastňákem, ale jak jsme vyrozuměli, závodníci si tentokrát závodu údajně moc neužili. Stavitel tratí, i když chápeme, že neměl vůbec šanci v tomto terénu něco „úžasného“ postavit, mohl být při umísťování kontrol k závodníkům přece jen trochu shovívavější, protože kombinace těžkého terénu, obtížně zmapovatelných a tedy i obtížně čitelných rozhraní porostů a náročných dohledávek byla v některých místech přímo vražedná. Hustníky a zarostlé paseky se odmítaly přizpůsobit faktu, že se tam běží orienťák, naopak svou neprostupnost ještě zesílily v kooperaci s ostružiním a podobným lesním neřádstvem, jehož zdolávání závodníkům moc potěšení nepřinášelo.

Zanechme však hořekování a podívejme se jako obvykle na výsledky dosažené závodníky OOP. Oddílový souboj v D55 vyzněl tentokrát podstatně lépe pro Vu Rabicovou, která dorazila do cíle 13/17, kdežto Ída, jako známý pošuk, si na své trati podvakrát krásně „pošukala“. Na druhé kontrole nechala oproti nejlepšímu mezičasu 26 minut, ale to ji nesrazilo do kolen, nýbrž naopak posílilo, protože ji pomohla najít jednomu nešťastnému veteránovi, který na sebe prozradil, že ji hledá už tři čtvrtě hodiny. Na jedné z následujících kontrol pak nechala dalších 13 minut, takže její netrpěliví kolegové, kteří se již začínali obávat nejhoršího, byli velice rádi, když se po delší době konečně vynořila z lesa. V D45 jsme si u nezvykle pobledlé Andy na trati všimli, že podává poněkud bezkrevný výkon, což se pak v potvrdilo i v cíli, kde jsme následně zjistili, že svůj závod nedokončila pro zdravotní potíže způsobené slabostí, protože předcházejícího dne darovala krev. Ani oba hoši v H55 velkou díru do světa neudělali. Pokud jsme si stačili všimnout, Iloš měl dost problémů už na prvních dvou kontrolách, kdy se nejenže nemohl srovnat s mapou, ale ani nevolil optimální postupy. Jako jeden z prvních vyběhnuvších závodníků častokrát uvízl v osidlech zatím neprobušených porostů a podrostu, což vyvrcholilo zhruba uprostřed jeho trati, kdy se musel propasírovat totálně zarostlou pasekou ke kontrole a zpět. Od tohoto momentu už volil další postupy v maximální možné míře po cestách, i když na tom výrazně tratil. Umístění 6/17, navíc s takřka potupnou ztrátou na polského vítěze, na pochvalu moc není. Lin šel svůj standard, ale nechal docela dost u jedné kontroly s porostově náročnou dohledávkou a doběhl 12/17. Podobně jako Ilošovi, tak i Řeťovi v H65 se začátek závodu moc nepovedl a závod dokončil na nevýrazném 6/8 místě. Nejlepšího oddílového výsledku tak překvapivě dosáhl nestor oddílu Ura Osek, který v H70 běžel celý závod téměř bezchybně a s dostatečným úsilím, a vybojoval stříbro za 2/9. Určitě pak byl doma paní Oskovou pochválen a získal tím kromě vždy potřebných kladných bodů i vylepšení vyjednávací pozice při získávání propustek k účasti na dalších akcích.

Doufáme, že v příštích závodech nezůstane se svým úspěchem (myšleno závodním, nikoli vyjednávacím), osamocen.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (77)

Úvod podzimu na Hostýnských vrších  

Konec prázdnin je obvykle obdobím, na které se velká část populace, zejména žáci a studenti (tedy s výjimkou šprtů), a hlavně učitelé z pochopitelných důvodů moc netěší, ovšem na druhou stranu je zde i sice méně početná, ale taky nepřehlédnutelná skupina obyvatelstva, která k tomuto okamžiku vzhlíží podstatně smířlivěji, ne-li s potěšením, a to jsou orientační běžci. Po letním období, plném nabídek nejrůznějších vícedenních závodů a podobných radovánek, při kterých se početní příznivci tohoto sportu podle míry své prestiže či motivace ve své „posedlosti“ vyžívají, přestává být legrace a nastává období závodní.

Také počasí, po neúnavné nabídce horkých letních dnů, se kterou poctivě vydrželo až do samotného konce prázdnin, se na poslední chvíli nezapomnělo podívat do kalendáře a po kratičkém přechodném období se po hlavě vrhlo do své podzimní periody, které bez prodlení předalo svou vládu. Podzim měl již v rukávu připraveny všechny své obvyklé trumfy, které hned při první příležitosti nedočkavě vytasil. A tomuto úvodnímu podzimnímu tasení se nevyhnuli ani účastníci žebříčku A, B i C, kteří v prvním zářijovém víkendu dorazili k jižnímu okraji Hostýnských vrchů do obce Lukoveček. Zlínští pořadatelé bývají vždy zárukou kvalitních závodů, které byly letos navíc vyšperkovány i velmi pěkným závodním prostorem. Na rozdíl od severních a středních částí Hostýnských vrchů je převážná část této oblasti porostlá listnatými hvozdy, které jsou pro kůrovce lýkožrouta pravděpodobně méně stravitelné, takže se tam zatím příliš nehrne, a počká si, až sežere zbytky tamních smrkových porostů, s kterými se ještě nestačil vypořádat. Především prostor sobotní klasiky probíhal v téměř čistém listnatém lese, na mapě nedělní krátké trati se již nějaké hustníkové pasáže vyskytovaly.

Kvalitu závodu nesnížilo ani deštivé počasí, na které se pořadatelé dokázali připravit do té míry, že nikdo z přítomných nemusel strádat. Počasí bylo trochu shovívavé alespoň v sobotu dopoledne, kdy nechalo dorazivší účastníky v klidu zaparkovat svá auta a postavit stany, aby se rozpršelo právě v okamžicích, kdy si to první závodníci začali šněrovat na start. Nebe bylo těžké, z dálky bylo slyšet hřmění a bylo jen otázkou času, kdy na ně vychrlí vše, co má na srdci. To se záhy stalo, vytrvalé skrápění měnilo pouze svou intenzitu, naštěstí vyprahlé podloží zatím stačilo přívaly vláhy docela úspěšně absorbovat. Po celonoční vydatném dešti se i následné nedělní ráno vyznačovalo mimořádně nízkou oblačností, celé pohoří bylo zahaleno do hustých mraků, které se opět jaly prověřit odolnost závodníků dalšími příděly vody. V lese i na shromaždišti již bylo docela kluzko, ale málokdo se šetřil, v sázce byly závěrečné body do žebříčků a každý, kdo měl ambice, chtěl na poslední chvíli urvat maximum.

Členové oddílu OOP moc velkou stopu na závodech v Lukovečku nezanechali. Bylo to způsobeno hlavně jejich nižší účastí, což je škoda, protože tolik příležitostí zazávodit si na kvalitních tratích pro oddíly MSO zase není. Jediný zúčastněný oddílový nezletilec Elinka (D10), s pečlivě načesaným copánkem trčícím vzhůru, se v deštivém lese neztratila, v sobotu i v neděli doběhla do cíle zhruba uprostřed startovního pole a kromě obtížné úvodní kontroly na klasice žádné velké problémy neměla. I Anka v D35B zaběhla sobotní klasiku docela slušně (8/14), v neděli se jí už tolik nedařilo, poměrně dost chybovala, trať byla na razantní způsob jejího závodění pravděpodobně příliš mapově i technicky náročná (13/15). Va Ociánová (D50B) se v sobotu umístila na začátku druhé poloviny výsledkové listiny, když běžela poměrně vyrovnaně a zkazila pouze jednu kontrolu, v této kategorii asi tu nejzáludnější, protože červené pole v tabulce mezičasů svítilo téměř u poloviny závodnic. V neděli to už bylo lepší, ale opětné zaváhání na jedné z kontrol ji posunulo z lepší pozice až do středu výsledkové listiny. Va Rabicová (D55B), která se v sobotu šetřila, doběhla na krátké trati uspokojena ze zvládnutého závodu na 12/14. V mužích byl tentokrát nejmladším z oddílu Irka v H55B, kterému v sobotu problémy se čtením mapy za deště znesnadňovaly podat obvyklý výkon, několikrát proto chyboval a doběhl až 15/19. V neděli deště i chyb ubylo, což mě mělo za následek i lepší umístění 10/17. Iloš (H65B), jež jako každý opotřebovaný veterán oplývá téměř trvale nějakými zdravotními potížemi, měl tento víkend situaci usnadněnou. Jeho poslední úraz (při potupném pádu při houbaření si přivodil nalomení žebra) svými následky překryl všechna obvyklá soužení, jimiž se nyní nemusel zabývat a mohl se soustředit pouze na to poslední. Musel běžet velice opatrně, aby neupadl nebo prudkým pohybem nevychýlil dotyčné žebro ze své polohy. Pokud k tomu přece jen došlo, bylo to dost bolestivé, a aby mohl běžet dál, musel několika prudkými nádechy žebro posunout tak, aby zapadlo na své původní místo. V nedělním závodě při seběhu ke kontrole umístěné v rýze však uklouzl a spadl tak nešikovně, že se přes bolest už nedokázal postavit. Naštěstí po chvíli běželi kolem dva závodníci, kteří mu pomohli dostat se z horizontální polohy do vertikální a tím i závod dokončit. Pomalejší opatrný běh, upřednostňování obíhaček po cestách před přímějšími směry terénem a několikeré napravování žebra pravděpodobně negativně ovlivnilo i jeho výsledné časy, takže po sobotním umístění 2/16 doběhl v neděli až 3/13. Řeťa si ve stejné kategorii H65B po sobotním opatrném výkonu (15/16) načasoval formu na neděli, kdy jsme ho mohli spatřit usmívajícího se před výsledkovou tabulí, kde si se zalíbením užíval pohled na svůj uspokojivý výsledek 7/13. V H75 se Irka Osan zúčastnil jen v sobotu, a i když na jedné z kontrol nechal skoro čtvrt hodiny, stačilo mu to díky již lépe zvládnutému zbytku trati na 3/5.

Přes nepřízeň počasí (ale může být a občas bývá i hůře) se určitě vyplatilo na Zlínsko dojet, všichni si dobře zazávodili a ti, koho atmosféra obou závodu strhla, byli u mnoha kategorií svědky napínavých souborů a velmi dobrých výkonů.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (76)

Middle veteraniáda jako vyvrcholení jara

Jarní polovinu sezony završuje obvykle mistrovský závod na krátké trati a nejinak tomu bylo i letos. Jsme rádi, že jsme mohli být přitom a hlavně, že jsme na této akci zaregistrovali i několik závodníků OOP, kteří svou účastí demonstrovali, že jsou stále schopni zúčastňovat se vrcholných závodů na celostátní úrovni a udržovat tak ve svých kategoriích kontakt s českou špičkou. Je pravdou, že účast svých členů na závodech pořádaných ve vzdálených destinací je potřeba posuzovat i z ekonomického hlediska, ale na hledisko sportovní by se měl klást, pokud je to alespoň trochu možné, větší důraz, za což oddíl OOP v tomto případě chválíme.   

Nemůžeme vědět, zda si účastníci veteraniády z oddílu OOP stanovovali předem nějaké individuální výkonnostní cíle, ale tušíme, že pro jednoho z nich bylo velmi důležité dosažení toho nejzákladnějšího cíle, a to ani jeden ze závodů nedisknout, protože dva řádně doběhnuté závody v řadě po sobě by pro něj bylo osobním rekordem jarní část stávající sezóny. Ti, u nichž jsme v minulosti již nějaká přednější umístění na veterániádách zaznamenali, si samozřejmě museli dělat ambice na finále A, ve kterých by se pokusili vyzískat pro oddíl co nejlepší umístění. Ovšem hlavní snahou všech bylo především dobře si zazávodit na kvalitních tratích, které se daly v daném terénu s jistotou očekávat, a jejichž náročnost pořadatelé v předstihu nejednou deklarovali. OOPácká výprava se skládala, jak je v poslední době obvyklé, ze dvou částí, a to z opavské sekce, tentokrát pod přímým vedením a osobním dohledem šéfky oddílu, a ze sekce ostravskolhotské, která je, co se týče účastí na závodech, velmi aktivní, což je chvályhodné, i když v jejich obvyklé sestavě tentokrát chyběla slečna Liška, jež dala přednost jisté školní akci. Cesta na místo konání, vhodně zvolená zkratkou přes polský územní výběžek do Česka, proběhla v sobotním dopoledni docela hladce a následný poměrně dlouhý výstup od parkoviště na shromaždiště určitě rozproudil krev ve ztuhlých nohách všech účastníků mistrovství do provozní teploty. Podkrkonošské podnebí se po dlouhých a úmorných vedrech nad závodníky slitovalo a přichytalo jim na víkend příznivé teplotní prostředí, na kterém se podílel i svěží větřík ochlazující otevřenou louku shromaždiště, takže podmínky pro závod se téměř blížily optimálním.

Sobotní semifinále rozdělilo startující veteránských kategorií jeho obvykle na dvě části, a to na ty lepší a šťastnější, kteří si vybojovali účast ve finále A, a tím i možnost ucházet se o pocty nejvyšší, a na méně zdatné či šťastné, pro které zbyla jen příležitost vylepšit si reputaci dobrým umístěním ve finále B, anebo si jen užít souboje s nástrahami připravených tratí. Ze závodníků OOP skončili ve druhé polovině výsledkových listin Anka v D40 (32/37), pro jejíž razantní pojetí orientačního běhu byl tento terén asi příliš technický, a dále Va Rabicová v D55 (29/32) a Řeťa v H65 (45/49), kteří s postupem do finále A ani nijak zvlášť nepočítali. Do něj s mírně odřenými zády postoupila Va Ociánová v D50 (17/36), která měla tu smůlu, že šlapala chodníčky nejenom v tomto sobotním závodě, ale pak i v nedělním finále, když v obou startovala na úplné špici startovních polí všech kategorií. V H60 se do finále A podařilo proklouznout Irkovi (17/44) i Ilošovi v H65 (16/49), u kterého to však nebylo nijak hladké, protože svůj závod začal dosti tragicky chybou hned na první kontrole, kterou nedoběhl, ale naštěstí se mu v dalším průběhu podařilo ztrátu stáhnout. Zapomenout nesmíme ani na účast Elinky v T3, která jen s nepatrnou podporou zvládla nelehkou trať jako jedna z nejmladších účastnic.

Po absolvování sobotního závodu se opavská sekce přesunula do Trutnova, kde se ubytovala v centru města, zatímco druhá část výpravy setrvala na shromaždišti, aby přečkala noc pro ně typickým country způsobem. Centrum města Trutnova překvapil Opavany svou úhledností i čilým společenským životem, na kterém se podíleli jak domorodci, tak i jeho návštěvníci. Z restaurace, ve které doplňovali své základní fyziologické potřeby, je však vyhnala přespříliš hlasitá živá hudba, která sice silou svých decibelů vábila tancechtivé zájemce všech společenských vrstev i věkových kategorií, ale když jim v rytmu melodií vibrovala na talířích i objednaná vepřová žebra, rozhodli se OOPáci změnit lokál. V nedaleké stylové kavárně, kam se posléze přesunuli, se jim sedělo příjemněji, o čemž svědčí i fotografie pořízené paparazzi místního bulvárního časopisu, z kterých je zřejmé, že si tam s chutí vyzkoušeli i roli kavárenských povalečů.

Pocit zodpovědnosti před nedělním finále jim však nedovolil pobýt v této roli déle, než bylo jejich tamnímu poslání záhodno.

Nedělní ráno zastihlo účastníky mistrovství štrachajíce se již známým poměrně dlouhým stoupáním na shromaždiště. Počasí bylo opět příznivé, jen vítr se místy vytahoval, místy se choval jako na větrné hůrce a čas od času svými výpady kontroloval pevnost ukotvení velkých stanů, připravených svědomitými pořadateli jako zázemí pro závodníky. A to se již začali trousit do lesa první závodníci z veteránských kategorií, zatímco ty mistrovské, které startovaly později, se teprve fyzicky rozcvičovaly nebo meditovaly s kafíčkem, zatímco spíkři systematicky poskytovali poslední důležité informace, aby nikdo na nic nezapomněl. Jak jsme se již zmínili, mezi prvními i v neděli vyrazila do lesa Va Ociánová, která měla v D50A stejnou trať jako Iloš, ale z předpokládaného oddílového soupeření nakonec sešlo kvůli nestejným podmínkám, protože výhoda později startujících závodníků byla i v tomto kamenitém terénu zřejmá. Va si přes jednu chybu polepšila o dvě místa a doběhla 15/18, což by mělo být důvodem ke spokojenosti. Druhé oddílové želízko v ohni finále A byl Irka v H60A, který zaběhl velmi dobrý závod a po bezchybném výkonu se posunul až na 9. místo. Podobně se dařilo i Ilošovi v H65A, který se sice vyvaroval velkých chyb, nikoliv ovšem drobnějších zaváhání, přesto se dostal alespoň na uspokojivé 7. místo. Spokojeně si zazávodili i zbývající závodníci OOP s účasti ve finále B (Anka, Va Rabicová i Řeťa) a pravděpodobně nejvíce dal závod zabrat Elince, která byla opět vyslána na trať T3, na níž statečně bojovala až do doby, než vyběhla z mapy. Naštěstí byla po dvou hodinách úspěšně nalezena, a proto lze závěrem s potěšením konstatovat, že vůbec nic nebrání považovat účast oddílu OOP na této veteraniádě za úspěšnou. Zviditelnění oddílu bylo podpořeno dvěma solidními výsledky v Top Ten a taky tím, že se všichni v plném počtu vrátili z lesa zpět.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (75)

Vydařená béčka v panenské střední Moravě

Je zajímavé, že v letošním roce vyšel začátek června akorát na prvního a právě na tento sobotní den a na následující neděli si pořadatelé z PLU naplánovali uspořádání svých závodů ŽB Morava. K tomu účelu využili nový prostor, orientačním během zatím zcela nepolíbený, který byl ještě donedávna součástí vojenského prostoru situovaného v oblasti Drahanské vrchoviny. Vzhledem k tomu, že se naše armáda k tomuto prostoru zachovala velmi korektně, nezaznamenali účastníci závodů na svých tratích žádné stopy her na vojáky, což je skutečností chvályhodnou, a taky i proto se všem v těchto nezdevastovaných lesích velmi líbilo. Opačné pocity měli závodníci přijíždějící ze severovýchodního směru, kteří nedůvěřujíce průjezdnosti dálnice (standardní stav) či průjezdnosti Šternberka (Ecce Homo), dali přednost trase přes Potštát. Při projíždění tamním vojenským újezdem Libavá, který díky drastickému kácení, kam oko dohlédlo, odhalil téměř všechna svá vojenská tajemství, se museli určitě bránit nutkání nad tímto stavem zaplakat.

Pořadatelé z oddílu PLU, kteří připravili shromaždiště v těsné blízkosti již otevřeného koupaliště v Otaslavicích, zařídili na něj jako bonus pro závodníky volný přístup, což v již zcela letním počasí ocenila hlavně drobotina a mládež, zatímco dospělí se připravovali na své starty obvyklým způsobem ve stínu velkého hangáru či oddílových stanů. V sobotu byla na pořadu klasika a jsme rádi, že jsme na startu zaznamenali i několik závodníků OOP, kteří si tento nový prostor s chutí vyzkoušeli. Ten skýtal téměř vše, co může kvalitní terén orienťákům nabídnout. Porostově, tvarově, i co se týká terénních detailů, byl natolik pestrý a rozmanitý, že si stavitel tratí mohl na každém kroku vybírat z mnoha možností, kam kontroly píchnout. Toho taky plně využil a jejich nápaditým pospojováním nabídl všem zajímavé tratě, na kterých si určitě nikdo nudou nehty nekousal. Pro závodníky OOP byla sobotní klasika výsledkově o něco lepší než nedělní krátká trať, což však příliš neplatilo o Vidrnochovic holkách. Elinka ani Liška se ve svých kategoriích D10C a D16B moc neprosadily, a Anka se dokonce překvapivě spokojila jen s účasti v kategorii P. Dílčí úspěchy naopak zaznamenali hoši. V H55B se třetím místem blýskl Irka (3/15), který sice nešel úplně čistě, ale na bednu to spolehlivě stačilo. V H65B si Iloš jedním špatným postupem trochu zkomplikoval situaci, ale nakonec to ještě na první místo vyšlo (1/19). Ve stejné kategorii si Řeťa doběhl pro 15/19, když ještě vydýchával únavu z nedávného náročného cyklozájezdu v Itálii. V H75B si v minulých Zápiscích pochválený Irka buď vrchovatě vybral svou smůlu, anebo usnul na vavřínech, a po dvou kufrech, z nichž ten první, skoro 25 minutový, byl téměř na hranici odbavitelnosti, si zachránil předposlední místo jen díky účasti Izraelců v těchto závodech.

V neděli se běželo na mapě Obrova noha, a pokud si někteří ze závodníků této nohy při zdolávání svých tratí nevšimli, nemuselo je to příliš mrzet, protože úplně to samé se stalo pocestným v Cimrmanově hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký, když narazili na obra Koloděje. Neděle začala velice slavnostně pro mladistvou členku OOP, poněvadž právě v tento den dosáhla krásného věku 15 let. Tento věk je pro mládež zlomový, neboť je na jedné straně spojený s počátkem trestní zodpovědností, na druhou stranu již tito adolescenti nemusejí potajmu krást rodičům cigarety, ale mohou si legálně zakouřit i s nimi, aby zjistili, že kouření cigaret je blbost a začali se poohlížet po dalších nevyzkoušených lákadlech svého věku. Přejeme Lišce hodně úspěšných hledání i sladkých nacházení, ale hlavně co nejvíce sportovních úspěchů a sportovního uspokojení. Liška své narozeniny oslavila oproti sobotě podstatně zlepšeným výkonem a její umístění 7/17 ji jistě potěšilo. Anka si již troufla na D40B a po jedné větší chybě z toho bylo až 9/10. Va jako čerstvá posila týmu zaznamenala v kategorii D50B asi nejlepší nedělní oddílový výsledek. Začala velmi dobře, ale po chybě uprostřed závodu si pohoršila na čtvrté místo (4/9), které udržena až do finiše. Hoši bohužel nenavázali na pro ně úspěšnou sobotu. Irka si pohoršil jen nepatrně, když klesnul na 5/15, ale i tento výsledek lze řadit mezi ty dobré. Podstatně hůře dopadl Iloš v H65B. Po celkem slušně zvládnuté podstatné části závodu si v jeho závěru opticky spojil dvě po sobě jdoucí kontroly se stejným popisem (kameny) v jednu. Něco mu sice našeptávalo, že vše není úplně v pořádku, ale protože se už těšil do cíle, na našeptávání nedbal, druhý kámen totálně zazdil a jako už poněkolikáté v této sezoně splakal nad výsledkem. Ti, co umějí odezírat z úst, by s určitostí potvrdili, že po zjištění své diskvalifikace si několikrát po sobě zopakoval všechna vyjmenovaná slova po K a P, než ovládl své emoce a uvědomil si, že tím vlastně dodržel svůj letošní neslavný algoritmus, ob jeden závod to disknout.

Ona ta kategorie H65 není v letošním roce žádná selanka. Jako vichr do ní na začátku jara vlítl známý a vším možným proslavený bývalý vynikající běžec a orienťák Lda Ilc zvaný Íra, který se již stačil postarat o mnohá nečekaná překvapení a stal se pravidelnou ozdobou stupňů vítězů. Jeho dřívější statná postava, nepřehlédnutelná na žádném místě, kde se objevila, se jako zázrakem přetavila do útlé postavy nenápadného a skromného sportovce. Je jasné, že Írovo „zmrtvýchvstání“ nemohlo být způsobeno jen obyčejným pokropením živou vodou, ten se v ní musí minimálně jednou denně koupat! Jeho výkony v Otaslavicích toho byly jasným důkazem.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (74)

Sprintů jako hub po dešti

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud by se asi býval divil, kdyby byl tušil, že v jeho rodném městě Příboře, ve kterém však stačil strávit pouze své dětství, se bude po zhruba 150 letech prohánět různou rychlostí a neidentifikovatelnými směry na dvě stovky podivně oblečených lidí s barevně potištěnými papíry a dalšími proprietami ve svých rukou. Předpokládáme však, že by ho to vzhledem k jeho pozdější profesi nijak nerozhodilo a dokázal by si to vysvětlit pomocí interpretace volných asociací, přenosových vztahů, psychologicky motivovaných emocí a možná i vývojovými stadii libida účastníků tohoto podniku. Pro nás bylo vysvětlení snazší, věděli jsme totiž, že tu probíhá další ze závodů žebříčku MSK v orientačním běhu. Pohled do kalendáře závodů mohl trochu překvapit tím, že se jednalo o samostatný sprint bez návaznosti na další závod konaný v daný den v blízkém okolí, což je dnes už běžnou praxí, přesto se tam sjel počet účastníků ještě pokládaný za únosný. Někteří závodníci ze západní části regionu se sice rozhodli upřednostnit ve stejnou dobu pořádaný závod HO, který byl pro ně dosažitelnější a který probíhal v lesním terénu, což je samozřejmě prostor podstatně atraktivnější, než může nabídnout městský sprint. Většina oddílů MSK však dala přednost vidině získání dalších bodů do oblastního žebříčku.

Pro shromaždiště závodu bylo nápaditě zvoleno městské koupaliště, které se chystalo na novou koupací sezonu, a tato akce byla určitě vítaným testem jeho připravenosti. S využitím nabídnutých a dostupných vymožeností koupaliště se tam všichni účastníci závodu mohli cítit poměrně pohodlně a pěkné počasí navíc podtrhlo příjemnou pohodovou atmosféru. Členové oddílu OOP dorazili do Příbora v opticky slušném počtu, pomineme-li velkou díru v členstvu mezi kategoriemi HDR a HD35, kterou se již mnoho let nedaří zacelit (pouze kosmeticky upravit nadějemi z Dolní Lhoty, které se však tentokrát na startu neukázaly), se mezi závodníky veteránských kategorií vůbec neztratili a získali několik medailových či bramborových pozic.

V D35 běžela Etra celý závod vyrovnaně a bez výraznějšího zaváhání a odměnou ji bylo umístění 4/13, na které jí stačil čas zhruba o minutu horší než vítězný. Anuška v D45 překvapila taky docela příjemně (7/15), škoda jen několika chybiček, zvlášť té při postupu na první kontrolu. Anda ve stejné kategorii doběhla 14/15, pravděpodobně ji ještě nedávno podvrtnutý kotník nedovolil vyprodukovat vyšší závodní rychlost. Dvě závodnice startovaly i v D55, kde Ída Ájková doběhla úspěšně druhá (2/6) jen kousek za svou nedávnou soupeřkou z posledního úseku veteraniády štafet (poranění Ídy z tohoto závodu již pravděpodobně připomínají jen modřiny na stehně, nikoliv omezení výkonu) a Va Rabicová, která, jak se zdá, si zaběhla svůj obvyklý standard (4/6). Veteráni se v tomto závodě ukázali v obzvláště dobrém regionálním světle. Trofeje se začaly hrnout už v nejmladší veteránské kategorii H35, kde triumfoval lehkonohý Etr Ros. Měl sice trochu studenější start, ale v polovině závodu se dostal do čela a díky své rychlosti si svůj náskok udržel až do cíle (1/10). Doufáme, že tento výkon ho bude motivovat k vyšší účasti na závodech, a že podobné výsledky bude dál sypat jako z rukávu. Omáš Udeček, který je spíše vytrvalecký typ než sprinter, běžel o něco pomaleji a doběhl slušně 5/10. Kategorie H45 nebyla tentokrát obsazena, ale v H55 se to borci z OOP jen hemžilo. Přesvědčivě zvítězil letos ve sprintu neporazitelný Onza Rajer (1/11), který v této disciplíně nedává nikomu jinému šanci. Měl nejrychlejší skoro všechny mezičasy, dokonce i ty, kde si myslel, že ztratil. Rychlost jeho běhu je díky jeho zarputilé atletické minulosti a vlastně i přítomnosti trochu jinou ligou než u jeho soupeřů v této kategorii. Mohl si klidně dovolit ztratit 45 sekund cestou na sběrku, aniž by ho někdo mohl ohrozit. Na třetím místě se nenadále zjevil Ilan Inčík, který si od klávesnice odskočil odběhnout závod a velkou radost měl hlavně z toho, že až na čtvrtou příčku odsunul dalšího oddílového kolegu Iloše: Tomu to však nijak nevadilo, protože je na toto umístění už zvyklý, pokud je ovšem jeho ražení výjimečně v pořádku. Přesto Iloše trochu zamrzelo, že nepochopil zákres předposlední kontroly, kterou si špatně vysvětlil. Popis kontroly „živý plot“ a jeho mapovou značku si nedokázal v hlavě v závěru závodu spárovat. V mapě ji přečetl jako černý objekt a hledal v prostoru něco více industriálního než onen živý plot, na který ostatně místní plotostřižna už léta zapomněla, a proto ve skutečnosti vypadal až přespříliš živě. Možná, že černá na mapě měla být tmavě zelená, což se však moc nepovedlo, nicméně i ostatní živé ploty byly nakresleny stejným způsobem, takže nebyl důvod ke znepokojení. Na druhou stranu by možná pro něj při dalších závodech stálo za to vnést před startem takový zmatek do IT systému, že si jeho obsluha nemohla jen tak hala bala závodit, ale nechceme mu tuto myšlenu v žádném případě podsouvat, protože víme, že by ho to při jeho přející a fair povaze určitě ani nenapadlo. Jako poslední ze čtveřice OOP v  kategorii H55 doběhl na zdaleka ne posledním místě Lin (9/11). V H65 se Řeťovi podařilo ukořistit pěkné třetí místo, i když to při jiném pohledu na věc trochu kazí fakt, že v této kategorii startovali jen tři závodníci. To Irka Osek v H70, který se nám v posledních závodech docela pěkně rozbednil, musel být podstatně spokojenější. Potvrdil své úspěšné vystoupení z minulého týdne a s přehledem zvítězil (1/3).

Hodnocení účasti a výkonu členů OOP bylo tentokrát poměrně radostné, dobrých výsledků však mohlo být při vyšší účasti ještě více. Z důvodu, který jsme publikovali již dříve, se víceméně vyhýbáme hodnocení kvality tratí, map a dalších záležitostí souvisejících s organizací závodu, zvláště pokud by se mělo jednat o kritické či negativní připomínky. K tomuto závodu však rádi podotkneme, že stálo za to sem přijet a pokud bychom měli srovnat zajímavost zdejších tratí s celostátní veteraniádou konanou o týden dříve, tak tento příborský sprint by z toho vyšel o něco lépe.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (73)

Pardubický perník moc nechutnal, aneb jednou to už musí vyjít

Pro uplynulý víkend se zájmy členů oddílu OOP rozdělily do dvou proudů. Zatímco menší čtyřčlenná výprava, jenž se po delší době odvážila vyplout ze známého regionálního rybníka do méně probádaných celostátních vod, vyrazila na sprintovou veteraniádu, zbývající aktivní část oddílu, upřednostňují oblastní závody, vzala zavděk domácímu dvouoblastnímu OŽ a vydala se na Valašsko do Zašové, kde si dala repete loňského žebříčku. Naši redaktoři se rozhodli sledovat závod s předpokládanou vyšší úrovni, a proto jako obvykle nenápadně vyrazili ve stopách Ilošovy oktávky.

Už cesta do místa konání MČR a veteraniády ve sprintu, města Čáslavi, se vyznačovala nesprávnou volbou postupu, protože třičtvrtěhodinové zdržení u Brna vyvolalo chmury na tvářích těch členů posádky, kteří startovali dříve, protože zahrozil pozdní příjezd na start. Nakonec to sice dopadlo dobře, ale je zřejmé, že rychlost výměn ministrů dopravy je podstatně vyšší než rychlost oprav českých dálnic a silnic, které, jak je všem motoristům zřejmé, se záměrně stavějí takovým způsobem, aby se musely co nejdříve opravovat a dopravní stavbařská loby si mohla spokojeně mnout ruce.

Shromaždiště na slavném atletickém stadionu, který získal věhlas působením českých atletek světového formátu, Kratochvílové a Formanové, bylo při příjezdu OOP už docela zaplněno. Nezbylo moc času na sledování dobíhajících závodníků mistrovských kategorií, pouze převlečení se do běžeckého, rychlé protažení, krátká fronta na TOI TOI a hurá na start. Závod, alespoň co se týká veteránských kategorií, překvapil přílišnou jednoduchostí tratí, byl téměř bez jakýchkoliv záludností, v podstatě běžák nedosahující ve zmíněných aspektech ani úrovně lepších závodů ostravské zimní ligy. To ovšem trochu vyhovovalo oběma mužským zástupcům OOP, jejichž běžecké dispozice obvykle převyšují ty mapařské, což oba potvrdili tím, že své závody nezkazili a svorně doběhli na čtvrtých místech, Onza Rajer v H60 a Iloš Ychlý v H65. Ani dámy nezklamaly a uběhly si svoje. Va Ociánová v D50 obsadila 11/25 místo, když trochu pokazila první kontrolu a na svou cílovou pozici se musela postupně propracovávat až z průběžně dvacátého místa. Ída Ájková skončila na začátku druhé poloviny výsledkové listiny D60 (9/15), ale i ona mohla být se svým výkonem docela spokojená.

Dvě staré, ale celkem spokojené brambory

Po skončení závodu se výprava přesunula do Pardubic, dějiště nedělních sprintových štafet, kde se ubytovala na studentských kolejích místní univerzity, v jejichž blízkosti se nacházel závodní prostor. Po krátkém nostalgickém zavzpomínání jednoho člena štafety na krásná studentská léta strávená v tomto městě proběhlo v hospůdce v těsné blízkosti nocležiště ukojení hladu a žízně, po kterém následovala procházka večerními Pardubicemi, aby se pizzami napěchované a dvěma pivy zkropené žaludky před spaním trochu uklidnily. Jako náhodou se skupinka prozevlovala až k řece Labi do blízkosti shromaždiště, odkud je ovšem bdělí pořadatelé, dokončující přípravu shromaždiště, slušně, ale rázně vykázali. To ovšem nebránilo tomu, aby se na zpáteční cestě seznámili s obyvateli slepých ramen Labe z řádu hlodavců, zejména nutriemi, potkany a možná i krysami, jenž právě večeřeli ze zásob, kterými si je místní obyvatelstvo k radosti obou stran vydržuje. Lační po odpočinku se pak nezvykle brzo odebrali do svých pokojů, nedbajíce vábení dokonale romantického úplňku zavěšeného nad siluetou města a hlavně rámusivé hudby z nedalekého areálu, která do pozdně nočních hodin lákala svými hlasitými rytmy na návštěvu finálové noci letošního studentského majálesu.

Vyhřáté nedělní dopoledne dalo zapomenout na únavu předcházejícího dne a zastihlo závodníky OOP přesunující se na shromaždiště štafetových závodů, kde se již za přítomnosti kamer české televize rozbíhaly závody mistrovských kategorií. Sledujíce výkony špičkových českých závodníků se celá štafeta mentálně připravovala na svůj závod. Konkurence v kategorii DH220 očividně byla silná, a tak se výkonnostní cíl pro jistotu nastavil skromně ve dvou úrovních – nedisknout to a doběhnout v první desítce, z čehož bylo zřejmé, že splnění druhé úrovně bylo podmíněno zvládnutím té první. Tomu byla přizpůsobena i soupiska OOP, která vykrystalizovala předchozího večera až po delším zvažování více variant. Už ze sledování závodu hlavní kategorie DH21 na velkoplošné obrazovce bylo zřejmé, že největší zapeklitost čeká závodníky na bikrosovém areálu, kde byla spleť kontrol, u kterých při dohledávkách zaváhaly v přímém přenosu i některé naše špičky. Protože startovací prostory byly dosti veliké, pořadatelé se nepárali s nějakými vlnami a vrhli do závodů veteránů všechny kategorie současně. Za OOP startovala na první úseku Va, a i když už má svá nejlepší běžecká léta za sebou, obstála velice dobře a donesla pomyslný štafetový kolík na výborném 6. místě, na dohled dvou štafet doběhnuvších kousek před ní. A to už byla úloha výborně běžícího Onzy na druhém úseku, aby malou ztrátu stáhl. Vzal to pěkně zostra a dotáhl štafetu dokonce na čtvrté místo. Ilošovi se však na třetím úseku nepodařilo najít první kontrolu na bikrosovém areálu s nejvzdálenější farstou, což bylo způsobeno kombinací nepochopení zákresu pevných konstrukcí bikrosových tras a přechodu mezi žlutou a zelenou na mapě. Ztratil tam nejméně dvě minuty a propadl se opět o dvě místa zpět. To ovšem nebylo z jeho strany všechno špatné. Ač sledoval při doběhu desítky jiných závodníků a sběrka mu takřka překážela při doběhu, zapomněl ji narazit a opět s hrůzou v očích sledoval hlášku „disk“ na lístečku vylézající z tiskárny po vyčtení čipu. Jestliže jsme posledně psali, že je to oddílový specialista na disknutí štafet, tak tuto svou roli opět neblaze potvrdil. Nic na tom nemění ani fakt, že díky uklouznutí a zranění na posledním úseku startující Ídy by štafeta doběhla až předposlední. Po docela dobré náladě z výsledků sobotního sprintu se na členy štafety OOP opět snesla ponuřejší nálada. Výkonnostní cíl nebyl splněn a viník měl opět příležitost se trochu potrénovat ve zpytování svědomí.

Proto se raději s nešťastnou štafetou rozloučíme a alespoň zprostředkovaně nahlédneme na výsledky snažení zbytku oddílu na OŽ v Zašové. To nám nezabere moc času, protože pro některé členy oddílu je orientační běh pouze jednou z více provozujících aktivit, nikoli aktivitou prioritní. Navíc u starších veteránských kategorií omezují starty i přibývající zdravotní neduhy, takže se nelze někdy divit, že se při paralelním startu na veteraniádě zúčastnili OŽ jen 3 závodníci. Podle dosažených časů byly tratě docela náročné, tedy jak jinak v tomto regionu než kopcovité, ale údajně pěkné. V H55 zaběhl poměrně dobře Lin Ecián, který obsadil 13/17, i když je jasné, že jeho astmatické plíce dostaly při prudkých výbězích pěkně zabrat. Ovšem nebývale se dařilo Urovi Oskovi, který v H70 obsadil hvězdné druhé místo (2/14), když jen mírně zaostal za nedostižným vítězem Epou Střanským, ale určitě ho potěšilo, že předběhl svého bývalého oddílového kolegu Tandu. To muselo být ve Vítkově po jeho návratu domů veselo. Třetí ze závodníků OOP, Anda Eciánová, nakonec dala přednost kategorii P před svou D45.

Redakce Smoke Signals jen doufá, že do dalšího startu oddílové štafety bude moci přinášet jen samé dobré zprávy.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (72)

Mnichovská pohoda a orlovské letní kino   

V průběhu dalšího orienťáckého víkendu jsme mohli závoduchtivé běžce moravskoslezské oblasti zastihnout při sobotním závodě v Mnichově u Vrbna a posléze v neděli v Orlové. Mnichov, jehož název může svádět k neblahé historické reminiscenci, poskytl pořadatelům v úzkém údolí Černé Opavy místo pouze pro improvizované shromaždiště. To nabídlo účastníkům sice jen penzum potřebného, ale nikdo se netvářil, že by trpěl jakýmkoliv nedostatkem, zvláště poté, co se závodníci po absolvování svých závodů vrátili nazpět z lesa. Na krátké trati si určitě dostatečně a ve vyváženém poměru užili běhu i mapování, a kdo se dokázal ve vhodnou dobu řádně rozběhnout a naopak v takřka závrtových detailních úsecích nově zmapovaného prostoru zodpovědně přibrzdit, byl pravděpodobně se svým výkonem spokojený. Z OOP se sobotního závodu zúčastnilo jen pár „nepřizpůsobivých“ jedinců, protože zodpovědné gró oddílu bylo zaměstnáno organizací běžeckého závodu, kterážto v poslední době pravidelně provozovaná bohulibá činnost přináší do oddílové pokladny nezanedbatelné částky.

Výsledkový přehled začneme jako obvykle u drobotiny. Elinka se dostala do čela závodu D10 v jeho závěru a dotáhla to zdárně do cíle, takže blahopřejeme k prvnímu místu (1/3). Liška si poprvé vyzkoušela trať v kategorii D20, ale v porovnání s podstatně staršími soupeřkami více chybovala a doběhla 3/3. Slušně zaběhla Anka v D35, která obsadila 5/9, ale v těsném dohledu před ní doběhnuvších soupeřek. V D45 Anda statečně dokulhala do cíle s oteklým podvrtnutým kotníkem na 12/16 místě. V H45 startující Irka se po doběhu našel uprostřed výsledkové listiny (9/19) a mohl jen litovat velké chyby, která ho stála minimálně čtyři místa. Podobně dopadl i Iloš v H55. Kritická místa na jejich trati byly kontroly 8 a 9, což bylo možno snadno zjistit při pohledu na mezičasy, kde se to u těchto kontrol jen červenalo. Zatímco osmičku Iloš zvládl bezchybně (v té chvíli se pohyboval na druhé pozici), devítka, kde zaznamenal nejhorší mezičas ze všech soupeřů, znamenala nedostižitelný propad. Do rozbitého terénu totiž vběhl příliš na riziko a zaboha nemohl svou prohlubeň najít, splašeně a bezvýsledně kolem ní 4 minuty rejdil, až ho na pokraji zoufalství vysvobodil za ním přesně běžící soupeř. Umístění 5/19 ho samozřejmě v žádném případě uspokojit nemohlo. Lin ve stejné kategorii doběhl 18/19, když mu jeho astmatické plíce více nedovolily. Ani Osan v H70 nebyl s umístěním 5/7 moc spokojený, protože nasekal chyb jako máku.

Další den se v průběhu nedělního dopoledne tísnilo v auditoriu orlovského letního kina možná více lidí než před pradávnými lety, když dávali Angeliku. Na pořadu dne však nebyla dojímající romantika s jemným nádechem erotiky, ale dopolední sprint a odpolední sprintové štafety. Sprintové tratě se rozbíhaly v dobře průběžné severní části parku a pokračovaly zpět sídlištěm směrem ke shromaždišti. Nejmladší z dam OOP na startu byla tentokrát Etra D35, která z nám záhadných důvodů nechala na první kontrole téměř 3 minuty, aby se pak celý závod z předposledního místa propracovávala na konečné 7/18, namísto toho, aby atakovala pozici na bedně. V D55 startovaly Ída a Va, a aby si neměly co vyčítat, doběhly svorně na 5/8 a 6/8. Omáš v H35 si taky svou první kontrolu, která ho odsoudila na 13/17, za rámeček dát nemůže. Iloš v H55 předvedl zase jednu ze svých mentálních minel. Ještě na 11. kontrole s nadějným náskokem vedl, ale na dlouhém postupu na 12. kontrolu zazmatkoval, když zbytečně korigoval svůj postup, aby oběhl tmavě zelený hustník, protože před závodem zaslechl, že tato barva značí zakázaný prostor, kterým se nesmí probíhat. Navíc zeleným vedla pěšina, které si nevšiml, zatímco všichni ostatní ji využili. Obíhačka ho stála minutu a čtvrt a tím pokles až na 5/13. Naštěstí oddílovou vítěznou fangli převzal výborně běžící Onza, který závod vyhrál. Ovšem obsadit první dvě místa v kategorii by vypadalo mnohem lépe. Lin pak uzavřel pole startujících 13/13. V nejstarší oddílem obsazené kategorii H65 běžel Řeťa a svým umístěním se určitě 3/4 nezklamal.  Odpolední štafety pak proběhly bez účastí OOP. Neúčast byla pravděpodobně způsobena jistým komunikačním šumem, což byla škoda, protože zaběhnout si jakýkoliv štafetový závod nikdy neuškodí. Hrozba diskvalifikace je ze zkušenosti u štafet vyšší než u závodu jednotlivců a z pohledu OOP i vyšší než u jiných oddílů.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (71)

Společné mistrovství HO a MSO na klasice  

Po letošním brzkém nástupu jara si účastníci mistrovství HO a MSO na klasice museli v sobotním ránu uprostřed dubna připadat, že jedou na závod zimní ligy. Předpovědi počasí slibovaly sněžení až od 500 m, ale Ti, co přijížděli k místu konání k Rýmařovu z východu, si sice lehkou, ale soustavnou sněhovou pokrývku užívali již v podstatně nižší nadmořské výšce a bylo jasné, že zážitek z lesa bude tentokrát silný, i když ne zcela příjemný. Nakonec to v lese nebylo až tak dramatické, sněžení do oblasti závodu dorazilo až v jeho druhé polovině a díky absenci studeného větru to bylo docela snesitelné.

Závod se konal v režii zkušeného Brko teamu v lesním prostoru již víceméně horského typu prověřeném loňskými béčky, který se ukázal pro orienťák jako stvořený. Disponuje členitým povrchem s dostatkem terénních i porostových útvarů pro umístění kontrol a s ne sice nezanedbatelným, ale relativně mírnějším převýšením, a jeho velkou devizou je to, že se zatím nestal delikatesou v jídelníčku brouka lýkožrouta. Shromaždiště v menším útulném (po odchodu závodníků jeho útulnost již pravděpodobně vzala za své) staroveském kulturáčku sice opticky pro celé startovní pole nemohlo stačit, ale jak už to bývá zvykem, nakonec se tam téměř všichni nějak vecpali a výhodu měli jako obvykle ti, co přijeli dříve a zabrali si nejlepší místa.

Členové oddíl OOP se do míst svého mládí, o čemž jsme se podrobněji zmínili již v jednom z předcházejících Zápisků, dostavili v ne zcela kompletní a silné sestavě, ale do boje s nástrahami přírody a stavitele tratí se pustili s odhodláním, které, když už nestačilo na dobrý výsledek, tak alespoň na dobrý pocit ze sportovního výkonu. Z mladých Vidrnošek přijela jen mladší Elinka, která v D10 opět uspěla dosažením třetího místa (3/11), i když její radost trochu zkalilo to, že vyhlášení přeborníků MSO bude provedeno až při dalším žebříčkovém závodě této oblasti. Nejmladší za oddíl startující ženou byla tentokrát šéfka Va v D45, která svůj závod absolvovala bez větších zaváhání a jejíž umístění 13/38 v silně obsazené kategorii je více než obstojné. Va Rabicová v D55 se vrátila z lesa s unaveným, ale spokojeným úsměvem na rtech, a její umístění 5/8 mohlo být ještě lepší, nebýt jedné větší chyby. Irka se v jak početně, tak i výkonnostně silně obsazené H45 prosadil umístěním kolem středu (27/51), když kromě dvou či tří drobnějších chybek běžel celkem vyrovnaně. H55 byla jako obvykle nejvíce obsazenou kategorií OOP, i když tentokrát pouze se dvěma borci, Ilošem a Linem. Jak jsme se ze spolehlivého zdroje dověděli, pro Iloše to od rána vypadalo na docela kritický den, pokud si vzpomeneme na film Jáchyme, hoď to do stroje. Hned po probuzení musel narychlo přeparkovat před domem své auto, aby neblokoval souseda, přitom si nechtíc zabouchl byt, a pak musel objíždět příbuzné ve městě, aby si sehnal záložní klíče, dostal se dovnitř pro věci a mohl včas odjet na závod. Tam záhy zjistil, že si doma zapomněl pytlík se všemi OB proprietami, což však nebyl zas takový problém, protože SI, popisník i buzolu si snadno vypůjčil. Horší to bylo, když si chtěl před odchodem do lesa obout běžecké boty a zjistil, že i ty v jeho batohu chybějí. Situaci se naštěstí podařilo zachránit díky ochotě a obětavosti jednoho z pořadatelů, kamaráda Ilana Išni, který zaběhl domů a  ochotně mu zapůjčil vlastní boty. Protože členy tohoto oddílu sledujeme již několik let, musíme konstatovat, že u Iloše k takovýmto politováníhodným událostem nedochází bohužel jednou za deset let, jako u přehmatů v ordinaci primáře Chocholouška, ale je to spíše na denním pořádku. S vypůjčenou výstrojí se mu pak podařilo zaběhnout závod docela slušně (3/29), kousek před svým rodinným soupeřem, krnovským dědkem Rouzou. Za druhým borcem zaostal jen o pár vteřin, které marnotratně promrhal tím, že se mu dvakrát zachytila čepice o větev a musel se pro ni vracet. Vítězství v H55 získal Arda Iják z Pezinoku, který v této kategorii nejenže svým časem strhal normy, ale nastolil i otázku, zda je férové, když pijáci ze Slovenska takto porážejí abstinenty z Moravy. Lin si zaběhl závod v téže kategorii svým tempem a umístil se 24/27. Řeťa v H65 ještě na jaře není dostatečně rozběhaný, aby mohl konkurovat svým obvyklým soupeřům a s nějakou tou chybou navrch z toho bylo až 8/9. V kategorii P Arin pokračovala v zasvěcování Ranty do tajů orientačního běhu. Pro starou orienťačku jsou však tyto tratě až příliš mapově snadné, a proto už konečně začala uvažovat o tom, že to riskne a pošle Rantu do lesa samotného, aby si mohla užít náročnější závody ve své věkové kategorii.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (70)

Ostrý začátek sezóny na Ostré hůrce aneb OOP v nových dresech

Členové oddílu OOP se na novou sezónu velice těšili. Ne sice z důvodu, že by po usilovném zvyšování fyzické kondice během zimní přestávky chtěli nebývalými výkony vyrazit dech svým soupeřům, ale z důvodu poněkud prozaičtějšího. Těšili se totiž na to, až se budou moci svým kolegům ukázat ve fungl novém ustrojení. Oddílová akce „nové dresy“ nastartovala sice již asi před třemi lety, ale zpočátku šlo vše poněkud ztuha. Po delším přešlapování a bezcílném rozvažování se do věci naštěstí obula sama šéfka oddílu. Nic nevymýšlela, využila nordického zdroje nejmenované opavské firmy a po několikanásobném vylaďování všech detailů bylo možno se nyní konečně s výsledkem objevit na veřejnosti. Někteří členové oddílu sice neměli moc chuti jít do nového designu, protože tvrdili, že stávající dresy jsou po této stránce na tak vysoké úrovni, kterou již těžko půjde opětovně dosáhnout, ale je zřejmé, že nové dresy se těm starým minimálně vyrovnají, ne-li je překonávají. Rovněž nový overalový komplet dokonale ladící k dresům je na vysoké estetické úrovni, takže je jisté, že na předních světových módních přehlídkových molech by tento letošní model musel bezkonkurenčně excelovat. Teď jde jen o to, aby ke slušivému novému oblečení přidali Oopáci i hodnotná umístění v závodech, aby se mohli předvádět především na stupních vítězů, a ne pouze přešlapovat v davu před nimi.

Jak v tomto ohledu oddíl vykročil do nové sezóny, prozradí již následující řádky. První oblastní závod proběhl už na konci března, kdy se sice ještě někteří členové oddílu věnovali závěrečným sportovním akcím zimní sezony, ale i tak účast nebyla špatná. Z těch, kteří vyrazili do Hlučína na sprint, se nejvíce dařilo Onzovi Rajerovi v H55, který tuto kategorii vyhrál. Doufáme, že ho to povzbudí k hojnějším účastem na dalších závodech, je vidět, že je naběhaný a sprinty mu sedí. V oddílovém souboji v D45 byla o dvě místa lepší Ana Inčíková (10/14) před čerstvou pětačtyřicítkou Andou Eciánovou. V D55 uhájila Va Rabicová přes drobnější chybky třetí místo (3/7). Oddílový rychlík Etr Ros, který se v H35 už zcela zabydlil a získává si respekt, zaběhl docela slušně a patřilo mu 7/13 místo. Lin Ecián v H55 zvládl závod téměř bezchybně, ale díky běhu limitovanému zdravotními omezeními se umístil až 9/11. V H65 startoval z oddílu jen Řeta Evčík, který ve čtyřčlenném startovní poli skončil třetí. Startem v kategorii P si pak oddíloví chodci Arin a Rantišek aktivně zpříjemnili svou déletrvající rekonvalescenci. Noční závod, který v oddíle nemá mnoho příznivců, přilákal jen tři zájemce o start. Liška si troufla na kategorii D18, kterou v souboji s jedinou soupeřkou s jistotou ovládla, Irka v dobře obsazené H45 doběhl 7/11 a Lin v H55 4/4.

Dalším letošním podnikem pořádaným v MSO oblasti byl závod ŽB Moravy a Českého poháru štafet, který se konal v lesích v okolí Ostré hůrky nad obcí Háj ve Slezsku. Pro oddíl OOP měl tento závod trochu nostalgický nádech, protože se jedná o bývalý prostor oddílu Ostroj Opava, jejímž následníkem se stal současný OOP, a kde byl tímto oddílem zhruba před 20 lety pořádán poslední závod.

Kopec Ostrá hůrka je znám už z historických dob jako místo, kde se konaly různé manifestace a tábory lidu, které sloužily k utužování vlastenectví zdejšího česky mluvícího obyvatelstva proti rozšiřujícím se snahám o germanizaci této oblasti, a taky z nedávnější historie, kdy tento vyvýšený terénní hrbolek sloužil jako strategický bod využitý fašisty při bránění svých pozic v osvobozovacích bojích mezi Ostravou a Opavou.  Tyto události zde připomínají mnohé historické artefakty, ať již v podobě památníků, pomníků nebo zbytků vojenských objektů.

Pro závody ŽB a ŽC, které proběhly v sobotu, byla využita východnější část zrevidovaného prostoru. Závodníci směřující na shromaždiště se museli vyšplhat až přímo k Památníku odboje slezského lidu, odkud byl výborný výhled zvláště severním směrem, pokud ho ovšem nezastíraly deštivé mraky, které si po téměř slunečném dopoledni vybraly svou chvíli slávy a jarním deštíkem skrápěly běžce právě v době vrcholících závodů. Nedělní štafety pak byly situovány v západnější části prostoru. Nutno dodat, že po oba dny zahušťovala závodní atmosféru nemalá skupina účastníků mezinárodních závodů dorostenců a juniorů, který probíhal paralelně s žebříčkovými závody. K závodu samotnému jsme žádnou velkou kritiku nezaslechli, naopak zkušení závodníci jiných oblastí, kteří očekávali daleko větší zabušenost závodních prostorů, což je pro terény MSO typické, si docela libovali jejich nezvykle dobrou průběžnost. Je pravdou, že mapy byly tak půl na půl zelenobílé, ale díky „nízkému datu“ byly i zelené úseky ještě docela průběžné či alespoň průchodné, i když to zase naopak zhoršovalo identifikaci rozhraní porostů, na které se nebylo možno příliš spoléhat. Rovněž ke stavbě tratí nebylo negativních připomínek, spíš bylo možno zaslechnout pozitivní hodnocení.

Závodníci OOP se s tratěmi porvali s následujícími výsledky. Liška Vidrnochová nám zase povyrostla a postoupila již do věkové kategorie D16B, na kterou však pravděpodobně ještě na začátku sezóny není dostatečně připravena, o čemž svědčí umístění 22/25. Anka Vidrnochová hrdinně bojovala v D35B, ale soupeřky byly nad její síly a odběhla až 10/10. Ana Inčíková si v D45B své umístění o několik míst pohoršila tím, že si nezapamatovala čas startu, sekla se o 10 minut a úvod svého závodu vlastně prokecala před startovním koridorem. Dosažené umístění 18/23 mohlo být o čtyři pozice lepší. V H55B startoval Irka Yšavý, který se stále potýká se zdravotními problémy, přesto mohl být s umístěním 4/9 docela spokojen. Pro Lina Eciána, startujícího v H55C bylo sportovním výkonem už vyštrachání se na shromaždiště, a to, že závod absolvoval a zdárně dokončil, bylo vlastně bonusem navíc. Onza Rajer v H60B svůj závod hned po úvodní části překvapivě disknul, pravděpodobně proto, že mu to běželo tak dobře, že nestíhal udržet kontakt s mapou a po vynechání kontrol došel k závěru, že nemá cenu v závodě pokračovat.  V H65B měl oddíl dva své zástupce. Iloše Ychlého sice trochu mimo plán, protože ten měl v úmyslu pokračovat tuto sezónu ještě v H60B, ale protože byl v závodě zainteresován i jiným způsobem, dal nakonec přednost později startující kategorii H65B. To, že se mu podařilo vzít si správnou mapu, ho natolik uspokojilo, že chvíli po úvodu závodu udělal velkou chybu, když v poněkud nepřehledném místě se nechal stáhnout údolím o 90o mimo správný směr, a pak se nestačil divit, kam to vlastně doběhl. Musel se potupně doptávat, pak se mu naštěstí záhadným způsobem podařilo dostat se zpět na předcházející kontrolu, odkud mohl po absolvování tohoto trestného pětiminutového kolečka pokračovat již správným směrem. A protože ani několik následujících dohledávek za moc nestálo, s odřenými zády uhájil alespoň 2/13, což nijak zvlášť nepotěšilo. Je zajímavé, že úplně stejnou chybu s ještě větší ztrátou udělal i nestor Ýkorka, který v téže kategorii doběhl 10/13. V H65C slavil relativní úspěch Řeťa Evčík, který sice doběhl druhý, ale tím počet závodníků v jeho kategorii skončil. Rovněž Irka Osek postoupil v letošní sezóně do vyšší věkové kategorie H75B, kde se o boj o medaili připravil chybou hned na první kontrole, čímž na něj zbylo jen nepopulární čtvrté místo (4/6). Etr Ros si dobře zatrénoval v kategorii T.

Neděle byla ve znamení štafet, které jsou obvykle svou dramatičností a vyšším tlakem na psychiku závodníků skvělou podívanou pro všechny přítomné. Oddíl OOP postavil dokonce tři štafety, jednu rodinnou MIX a dvě H165, protože díky přibývajícím létům již bylo možno zařadit do sestavy i „mlaďocha“ Etra. Podle sobotních výkonů byly šéfkou oddílu stanoveny sestavy, z nichž první ve složení Etr, Onza a Iloš měla útočit na přední pozice, a druhou ve výletní sestavě Ýkorka s Řeťou a finišmankou Vou. Závod štafet nejstarší kategorie H165 s účastníky v různém stádiu rozkladu začal ve velmi rychlém tempu a velmi dobře hlavně pro první štafetu OOP. První i druhý úsek byl Etrem a Onzou zaběhnut tak skvěle, že finišman Iloš vybíhal na první pozici se čtyřminutovým náskokem. To se mělo dát udržet, jenže Iloš bohužel v této roli už po několikáté zklamal. Nohy ještě jakž takž běžely, ale mapově si moc nevěřil, měl problémy u několika dohledávek, v průběhu úseku se jedna ze štafet nepozorovaně dostala před něj. To by ještě žádná tragédie nebyla, i druhé místo by bylo samozřejmě úspěchem, kdyby se ovšem vyvaroval oražení nesprávné kontroly. Předsevzetí, že kódy bude zodpovědně kontrolovat, vzalo při fyzickém vypětí po vyběhnutí kopce za své, čímž potvrdil svou neblahou pověst oddílového specialisty na disknutí štafety z přední pozice. Pohled na vyjetý lísteček s mezičasy a nápisem DISK pak zchladil jeho nadšení na teplotu polární pokrývky a v hlavě se mu určitě honily myšlenky podobné, jako měl ten nešťastný chlapeček v Knoflíkové válce: Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil. Druhá oddílová štafeta H165 si příliš velké ambice nedělala a v poklidu si svůj závod doběhla, štafeta MIX ve složení Liška, Anka a Irka skončila jen s mírným odstupem na 9/13.

Ke cti oddílu OOP možno ještě dodat, že někteří jeho členové oddílu se víkendových závodů nezúčastnili jen v rolích závodníků, ale i v roli pořadatelů. Iloš s Vou se po oba dva dny starali o parkování a v případě Iloše si nelze nerýpnout, že mu organizace parkování šla mnohem líp než běhání (když k tomu navíc připočteme i páteční disk na sprintu v Dolních Vítkovicích). Specialista Ilan Inčík měl na starosti kompletní IT zabezpečení závodů. Byl to pro něj nejen perný víkend, ale už v týdnu před závody byl spatřen starostmi a problémy zcela zkroušený, pobledlý a bez duše, jako kdyby mu jeho pes natáhl bačkory či ho opustila ho žena, případně naopak. Nakonec jen díky svým dlouholetým zkušenostem zvládl na hraně možného všechny nepředvídatelné problémy a nástrahy, z čehož se ještě dlouho po skončení závodů nemohl vzpamatovat.  Doufáme, že díky těmto hororovým zážitkům bude mít Ilan opět chuť vyzkoušet si pozici na i opačné straně barikády, tedy jako prudící běžec, a ne jen jako prudícími běžci otrávený ajťák.

Tyto zápisky lze zakončit konstatováním, že zúčastnění členové oddílu OOP si oba víkendové závody svým způsobem užili, i když ostří Ostré hůrky svými výkony příliš neotupili.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (69)

Sobotínský scorelauf, pilotní závod oddílové Veteraniády OOP 2018

Poslední závod podzimní sezóny MS oblasti 2018 proběhl u Sobotína nedaleko Šumperka a stal se, jak je to už několik let tradicí, i pilotním závodem Veteraniády OOP 2018, konané pod záštitou Sportovního centra veteránů. Zatímco tohoto závodu, který byl z důvodu zařazením všech účastníků Veteraniády do kategorie P povýšen do vysoce prestižní roviny, se naši reportéři standardně zúčastnili, o její dalším programu máme informace pouze zprostředkované, protože se nám díky dokonalým konspiračním opatřením nepodařilo místo jejího konání objevit.

Pořadatelé sobotního žebříčku na krátké trati se tentokrát rozhodli pro závod typu scorelauf, tedy s volným pořadím kontrol, který kromě dobrého mapování vyžaduje i nalezení optimální trasy, která je důležitou podmínkou pro jeho úspěšné absolvování. To bylo vodou na mlýn především nejzkušenějšího matadora oddílové sestavy Ilana Inčuse, který okamžitě vycítil, že je v tomto oboru silný v kramflecích, a že by to mohl být závod pro něj. Cesta na start, která ve své druhé polovině kolmo protínala hustě seřazené vrstevnice, byla nevyhnutelnou příležitostí k dokonalému roztažení plic všech závodníků, kteří pak po tomto kvalitním rozdýcháni netrpělivě čekali v předstartovní prostoru na společné starty svých vln. Kategorie P naštěstí neměla příliš mnoho kontrol, takže nebylo až tak velkým problémem najít a zapamatovat si některou z možných variant tratě, zvláště když Va neudržela jazyk za zuby a jednu z nich hned po startu vytroubila do okolí. To asi ještě měla dostatek sil, protože, jak později svým kolegům prozradila, díky nachlazení a kašli se jí běželo jako s dvojitým uzlem na dýchací trubici. Oddíloví favorité tohoto závodu, Ilan s Onzou, okamžitě vyrazili doleva do svahem nahoru, druhá vytvořivši se dvojice, Iloš a Etra, mírným stoupáním směrem vpřed a nejlepší oddílový běžec Etr, méně však zkušený v práci s mapou, zmizel neznámo kam. Díky tomu, že jím zvolená trať obsahovala na rozdíl od většiny ostatních dvojnásobné vyběhnutí prudce se svažujícího hřebene a dvojí návštěvu sběrky, doběhl i přes své nesporné běžecké schopnosti až v poli poražených. Tam skončil i další z velkých favoritů, již zmíněný Ilan, který nemohl pochopit, že ač si podle svého přesvědčení zvolil nejlepší variantu trati, výsledek byl dalek jeho předstartovních ambicí. Nejhorší na tom však bylo to, že se před něj dostaly téměř všechny ženy z oddílu včetně jeho vlastní, což nemohl skousnout, i kdyby měl v té chvíli v ústech zuby a čelisti Železného Zekona. Ilan přímo běsnil, drmolil něco o ukončení své kariéry a těžko hledal způsoby, kterými by umenšil svůj pocit ponížení. Intenzivně si procvičoval různé druhy kabonění a nutno přiznat, že mu to šlo docela dobře. Pak po chvíli zvažování navrhl rozvod jako jediný možný způsob, jak si alespoň částečně uchovat svou čest, protože harakiri, které bylo v tomto případě zcela na místě, není v našich končinách příliš obvyklé. Je jasné, že prohra s vlastní manželkou je legitimním důvodem pro ukončení manželství, který musí uznat každý soud a my, a určitě i vy, vážení čtenáři, si rádi počkáme, jak se tato kauza vyvine.

Oddílové soupeření nakonec vyhrál Iloš, který všem svým kolegům, kteří většinou předvedli bezkrevný výkon, ukázal, že když se jde „na krev“, výsledky se musejí dostavit (viz foto).

Iloš v cíli závodu, při kterém doslova potil krev (Foto Vo Ocián)

 Jako druhá v oddílovém pořadí doběhla první žena Etra, třetí byl Onza, další pak Etr, Va, Anuška, Ilan (ti všichni v první desítce celkového pořadí kategorie P), dále Řeťa, Va Rabicová, Irka a nakonec i výletníci Arin s Rantou. Závodu v Sobotíně se z oddílu OOP účastnil i Lin, ten však veteraniádu víceméně ignoroval a startoval ve své kategorii H55. Nepodařilo se mu potvrdit svou rostoucí úspěšnost z posledních závodů ŽC a doběhl až 11/16 s více než půlhodinovou ztrátou za vítězem. Rovněž přítomné děti, z nichž si oddíl už v předstihu vychovává nadějné veterány, si nemohly nechat ujít svou HDR. Již před závodem bylo dohodnuto, že bonusem pro prvního doběhnuvšího bude doprovod dětí v jejich závodě. Podle našeho názoru byla právě tato skutečnost hnacím motorem dobrého výkonu Etry, které bylo jasné, že v případě vítězství nepříliš zodpovědného Iloše, což se nakonec i stalo, bude život jejich dvou dětí ve velmi vážném ohrožení. To ji vyprovokovalo k tak mimořádnému úsilí, že doběhla hned za Ilošem a mohla si s velkou úlevou své děti doprovodit sama.

Pokračování veteradiády pak probíhalo, jak jsme se již výše zmínili, na utajeném místě, které se nám přes veškerou snahu nepodařilo odhalit. Z důvěryhodných zdrojů jsme získali pouze kusé informace o jejím dalším programu a z mnoha střípků se nám podařilo jen velice hrubě poskládat či spíše vydedukovat její další průběh.

Ten po večeři pokračoval nočním závodem, z jehož průběhu však vzhledem k neproniknutelné tmě žádné informace neunikly a rovněž program a dílčí výsledky večerních indoor disciplín, při kterých se obvykle prověřují mentální schopnosti veteránů (doufáme, že i letos bylo ještě co prověřovat) jsou zahaleny tajemstvím. Jisté je jen jedno. Podle účasti kytaristy Onzy můžeme s určitostí předpokládat, že závěrečná část sobotního večera se nesla ve znamení jeho virtuózních hudebních schopností až do pozdních nočních hodin a dovedeme si živě přestavit jeho obvyklou smršť country písniček. Z této kulturní části programu Veteraniády unikla pouze jediná informace, a to že si někteří pletli, patrně únavou z náročného programu, generála Castera s generálem Laudonem, přestože on a ani statečný kmen Siouxů neměl nikdy s tímto rakousko-uherským vojevůdcem nic společného.

Nedělní klasický orientační závod bývá každoročně sportovním vyvrcholením Veteraniády, společenským pak její celkové vyhodnocení a slavnostní předání cen vítězům. Nejinak tomu bylo určitě i letos, avšak nechceme spekulovat o podrobnostech, důležité je, že se nám podařilo získat konečné výsledky. Pravděpodobně díky svému úsilí a hlavně díky záhadným koeficientům použitým při hodnocení jednotlivých disciplín se vítěznou veteránkou stala podle očekávání Etra, ve veteránech naopak překvapivě zvítězil Řeťa. Omlouváme se našim čtenářům za neúplné informace, pro příští rok hodláme najmout zkušené paparazzi, abychom vám mohli podat dokonalejší zpravodajství z této významné akce.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (68)

Chuchelná po dvou letech opět v režii SOP

V úvodu dnešních Zápisků bychom se chtěli svým čtenářům upřímně omluvit za zářijový výpadek, který byl způsobený pro nás překvapivým a hlavně nečekaným vysláním na vulkanologickou konferenci na Dálný východ. Nic nám nepomohlo, že jsme po seznámení se s tímto rozhodnutím rozhořčením přímo soptili. Jak se později ukázalo, byla tato naše negativní reakce naopak pokládána za výraz naší odbornosti potřebné k této misi, která se konala v jedné z nejaktivnější sopečné oblasti naší planety.

První říjnovou neděli jsme už opět mohli sledovat dění na závodě podzimního žebříčku MS oblasti, který se konal stejně jako před dvěma léty v lesním prostoru ze tří stran obklopujícím typickou prajskou vesnici Chuchelnou, o které jsme se podrobněji zmínili již v Zápiscích (43). Než se však začneme věnovat reportáži z tohoto posledního závodu, rádi bychom, když už ne obvyklými postřehy z tratí i shromaždišť, tak alespoň přehledem výsledků, připomenuli závody, kterých jsme se v září nemohli zúčastnit.

Dva zářijové závody žebříčku B a Veteraniáda ČR v klasice oddílu OOP příliš slávy nepřinesly, především díky sporadické účasti jejich členů na obou akcích a samozřejmě i pro velkou konkurenci závodníků. Za zmínku stojí snad jen výkony Vidrnochových  holek v závodech ŽB a určitě taky vítězství Irky ve finále H60B na Veteraniádě.  Ovšem další dva závody, pořádané již v oblastním módu, byly oddílu jako šité na míru. Pobyt na stupních vítězů si vyzkoušeli i závodníci, kterým se tato pocta obvykle vyhýbá, a kteří se z výsledkových listin dívají na přední příčky většinou s větším odstupem. Oba závody proběhly během jednoho dne a medailové hody začaly hned na dopolední krátké trati, která se běžela v revidovaném prostoru Kamenec mezi obcemi Dobroslavice a Děhylov. Zúčastněným dámám OOP se zadařilo tak, že se všechny dostaly na stupně vítězů  – D10 Elinka 3/5, D35 Anka 2/10, D55 Va Rabicová 2/4 a Ída Ájková 3/4. To však, možná s výjimkou Anky, nebylo žádným velkým překvapením, spíše standardem, ale u chlapů to už bylo trochu jiné kafe, tam už se o překvapeních hovořit dá. V H35 Etr Ros po delší době nečinnosti způsobeném zdravotními problémy, jakoby si chtěl všechny prošvihlé závody vynahradit v jednom dni, přinesl z lesa hnedle druhé místo (2/16). Další výsledkový šoking předvedl Lin v H55, který svůj závod dokonce s velkým náskokem vyhrál (1/10). Po letitých zdravotních problémech se z něj jako mávnutím kouzelného proutku zase stává borec, se kterým se musí počítat. Mezi úspěšné se tentokrát nezařadil Irka v H45, který, ač měl dobře rozběhnuto, doplatil na jednu z posledních kontrol, kde se propadl ze třetího až na konečné 9/17. Řeťa v H65 pak svým umístěním 3/10 doplnil kolekci dopoledních úspěchů do úhledného balíčku. Odpolední sprint v Hlučíně se nesl v duchu dopolední vítězné nálady. Hned v D10 triumfovala Elinka (1/7), Anka si přeskočila do D21, kde bednovou pozici těsně atakovala (4/10) a v D55 si Ída s Vou pořadí v cíli prohodily a obsadily v trojčlenném startovním poli první dvě místa. Etr v H35 potvrdil, že dopolední úspěch nebyl náhodný a vybojoval opět stříbro (2/15). Irkovi se v H45 opět vůbec nedařilo (11/13), Lin v H55 sice nezopakoval dopolední vítězství, ale ani čtvrté místo (4/8) není špatné a Řeťa v H65 svým dalším třetím místem (3/6) završil bohatou sbírku medailí v možná nejúspěšnějším dvojzávodu v novodobé historii oddílu.

Ale vraťme se zpět do současnosti, tedy do Chuchelné, kde starostliví pořadatelé připravili na shromaždišti u fotbalového hřiště velmi příjemné prostředí s takřka komfortním zázemím. Na závodníky však čekal stále nevyzpytatelný závodní prostor, který se pomalu vzpamatovává po rázných zásazích lesníků, a ze kterého pořadatelé pro jednotlivé závody, které tam v posledních letech pořádají, po kouscích ukrajují. Kromě průběžných pasáží je stále plný oplocenek, které jsou sice obecně povětšinou jasnými orientačními objekty narušující kontinuitu prostoru, ale v případě jejich nakupení do jednoho místa mohou orientaci naopak znesnadňovat. Tak tomu bylo i v „zákeřné“       JV části mapy, kde jsme byli očitými svědky zmateného pobíhání mnoha závodníků, kteří se ze změti oplocenek, jejichž tvary nebylo možno pro hustý porost mnohdy správně identifikovat, nedokázali vymotat a ztráceli tam cenné minuty. Někteří se záhadným způsobem dostali i dovnitř oplocenek a v jednom případě jsme sledovali komunikaci mezi dvěma závodníky na opačných stranách pletiva, kdy ani jeden nevěděl, zda je vevnitř nebo venku. Ti, kteří se s tímto prostorem dokázali úspěšně vypořádat, naopak získávali.

Závodníci OOP se do Chuchelná sjeli ve slušném počtu, a to chyběl na poslední chvíli onemocnělý Etr a celá Dolní Lhota, která dala přednost závodům v Polsku. Nejmladší Telinka zdárně absolvovala svou HDR, její mamka Etra D35 byla úspěšná taktéž a zaznamenala 4/14 místo, ve stejné kategorii doběhla Anda 12/14. V D55 opět bodovaly obě pravidelné aktivní účastnice vyhlašovacích ceremoniálů, Ída 2/6 a Va 3/6. O doplnění sbírky medailí do kompletní série se překvapivě postaral účastník nejstarší veteránské kategorie H70 Ura Osek, který se vyvaroval svých občasných mapových minelů, chyboval málo a zaslouženě porazil své mladší soupeře (1/4). Etr Udeček svého z posledních dvou závodů úspěšného jmenovce nenapodobil a doběhl v nejnabitější kategorii H35 17/24. V H55 měl oddíl dva závodníky, v poslední době úspěšného Lina, a Iloše, který od začátku června nebyl v lese, a my jsme byli docela zvědavi, zda se tato delší absence projeví na jeho výkonu. Zatímco na jistotu běžící Lin dokázal na předchozí výborné výkony navázat a doběhl na velmi slušném 4/14, Iloš dopadl podobně jako levicové strany v současně probíhajících volbách, tedy jasným fiaskem. Podle dosažených mezičasů je zřejmé, že se mu od začátku nedařilo sžít se s mapou, z čehož pramenily mizerné dohledávky, a ve výše zmiňovaném oplocenkovém prostoru patřil mezi ty závodníky, kteří tam nevěřícně bloudili jako v bermudském trojúhelníku. Když konečně nalezl, co hledal, nasadil všemu korunu tím, že odběhl jinou cestou, než zamýšlel – přímo ven z mapy, což už se zcela vzpíralo zdravému rozumu. Lze se jen divit, že ještě někdo doběhl za ním, byl to určitě jeho nejzpackanější závod posledních několika sezón. Ani v H65 startujícímu Řeťovi se nedařilo tak jako obvykle, zvykli jsme si u něj na lepší umístění než průměrné 6/11.

Závod v Chuchelné tedy skončil pro členy oddílu OOP se střídavými úspěchy. Těm, kterým se vydařil, srdečně blahopřejeme, a těm, kteří se ocitli na opačném konci hodnotících kritérií, přejeme hodně umu a štěstí při napravování reputace.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (67)

A jako Aljoša a poslední jarní závody žebříčku A

Po třítýdenní pauze, způsobené jedním volným víkendem a jedním kůrovci zrušeným závodem, si členové námi sledovaného oddílu OOP mohli vynahradit svou závodní abstinenci a uspokojit své sportovní ambice na závodech nejvyššího formátu, žebříčku A, které připravil Aljošův šumperský oddíl v oblasti mezi moravskými městy Zábřehem a Mohelnicí. Mohli, ale učinili jen velice omezeně. Jestliže jsme v minulých zápiscích z Valašska napsali, že se tamních závodů zúčastnila partička členů OOP, musíme tuto množstevní jednotku ještě více umenšit na výraz hrstička, protože těchto závodů se jich zúčastnilo pouhých šest. Z tohoto faktu možno usoudit, že sportovní aktivita oddílu začala za běžným standardem poněkud pokulhávat a naše redakce je mírně na pochybách, zda za této situace má vůbec smysl, aby věnovala čas a prostředky tam, kde to není až tak efektivní. To si v delším časovém horizontu nemůže dovolit ani periodikum tak bohaté země, jakou je Amerika.

Zmíněné území západního okraje Olomouckého kraje poskytlo pro tuto akci dlouho nepoužitý závodní prostor nad obcí Hrabová, nacházející se na severním konci nížiny vytvořené povodím řeky Moravy. Ta sice ještě navazuje na jihovýchodněji položené široké úrodné roviny Hané, ovšem blízkost města Šumperka naznačuje, že se již nacházíme v oblasti, která se začíná nesměle zdvihat směrem k podhůří Jeseníků. S horským terénem to sice ještě nemá mnoho společného, ale na nedostatek vrstevnic a malou členitost tohoto závodního prostoru si po závodě nikdo stěžovat nemohl, na druhé straně poměrně hojná zabušenost náletovými dřevinami a jiným lesním rostlinstvem mu dává charakter spíše nížeji položených lesů. Do náročnosti obou víkendových závodů poměrně hlasitě promluvilo i horké a dusné počasí, takže hlavně pro starší veteránské kategorie, kteří na rozdíl od elitních běžců nejsou příliš zvyklí na tak obtížné závody, to byl docela záhul. Ani mouchy, obvykle při podobných příležitostech plné optimismu, nevypadaly v tom sobotním vedru příliš přesvědčivě. Nikdo si však nestěžoval a závodníci, aby ušetřili síly, skousli po oba dny bez reptání i velkou vzdálenost a převýšení na start. Zodpovědně na ně vyráželi s dostatečnou časovou rezervou, protože jim bylo jasné, že kdyby měli na start v časové tísni do kopce dobíhat, znamenalo by to pro většinu z nich fyzický kolaps ještě před dosažením mapového startu.

Shromaždiště závodů bylo vybudováno na obecním fotbalové hřiště, kde bylo dost prostoru na všechno a vládl tam všeobecný příjemný poklid a dobrá nálada. Dobíhající závodníci si v obou dnech téměř celé hřiště oběhli a zvyšovali tak dříve doběhnuvším jejich radost z toho, že už to mají za sebou. Sobotní závod na krátké trati byl situován do jižní části zmapovaného prostoru, který byl místy vydatně zhodnocen hlubokými zářezy rozporcovaným terénem, jenž poskytl staviteli tratí dostatek možností se s uspokojením vyřádit. Lze říci, že závodníci OOP, kteří ze sebe vydali všechny své síly, které měli momentálně k dispozici, se v konkurenci nejlepších českých borců neztratili, ale na druhou stranu ani příliš nevyčnívali. Nejmladší Elinka se musela postavit tváři v tvář skutečnosti, že poběží trať D12 místo obvyklé D10. Pravděpodobně to byl její doposavad nejtěžší, téměř tříkilometrový závod, s dlouhými postupy mimo cesty, které však oddílový benjamínek úspěšně zvládl a se všemi kontrolami doběhl do cíle. Za to Lišce se v D14 vůbec nedařilo, chyb bylo na jedny celé pětidenní a umístění 29/36 je dobré akorát k rychlému zapomenutí. Anka v  D40 zaběhla svůj obvyklý standard, což znamená, že se jí do závodu vloudila minimálně jedna větší chyba. Po té sobotní lze její umístění 16/22 považovat za ještě docela lichotivé. Šéfka Va v D50 se svým umístěním 12/19 asi taky nadmíru spokojená nebyla, dvě chybky se tam objevily, a z mezičasů je zřejmé, že jí ve druhé polovině závodu docházely síly. Irka v H55 zaběhl opět dobrý závod, běžel bez zjevných chyb a  výkyvů, správně si rozvrhl síly a jeho umístění 6/16 je dost slušné. Iloš v H60 si na začátku závodu trochu zadivočil a okamžitě uvízl v pasti přímých postupů přes zarostlé paseky, které volil místo jejich obíhání. V čistějším části závodu to bylo trochu lepší, až na jednu dohledávku, při které se ze svého záměru nechal odlákat jinými závodníky a za tuto důvěru zaplatil dvěma minutami k dobru. Umístění 3/14 ale není k zahození.

To už se kolem shromaždiště začaly stahovat černé mraky, zpočátku ještě zbrzďované okolními hřebínky, z povzdáli se ozývaly hromy a závěrečná část dobíhajících byla v cíli vítána dešťovými kapkami. Zatímco část výpravy OOP přenocovala v oddílovém stanu poblíž shromaždiště, zbytek se vydal do nedalekého Zábřehu na koncert symfonické dechové hudby. V Zábřeze (tento tvar 6. pádu je jazykově také správný a je domorodci preferován před tvarem „v Zábřehu“) na náměstí předváděly již od brzkého odpoledne až do pozdní noci své umění různé hudební ansámbly, které se na jevišti vytrvale střídaly jak na běžícím pásu. Koncert gradoval produkcí známých filmových melodií, doprovázených na velkém plátně relevantními záběry z těchto filmů, které v podání vystupujících hudebních těles rezonovaly na uzavřeném náměstí velice sugestivně.

Nedělní ráno bylo kopií sobotního dne, mrholivá předpověď vzala brzy za své a milovníci horkého počasí si mohli mnout ruce. Závodníky však čekala klasická trať a po zkušenostech předcházejícího dne bylo všem jasné, že to nebude žádný výklus růžovým sadem. Mapa byla sice opticky bělejší, průběžnost těchto bílých částí však ztěžovala nadměrná klackovitost a jiné pozůstatky po těžbě, a kdo volil obíhačky v místech, kde to bylo v nabídce postupů možné, pravděpodobně neprohloupil. V D12 se se svou tratí opět úspěšně poprala Elinka, problém měla pouze s první kontrolou, ale i tu zmákla a v cíli měla všechny kontroly správně. Liška v D14 postoupila alespoň do první poloviny výsledkové listiny (16/35), ale k úplné spokojenosti to ještě nebylo. Anka D40 si opět několik kontrol pohledala trochu více, než měla v úmyslu, ale vše úspěšně zvládla s doběhem na 18/25 místě. V D50 se Vě nepodařil jeden z dlouhých postupů, přesto si oproti sobotě mírňoučce polepšila na 10/18. V H55 si Irka svou sérii dobrých závodů vyšperkoval třetím místem (3/13), když neudělal žádnou větší chybu a ze všech nejlépe zvládl dlouhý postup. Iloš v H60 si oproti sobotě o jedno místo pohoršil (4/11), když se z tohoto závodu vůbec nepoučil a opět si stejným způsobem jako předchozího dne svůj výkon kazil. Při postupu na dvě z kontrol se dostal do kontaktu s jinými závodníky, kterými se opět nechal ke své škodě ovlivnit. Když chybí důvěra ve vlastní schopnosti, nelze než konstatovat, dobře mu tak.

Přátelé, na tomto místě cítíme potřebu i povinnost trochu odbočit a informovat vás o záležitosti, zasahující v poslední do době všech oblastí našeho života, tudíž i do orientačního běhu, takže odbočka nebude úplně mimo oblast našeho zájmu. Jedná se o zavedení GDPR (dží dí pí ár), tedy snahu o ochranu našich osobních údajů. Zmiňoval se o tom i spíkr těchto závodů, ovšem my jsme měli dojem, že se snažil situaci trošku zlehčovat. Ta však není vůbec jednoduchá a vy všichni víte, jak jsou naše osobní údaje nejen ohroženy, ale i zneužívány a je dobře, že tomu oficiální orgány EU činí přítrž, jak ostatně úspěšně činí i v jiných problematických oblastech, které se nás přímo dotýkají nebo se k dotyku teprve chystají. Jak jste si určitě v našich Zápiscích Joe Cafourka od počátků jejich vydávání všimli, naši reportéři s velkým předstihem tuto situaci předvídali a z důvodu ochrany vašich osobních údajů používali a používají místo pravých jmen kryptogramy, takže osoby, které v našich reportážích zmiňujeme, jsou zcela inkognito a tedy se nemusejí obávat žádného ohrožení. Jsme přesvědčeni, že tento náš přístup oceňujete a i nadále nám budete zachovat svou přízeň.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (66)

Pořadatelé v cíli obou závodů zkamenělí úžasem nad výkony závodníků OOP.

Valašské kotáry tentokrát v přívětivém provedení

Mezi účastníky dvouoblastního žebříčku (MSK a VA), kteří se sjeli do valašské Zašové k dvojzávodu v tradiční kombinaci sprintu s krátkou tratí, figurovala i partička závodníků OOP. O plné vytížení prvního z aut se museli postarat sourozenci Ovotní, ještě nedávno kmenoví členové oddílu, nyní dočasně hostující v jiném, které si pro tyto závody jejich kolegové přisvojili, osádku druhého pak tradičně tvořili Olnolhoťáci, kteří si své auto vytížili naopak psem domácím, kterého si v poslední době vozí místo dříve oblíbeného míče (prý míň skáče). Po předchozím třineckém klackobraní byl terén v obou závodech velmi příjemným překvapením. Pěkný les byl doplněný v některých jeho úsecích skalkami, kameny a srázky, žádné drsné zalamováky, téměř všude se dalo běžet. To bylo pro závodníky na jednu stranu fajn, ale na druhou stranu někteří neměli tolik příležitosti přecházet do chůze a vnitřně se utěšovat tím, že se v tom nedá běžet.

Shromaždiště v prostoru motokrosového areálu mohlo vést k domněnce, že se sprintový závod poběží ve svahu částečně zdevastovaném motokrosovým řáděním. Někteří závodníci, mezi nimi i Řeťa, si proto před závodem snažili zvýšit svou kubaturu požitím vysokoenergetického nápoje s přídavkem éteru a ricinového oleje. Zda jim to pomohlo, se dovíte následně ve výsledkové části těchto zápisků.

Mezi doběhem dopoledního a startem odpoledního závodu vznikla docela velká časová prodleva, kterou si bylo možno ukrátit například stáním ve frontě na občerstvení v místní hospodě. Její personál se snažil, seč mohl, ale hladových zájemců neubývalo. Zkušení pořadatelé tuto situaci předvídali, a aby ukrátili závodníkům dlouhou chvíli, v předstihu se domluvili se samotným Éďou, aby na daný den a danou dobu naplánoval MČR ve sprintu, a přímý přenos nechal vysílat v televizi. Ve frontě čekající, u stolů konzumující nebo v lokále postávající již nasycení závodníci kvitovali tento nápad s velkým povděkem. Přenos ze závodů obou hlavních kategorií MČR byl pro ně nejen příjemným, ale současně i tematickým zpestřením čekací doby a pořadatelům za to samozřejmě patří poděkování. Možná stálo za to recipročně vysílat na velkou obrazovku shromaždiště MČR i přímý přenos z tohoto valašského závodu, aby i účastníci mistrovských závodů, čekající na svůj start, mohli některé závodnické prvky typické pro Valašsko odkoukat a ve svém závodě aplikovat.

Po skončení odpoledního klidu zpestřeného televizním přenosem se všichni začali rozhýbávat na druhý závod. Start krátké trati byl situován do zarostlejšího úseku lesa, který mohl eventuálně naznačovat, že odpoledne už to nebude tak příjemné proběhnutí, ale jak jsme již psali v úvodu, les byl stále pěkný a zelené pasáže byly do jednotlivých tratí citlivě zakomponovány.

Pro členy oddílu OOP, včetně jejich bývalých kolegů, to byl vesměs velmi úspěšný závodní den. Malá Elinka byla v obou závodech na stupních vítězů, ve sprintu druhá a na krátké třetí. Liška ji ve sprintu velmi těsným druhým místem napodobila, na krátké se jí už tak nedařilo a doběhla 8/19. Anka se na kratších tratích obvykle přesouvá do D21, aby svému tělu dala pořádně zabrat. Ve sprintu D21 doběhla na slušném 7/10 místě, odpoledne se už jí tak nedařilo (12/12). Ída Ovotná tentokrát startovala jen v kategorii P, i když v té své by vzhledem k malému počtu startujících obsadila nejhůř druhé místo. Irka v H45 měl zcela jistě mimořádně špatný den. Ve sprintu se i přes své nepopíratelné zkušenosti nemohl srovnat s měřítkem mapy a doběhl na pro něj snad do té doby nepředstavitelném 14/17, a na krátké trati, tam to bylo ještě horší. Po první s velkou ztrátou oražené kontrole svůj závod, pravděpodobně s pocitem totální marnosti, skrečl. Není však žádný důvod k zatracování, každý má občas nárok na indispozici neboli kritický den, což si určitě všichni, kteří zhlédli film Jáchyme, hoď to do stroje, s vážností uvědomují. Iloš v H55 měl naopak pozitivní den, běžel tentokrát bez jakýchkoliv peripetií na trati, a ve sprintu i na middlu dosáhl na prvenství. Oddílový kolega v téže kategorii Lin doběhl ve sprintu po chybě na první kontrole 9/13, na krátké se mu dařilo poměrně lépe a umístění 5/14 je pro něj určitě lichotivé. V H65 okopíroval obě Ilošova umístění, ve sprintu sice o pouhé 2 vteřiny, ale na krátké už přesvědčivě, Tanda, kterého svým třetím, respektive druhým místem podpořil Řeťa. Po tomto výčtu výsledků nutno potvrdit, že se oopákům dařilo, což dokumentuje i fotografie z cílového prostoru závodů.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (65)

Vzpomínka na Otu Gavendu

Třinecký oddíl OB pořádá v rámci oblastního žebříčku každoročně závod věnovaný památce Oty Gavendy, třineckého sportovce a velkého propagátoru sportu, skauta, trenéra orientačních běžců včetně úspěšných reprezentantů, držitele mnoha významných ocenění za rozvoj a propagaci sportu a skautingu. Členové oddílu v čele se skromnou Ničkou Avendovou při těchto závodech, respektive memoriálech, jeho osobu nijak zvlášť nezdůrazňují, přesto si tuto respektovanou osobnost nejen třineckého a severomoravského, ale i celostátního významu jeho pamětníci stále s úctou připomínají, i když od jeho odchodu uplynulo už téměř 15 let.

Pořadatelé (kromě již zmíněné Ničky nutno uvést i Ovaříkovic rodinu, která je s tímto oddílem spjata již téměř stejně silně, a kde své pořadatelské růžky vystrkuje už i další, tedy juniorská generace) pozvali závodníky do jednoho ze svých závodních prostorů těsně přilehlých k městské zástavbě. Z  původní klasické velikosti tohoto prostoru vypreparovali jednu jeho část, na které se jali postavit krátkou trať. Díky přilehlosti prostoru závodu k městské civilizaci mohli závodníci využít nabídnutých možností „kamenného“ shromaždiště v jedné ze základních škol, ovšem díky dobrému počasí se všichni spokojili s komfortem školního dvora a hřiště.

Pořadatelé deklarovali těžký běžecký podklad, na což se závodníci mohli zcela spolehnout, stejně tak na jeho členitost a svažitost a v tomto období díky vegetaci i na zhoršenou průhlednost terénu. Toto vše jim ztěžovalo jejich závodnické snažení, naštěstí se na mapě občas zažlutilo, což bylo úlevou nejen pro nohy, ale i pro hlavu, která si měla možnost srovnat případné směrové či dohledávkové nejasnosti. Někdy bylo dokonce lepší spoléhat více na intuici než na čtení mapy, které bylo v některých detailnějších úsecích docela obtížné, zvláště pak pro oko veterána.

Na množství povalujících se klacků a dokonce i zbytků oplocenkových drátů, které si v průběhu svého vývojového stadia vzaly na sebe podobu rostlinného šlahounu s tak dokonalými mimikry, že byly nerozeznatelné od pravých, si po doběhu stěžoval hlavně Řeťa v H65. Současný poněkud chatrnější stav jeho dolních končetin mu nedovoloval dříve bezstarostné přeskakování uvedených nástrah, což ho občas uvedlo do horizontální polohy a nemálo tak přispělo k jeho až 4/5 místu. Účast na tomto závodě se naopak vyplatila Urovi v H75, který všem nástrahám odolal a doběhl těsně druhý. Pokud stačíme sledovat jeho výkony, je to u něj jako na houpačce, a proto rádi konstatujeme, že se mu zhoupnutí tentokrát docela vydařilo. Irka v nabité H45 zaznamenal svým čtvrtým místem opět velmi dobrý výsledek, a pokud se nerozptyluje jinými věcmi, jsou jeho vysoká umístění v této kategorii již standardem. Dalšího příjemného překvapení jsme byli svědky u holek, když to Va v D45 narvala přímo na první místo. Možná to překvapilo i ji samotnou, ale není se co divit, v mapově obtížnějším terénu dokázala využít své bohaté zkušenosti, a když se v lese nikdo nedívá, umí své tělo rozpohybovat k docela obstojnému běhu. Jsme přesvědčeni, že ji tento výkon bude motivovat k jeho brzkému zopakování. Anka v D35 opět prokázala nevyrovnanost svého výkonu během jednotlivých závodů. Některé postupy zaběhla výborně, na jiných dost ztrácela, takže celkově to vyšlo na pořadí uprostřed svých kolegyň (7/15). Mlaďoška Liška v D14 zaběhla, v obklíčení domácích závodnic, velmi dobrý závod, a bylo dobře, že na rozdíl od minula jsme mohli díky umístění 3/11 opět spatřit na stupni vítězů její spokojený úsměv. Elinka v D10C doběhla 4/5.

Na závěr hodnocení jsme si nechali kategorii H55, ve které se Ilošovi opět povedlo okořenit své působení v lese způsobem hodným minimálně na kroucení hlavou, ne-li přímo na poklepání na čelo. Začátek závodu měl slušný, podařilo se mu nezkazit úvodní kontroly, a i když v dalším průběhu závodu byla volba jeho některých postupů daleko od optima, jeho výsledný čas nebyl překonán, protože jeho soupeři chybovali ještě více, a navíc ve startovním poli chyběl leader kategorie H55 Uke. Nebyla však překonána ani hodnota jeho doběhového času ze sběrky do cíle. Na sběrku totiž doběhl současně s kolegou z kategorie a oba si z neznámých důvodů mysleli, že už jsou v cíli. Asi proto, že se v jejím bezprostředním okolí pohybovalo množství lidí a fotografů, kteří na ně divně koukali, ale správně jim nic neřekli, protože by to mohl být důvod k protestu za pomoc na trati. Začali spolu probírat průběh závodu a chyby, kterých se dopustili, jak už to po doběhu, když je člověk plný čerstvých dojmů, bývá. Teprve asi po 20 vteřinách se kolem nich přeřítil sprintující závodník a jim pomalu docházelo, že asi ještě nejsou v cíli. Po tomto intermezzu se tedy jali doběhnout do cíle i oni. Ilošovi toto zaváhání nijak zvlášť neublížilo, měl naštěstí dost velký náskok před druhým v pořadí, kolegu Tandu, se kterým se u sběrky zakecal, to však stálo místo na bedně. Iloš si pak v cíli určitě říkal, „kéž by tu dnes nebyl Joe Cafourek“, ale měl smůlu. Byli jsme opět na správném místě a jeho doběhové faux pas není možno našim čtenářům zatajit.

Celková bilance výsledků OOP nás opravňuje konstatovat, že tento závod patřil k těm úspěšnějším, a to se ho ještě nemohla zúčastnit pravidelná sběratelka bednových umístění v D55 Ída, která se zotavuje a srůstá po jednom ze svých eskamotérských cyklistických kousků.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (64)

Staroveské nostalgické orientační vzpomínky

Účast závodníků OOP na právě proběhlých závodech ŽB s honosným názvem Haná Orienteering Festival 2018 se nám jeví poněkud skromnější s ohledem na to, že region, kde byly tyto závody pořádány, je ještě stále srdeční záležitostí všech služebně starších členů tohoto oddílu, který je kmenovým potomkem dříve věhlasného a obávaného oddílu OB Ostroje. Po jeho několikerém štěpení, slučování a prolínání vzniklo na jeho „troskách“ několik oddílů, z nichž některé již zanikly, jiné se transformovaly a rozvinuly a žijí dále. Navíc nejeden z bývalých členů Ostroje pokračuje v činnosti v různých částech republiky buď ještě osobně, anebo alespoň zprostředkovaně v dalších generacích, do kterých zaseli semínko lásky k tomuto sportu. Centrem sportovních aktivit orienťáků z Ostroje se od sedmdesátých let minulého století stala chata Orientka ve Staré vsi u Rýmařova, kam bylo ze shromaždiště snadno dohlédnout. Původní chata Orientka sice stála na opačném konci obce, ale záhy po jejím nabytí se orienťáci přestěhovali do současné budovy, kterou několikrát rozšiřovali a přestavovali. Sloužila jim až do roku 2003, kdy byla prodána, protože při změněných podmínkách již nebylo možno ze strany TJ její provoz a údržbu finančně udržet. Chata po další přestavbě funguje pod novým majitelem a i nadále slouží k širokému rekreačnímu a sportovnímu vyžití. K tomuto místu se váže ohromné množství vzpomínek současných veteránů, z nichž ti nejskalnější si dodnes na svých pravidelných setkáních připomínají i ty, kteří se výrazně zapsali do historie opavského orientačního běhu, ale už bohužel nejsou mezi námi.

Rozlehlá louka na „větrné“ hůrce nad Janovicemi u Rýmařova by byla optimálním shromaždištěm, nebýt právě toho, že byla větrná. Ale vítr se proháněl o sto šest po celé republice, takže jí to ani nijak zvlášť zazdívat nemůžeme, zvláště když dostatek kladných bodů pro počasí zajistilo sluníčko a modrá obloha. Přilehlý podhorský les byl pro účastníky závodů velkou výzvou, splňoval vše podstatné, co má mít náročný, ale pro všechny zvládnutelný terén, který nutí k vydání velkého množství sil, na čemž se podílel mnohem více těžký podklad s bažinatými a zarostlými úseky než sotva registrovatelné převýšení. Sobotní klasika probíhala v běhatelnějších úsecích lesa, nedělní krátká naopak v zarostlejších pasážích, jako dělaných pro milovníky jemné mapařinky. Zkušená pořadatelská skvadra pod Brkovým velením zvládla svou festivalovou práci téměř dokonale; drobná zaskřípaní jako chybějící mapy na startu nebo předlouhá vzdálenost na sobotní start 1, kterou někteří nestihli včas absolvovat a startovním koridorem pak probíhali, nijak významně nesnižuje kvalitní závodní víkend.

Hodnocení účasti oopáků začneme jako obvykle od těch nejmenších. Elinka si v D10C poradila v obou dnech velmi dobře a vždy skončila v první třetině až polovině výsledkové listiny. O něco starší Liška v D14B se po sobotní klasice, kde doběhla 12/32, posunula v neděli na chvályhodné 4/34, což je pravděpodobně její nejlepší letošní výsledek. V D40B musíme pochválit i Anku, která na klasice překvapila umístěním 3/13. V neděli se jí už tak nedařilo a doběhla 10/15. Svou účastí, motivovanou určitě i důvody zmíněnými v úvodu dnešních zápisků, překvapila šéfka oddílu Va, která pro svou zaneprázdněnost závodí už jen sporadicky. V D50B odstála poměrně obstojně, v sobotu doběhla 5/9 a v neděli 6/10. V D45C se jen mihla Anda, která se v lese moc neohřála a po absolvování několika kontrol si to namířila přímo do cíle. Ještě hůře dopadla Ída Ájková, která se pro změnu vůbec nemohla dostavit, protože po svém dalším kaskadérském pádu z kola opět zaměstnala skupinu chirurgů, kteří si na ní obnovili znalosti v používání jednotlivých typů stehů.

V mužských kategoriích si úspěšný víkend prožil Irka, který po oba dny obsadil skvělá druhá místa. Lin v H55C se účastnil jen v sobotu a po pro něj neobvyklých chybách obsadil až 10/12. V H60B se na klasice zadařilo Ilošovi, který doběhl (při neúčasti Brka) na prvním místě. Bohužel, většinu svého víkendového přídělu dohledávkového štěstí si vybral už v sobotním závodě a na neděli mu už toho moc nezůstalo. Možná sehrály negativní roli i další okolnosti, kterým se při nasávání genia loci tohoto místa nešlo vyhnout, což ovšem mělo za následek porušení životosprávy a chvějící se žaludek před startem nedělního závodu. Když k tomu připočteme několik chyb při dohledávkách, bylo z toho až 4/8, i když na třetího a druhého ztrácel pouze jednu, resp. devět vteřin.  Nedělní krátkou trať si nenechal ujít ani Řeťa, který však ani po taktickém vynechání klasiky nezaběhl lépe než svůj béčkový standard 11/16.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (63)

Céčkový víkend Moravskoslezské oblasti  

Tento titulek nemá v žádném případě za cíl hodnotit poslední závody Moravskoslezské oblasti negativně, ale pouze sdělit, že právě uplynulý poslední dubnový víkend je jediným v celé letošní OB sezóně MSKS, kdy oba víkendové dny byly vyplněny závody spadající výhradně do žebříčku C. Reportéři našeho listu, pocházející z jednoho z nejrozlehlejších států nejen amerického středozápadu, ale i celé USA, Nevady, která je sama o sobě asi třiapůlkrát větší než celá Česká republika, a uvažující z tohoto důvodu v jiných geografických dimenzích, se již vícekrát pozastavovali nad tím, že tak titěrný region, jako je Moravskoslezský, se skládá ještě ze dvou dílčích částí, moravské a slezské. Podnikli proto etnograficko-geografickou minisondáž zdejšího regionu, aby získali širší historické povědomí o oddílech, o kterých se ve svých reportážích zmiňují, a hlavně aby si ujasnili, jak to s tou Moravou a Slezskem vlastně je.

Jak se lze z mnoha různých zdrojů dovědět, Slezsko je historické území, které leží převážně v dnešním Polsku a do ČR zasahuje jen pás jižní části Dolního Slezska, a to od Kladska až téměř po hranici se Slovenskem.  Za počátek historie Slezska lze považovat osídlení tohoto území kmeny Slezanů v 6.století, v průběhu dalších let a století se území drobilo, spojovalo, tu pod vládnutím toho či onoho panovníka. V pozdějších středověku, když se začínaly formovat státní útvary jako Rakousko-Uhersko, Polsko a Prusko, se Marii-Terezii nepodařilo udržet území Slezska ve svých rukou ve své celistvosti, a nakonec jeho velkou část v několika po sobě jdoucích neúspěšných válkách prošustrovala ve prospěch Pruska. Situace zde byla složitá i z etnografického hlediska; žili tu a prolínali se národnostně uvědomělé skupiny Čechů, Poláků a Němců a taky velká skupina jazykově nevyhraněného obyvatelstva, tzv. Šlonzáci, a na Hlučínsku pak Pajzáci, což bylo českojazykové obyvatelstvo hlásící se k německé národnosti v období do roku 1920, kdy tato oblast patřila Německu. Pro nás, Američany, je toto zdejší historické rejdění těžko představitelné, my jsme to měli podstatně jednodušší. Původní obyvatelé Ameriky, Indiáni, nás jako imigranty podcenili, a když se nám jejich jednotlivé kmeny podařilo lstí, silou a jinými čestnými způsoby paralyzovat a zdevastovat, byla Amerika naše, ať již jsme připluli odkudkoliv. Ve válce Severu proti Jihu jsme si zahráli poslední domácí válečné Play Off a dál už to šlo hladce jako po drátkách.

Ale abychom se pomalu přesunuli z historie zpět k orientačnímu běhu. MSKSOS má v současné době 17 relativně aktivních oddílů, a my jsme se je pokusili rozdělit podle polohy jejich sídla na oddíly slezské a moravské. Zpočátku jsme si mysleli, že to bude zhruba vyrovnané, ale byli jsme velice překvapeni, když jsme zjistili, že podle geografického rozložení oddílů jasně dominují Slezané. Podle našich informací leží ve slezské části MS kraje téměř všechny oddíly, čistě moravský oddíl není žádný, nejistotu máme pouze u oddílů ve městech Ostrava a Frýdek-Místek. Ta jsou rozdělena na slezskou a moravskou část, ale momentálně není v silách našich redaktorů upřesnit, které ze zde působících oddílů – AOV, LOV a MOV v Ostravě a BFM, SFM ve Frýdku-Místku, patří k tomu či onomu geografickému území. Je možné, že zde uvedené informace nejsou úplně zcela přesné, ale snad jsme se jejím uveřejněním nikoho nedotkli či neurazili něčí národnostní cítění. Původně jsme měli v úmyslu v tomto časopise medializovat náš originální nápad, že by stálo za to při jednom z mistrovských závodů MSKSOS vytvořit pomyslnou výsledkovou nadstavbu, s jejíž pomocí by si to mezi sebou rozdali Slezané proti Moravanům, ale jak jsme nyní doložili, byl by to souboj určitě více než nerovný.

První z víkendových závodů se konal na okraji Karviné a pár zkušených pořadatelů oddílu HAV ho zvládlo v úplné pohodě, alespoň tedy zdánlivé, pokud už ne v reálu. Pohodlné shromaždiště s venkovními prostory a velkým sálem kapacitně dostačující pro případ vlídného i nevlídného počasí, a s přidruženou restaurací, která sice disponovala málo flexibilní obsluhou, ale nikoho jsme neviděli se kvůli toho zlobit. Pořadatelé se navíc nepárali s vyhlašováním vítězů, ocenili jen žákovské kategorie, což s povděkem kvitovali hlavně někteří veteráni, kteří mohli zavčas vyrazit domů, aby stihli alespoň pozdní oběd. Počasí příjemné, les byl většinou slušně průběžný, lehčí kontroly se střídaly s obtížnějšími dohledávkami, takže si stejnou měrou přišli na své běžci i mapaři. Výprava OOP byla docela úspěšná, když téměř ve všech obsazených kategoriích atakovali její závodníci nejvyšší příčky. V D10C byla jedinou závodnicí a tedy i vítězkou Elinka, která jako jediná ze svých vrstevnic měla odvahu pustit se do závodu bez fáborků. V D14 si Liška pokazila lepší umístění více než dvouminutovou ztrátou na jedné z kontrol a doběhla 4/10.  D35 byla obsazena dvěma závodnicemi OOP, z nichž se Anka umístila na 7/15 a Anda 12/15, v D55 pak Va obsadila 3/4. Nezklamali ani veteráni, nestor kategorie H45, Irka, doběhl na velmi pěkném 3/16, v H55 Iloš dokonce 1/16 a Lin 13/16. Řeťovi se v H65 naopak moc nedařilo, chybek bylo více a umístění 6/8 můžeme u něj považovat za podprůměrné.

Nedělní závod byl situován do industriální oblasti nedaleko F-M, kde na břehu nevelké vodní nádrže, díky letnímu počasí již lákajícímu ke koupání, čemuž někteří po závodě neodolali, umístili pořadatelé skromné, ale vyhovující shromaždiště. Les nebyl už tak pěkný jako v sobotu, při pohledu na mapu silně dominovala žlutá barva, některé jeho úseky připomínaly spíše oplocenkové bludiště, kde nebylo problémem v koridorech mezi ploty při podcenění přesného čtení mapy udělat chybu. Jižní část mapy je useknutá dálnicí, ale do prostoru za ní se dostaly jen jednadvacítky. Účast závodníků OOP byla o něco slabší než v sobotu. Kategorie D10C v podání Elinky měla úplně stejný průběh a výsledek jako v sobotu. Liška v D14 si polepšila, když po nepříliš úspěšném začátku závodu měla výborný závěr, kterým se dotáhla až na 2/7. Oproti sobotě si umístěním 4/15 notně polepšila i Anka v D35 a stejně tak i Va, která doběhla v D55 těsně za vítězkou 2/4. U veteránů to dopadlo spíše naopak než v sobotu. Na startu chyběl Irka, který se závodu aktivně nezúčastnil, protože se podílel na mapování části prostoru. Největší pokles ve výkonu oproti sobotě zaznamenal Iloš se v H55, který se propadl až na slaboučké 6/16. Pomocí brufenu se mu sice podařilo rozhýbat zatuhlá záda a přilehlé oblasti, hlavu však nikoliv. Téměř všechny dohledávky měl nečisté, postupy nejisté, až se jeho ztráta na vítěze postupně vyšplhala na úděsných více než 7 minut. V téže kategorii si naopak polepšil Lin na 9/16 a nejvyšší pozitivní skok zaznamenal Řeťa, který v H65 doběhl bezpečně na druhém místě 2/6.

Závěrem se nemůžeme nezmínit o charitativní akci, kterou se nečekaně blýskla Anka. Snažila se podpořit menší finanční částkou pořadatelský oddíl, a k tomu účelu si vymyslela neobvyklý postup, když jako skromné a plaché děvče nechtěla na sebe poutat přílišnou pozornost. Podala dva kuriózní protesty, které zjevně neměly šanci na úspěch, a tímto nezvyklým způsobem pořadatele finančně podpořila. Zpočátku to vzbudilo mírný rozruch, ale když v kuloárech vyšlo najevo, jaké ušlechtilé pohnutky ji k tomu vedly, byli všichni jejím dobrým úmyslem zaskočeni. Původně jsme tuto informaci nechtěli vůbec zveřejnit, ale seriózní časopis, jako je náš, by o těchto ušlechtilých činech neměl mlčet.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (62)

Luhačovické mistrovství a pohár štafet

Stejně jako o minulém víkendu, tak i v tomto uplynulém, se pro moravské orienťáky stalo hostitelskou zemí známé Valašské království, kraj slivovicí a orientačním během, pokud bychom využili parafrázi známého výroku z Jiráska, oplývající. Centrem dění bylo tentokrát známé městečko Luhačovice, právě se probouzející do nadcházející lázeňské sezony, které si díky návalům občerstvení chtivých návštěvníků, přivábených nebývale letním počasím, mohlo udělat důslednou inventuru všech druhů na svém území se nacházejících a do posledního místečka obsazených pohostinských zařízení.

Sobotní závod byl prvním letošním béčkovým závodem a současně mistrovstvím Moravy, takže není divu, že přilákal velké množství závodníků. V naší redakci sice nemůžeme mít tak podrobné historické záznamy, ale máme dojem, že i v roce 2001, kdy se v dotyčném prostoru pravděpodobně naposledy běžel velký závod, se jednalo o moravské mistrovství. Tehdejší mapa Ovčírna se patrně nedochovala v původním rozsahu, a proto byl zmapovaný prostor redukován na současnou mapu Radostova. Jeho nevýhodou je to, že ho předělují dvě křižující se, převážně asfaltované, cesty, které již v dávnějších dobách přirozeně vznikly právě tak, aby tuto oblast typických valašských kotárů zdolaly co nejsnazším způsobem. Stejně  přirozeným způsobem byly tyto cesty využívány i závodníky jako nejsnazší trasy při volbách dlouhých postupů. Pravděpodobně z tohoto důvodu zde bylo možno potkat více závodníků než v lesních pasážích, někteří je probíhali opakovaně i vícekrát, což možná tento klasický závod u kategorií s delšími tratěmi poněkud znehodnotilo.

Když jsme mezi startujícími hledali závodníky OOP, byli jsme překvapeni skutečností, že jsme je, na rozdíl od pěkné účasti o minulém víkendu, téměř nenalezli. Teprve pohled na webovou stránku oddílu OOP nám napověděl, že se členové oddílu vrhli na pořadatelskou činnost a organizovali v tomto termínu přespolní běh v Opavě. Závodu se zúčastnil pouze oddílový vyvrhel Iloš a dolnolhotská enkláva. Les byl většinou slušně průběžný, některé kontroly byly, díky zatím nízkému či řídkému podrostu, vidět i na větší vzdálenost, jiné byly i za těchto podmínek naopak viditelné až v těsné blízkosti, pokud byly k jejich umístění využity rýhy či údolíčka, na jejichž nedostatek si tento prostor stěžovat určitě nemohl. Teplota se navzdory dubnovému kalendáři vyšplhala do letních normovaných hodnot, naštěstí občasný lehký vánek dokázal pobyt v lese docela zpříjemnit.

Úžasný výkon podala Elinka v D10, když na nelehké trati prokázala svou odvahu a doběhla na krásném 4/17 místě, což je důvodem k naší redakční gratulaci. Liška v nejnabitější dívčí kategorii D14B běžela na svém současném standardu, umístěním 17/43 nezklamala, ani nepřekvapila. Anka v nejmladší veteránské kategorii D35B doběhla 12/15, což koresponduje s jejími současnými možnostmi. Irka H55B velmi příjemně překvapil, když doběhl 3/14, je vidět, že jeho výkon jde nahoru a věříme, že si podobnou pozici udrží i v dalších závodech. V H60B předvedl Iloš nemastný, neslaný výkon, což stačilo na pouhé 5/11. Žádná satisfakce za neúčast při pořádání přespoláku se nekonala, na výkonu se podepsala spíše slabší fyzická dispozice než výrazné chyby na trati, i když nějaké nejisté dohledávky tam samozřejmě byly.

Do nedělních štafet se za oddíl prezentovala jen MIX štafeta ve složení Irka – Anka – Liška, která rozhodně nezklamala, naopak příjemně překvapila svým 9/19, což je určitě výzvou ostatním členům oddílu, že by na startu příštích štafetových závodů neměli chybět.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (61)

Jarní rozjezdy v Opavě a Otrokovicích

Členka oddílu OOP při zdolávání slalomu připraveného pořadateli na doběhu závodu v Otrokovicích.

Tak tu máme zase nové jaro a novou orienťáckou sezonu. Zimní přestávku, která ji předcházela, lze z hlediska přípravy na další sezónu vyplnit vícero způsoby, záleží na tom, jak je kdo zvyklý, jak to komu aktuálně vyhovuje a jaké kdo má podmínky a možnosti pro realizaci svých záměrů, pokud vůbec nějaké má. Zvyšování fyzických dispozic je možno v tomto období dosáhnout usilovným tréninkem zahrnujícím vytrvalostní běhy, běžecké lyžování, účastí na závodech zimní ligy, zimní přípravou v tělocvičně a na druhé straně také zaslouženým odpočinkem či dokonce hibernací. Členové oddílu OOP, ač převážně veteráni, se snažili pravidelně provozovat, a to buď individuálně anebo kolektivně, kompletní škálu výše uvedených aktivit či pasivit. Podle našich aktuálních informací se do začátku letošní sezony podařilo doléčit všechny následky rizik tohoto přípravného období –  tržné rány se zacelily, zlomené kosti srostly a dokonce i všechny proleženiny se podařilo zahojit do té míry, že oddíl může s odhodláním vzhlížet do nové sezóny.

Startem do sezóny 2018 měla být účast na třídenním závodu Prague Easter. Ta se však z původně zamýšlené oddílové akce, s úspěchem realizované v loňském roce, bohužel z různých důvodů smrskla pouze na rodinnou výpravu Eciánů, kteří se vrátili otuženi několika drsnými zážitky z tratí testujícími nastavení jejich pudu sebezáchovy, a proto za první letošní vlaštovku, která vylétla z oddílového hnízda, můžeme v považovat až pořádání oblastního žebříčku MS oblasti.  Oddíl OOP se této akce, a to nejen podle našeho redakčního názoru, zhostil velmi dobře především díky zkušené, protřelé a neúnavné šéfce oddílu, která i při svém nadstandardním pracovním vytížení zvládla vše potřebné s příslušnými institucemi a magistrátem města Opavy vyřídit, oběhat či obtelefonovat. Zástupci města zpočátku slibovali hory doly, neboť se přece jednalo o akci propagující město, aby z těchto slibů nakonec zůstaly, obrazně řečeno, pouze kupky a prohlubně. Navíc byly z jejich strany pro zajištění organizace závodu kladeny takové podmínky, které lze, slušně řečeno, považovat za nerealizovatelné, a tak je nezbylo než, slušně řečeno, ignorovat.

Při pořádání závodu, a to nejen oficiálního dopoledního sprintu, ale i bonusu v podobě odpoledního závodu sprintových štafet, hrálo oopáků do karet takřka vše. Kromě již zmíněné logistické přípravy, promyšlené organizace i rázného velení šéfky oddílu Vy Ociánové, byla dalším trumfem obou závodů stavba tratí, jíž se s tradiční invencí skvěle zhostil dvorní oddílový stavěč Avel, na jehož práci bylo možno zaslechnout nejednu pochvalnou odezvu. K tomu nutno přičíst i kvalitní IT zázemí, zodpovědný přístup všech ostatních organizátorů a přátel oddílu, kteří tomuto věnovali celý sobotní den a důležitým trumfem vhozeným do talonu zdaru této akce bylo i počasí, které odměnilo všechny zainteresované svou proměnou ze studeného rána na první opravdu jarní víkendový den, s teplotou nutící odložit všechny nadbytečné vrstvy oděvů a ponechat jen tu nezbytnou. Prostě řečeno, byly to pro všechny účastníky velmi přívětivé závody s výbornou atmosférou na tratích i na shromaždišti. Dobrý pocit oddílu podtrhly i výsledky oddílových žaček Lišky a Elinky, které ve svých kategoriích obsadily první, respektive druhé místo.

Avšak prvním jarním závodem s aktivní závodní účastí OOP byl až dvouoblastní dvojzávod OŽ v Otrokovicích. Dopolední sprint a odpolední krátká přilákaly do z loňska i z dřívějška známějšího prostoru pěknou účast závodníků, mezi kterými se neztratila ani patnáctka z OOP. Díky neobvyklému Baťovu nápadu na přesun zeminy potřebné k jeho stavebním aktivitám byl svah nad řekou Moravou vytvarován do podoby, nad kterou musí zajásat srdce každého stavitele trati díky jeho členitosti a variabilitě možností k umístění kontrol a vedení postupů. Pro závodníky je to naopak terén docela náročný, ve kterém se rychlost postupu musí krotit na úkor pečlivého čtení mapy s mnoha detaily, které bylo nutno použít k vykreslení všech podstatných terénním útvarů porostlých nikdy neudržovaným lesem.  Shromaždiště bylo situováno do prostoru gynekologického klubu, naštěstí žádná členka tohoto klubu nebyla přítomna a nerušila poklidnou atmosféru závodu, která byla navíc fortifikována úžasným letním počasím. To zaskočilo hlavně pořadatele TZL, kteří byli léta zvyklí na to, že jimi pořádané závody byly pravidelně doprovázeny deštivým počasím.

Dopolední sprint se vyznačoval tím, že cesta na start byla pro většinu kategorií delší než závod sám, ale i na poměrně krátkých tratích si jeho účastníci užili dostatek zhuštěných závodních zážitků a bylo ho možno brát jako „warm up“ pro odpolední krátkou trať. Závodníci OOP ho absolvovali se střídavými úspěchy. Pro osmiletou Elinku to byl v kategorii D10C docela obtížný závod a jejím úspěchem bylo, že dorazila do cíle, i když nějakou tu kontrolu nenašla. Její starší sestra Liška D14 odběhla už lepší závody, v tomto střídala dobré postupy s horšími a jedním vyloženě nezdařeným, takže na lepší umístění než 13/21 to nebylo.  V D35 se skvěle prezentovala Etra, jejíž umístění 8/21 je o to cennější, že doběhla před Vou Orčičkovou, což není vůbec k zahození, a je vidět, že její výkonnost od loňska opět poskočila nahoru. Anka a Anda pak skončily ve druhé polovině doběhnuvších závodnic této kategorie. V D45 zaběhla Va Ociánová docela slušně na to, že do třetí kontroly netušila, že běží na mapě s měřítkem 1:4000. Nikdo jí to prý neřekl, což je jasnou chybou pořadatelů, přesto je její umístění 8/19 s pouhou tříapůlminutovou ztrátou na vítězku i přes uvedený hendikep docela lichotivé. Kategorii D55 zcela ovládla Ída, která přestože na druhé kontrole ztrácela 4 minuty, od třetí kontroly na své trati kralovala a doběhla s velkým náskokem. Oddílový souboj v H35 dopadl tentokrát lépe pro Etra (13/24), který udělal méně chyb než Omáš 18/24. V H45 se blýskl velmi dobrým umístěním Irka, který doběhl 4/24, a jako vždy litoval svých dvou minutových chybek, které by ho, nebýt jich, posunuly výše. V H55 se Iloš nijak moc nevyznamenal – zbytečné obíhačky na dvě kontroly, sledování soupeřů místo mapy a závěrečné zmatkování před cílem, to vše mělo za následek až 5/24, když časový odstup od prvních dvou nelze nazvat jinak než nakládačkou. Lin ve stejné kategorii doběhl 20/24. Účast OOP na maximum možného doplnily obě Udečkovic holky v HDR pod „rukovodstvom“ dědy Řeti, který obětoval svůj start ve prospěch nejmladší generace.

Po příjemně stráveném poledním čase, kdy neúnavné sluníčko s podporou občerstvení z místního bufetu vytáhlo z těl závodníků únavu z dopoledního sprintu, se všichni mohli chystat na odpolední krátkou trať. Ta je zavedla v první části závodu do běhatelnějšího lesa, a teprve v závěru svých tratí se opět všichni museli probojovávat dopoledním terénním bludištěm do cíle. Oopáckou výpravu přijel navíc podpořit Ura Osek H70 , který vynecháním dopoledního seznamovací procedury ušetřil sice něco sil, ale podle mezičasů se v závěrečné pasáži asi dost divil. S umístěním 4/7 byl pravděpodobně více spokojen než s téměř hodinovým soubojem se svou tratí. Ale začněme zase od těch nejmenších. Elince se v odpoledním závodě podařilo najít všechny kontroly, což ji určitě potěšilo.  Dopředu ve výsledkové listině se posunula i Liška 8/22, která se však opět nedokázala vyvarovat dvou větších chyb, což způsobilo, že na nejlepší ve své kategorii D14 zatím ještě nestačila. V D35 byla z trojice závodnic OOP opět nejlepší Etra 12/20, i když za dopoledním umístění mírně zaostala, Anka se umístila 15/20 a Anda 18/20. Va v D45 tentokrát už od začátku závodu znala měřítko mapy, což se okamžitě projevilo zlepšeným výkonem a posunem až na velmi slušné 4/19. V D55 už Ída nezářila tak jako dopoledne, ale umístění 2/7 je opět cenné. V H35 se tentokrát oddílový souboj nekonal. Závod doběhl pouze Omáš 24/31, Etr došel po dlouhé době rozesmutněn, protože ve velmi slibné průběžné pozici na začátku druhé poloviny závodu se změnil z hledače kontrol v hledače zlatého pokladu. O větev si totiž roztrhl památeční zlatý řetízek, který však v hluboké hrabance nebyl k nalezení. Bohužel, orientačnímu běhu se někdy přinášejí i nečekané a cenné oběti. Irka v H45 svůj dopolední výkon nepotvrdil a s umístěním 19/24 spokojen nebyl, tréninkový výpadek po nemoci asi udělal své. Naopak Iloš v H55 šel svůj závod lépe než dopoledne, i když ten závěr opět za moc nestál. Chybou na postupu na sběrku málem přišel o dvouminutový náskok, ale nakonec o pár vteřin uhájil 1/21. V téže kategorii si polepšil i Lin, který doběhl 13/21 a v H65 se velice pochlapil i Řeťa, které si udělal radost druhým místem.

Po tomto výčtu pěkných umístění můžeme s potěšením konstatovat, že působení členů oddílu OOP u Otrokovic bylo převážně úspěšné. Někteří z nich si dokonce zpestřovali závěr závodu slalomem mezi kužely postavenými v doběhovém koridoru, což můžeme dokumentovat pohotově zachyceným fotem šéfky oddílu. Vybroušený styl lyžařské instruktorky nelze přehlédnout.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (60)

Závěr sezóny na kolejích a oddílová veteraniáda na poště.

Pořádání posledního závodu podzimu MS oblasti si vzala na svá bedra Vlachovic family, doplněná hrstkou dalších členů svého oddílu, která již v minulosti několikrát prokázala, že dobrý závod se dá udělat i v téměř rodinném balení. Příměstský lesík v dohledu porubských VŠ kolejí nekladl tomuto snažení žádný odpor a pořadatelé v něm vykouzlili podle vlastních slov něco jako hybrid mezi klasikou a middlem. Prostor s pasážemi obtížně zmapovatelných porostových přechodů se podařilo přenést na mapu takovým způsobem, že po doběhu brblali jen ti největší brblalové. Tratě byly na relativně malém prostoru zakrouceny docela zajímavě, jejich křížení bylo nezáludné a nesvádělo závodníky v průběhu postupů k ujíždění na jiné kontroly.

Osádka prvního dorazivšího auta se členy oddílu OOP došla na shromaždiště, situované v hospodě Porubská myslivna, hned na počátku doby prezence a pořadatele zastihla ještě tak trochu v nedbalkách, ti však díky svým zkušenostem zvládli do začátku závodu vše řádně přichystat. Interiér hospody se zpočátku jevil poněkud nevlídně, venku bylo totiž tepleji než uvnitř, ale díky výbornému svařáku a zadýchání dalšími dojíždějícími účastníky se atmosféra rychle zlepšovala a postupně překlápěla do závodní nálady. Tu nezkazily ani těžké tmavé mraky, které sice tu a tam vypustily pár kontrolních kapiček, ale svůj vodní potenciál si ponechaly na další dny, takže proběhnutí v lese bylo i po této stránce docela příjemné. Start a cíl byl téměř nadohled, a jak byl závod rychle připraven, tak rychle i proběhl a než si někteří závodníci stačili po doběhu vypít zasloužené pivo a se soupeři probrat své chyby, bylo tu vyhlášení, kterého se aktivně zúčastnili i závodníci OOP.

Elinka v D10 si už pomalu zvyká, jaké to je na stupních vítězů, tentokrát to bylo druhé místo. Starší Liška v D14 po dvou vítězstvích v řadě obsadila „až“ třetí místo, nějaké chybky tam byly a ruka v sádře taky na závodní pohodě nepřidá. Anka v D35 zaběhla slušně a umístění 6/13 není k zahození. S tratí si dobře poradila i Anuška v D45 a její umístění (5/12) je stejně tak chvályhodné. Va Rabicová měla tentokrát v D55 více soupeřek než při svém předchozím prvenství, které se jí i za této situace podařilo zopakovat (1/4), k čemuž nezbývá než blahopřát. Spokojen se svým výkonem bez výrazné chyby a umístěním ve středu výsledkové listiny H35 může být určitě i Etr (11/20) a obdobně i Irka v H45, jehož konečná pozice 5/18 s jen něco přes minutovou ztrátou na bednu je úspěchem. Iloš v H55 tentokrát neudělal žádnou botu před startem a ani v závodě, když pomineme pouze několika vteřinou ztrátu na sběrce, kterou považoval za cíl a chtěl tam svůj závod ukončit. Naštěstí byl okolo se vyskytujícími přesvědčen, že ten kousek do cíle stojí za to doběhnout, což se mu vyplatilo (1/16). Nejvyšší bod na stupních vítězů v obou kategoriích pětapadedsátek byl tedy zcela ovládnut oddílem OOP, škoda jen, že si Va na sebe nestačila vzít bílý dres Sportovního centra veteránů, který by s tím Ilošovým určitě krásně ladil. H55 běžel i Lin, který dosáhl uspokojivého umístění 10/16.  V H65 se hochům tentokrát moc nedařilo, Řeťa po větší chybě nezvykle až 7/13, Ura po ještě větší chybě na stejné kontrole nebyl se svým výkonem 10/13 spokojený vůbec. Kategorie P byla obsazena třemi členy OOP, a to Andou a sourozenci emčanskými.

Po skončení závodu se vetoši OOP přesunuli na soustředění Sportovního centra veteránů na Podhradí, malebné místo v údolí řeky Moravice, kde se po loňském beskydském intermezzu opět stalo jejich útočištěm Školicí středisko České pošty, které je ojedinělou ukázkou toho, že na poště stále ještě něco funguje dobře. Pořadatelé soutěžního programu tohoto soustředění byli podle zvyklostí loňští vítězové – Va Rabicová a Řeťa. Večerní část programu měla jako obvykle prověřit zbytky intelektuálních schopností veteránů formou soutěžního testu, který byl tentokrát připraven podle profesního testu pro dlouhodobé chovance psychiatrické léčebny v Opavě. Lze s potěšením konstatovat, že ti nejlepší se svými výsledky dokázali chovancům ústavu přiblížit. Následující bujarý večírek měl na programu, kromě projednání oddílových záležitostí, hlavně zrychlenou konzumaci všeho, co se na stolech objevilo, protože všichni potřebovali nabrat maximum energie na nedělní sportovní program, který měl prověřit, kolik sil veteránům zbývá do dosažení bodu jejich totální zchátralosti. Nutno ovšem podotknout, že pomyšlení na náročný nedělní závod bujarost přítomných nepatrně tlumilo.

Prostor závodu, tradičně zahrnující okolí zříceniny hradu Vikštejna, pocházejícího z poloviny 13. století a hrdě se vypínajícím na vysokém skalnatém vrchu nad údolím, poněkud zvýhodňoval nejstaršího z veteránů, Uru Oska, který se jako mladý stavební inženýr na projektování základů tohoto hradu sám podílel. Závod samotný byl však málem zrušen, protože i na Podhradí se v ranních hodinách donesly zvěsti o řádění větru v celé republice, a pohledy z okna svědčily o tom, že ty to zvěsti se zakládají na pravdě. Naštěstí se váhající podařilo přesvědčit o tom, že vyplavování adrenalinu do krve posiluje činnost nadledvinek i ostatních orgánů starších tělesných schránek, a že případný memoriál, pokud někdo opravdu zahyne, bude s důstojností a pietou pořádán každoročně. Závod nakonec proběhl bez významných rušivých momentů, s výjimkou únavy oddílového psa Čakiho, který po absolvování závodu pletl nohama víc než jeho páníček. Všichni borci se po absolvování speciálního orientačního závodu nakonec úspěšně vrátili na základnu, ošlehání bouřlivými větry, a ti méně stateční pravděpodobně i větry vlastními.

K uzavření úspěšné akce už zbývalo jen spočítat celkové výsledky a vyhlásit a dekorovat vítěze. Těmi se stala dvojice Anuška s Etrem, kterým připadne čestný úkol postarat se o uspořádání soustředění Sportovního centra veteránů v příštím roce. Druhé místo obsadil tým Iřina Osková s Ilošem a bronz si zajistili Ilan s Anou Enčanskou. Pro doplnění uvedeme i držitele bramborových medailí, které se staly vlastnictvím dvojice Va Ociánová a Láďa. Předání ocenění, rozloučení a cesta domů byly posledním aktem členů oddílu OOP sportovní části podzimní sezóny 2017.

Pokud se redakční rada našeho časopisu Smoke Signals rozhodne sledovat dění v českém OB i v sezóně příští, rádi se s vámi budeme na tomto místě setkávat a dělit o naše postřehy a víceméně stále ještě „neodborné“ komentáře. Rádi bychom to i v budoucnu dělali prostřednictvím oddílu OOP, jehož členy již poměrně dobře známe a do jehož dění se nám podařilo již trochu proniknout.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (59)

Exkurze do Janáčkova kraje.

V krajině mistra komorní hudby, Leoše Janáčka, se v komorním prostředí malé dřevěné hospůdky na břehu říčky Ondřejnice kousek od Hukvald, vesnice rozkládající se pod stejnojmenným hradem a současně mistrova rodiště, sjeli zájemci o ztečení Palkovických Hůrek, prudce se vypínajících nad údolím zmíněného vodního toku.

Pořadatelé situovali start závodu na kraji lesa poměrně blízko shromaždiště, a i když závodníci nějakou tu výšku cestou na něj nabrali, mohl poměrně strmý úvod závodu některé méně statečné jednotlivce vyděsit, ovšem na druhé straně se všichni mohli těšit na zasloužený závěrečný dlouhý seběh do cíle. Počasí, po několika slunečných dnech překonávajících jak na běžícím pásu teplotní rekordy druhé poloviny října, ještě naštěstí nestačilo přejít do klasického deštivého podzimu, a tak závodníky čekal sice bezeslunný, ale pro výběh do lesa ještě určitě příjemný den.

Členové oddílu OOP se k závodu dostavili jen v poněkud redukovaném počtu, což bylo s velkou pravděpodobností zaviněno jejich méně příjemnými zážitky z jarního závodu konaném na stejné mapě, po kterém, díky lijákem rozbahněnému podkladu a údajně brutální stavbě trati, měli delší dobu neklidné spaní. Ti, co se odvážili podstoupit riziko účasti i po jarních zkušenostech, i ti, co tento jarní závod neabsolvovali, však zklamáni být nemuseli, protože tentokrát se žádný masakr nekonal a vše proběhlo téměř standardním způsobem.

Ze závodníků OOP zvládly závod na výbornou hlavně holky Vidrnochovy. Elinka v D10C dorazila do cíle se všemi nalezenými kontrolami, Liška v D14 opět zvítězila, dokonce i s hendikepem v podobě ruky v sádře, čímž završila vítězný hattrik z posledních tří závodů OŽ (a to už o něčem svědčí) a třetí v rodinném pořadí, Anka, zaběhla v D35 rovněž dobře. I po chybě na prvním postupu ji umístění 3/10 dojalo tak silně, že si ani nebyla schopna zajít pro ocenění na stupeň vítězů. Anuška v D45 doběhla po delší pátrací akci na jedné z kontrol až 13/15, Irka v H45 předvedl poměrně dobrý výkon s umístěním 7/17. V H55 se Iloš opět ukázal ve svém osobitém světle. Na shromaždišti se v nepravou chvíli zakecal a na start došel o 5 minut později, navíc zcela nepřipraven, takže si musel až na trati zavazovat tkaničky u bot i kalhot, nemluvě o korekci postupu na první kontrolu.  Splašeně totiž vyrazil rovně přímo do kopce, a teprve když zmizel z dohledu, se podíval na mapu a začal promýšlet dlouhý postup, který realizoval prudkým stočením doleva a z této strany se jal kopec obíhat. Jeho ztráta na vítěze se téměř shodovala se ztrátou způsobenou pozdním startem, a z toho se rekrutující až 5/13 místo si za oddílový rámeček určitě dát nemůže.

Účast oddílu nakonec vylepšil dodatečně dorazivší zbytek Inčíkovic rodiny, který se dokonale vyřádil v kategoriích P a HDR i na místním dětském hřišti. Příští týden čeká závodníky moravskoslezské oblasti poslední podzimní závod a pro veterány OOP na něj navazující soustředění Sportovního centra veteránů, do jehož programu již pořadatelé na přímluvu naší redakce zařadili i trénink včasného příchodu na start.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (58)

 Noční šichta ve Vítkovicích

Hmotná pozůstalost po jednom ze zrušených ostravských industriálních komplexů, sestávající se z vysoké pece, železáren, koksovny, uhelného dolu a možná i něčeho dalšího, byla v nedávné době přetvořena v technický skanzen, zvaný Dolní oblast Vítkovic, který s přilehlým otevřeným mírně členitým terénem vytvořil ideální prostor pro nejkratší disciplínu OB sprint, což samozřejmě nemohlo ujít pozornosti jednoho z ostravských oddílů, který si ho po loňském testu v závodě zimní ligy vybral i pro uspořádání nočního závodu OŽ.

Nevíme jak Evropanům, ale nám, domorodcům z amerického středozápadu, který je ve vztahu k orientačnímu běhu stále ještě považován za rozvojovou oblast, se tento typ závodu jeví, jakoby šlo o nějakou úchylku postrádající základní logiku orientačního běhu. Připadá nám to mírně uhozené, jako například houbaření v noci. Naše redakce se snažila přijít na kloub tomu, kde a proč tato podivná myšlenka vznikla, a podařilo se nám vypátrat zajímavé údaje, které pravděpodobně ozřejmují pohnutky, jenž vedly ke vzniku této disciplíny. Noční závod v OB má totiž svůj původ, stejně jako orientační běh samotný, ve Skandinávii, ovšem až v její nejsevernější části za polárním kruhem. Jeden z klubů OB místních Eskymáků (Frost Escymo öryent Yring) nemohl vydržet téměř půl roku trvající polární noc a začal organizovat závody v době intenzivního svitu polární záře. Protože její výskyt nebyl pravidelný a nedal se přesně předvídat, což samozřejmě znesnadňovalo vytvoření kalendáře závodů, přestali se pořadatelé na tento přírodní zdroj světla spoléhat a povolili závodníkům používání komerčních svítidel, což byly většinou obyčejné pochodně zhotovené z tuleního loje naneseného na mroží kly. Tato nová disciplína se poměrně rychle rozšířila směrem na jih, a poté, co se osvětlovací technika postupně sofistikovala, si své příznivce si našla i ve středoevropských zemích, i když původní záměr severních kolegů již nebyl v těchto zeměpisných délkách relevantní.

A protože lidi mají různé úchylky rádi, sešlo se v sobotní podvečer v Dolních Vítkovicích více než 200 deviantů, a mezi nimi překvapivě i celý tucet členů OOP. Je známo, že postoj oopáků k nočním závodům byl po celá léta až na výjimky velmi vlažný, proto nás tento jejich počin velice překvapil. Je pravděpodobné, že primární impuls k přihlášení se na noční závod bychom mohli vystopovat v mimosportovních aktivitách jejich víkendového pobytu na republikových závodech štafet, při kterých se mohly vyskytovat okamžiky, kdy zúčastnění neměli své rozhodovací procesy zcela pod kontrolou.

Svůj podíl může mít samozřejmě i atraktivní prostor závodu. Jeho shromaždiště se nacházelo v jednom z tamních barů, který se osádka prvního z dorazivších vozů OOP jala okamžitě otestovat. Cena tří čajů s malým rumem naservírovaných do plastových kelímků v hodnotě minimálně jednoho litru kubánského rumu však jasně ukázala, že místní barová obsluha je zvyklá na jinou klientelu než jsou upocení orienťáci. Ale to už se rychle stmívalo a rozklusávající  se závodníci si v tmavých zákoutích mezi okolními budovami testovali své světelné zdroje. První část závodu probíhala v otevřeném terénu a teprve její druhá část zavedla účastníky závodu do oblasti bývalých provozů. Místní znalci i absolventi závodu zimní ligy měli oproti ostatním určitou výhodu, ale s tím se už musí počítat.

Závod byl zajímavě postavený, a kdo se dokázal soustředit v celém jeho průběhu, mohl pomýšlet na přední umístění, což se podařilo i několika málo jedincům z oddílu OOP. V D10 se z třetího místa nakonec těšila zprvu nešťastná Elinka, která minula sběrku, ale empatičtí pořadatelé jí to odpustili a za její snahu ji taky ocenili. V D14 se o první místo stejným dosaženým časem dělila Liška a nám nezbývá než jí blahopřát. Anka v D21 tentokrát bez výrazných chyb, umístění 7/14 nevypadá špatně. Va v D45 běžela velmi zkušeně, v polovině závodu figurovala na první místě, ale osudnou se jí stala kontrola v mimoúrovňové části bývalého továrního provozu, kde nikoli soudruzi z NDR, ale pořadatelé z Ostravy, udělali chybu. Místo piktogramu „most“ se v popisech objevil podobný piktogram „úzký průchod“, což závodnice na rozdíl od pořadatelů dokázala rozlišit. Tento piktogramový renonc ji navedl k tomu, že kontrolu hledala podle popisu v průchodu pod mostem, nikoli nahoře na něm. Díky časové ztrátě z toho nakonec bylo až 6/13 místo. Jak lze ztrátu přetransformovat v zisk předvedla jmenovaná po závodě, když si od hlavního rozhodčího vymohla štamprli Jagermeistera výměnou za nepodání oprávněného protestu.  Ve stejné kategorii doběhla Anuška jen o dvě místa za Vou, když si trošku pohledala hned první kontrolu. V D55 úspěšně zvládla závod Va Rabicová, která měla sice za soupeře jen vakant, ale nedala mu žádnou šanci a hladce zvítězila.

Po delší době se na startu v H35 ukázal Etr, který potvrdil svou pověst rychlého běžce. Na prvním mezičase vedl, nedokázal však svou rychlost zkrotit a hned na druhé kontrole se propadl až na opačný pól průběžných časů, ze kterého se mu do konce závodu podařilo postoupit jen na 13/14. Irka v H45 v našlapaném závodě doběhl uprostřed (10/19), když i jemu se první kontrola příliš nevydařila. V H55 předvedl Iloš svůj klasický zkažený závod. Zpočátku sice vedl, pak nějaké to zaváhání, v polovině závodu nepochopil na mapě podivné šrafování, což měl být zákres velké plochy se schody, které na rozdíl od něj většina přítomných znala z reálu. Následovala snaha o snížení ztráty a z toho vyplývající riskování, které mělo za následek vypadnutí z kontaktu s mapou, ze kterého se dostal jen díky pomoci okoloběžících. Umístění 7/9 lze u něj považovat za ostudné. Řeťovi se v H65 dařilo podstatně lépe. Zpočátku lehce takticky zachyboval, aby se v polovině závodu nechal doběhnout pozdějším vítězem a v jeho tmavých šlépějích si doběhl pro bronz (3/7).

V tuto chvíli nám není jasné, zda si členové oddílu OOP budou chtít ještě někdy tento výstřelek zopakovat, a proto se společně s vámi necháme překvapit.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (57)

Zmoklé a blátivé štafety u Hanušovic

Titulek dnešních Zápisků může znít jako parafráze na Krobotův film Díra u Hanušovic, který líčí tamní kraj ne zcela nezaslouženě jako poslední zapadákov na Moravě. Účastníci Mistrovství a veteraniády štafet a klubů se o tom mohli sami přesvědčit už při komplikovaném příjezdu k místu závodu, jehož logistické zajištění nebylo pro pořadatele vůbec jednoduché. Ti z dorazivších, kteří si mysleli, že avizovaných 700 m z parkoviště na shromaždiště zvládnou na poslední chvíli za pár minut, sebou museli setsakramentsky mrsknout, aby za daných nepříznivých podmínek včas stihli prezentaci a starty prvních úseků. A to jen díky enormnímu úsilí pořadatelů i místních pomocníků se v deštivém počasí, které travní pokrývku měnilo na mokřiny a místy na těžko překonatelná blata, podařilo po oba dny provozovat jak parkoviště na svažité louce, tak i a na protější straně plně vybavené shromaždiště.

Oddíl OOP se rozhodl, z důvodu rozumné vzdálenosti těchto štafetových závodů od místa svého působiště, využít je ke stmelení svých veteránských řad, k utužení oddílového ducha a v neposlední řadě i k napravení si reputace po nepříliš zdařilém vystoupení při jarních sprintových štafetách v Brně. Jako zázemí vhodné pro tento počin si vybrali kemp na břehu přehrady Pastviny, která se nacházela v lehce dostupné vzdálenosti od prostoru závodu v malebné části podhůří Orlických hor. Především první dva z výše uvedených důvodů přiměly členy oddílu dorazit na místo určení již v pátek večer a hned se odhodlaně pustili do díla. Šéfová oddílu při večerních utužovacích procedurách prozradila své představy o složení jednotlivých štafet, které bylo pro někoho možná trochu překvapivé, ale velkou roli při tom sehrály i početní hrátky s věkem jednotlivých borců a na míru šitá oddílová závodní taktika.

Pozdní příchod na shromaždiště v sobotu dopoledne postihl bohužel i osádku jednoho z aut OOP (u kterého se to ovšem dalo očekávat), jejíž členové jakoby naschvál startovali v prvních úsecích dvou štafet. Naštěstí se vše podařilo nakvap stihnout, a tak do bojů postupně odstartovaly všechny tři štafety – D135, H165 a H195. Tratě byly docela obtížné, což se v tomto terénu a při tak významném podniku dalo očekávat, ale všichni borci OOP závod pojali velice zodpovědně a snažili se vydat ze všech sil, které měli momentálně k dispozici. Na tomto místě musíme zmínit důležitý fakt – oddíl OOP se rozrostl o dalšího člena, a to o psa, zatím tedy spíše mladé štěně, do jehož výchovy se během celého víkendu zapojili takřka všichni jeho kolegové, tedy i ti, kteří k přátelení se s tímto druhem domácích mazlíčků nejsou obvykle příliš nakloněni. Jeho páníček Ilan se na prezentaci marně snažil přesvědčit pořadatele, aby dodatečně vypsali kategorii ŠFP (štěně feny s páníčkem), což ho po odmítnutí natolik vystresovalo, že se nemohl pořádně soustředit a připravit na závod. Naštěstí se díky svým zkušenostem a útrapám prožitým na trati stresu brzo zbavil a doběhl s podstatně pozitivnějšími pocity, než jakými oplýval před startem.

Ale sobotní výsledky pěkně popořadě. Oddílové dámy ve složení Anka, Ana a Va doběhly 21/32, což není nijak špatné a odpovídá to jejich aktuálním možnostem. Mladší vetoši, startující ve sledu Irka, Ilan a Iloš, byli sice až 15/26, ale mohlo je blažit alespoň to, že o jedno místo předběhli své městské rivaly. Starší vetoši – Onza, Irka a Ýkorka, dopadli ze všech tří štafet nejhůře, když pouze díky dvěma diskům svých soupeřů skončili 8/10, a to i přes vynikající výkon Ýkorky, který na svém úseku doběhl za borci slovutných jmen jen těsně třetí. Závod se nepovedl se zvlášť Irkovi, který si v lese opravdu pobyl a na kterého, jak je zřejmé z mezičasů, některé jeho kontroly prostě neměly štěstí.

Nejlepší úseky všech tří štafet v podání Vy, Ilana a Ýkorky byly při večerním hodnocení oceněny pochvalou, ne sice před rozvinutou oddílovou zástavou, jak by se slušelo, ale před u piva sedícím oddílem, tedy v prostředí, ve kterém se jeho členové cítí přece jenom přirozeněji, a navíc ročním předplatným časopisu Smoke Signals, který, jak jistě všichni tušíte, věnovala redakce našeho časopisu, a ze kterého měli všichni tři neskrývanou radost. Sobotní hodnocení se díky pochvalných i kritickým vystoupením jednotlivých členů oddílu protáhlo až do pozdně nočních hodin, ale ne zas tak dlouho, aby si všichni nemohli aspoň částečně odpočinout před nedělním závodem klubů. V tom se navzdory předpovídanému deštivému a chladnému počasí prezentovali dvěma štafetami, které byly sestaveny i s přihlédnutím na sobotní výkony. Obě štafety se svým věkovým složením začlenily do kategorie DH275, takže šlo, mimo jiné, i o něco jako oddílový přebor. První ze štafet ve složení Irka, Ana, Ilan, Va a Ýkorka zabojovala ze všech sil a dosáhla na velmi slušné umístění 14/28. Nejlepším úsek zaběhla opět Va a je škoda, že se stejně jako v sobotu nedařilo Ýkorkovi. Výsledek tak mohl být ještě lepší, ovšem těžký blátivý podklad a bezfarstový závěr závodu vyhovoval více běžeckým typům než težkotonážnějším mapařům.  Druhou štafetu rozbíhal Řeťa, ale z jeho závodního projevu bylo zřejmé, že se mu do lesa moc nechtělo. Není jasné, jaké pohnutky ho k tomu vedly, zda nepříznivé povětrnostní podmínky nebo si nepřízeň vyhledal jinde. Naopak velmi slušně zaběhl pozitivně motivovaný Ilan, který se před zraky svého psa chtěl opět ukázat v co nejlepším světle. Vrcholné číslo, které přispělo k celkově nepříliš valnému výkonu této štafety, pak předvedl oddílový zmatkař a roztržitec Anka. Vnést zmatek do vlastních řad se snažila už v sobotu, kdy si připnula na svou hruď startovní číslo chlapské štafety a chtěla se s ním vydat do lesa; její záměr se naštěstí podařilo na poslední chvíli odhalit.  Ovšem sebrání mapy připravené pro posledního člena své štafety, ač běžela teprve čtvrtý úsek, se už zabránit nedalo. A promrzlému chudákovi Onzovi, který čekal na svůj start celých 5 hodin, už nezbývalo nic jiného, než svůj poslední úsek odběhnout se zbývající špatnou mapou. Je zřejmé, že i když jeden disk na pět absolvovaných štafetových závodů je hluboko pod oddílovým standardem, je stále co zlepšovat.

Své si odvedla, z pohledu veteránů, i oddílová drobotina. Liška si zaběhla v sobotu sólo MIX a v neděli se blýskla nejlepším časem svého úseku v žákovských MIXech. Pěkný výkon pak předvedl i oddílový benjamínek Elinka tím, že si celé dva dny vydržela trpělivě hrát ve shromaždišťové školce.

Nevíme přesně, jak tento štafetový víkend budou hodnotit sami členové oddílu, my si však myslíme, že s odstupem času a s ohledem na některé dobré, jak individuální, tak i kolektivní výkony, určitě pozitivně. Za vynaložené úsilí velké většiny z nich jim patří uznání, a to tentokrát posíláme i pořadatelskému oddílu, protože zvládnutí tak obsazeného závodu za daných podmínek bylo určitě mimořádně náročné.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (56)

 Jeszcze Polska nie zginęła…

… zaznívá v úvodním a pro nás velice známém verši textu polské národní hymny. To, co Poláci tímto s hrdostí o svém národu sdělují celému světu, platí v posledních letech i pro jejich orientační běh, který se již nekrčí v evropském růžku, nýbrž stále více vystrkuje své vlastní růžky, a to nejen závodní, ale i organizační, a proto se nelze divit, že v oblastním závodě pořádaném oddílem HAV zněla polština ze všech stran. Běželo se totiž na česko-polské mapě přímo na česko-polském pomezí, kde díky Schengenské dohodě mohli všichni závodníci na kterémkoliv místě překračovat hranice obou států bez pohraniční kontroly, při které by jinak museli zdůvodňovat správnost svých postupů, a proto se nelze ani divit, že tento závod OŽ byl i součástí česko-polského seriálu závodů s honosným názvem Euroliga, na němž se podílejí obě strany, a který se těší stále většímu zájmu našich závodníků.

Nevelký hraniční lesík, který byl dějištěm tohoto závodu, má vlastně štěstí, že díky své excentrické poloze ušel pozornosti průmyslového rozmachu tamní přeindustrializované oblasti a s tím souvisejících, jinde obvyklých negativních environmentálních následků, a uchoval si svůj přirozený přírodní charakter bez jakýchkoliv postižení a zásahů, a navíc motokrosový areál na jeho okraji mohl vhodně posloužit i jako shromaždiště s cílovým doběhem. Vše, co šlo zmapovat, bylo na mapě k nalezení, v lese si bylo možno dokonce i zaběhat, typická regionální zabušenost dosahovala přijatelné míry a vesměs se jí dalo vyhnout, a proto i ohlasy ze strany účastníků závodu byly veskrze pozitivní. Navíc se pořadatelům podařilo jako bonus pro účastníky urvat poslední záchvěvy babího léta, což celé akci přidalo „zadarmo“ další kladné body.

Přestože některé kategorie, zvláště ty dorostenecké, byly ve výsledkových listinách pod nadvládou polských účastníků, závod to byl úspěšný i pro oddíl OOP, kterému se ve východní výspě domovské oblasti vesměs daří. V desítkách se Elinka vymanila z fáborků a přesedlala na trať D10C, kde jí odměnou za tuto odvahu byla možnost vyšplhat se až na vrchol motorkářských stupňů vítězů na nezvykle vysokém pódiu, což se jí lehce podařilo, i když poněkud nelibě nesla, že tento post musela sdílet společně se svým klučičím kolegou. V D14  jsme si na stejném místě počkali na široký radostný úsměv její sestry Lišky, která se ho v této pozici dočkala po delší době a my jen doufáme, že nám ho zase brzo bude moci zopakovat. Mamka Anka si opět prožila své martýrium v D21, kde z tréninkových důvodů často startuje, v lese si docela pobyla a doběhla 6/9. V H45 se úspěchu dočkal Irka, který si svým dobrým výkonem řekl o druhé místo 2/15. A světe div se, v této kategorii se znenadání zjevil i Ilan inčík, kterého pravděpodobně spíš než sluníčko vytáhlo z jeho bafuňářské nory to, že příští týden hodlá reprezentovat OOP na štafetách a potřeboval si před touto událostí prověřit funkčnost svých nohou, plic a případně i dalších orgánů a částí těla, které k závodu obvykle používá. Umístil se na slušném 7/15 a nebýt jedné chybky, mohl se posunout ještě o dvě místa nahoru, neboť rozdíly v dosažených časech před ním byly jen vteřinové. Dva účastníky měl oddíl i v H55. Ilošovi se po týdnu s mimořádně zanedbanou životosprávou podařilo uhájit jemu odpovídající pozici 3/18, a tak je otázkou, zda mu tento přístup pomohl, či nikoliv a jakým směrem by se měla jeho příprava před závody ubírat. Lin ve stejné kategorii doběhl 16/18 a Řeťa v nejstarší H65 po chybě v závěru, která ho stála atakování stupně vítězů, na 6/11 místě. Nelze opomenout ani oddílovou účast v nezávodních kategoriích, kde si v T5 díky několika chybám lesík dostatečně oběhala Anuška, a v HDR na malého, ani ne dvouletého oddílového vnuka Ubíka, pravděpodobně nejmladšího účastníka závodu, který sice svou trať z velké většiny absolvoval v baťůžku na zádech maminky Endy, ale s použitím svých, zatím poměrně provizorních komunikačních a výrazových prostředků, ji po celý závod poháněl k co nejvyššímu výkonu.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (55)

Pohodové pozdněletní bunčování v Chřibech.

Středomoravská vrchovina Chřiby se v závěru tohoto léta stala místem tříoblastního závodu pod rukavodstvom Valašské oblasti, konkrétně oddílu z Kroměříže. Jako centrum závodu si pořadatelé vybrali tamní nejznámější turistické a rekreační středisko, penzion Bunč, který se nachází uprostřed rozlehlých, převážně listnatých lesů. Pro závodníky, kterých se navzdory jiným nabídkám OB kalendáře sjelo poměrně dost, byla připravena klasická trať s nebývale velkým počtem kontrol. Stavitel tratí se v žádném případě nesnažil machrovat tím, že všem ukáže, jak těžké tratě umí postavit, takže pro většinu zúčastněných to bylo takové pohodové zazávodění si. Navíc mapa příjemně zářila nezvykle velkými bílými plochami, na které hlavně závodníci MSK nejsou ze svých domácích terénu příliš zvyklí. K dokonání všeho pozitivního i počasí, které po celou dobu hrozilo deštěm, se nakonec nad účastníky smilovalo a tmavé mraky si svou dešťovou nadílku nechalo na jindy. Závod a vše kolem něj tudíž proběhlo bez rušivých okamžiků a mimořádných situací, zařízení penzionu stačilo uspokojit všechny potřeby závodníků jak před výkonem, tak i po něm.

Členové OOP, po delší době pod přímým dohledem šéfky oddílu, se snažili podat optimální výkony a nutno uznat, že se jim v širším víceoblastním startovním poli závodilo líp než v poměrně užších sestavách své domácí oblasti, kde už je kolikrát předem jasné, jak to dopadne.

V D14 Liška po nemoci, respektive po prostonaném jaru a létu, uspěla velmi dobře a obsadila 4/20, což je potěšitelné, tedy především to zlepšení zdravotního stavu, které, jak doufáme, bude trvalejšího rázu. Anka si opět troufla na D21 a mezi svými soupeřkami se neztratila (8/14). Va v D45 zaběhla taky dobře a její umístění (8/29) mohlo být ještě podstatně lepší, nebýt vetší chyby hned na první kontrole. Ída v silnější konkurenci doběhla v D55 až 6/7, na čemž má taky především hlavní zásluhu dosažený čas na první kontrolu, který je natolik vysoký, že nemáme odvahu ani spekulovat, zda jeho příčinou byla pořádná minela nebo něco jiného. Irka se mezi nejlepšími v kategorii H45 neztratil, když pár drobnějších chybek mu nedovolilo dosáhnout na lepší umístění než 8/32. Zatímco Lin v H55 doběhl 22/28, Iloš v této kategorii mířil k vyšším pozicím. Bohužel zůstal věrný svým obvyklým chybám, nechal se rozhodit doběhnutím jednoho ze svých soupeřů, kdy svůj postup podvědomě zkorigoval s jeho, a důsledkem toho byl více než čtyřminutový úlet. Protože šlo naštěstí o úlet jediný, bylo z toho alespoň třetí místo, dvě vteřiny za šumperským rychlíkem Ardou Trachotou. Oba oddíloví starci svorně startovali v H65, z nichž Řeťa tentokrát odolal bedlovým svodům a doběhl na velmi slušném 5/13 místě, Osan pak na 9/13, což v pro něj v rozběhovém podzimním závodě nebylo úplně špatné.

Předpokládáme, že i ostatní členové oddílu se probudí z letního spánku a svými výkony v dalších závodech přispějí k dobrému jménu OOP.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (54)

 Podzimní áčkový rozjezd na Opavsku.

První závody podzimu 2017 měly pro severomoravské závodníky nádech domácího prostředí, protože, kde se vzal, tu se vzal, poslední dvojzávod ŽA a ŽB Morava na klasické a krátké trati se pořádal v regionu MS kraje. A kdo jiný by si na to troufl, než nedávný uprchlík z tamní oblasti, oddíl mnoha názvů, z nichž například AOP, NORD, POBO, OBO patří mezi ty oficiálnější. V kuloárech se dokonce proslýchá, že májí zálusk pod novým krycím názvem proniknout do východočeské oblasti, což se možná někomu může zdát až příliš, ale z našeho amerického pohledu není nic nemožné, a ani ta vzdálenost při porovnání s rozlehlostí většiny našich států se nám nejeví tak velká. Tento oddíl se rozhodl, s odhodláním sobě vlastním, pozřít obrovské sousto uspořádáním vrcholového závodu v jedné z rozsáhlých zalesněných oblastí Opavska, která se po kůrovcovém hodokvasovém běsnění a následném lesáckém řádění zdála být v současné době pro OB závod ještě nepoužitelná. Ukázalo se však, že kusadla tohoto oddílu jsou dostatečně silná na to, aby skousla tak velkou porci práce i rizika neúspěchu a jejich žaludek natolik odolný, aby s pomocí digestiv v podobě špičkových mapařů i vlastních zkušeností oba závody úspěšně pozřel a strávil.

Jak se mohli účastníci závodu přesvědčit, les byl rostlý přesně podle připravených map a pokud někde něco úplně nesedělo, bylo to způsobeno určitou svévolí lesního porostu, který se při svém vegetačním vývoji nedokázal stoprocentně držet mapy. Termín závodu se krásně trefil do ideálního počasí babího léta. Trochu pozlobil jen silný sobotní vítr, který, příjemně okysličený okolními lesy, se musel nějakým způsobem dovědět o řádění hurikánu v Karibiku a na jižním pobřeží USA, a snažil se proto dokázat, že i v našich malých poměrech umí dát o sobě vědět, a že se za něj domorodci nemusí se stydět, i když musím jako americký krajánek potvrdit, že na naši starou dobrou Ameriku stále ještě zdaleka nemáte. Pořadatelé z tohoto důvodu postavili v sobotu doběh z lesa tak, aby se vyhnuli protestům za nedovolenou podporu větru při finiši. Závod samotný byl navíc obohacen tím, že při volbách postupu se muselo přihlížet nejen k jednotlivým prvkům obvyklého rozhodovacího procesu, jako převýšení, průběžnost porostu a dalším, ale nově taky ke směru vanoucího větru, i  když samozřejmě v hustějších pasážích jeho síla nebyla tak významná jako v otevřenějším terénu.

Předem proklamovaná mapová náročnost obou závodů vyděsila jeho účastníky natolik, že i ti obvykle nejlehkovážnější šli do lesa s alespoň minimální pokorou. Pořadatelé totiž slibovali ve svém meníčku čtyři druhy lesa podobně jako pizzerie nabízí pizzu se čtyřmi druhy sýra, a záleželo na každém, jak se k lesnímu hodování připraví, aby mu tato mnoha kořeními ochucená porce dobře chutnala a nezhořkla.

Členové oddílu OOP nepodlehli panice a na závod svého městského rivala dorazili v obvyklém počtu, i když některé vyřadila nemoc, zaneprázdnění jinou sportovní činností nebo se ještě nevzpamatovali z prázdninových nebo dovolenkových trachtací. Zatímco Udečkovic holky si v sobotu vyzkoušely trať HDR, Elinka již bojovala sama v D10N a neměla to vůbec jednoduché, protože trať byla docela náročná a vedla téměř celá mimo cesty. Etra v D35C pokazila začátek závodu, a proto se musela spokojit až s 20/31 místem. Anka v D35B doběhla na klasice 5/7 a nedělní závod pro nedostatečnou přípravu, pramenící z její roztržitosti, diskla, takže víkend pro ni příliš úspěšný nebyl. V D55C Ída podala svůj standardní vyrovnaný výkon a spokojeně odešla s umístěním 2/4. V H35C zaběhl Omáš docela slušně, nepovedla se mu jen jedna kontrola z kategorie těžkých a na své umístění 8/25 určitě nemusí naříkat. V H50B se Urovi moc nedařilo, chyboval více než je u něj obvyklé, je zvyklý na lepší umístění než 9/14 na klasice a 11/19 na krátké trati. V H55C Lin doběhl na 11/18, a i když je dnes už jeho silnější stránkou mapování než běh, jedna chybka se přece jen vloudila. V neděli si pak zaběhl kategorii P a dosažené čtvrté místo ho určitě nezarmoutilo. Kategorie H60B na klasické trati čítala pouhopouhé 4 závodníky, takže vítězství v ní mělo být pro Iloše takřka povinností. Bohužel, i když se snažil vydolovat z mapy vše, na co stačil, dohledávky dvou nejtěžších kontrol své trati nezvládl, zbylo jen umístění 2/4, a to jen s mírným náskokem na dalšího v pořadí. Naštěstí si spravil náladu při nedělní krátké trati, kterou ukočíroval podstatně lépe, asi měl i více štěstí, takže po delší době 1/6. Oddílový úspěch na této trati podtrhl na druhém místě Ýkorka. V H65B zaběhl Řeťa v sobotu něco jako svůj standard (9/13) a v neděli k umístění 11/15 přidal jako nadstandard ukázku svého houbařského umění. Doběhl totiž s hrstí praváků a s těmi nejlepšími kousky se pak hodinu producíroval po shromaždišti a nechal se obdivovat, aby všichni viděli, že OB nemusí být jen o hledání kontrol.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (53)

Červnová OB rekapitulace a bonbónek ze společenské rubriky.

Závěr jarní části soutěží všech úrovní nezastihl naši redakci v obvyklé pohotovosti, a proto vám tentokrát můžeme ze závodů podat jen stručnější informace, než na jaké jste zvyklí, v některých případech jsme museli vzít dokonce zavděk i postřehům zprostředkovaným.

Vrbenská béčka příliš nenadchla terénem, který měl s bývalým Mořským okem jen opravdu málo společného. Závod k jeho účastníkům moc přívětivý nebyl, lepší části prostour byly závodníky většinou bleskurychle prohučeny, zatímco těžiště tratí byla soustředěna převážně do těžbou znehodnocených úseků lesa. Taky délka cesty na start nedělního závodu se stala terčem všeobecných kritických diskusí. Buď se ji nepodařilo správně naměřit a spočítat anebo pořadatelé neměli odvahu tuto nadměrnou vzdálenost vůbec přiznat, takže mnoho závodníků si vyzkoušelo takzvaný start „v chodu“. Zvlášť pro děcka v kategorii HDR to musela být docela makačka. Závodníci OOP se ukázali v popředí výsledkových listin v kategoriích H60 na sobotní krátké trati (Iloš 3. místo) a zvlášť potěšitelné bylo rovněž 3. místo Vy (D50) v nedělní klasice.

Veteraniády na krátké trati, která proběhla na Vysočině v oblasti Lipnice nad Sázavou, se z oddílu zúčastnila jen Dolní Lhota a přilehlé okolí. Zatímco zástupkyně oddílové mládeže startovaly jen v doplňkových kategoriích, v semifinále se dařilo Irkovi v H55, který do nedělního finále postoupil z 8. místa, Anka se v D40 do finále A nekvalifikovala. Irka pokračoval ve výborném výkonu i v nedělním finále, ve kterém obsadil velmi slušné 7. místo.

Další víkend přišly na řadu Palkovické hůrky s posledními jarními béčky. Sobotní klasika byla náročná nejen poměrně brutální stavbou tratí, ale i nepřízní počasí, takže každý, kdo doběhl, byl tak trochu vítězem. Vysoké průměry na km u většiny kategorií jsou toho zřejmým dokladem.  Na stupně vítězů se dostal pouze Ura Osek, který v H65 překvapivě zvítězil, naopak někteří zkušenější borci OOP to v půlce závodu zabalili. V neděli se za již lepšího počasí dařilo nejvíce Irkovi (H50B) a Ance (D21C), kteří shodně obsadili 3. místa.

Poslední červnovou OB akcí byly tříoblastní závody na Skřítku. Zde stojí za zmínku pěkné umístění Irky v H45 (6/37) a pochvala pro pořadatele ze strany nejmladších kategorií, pro které byl připraven zvláštní blízký start. Pěkné tratě a hezký les splnily očekávání i nejnáročnějších závodníků.

Při hodnocení červnových výkonů členů OOP nelze pominout fakt, že byla zaznamenána nadmíra disků (i když v jednom případě se jednalo o podvrtnutí kotníku) i nadmíra neúčasti na závody přihlášených závodníků. V tomto ohledu lze čekávat zásah ze strany šéfky oddílu a nastolení jistých umravňujících opatření.

Když už jsme zmínili předsedkyni oddílu OOP Vu Ociánovou, nelze bez povšimnutí přejít významnou společenskou událost z nedávné doby, která se týká se bezprostředně její osoby, a které bychom rádi věnovali druhou část tohoto příspěvku.

Je nám velkou ctí na tomto místě oznámit, že předsedkyně oddílu OOP se dožila a v kruhu své rodiny, přátel a kolegů z oddílu oslavila krásné, dá se říci přímo přelomové životní jubileum. Oddílová šatna v Městských sadech zažila slavnostní setkání s velkolepou oslavou, na které se všichni dobře bavili a někteří si dokonce poprvé v životě vyzkoušeli orientační závod v podobě malého labyrintu. Oslavenkyně se místy nevyhnula dojetí, což u ní nebývá zas tak často zvykem.

I redakce našeho časopisu Smoke signals si pro tuto slavnostní příležitost připravila překvapení, když vyzvala všechny členy oddílu, aby každý přispěl nějakým veršem k vytvoření společné narozeninové básně. Zaslané příspěvky po drobných redakčních úpravách do Oslavné básně sestavil vedoucí naší rubriky Nedělní hustníček poezie Paroslav Leifert. Jsme velice rádi, že jsme získali autorská práva pro její zveřejnění.

Oslavná báseň pro Evu

Někomu to může vadit, jinému to neva,

že náš oddíl orientační vede právě Eva.

Po Rudovi Bartoškovi následoval Standa,

teď ho drží v rukou Eva. Je to pro ni sranda.

Oddíl jí však bylo málo, už je v čele jednoty,

aby vše podle ní hrálo, na to má jen své noty.

Odhaluje nepravosti, řeší staré kostlivce,

některým to přijde k zlosti, ona si dá po slivce.

Její ráznost okusili Olin, Miloš i Lidky,

kázeň žádá od každého, nebere si servítky.

Jednání s ní není snadné, umí tasit kord,

to by vám moh povyprávět oddíl jménem Nord.

V mládí byla hrdá na své orientační výsledky,

v lese všechny proháněla, štíhlá, s tělem baletky.

Dnes jí zdraví nedovolí opakovat výkony,

už jí občas leccos bolí, raděj pleje záhony.

A pro všeliké schůzování, jednání a výbory,

není čas na sportování – jsou tu, holt, i zápory.

Že léto je k odpočinku, sedět s rukama v klíně?

O tom nechce ani slyšet – průvodcuje v Alpině.

A na starší kolena teď na studia dala se,

mít před jménem titul Mgr. není vada na kráse.

Ve škole pak děcka honí, zná už líc i ruby,

když jde ale do tuhého, umí zatnout zuby.

Ač jsme rádi, že ji máme, občas je též zatínáme.

Všichni víme, Evičko, že život není peříčko.

Do jeho druhé polovičky, přejeme, ať plamen svíčky

veselé Ti plápolá,

ať Tě těší být tu s námi, v roli běžce nebo dámy,

těžko Tě co udolá.

A teď všichni dohromady, nebudem se jenom dívat,

kamarádů husté řady zařvem Evě – VIVAT, VIVAT.

I my za naší celou redakci přejeme předsedkyni oddílu OOP utěšené zdraví a hodně osobních, sportovních, profesních i bafuňářských úspěchů.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (52)

Zářivé paprsky na jasné obloze orientačního běhu

Když se jeden z dvojzávodů letošního nejvyššího českého žebříčku stal pořadatelskou kořistí šumperácké Severky, pro celou tuzemskou orienťáckou rodinu to znamenalo naději i výzvu, protože závodní prostory využívané tímto oddílem v oblasti Jeseníků, respektive Králického sněžníku či Rychlebských hor i příkladná pořadatelská práce vždy skýtaly záruku náročných a dobře připravených závodů.

V blízkosti nejvyššího kopce zmíněných Rychlebských hor, Smrku (1126), přímo u horské chaty Paprsek, oblíbeného to útočiště pěších turistů, cyklistů i běžkařů, bylo pořadateli vybudováno centrum závodu, jehož zdolání rozehřálo a často i předčasně zpotilo všechny účastníky závodů, kteří se tam museli vyštráchat z podstatně nížeji položených míst určených pro parkování. Nutno ale hned v úvodu pochválit pořadatele, kterým se závodníků natolik zželelo, že je po oba dny rozmazlovali bonusem v podobě transportní služby, vyvážející zájemcům jejich bagáž nahoru, což mnohým 1,5 km dlouhý výstup vydatně ulehčilo.

Čarokrásná krajina této výspy naší republiky, ať už shlížená z nadmořské výšky více než jednoho tisíce metrů směrem do údolí, anebo obdivována v širokém horizontu okolních horských hřbetů, byla významným koloritem tohoto sportovního podniku. Přihlášení závodníci včetně pořadatelů byli určitě zneklidněni předběžnou předpovědí počasí, které se z původně příšerného s blížícími se dny měnilo na špatné, aby nakonec všechny příjemně překvapilo svou vlídností, jakoby se tím snažilo omluvit drsnost tamního horského terénu, se kterou se měli závodníci po oba dny potýkat. Své možnosti naznačilo hned po sobotním příchodu závodníků na shromaždiště, kdy zahrozilo uvítací bouřkou, aby ji okamžitě ze svého repertoáru stáhlo a po dvoudenním hýčkání pak pouze na rozloučenou popřálo všem účastníkům závodů teplým deštíkem šťastnou cestu domů.

První závodní den byl jako obvykle věnován klasice, která měla prověřit hlavně vytrvalost a odolnost závodníků. Z oddílu OOP, pro který to byly závody žebříčku B, mělo pouze pět jeho členů čas či odvahu na Paprsek dojet, navíc nejmladší z nich, Elinka, startovala jen v kategorii HDR. Nepřítomní béčkaři OOP dali, stejně jako v případě prvního závodu ŽB v Otrokovicích, pravděpodobně přednost jiným aktivitám, což je škoda, protože tento terén je v oblasti Severní Moravy docela jedinečný a „áčka“ se poblíž zas tak často neběhají. Pořadatelé slibovali dobrou průběžnost terénu, která měla být „podporována“ vysokým borůvkovým podrostem. Ten byl nejen vysoký, ale i poměrně hustý a všem dal pořádně zabrat. Hlavně u starších kategorií i při mírnějším stoupání všechny pokusy o běh selhávaly a pohyb terénem se dal přirovnat maximálně k pochodovému cvičení. Členové OOP si doběhli, a částečně tedy i dopochodovali, pro tato umístění:

Hned v D14 měla smůlu Liška, která se nechala rozhodit pořadateli při odběru map (ti si ji údajně spletli s klukem a ponoukali ji, ať si vezme mapu H14) do té míry, že si místo mapy D14B vzala D14C a ze závodu si tím pádem udělala pouze mapový trénink. Ance se v D35B moc nedařilo běžecky ani mapově a doběhla 11/13. Irka, ještě s nohama bolavýma po Pražském maratonu z minulého víkendu, neměl tentokrát na víc než na umístění v polovině startovního pole H50, kde vybojoval 12/24. V H60 se Ilošovi kupodivu celkem dařilo, ještě za polovinou své trati atakoval špici závodu, aby se v jeho závěru utopil v borůvkovém moři a zavazováním tkaničky před sběrkou spolu s pomalým doběhem nakonec prošustroval i druhou pozici a skončil o 3 vteřiny až na třetím místě (3/10). Ale i to se dá započítat mezi oddílové úspěchy.

Ubytování a přenocování ve školní tělocvičně ve Starém Městě i večeře v místní restauraci, to vše proběhlo hladce, stejně tak i ranní odjezd se zvládl bez problémů se vstáváním dětí. Osádka přijela v klidu nedělním ránem na parkoviště mezi prvními a již známou cestou podél sjezdovky vystoupala do zatím téměř liduprázdného shromaždiště. Nejdříve měl startovat Iloš – převlečení, kafíčko, legrácky s kolegy, návštěva TOI TOI, masáž i rozcvička, to vše jej nabudilo do správného závodního rozpoložení, takže se mohl spokojeně vydat na start. Mělo mu být divné, že při startovním čase kolem třiceti směřuje po modrobílých fáborcích ke startu zcela sám, ale nebylo. Startovní koridor byl postavený, pořadatelé připravení, ale žádný závodník kolem a hodiny vypnuté. Teprve teď mu došlo, že se pořadatelé museli určitě tajně domluvit se všemi závodníky, že posunou start o hodinu později, aby ho napálili. Byl to od nich husarský kousek, vše takhle dohodnout a před ním utajit, proto se na ně ani moc nezlobil a vrátil se pokorně na shromaždiště. Cestou zpět si všiml, že svým předčasným odchodem na start poněkud znejistil některé ze závodníků, kteří také startovali s nízkými časy.

Krátká trať slibovala čistější bezborůvkový terén s místní specialitou, spoustou původně kamenných kupek, které v popisech kontrol všech kategorií jasně dominovaly. Je zajímavé, že u mnoha kategorií se nejvíce chybovalo na první, případně druhé kontrole, přes které se závodníci přesouvali od startu do hlavního závodního prostoru, kdežto v kupkových oblastech už méně. Asi to bylo tím, že se tam nacházelo poměrně dost jiných výraznějších terénních tvarů, které identifikaci správných kupek mohlo usnadňovat. Závodníci OOP dosáhli přibližně stejných nebo i mírně lepších výsledků než předcházejícího dne. Nejvíce si polepšila Liška, které se tentokrát podařilo ukořistit správnou mapu a svým umístěním 6/34 potěšila sebe i ostatní. Anku, zdá se, nezastihl tento víkend v optimální závodní pohodě, po velké chybě na jedné z úvodních kontrol skončila až 12/12. Irka, stále zápolící se zdravotním problémem, zopakoval své umístění ve středu výsledkové listiny své kategorie. Iloš se dokázal zkušeně vyrovnat s „posunutím startu“ a měl štěstí v tom, že se mu podařilo dobře trefit svou první kontrolu. Drobné nepřesnosti na některých dalších se samozřejmě vyskytly, největší problém však měl s nejlehčí kontrolou před povinným úsekem, přeběhem sjezdovky, na kterou směřovaly snad úplně všechny kategorie. Z jeho přecházející kontroly tam dokonce vedlo zmapované elektrické vedení, pod kterým stačilo jít. Jeho vlastní vedení však mělo v té době totální blackout a trvalo téměř minutu a půl, než se jeho přenosovou soustavu podařilo opět nahodit. Naštěstí to i při této nepříjemnosti na druhou příčku stačilo, protože i další závodníci jeho kategorie, snad kromě běžecky i mapově nedostižného Rka, sem tam nějakou tu chybu či chybku udělali.

Již zmíněný rozlučkový deštík při vyhlašování nejlepších závodníků příjemně zkropil závěr tohoto zdařilého orienťáckého víkendu. Iloš tentokrát dodržel dress code Sportovního centra veteránů a na stupeň vítězů dorazil v slušivém tričku tohoto seskupení, což je úplně poslední informací, kterou vám hodláme na tomto místě poskytnout.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

___________________________________________________________

Zápisky Joe Cafourka (51)

MČR ve sprintu a sprintových štafetách v moravské metropoli Brně

Ani dvě veteránské štafety OOP brněnský Špilberk v sobotu nedobyly. Hrad zůstal po jejich nájezdu nepokořen, naštěstí alespoň menší satisfakce se závodníci tohoto oddílu dočkali při nedělním sprintu. Začněme ale od počátku. Dvě do posledního místa vytížená osobní auta vyrazila z Opavy vstříc moravské metropoli Brnu, která se pro minulý víkend stala hlavním městem tuzemského orientačního běhu. Jak jsme se dověděli z tajně pořízených odposlechů (Ústavní soud po stížnosti oddílu stále ještě nerozhodl, zda odposlouchávání bylo legální nebo nelegální), v průběhu složitých telefonických hovorů mezi posádkami za sebou jedoucích aut na dálnici D1 vyjednala šéfka oddílu složení obou štafet. Byla to náročná manažerská práce, protože po svých oddílových kolezích požadovala nejen čísla SI čipů, ale dokonce i ročník narození, což bylo obtížné vytáhnout hlavně ze starších veteránů. Nebylo to však tím, že by se za svůj vysoký věk styděli, příčinu lze hledat spíše v jejich již notně proděravělé paměti. Nakonec se všichni (někteří sice až po dovolání se na linku Alzheimer Hot Line) tohoto úkolu úspěšně zhostili, takže šéfka mohla s využitím kombinací dvou matematických operací (sčítání a odčítání) sestavit dvě štafety vyhovující požadavkům HD 220. Po několika dalších telefonických spojeních mezi oběma posádkami bylo vylicitováno také pořadí v jednotlivých štafetách, takže těsně před uplynutím časového limitu mohly být oba týmy OOP zapsány do systému ORIS a po dojezdu do Brna na shromaždišti úspěšně odprezentovány.

Po tomto aktu se celá skupina odebrala do ubytovacího zařízení jedné nejmenované státní instituce, které skýtalo, co se týče vybavenosti, podstatně vyšší komfort, než tomu bylo při nedávném oddílovém výjezdu na Prague Easter při ubytování v českolipských Pompejích. Problém byl ale v tom, že od poslední oddílové návštěvy se kapacita této ubytovny snížila, takže její dočasní obyvatelé se pro změnu mohli cítit poněkud stísněně, ale na jednu noc to bylo zvládnutelné. Po ubytování se obě posádky opět přesunuly na shromaždiště, aby odevzdali svou D14 Lišku štafetě krajského výběru, a protože do startu veteránských štafet zbývalo ještě hodně času, rozhodli se, že se zajdou podívat na start, jak to tam vypadá a co je bude posléze čekat. Neuvědomili si, že cestu dlouhou 2 km budou muset absolvovat celkem čtyřikrát, protože po omrknutí doběhu ženských štafet, startu dorosteneckých a žákovských kategorií se museli vrátit pro věci zpět na shromaždiště a pak se ještě znovu vydat na svůj start. Cestou, patrně z dlouhé chvíle, si stanovili výkonností cíle pro tento závod, a to takové, aby je bylo možno snadno překonat: obě štafety nesmějí být diskvalifikovány a aspoň jedna z nich nesmí být poslední. Možná by se někomu mohlo zdát, že nastavené cíle byly dosti nízké, ale nutno říci, že tato kategorie byla nabita slovutnými jmény a slovutnými názvy oddílů z celé republiky, takže srovnání s nešťastným závodem štafet z doby před dvěma léty ve Valmezu se v tomto ohledu nelze vůbec ani přiblížit. Bohužel, nikdo z nich netušil, že i tak nízké cíle lze nesplnit.

Start sprintových štafet byl stísněn ve svažitém parčíku pod hradem Špilberkem. Všichni závodníci, kteří si nastudovali pokyny, byli trochu vyděšeni velkým převýšením u tak krátkých tratí. Myslíme si, že to byl od pořadatelů šikovný zastírací manévr, protože obtížnost výběru optimálních postupů ve spleti bran, průchodů, schodišť a dalších záludností hradebního areálu daleko přetrumfla náročnost avizovaného převýšení, které během závodu jeho účastníci ani moc nevnímali.

Na prvních úsecích dvou „soupeřících“ oddílových štafet OOP nastoupily Ídá a Ana. Na tomto místě je třeba uvést, že na mapě byly z důvodu lepší přehlednosti vytištěny mapy dvě, jedna pro hlavní část trati k veřejným kontrolám a druhá, malá a schovaná v rohu, pro závěrečný pytlík. V pokynech to sice uvedeno bylo, ale ti, co je nebrali příliš v potaz, byli nepříjemně překvapeni, že jim trať v průběhu závodu náhle skončila. To bohužel platilo i pro oba první úseky OOP. Zatímco Ana se s tím vypořádala jen s menší časovou ztrátou a doběhla na předávku druhému úseku v poměrně slušném čase, Ída ve své splašenosti závěrečný pytlík úplně zazdila, nemluvě o tom, že nějakou tu vynechávku kontroly v předchozí části své trati už měla za sebou. Iloš na startu druhého úseku o disku samozřejmě nevěděl, ale protože po doběhu Ídy už všichni jeho soupeři byli více než 10 minut na trati, vyrazil, nemaje co ztratit, s odhodláním do závodu, i když zkušený Ýkorka upozorňoval, že na první dvě kontroly je třeba jít s rozvahou a opatrně. Toto své odhodlání odložil hned po své první kontrole, na kterou nechal cca 2 minuty a rychle vrátil se do špilberského reálu. I po podstatné zvýšení ostražitosti se při několika dalších postupech nevyhnul tápání a pomalému mapování srovnatelnému s pohybem Bílé paní po hradbách, takže celkový čas nebyl nic moc. Druhá štafeta byla pro změnu disk na svém druhém úseku díky Řeťovi, který nenašel/neorazil jednu z kontrol. Třetí úseky byly v podání Ýkorky a Onzy zaběhnuty u obou štafet docela slušně, na čtvrtém se nejlépe ze všech členů štafet OOP ukázala Va, která zaběhla dokonce druhý nejlepší čas svého úseku. To však byla jen slaboučká náplast na to, že v polovině závodu byly obě štafety vyřazeny, což předčilo i ty nejpesimističtější prognózy. Na obhajobu neúspěchu OOP možno namítnout, že ze všech startujících štafet včetně hlavních kategorií mužů i žen, o dorostencích a vetoších ani nemluvě, jich byla diskvalifikována minimálně čtvrtina, což svědčí o velké obtížnosti tohoto závodu. Štafety mají svá určitá specifika a je třeba si je občas vyzkoušet i na závodech nižší úrovně, než se vyrazí s kůži na trh MČR.

Následoval pozdní návrat na ubytovnu, rychlá sprcha a hurá do hospody na večeři. Před spaním dvě láhve vínka jako omluva chybujících členů štafet a spokojené chrupkání spíše uondaných než unavených těl.

Nedělní ráno si nic nezadalo s vydařeným sobotním dnem, od rána bylo příjemné, čerstvě teplé počasí, nepatné náznaky přeháněk si odbyly své ještě před startem všech oopáků. Po této stránce se závody stoprocentně vydařily, počasí bylo po oba dny k běhání velmi příznivé. Startovním koridorem dlouhým 400 m se závodníci dostali z rušné ulice Úvoz na Kraví horu, která se stala mapovým prostorem mistrovského sprintu. V céčkových závodech startovaly Liška, která však celý víkend nebyla ve své kůži, což se projevilo i na jejím umístění v D14C (17/21), na které není vůbec zvyklá, a Anka v D35C (5/10). Ostatní běželi ve veteránských mistrovských kategoriích. V D50 si to mezi sebou rozdaly Va a Ana. Prvně jmenovaná začala dobře, nezvládla však záludnost dlouhého přeběhu do cílové oblasti, kde se dostala do osidel plotů a obtížně vysledovatelných uliček a průchodů mezi nimi, takže z nadějné páté pozice, na které se pohybovala tři kontroly před cílem, zbylo jen 12/18. Tento dlouhý přeběh nebyl osudným jen Vě, ale stal se přímo pohřebištěm mnoha favoritů, kteří tam nechali mnohem více než Viny čtyři minuty a ztratili tím svá medailová umístění. Ana doběhla jen 20´ za Vou, což je pro ní dost dobré vysvědčení. Ída si jako nováček v D60 vedla lépe než předchozího dne a bez větších problému doběhla 6/8. Kategorie H60 byl přímo oddílovým přeborem OOP, protože v něm startovali hned tři jeho závodníci. Nejvíce šancí se dávalo rychlonohému Onzovi, který navíc obhajoval druhé místo z loňského mistrovství. Dopadlo to však úplně obráceně, podstatně lépe zaběhli Iloš se Ýkorkou, které dělilo v cíli jen 6 s´. Šťastnější z nich byl Iloš, který si přes dvě zaváhání odvezl z Brna třetí místo, Ýkorka pak pěkné čtvrté. A co nám zase vyvedl Onza?  Po úžasném začátku na třetí kontrole vedl (v té době byl Iloš po velmi rozpačitém úvodu na průběžném 9. místě), při postupu na čtyřku byl však tak rychlý, že si neplánovaně zaběhl na desetiminutovou exkurzi do nezmapovaných oblastí Kraví hory. V čase, kdy se vrátil zpět do závodu, byli už první čtyři z jeho kategorie v cíli. V případě, že křivku jeho výkonů bude možno i nadále prokládat sinusoidou, můžeme se v příštím roce opět těšit na jeho velký závod. Sobotní neúspěch se snažil odčinit i Řeťa a nutno ho pochválit, že v početně nabité kategorii H65 se mu to podařilo. V závodě chyboval pouze jednou a jeho umístění 9/23 muselo uspokojit, například za veteránskou hvězdou Encou Afářem z Pardubic zaostal jen necelé dvě minuty.

Za ta léta, která se věnujeme sledování orientačního běhu v České republice, již víme, že i jedna účast na vyhlášení vítězů v závodě této úrovně má svůj význam a není pro zviditelnění menšího oddílu vůbec k zahození. Je dobré, když alespoň čas od času zazní na tom správném místě z Béďových úst název oddílu TJ Opava. Jsme přesvědčení, že to ocení i naši čtenáři v Americe.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (50)

Úspěšný sprint OOP v Českém Těšíně

Týden po prvním jarním závodu OŽ MSO 2017 se oddíly sešly o dvacet kilometrů východněji v Českém Těšíně, kde byl pro ně připravený městský sprint. Nelze se ovšem divit, že na východní výspu republiky dorazilo podstatně méně závodníků než minulou sobotu. Oddíly ze západní části oblasti daly totiž přednost bližšímu a asi i atraktivnějšímu sprintu v Jeseníku, kde si kromě něho mohli odpoledne zaběhnout navíc i sprintové štafety.

Sídlišťová zástavba ze zhruba sedmdesátých let minulého století poskytla prostor pro spíše jednodušší závod bez větších záludností, volby postupu však závodníkům nechyběly a pozor bylo nutno dávat i na křížení tratí. Shromaždiště na koupališti, které sice po zimním odpočinku vypadalo na první pohled poněkud zanedbaně, ale pro účel orienťáků bylo vyhovující, hlavně co se týče dostatečného prostoru. Počasí prvního dubna se odmítlo podřídit pranostice spojené s jeho špatnou pověstí a namísto potvrzení své nevyzpytatelnosti se rozhodlo lámat teplotní rekordy, takže závod se běžel za velmi příjemných povětrnostních podmínek. Toho se využili i závodníci z OOP, kteří přijeli v poměrně slušném počtu a docela významně promluvili do výsledků téměř všech kategorií, ve kterých startovali.

Do D14 už dorostla Liška, která si již v loňského roce s touto kategorií několikrát zakoketovala a testovala si v ní své schopnosti. Ve své oficiální premiéře obsadila těsně druhé místo (2/9), takže určitě mohla být spokojena. Mamka Anka v nepříliš obsazené D21 doběhla 4/6. Další veleúspěšnou premiéru ve své nové věkové kategorii D35 zažila Etra Udečková, která překvapivě obsadila třetí místo (3/16) a my pevně věříme, že stejných výsledků bude dosahovat i v lese. Základy OB z dětství a běžecký trénink by u ní mělo znamenat cestu k úspěchům a pro oddíl vědomí, že má v této kategorii opět kvalitního borce. Anda pak ve stejné kategorii doběhla (15/16). V D55 Ída utrpěla druhé místo (2/2), zatímco babička Iva Rabicová byla tentokrát nasazena pouze do funkce R v kategorii HDR u malé Dinky a taky Elinka, další naděje oddílu, si taky tuto kategorii s nadšením jí vlastním odzávodila.

Dalším příjemným překvapením dne byl nečekaný úspěch Etra Rose, který si poprvé v životě užil bednovou slávu. Zatímco jeho syn Ilip, který v oddíle před pár lety začínal, už dal OB pravděpodobně vale, tatík se uchytl drápkem a tento úspěch mu určitě zvedne motivaci. Kilometry naběhané přes zimní období přinášejí, stejně jako u Etry, své ovoce. Jeho třetí místo (3/17) s pouhou minutovou ztrátou na vítěze je určitě příslibem. Kategorie H45 – H65 dopadly v porovnání s minulým závodem přesně jako přes kopírák. Irka v H45, o více než deset let starší než většina jeho soupeřů, uhájil své obvyklé druhé místo (2/12). Iloš v H55 měl v průběhu závodu obdobné trable jako před týdnem a až zlepšeným závěrem dosáhl z průběžného sedmého místa na bronzovou pozici (3/12), když první dvě brali borci z SOP, kterým se závod velice vydařil. Lin doběhl v téže kategorii na slušném 6/12 místě a výkon Onzy Rajera, to je tentokrát kapitola sama pro sebe. Začal rychle a perfektně, běžecky mu nikdo nestačil, neměl horší mezičas než třetí, dostal se dokonce až na dohled Iloše, který startoval 2 minuty před ním, avšak cestou na předposlední kontrolu se z jasně první pozice ztratil jak atom vodíku v meziplanetárním prostoru a po více než desetiminutovém tápání doklusal až předposlední. Věříme, že si svůj jarní příděl kufrování již dokonale vybral a v dalších závodech už bude úspěšný. V H65 Řeťa opět nezklamal a potvrdil svou formu opětným druhým místem (2/9), celý závod běžel v těsném časovém kontaktu s Irkem Ikorou, a to je co říct. Do jarní sezony se odhodlal vyrazit i nejstarší aktivní člen oddílu, Irka Osek, u kterého je zjevné, že má po zimě ještě zastydlé startování. Při pohledu na jeden z jeho mezičasů je možno usuzovat, že si musel zajít na pivo, což je ovšem s ohledem na zdravotní a nutriční potřeby závodníka jeho věku omluvitelné. Výčet všech zúčastněných z oddílu OOP možno uzavřít účastí Eroniky Eciánové, která absolvovala trať kategorie P.

Jestliže jsme minule psali o úspěšném vystoupení závodníků OOP a jejich zisku čtyř medailí, tentokrát obsazením dokonce sedmi postů na stupních vítězů překonali všechna očekávání. Doufáme jen, že své pozice uhájí i při dalších závodech v náročnější terénech.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (49)

Pohodové jarní probouzení v režii frýdeckých sokolů

První jarní závod OŽ MSO 2017 zavedl závodníky této oblasti na Frýdecko-Místecko, kde na nové mapě pořadatelé slibovali pohodový start v pohodovém závodě do nové sezony. Zda i ta bude pohodová, to teprve uvidíme. Výhodou trošku stísněného shromaždiště byl těsný kontakt mezi dorazivšími závodníky, takže byla spousta příležitostí pohovořit se svými kolegy či „soupeři“ z jiných oddílů, co a jak v životě, co nového v začínající sezoně, co se přes zimu uzdravilo a co bolí více, při čemž se ukázalo, že čím méně máme místa kolem sebe, tím více může být prostoru pro teplé a povzbudivé lidské slovo. Pořadatelé i poskytovatelé drobných služeb byli opravdu v pohodě, a pokud něco zaskřípalo, tak to spíše nervozitou externích zainteresovaných.

Ač byli účastníci závodu přivítání jarním, téměř hřejícím sluníčkem, ze zimního spánku se příroda probouzela zatím velmi nesměle a opatrně. Do lesa se však všichni těšili, ať už ti, pro které to byla letošní premiéra, tak i ti, kteří si chtěli ověřit svou jarní formu nabranou na závodech zimní ligy. Příměstské lesy severovýchodní části České republiky mají svá specifika a určitě ani tentokrát nezklamal očekávání. Všechny ty dřevnaté a popínavé nástrahy všech možných tvarů a ostří – klacky, křoviny, trnité šlahouny a další překážky volného pohybu osob, byly sice již v plné pohotovosti, ale protože se zatím ještě nestačily zamaskovat čerstvou zelení, dalo se s nimi bojovat jako rovný s rovným.

Do nové sezony vyrazili samozřejmě i členové OOP, zatím sice v mírně redukovaném počtu, ale u tohoto oddílu je studenější start do jarních závodů téměř pravidelný. A protože i mezi nimi byli takoví, kteří pro které jsou závody ZL příjemným vyplněním zimního období, mohli se těšit na první úspěchy.

Anka Vidrnoška se překvapivě objevila v kategorii D21, je vidět, že si věří a alespoň tuto kategorii početně posílila; umístění 7/10 není špatné. V nižší kategorii než obvykle (D35) se objevila i Va Ociánová, která běžela celý závod bezchybně a mezi mladšími soupeřkami dosáhla velmi dobrého umístění 4/13. Je vidět, že zkušeností má pořád na rozdávání, sil stále taky dost a my se můžeme jen těšit, že její účast na závodech bude letos častější než sporadická. Solitérka oddílu Ída Ájková zaběhla svůj stabilní standard, tzn., že si v D55 pohodlně doběhla pro třetí místo (3/6). Další holky, Ela a Arin, si zazávodily v HRD, resp. P.

Etr Ros začal v H35 velmi dobře, v úvodní části závodu se překvapivě pohyboval na předních pozicích, ale kontrol bylo hodně, v dalším průběhu svého závodu si trochu pohledal, takže nakonec z toho bylo 17/23. Nejlépe z celého oddílu si vedl Irka Yšavec v H45, který větší polovinu závodu vedl, ale na jedné z kontrol vyrobil více než dvouminutovou chybu, která ho srazila na výborné druhé místo (2/16). Jeho úspěch je o to cennější, že je v této kategorii daleko nejstarší. V nejpočetněji obsazené kategorii dne, v H55 (tedy pokud nebereme v úvahu HRD a P), měl oddíl OOP i své početně nejsilnější obsazení, a to hned tři borce. Je vidět, že Lin Ecoš na začátku jara trochu potrénoval, jeho umístění 22/29 není špatné, zvláště když nemohl vyplýtvat všechny síly, protože na nočním závodě, který se jako 2. OŽ běžel týž večer, bojoval jako jediný účastník našeho oddílu se ctí, až vybojoval krásné 4. místo. Ýkorka má už určitě taky něco naběháno, ale nějaké ty chyby se v jeho výkonu našly, což znamenalo, že se svým umístěním trefil přesně doprostřed výsledkové listiny (15/29). Iloš ychloš začal slušně, už na druhé kontrole se objevil na první pozici, ale v následujících nepřehledných zarostlých pasážích ztrácel, v půlce závodu figuroval dokonce až na desáté pozici, aby v závěrečných rychlejších partiích urval alespoň třetí místo (3/29).  Za mimoddílovou zmínku určitě stojí umístění nejstaršího závodníka této kategorie, Ldy Lacha z BOV, který by s ohledem na svůj věk mohl jako „práče“ pomáhat možná ještě i partyzánům, a to na překvapivém sedmém místě. Jsme si jisti, že pár borců z těch, kteří se umístili až za ním, si to určitě za rámeček nedají.  Odborník žasne, laik se diví, my víme svoje. V H65 jsou naopak rádi, že jim tento nestor OB jejich kategorii nedecimuje, a tak se mohl oddíl OOP díky zkušenému Řeťovi Evčíkovi radovat z dalšího druhého místa (2/10). Podobně jako Irka v H45 i Řeťa větší polovinu závodu vedl, ale závěr závodu se mu již tak dobře nepovedl, přesto perníkově medailový úspěch nevelké výpravy OOP završil na číslo čtyři. Za naši redakci jsme přesvědčeni, že další oddílové úspěchy budou následovat.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (48)

Visalaje opět nezklamaly a veteráni závěrečnou zátěž vydrželi

Pořadatelé veteránského soustředění oddílu OOP, loňští vítězové tohoto každoročního klání, které je pořádáno jako rozlučka s právě uplynulou sezonou, Ilan Inčík a Vka Ociánová, se velmi dobře trefili do všech možných pozitiv, která měli k dispozici, když svou akci připojili k poslednímu závodu podzimního krajského žebříčku 2016 konanému ve Visalajích. V zápiscích JC z loňských jarních závodů ŽB, které se konaly ve stejném prostoru, jsme se v superlativech vyjadřovali o zdejší krajině a přírodě, a úplně to stejné platilo i pro uplynulý víkend, zvláště když počasí po předcházejících studených a deštivých dnech konečně zatáhlo za záchrannou brzdu a připravilo všem účastníkům úžasné podzimní horské pošušňáníčko. Bylo by zbytečné věnovat opět další řádky popisu překrásné scenérie, nelze ale nepoznamenat alespoň v krátkosti, že zdejší beskydská krajina je opravdu nádherná, zvlášť když se k Visalajím celou dobu pobytu zpovzdáli lísala Lysá hora se svou již bílou zimní čepičkou, kterou tři nejodvážnější stihli po sobotním závodě zdolat.

Ale nepředbíhejme příliš. Už v pátek k večeru se hlavní proud OOPáckých veteránů sjel v horské vísce Visalaje ve stejnojmenném hotelu, aby po ubytování a večeři začal svůj letošní veteránský přebor první disciplínou, a to dušičkovým závodem. Ten se konal na loukách přímo po hotelem a úkolem bylo najít všechny rozsvícené svíčky a z písmen, které byly na nich umístěny, sestavit text. Protože svíček bylo 25, zdál se zpočátku úkol být docela těžkým, ale protože text tvořila zdravice k probíhající akci, účastníci si s tím zdárně poradili, i když jedna svíčka zhasla a do přesmyčky jim tím pádem jedno písmeno chybělo. Nejrychlejší byli Anuška a Iloš, ale i ostatní se snažili ze všech sil.

Sobotní ráno již bylo ve znamení závodu oblastního přeboru, který pořádal nízkonákladový a nízkočlenný oddíl AOV. Dokonce i dva veteráni OOP jim museli přispět s pomocí při přípravě a organizaci jejich závodu. Zatímco Ilan standardně vládl IT systému,  Vka nedokázala odolat nabídce pořadatelů, aby pomohla s roznosem kontrol, takže oba měli starostí dvojnásob. U Vky se přijetí nabídky k pomoci ani nedivíme, jejímu dobrému srdci záminka vyhnout se závodění docela vyhovovala.

V členitém horském terénu byl pořadateli z AOV postaven docela zajímavý závod, škoda jen, že tak kvalitní a rozlehlá oblast nebyla využita ke klasickému závodu. Výsledky členů oddílu OOP jsou docela povzbudivé, i když někomu to mohlo připadat trochu jako na houpačce. V D 12 opět úspěšně bodovala Liška, i když se tentokrát odsadila „až“ druhé místo, když po tříminutové chybě nestačila na svou třineckou soupeřku. Bednově úspěšná byla i Anka v D35 (3/6) a rodinné bednobraní doplnil bronzový Irka v kategorii H45 (3/17), kde jsme si na jeho úspěšné působení již téměř zvykli. V D45 se nečekaně sešly dokonce tři závodnice oddílu. Od Větlany, která v dávné minulosti, ještě před odstěhováním se do Německa, za bývalý Ostroj běhala, a která se stala překvapivým zahraničním hostem veteraniády a od Arbory, patřící ke sporadickým účastníkům OB závodů, se žádný velký výsledek nečekal. Poslední z této trojice, Anuška, se nechala nachytat na nepříliš šťastné osazení dvou nedalekých kupek kontrolami s podobnými kódy (114 a 141) a výsledkem byl disk. Neúspěch v této kategorii naštěstí převážila další dámská věková kategorie D55, kde startovala rovněž trojice holek z OOP. Ty na rozdíl od svých mladších kolegyň zcela opanovaly stupeň vítězů v pořadí Ída Ájková, Va Rabicová a Ana Emčanská a nedaly svým soupeřkám šanci, hlavně z důvodu, že žádné neměly. Diskem se prezentoval i Etr v H35, který chvilkovou nepozorností vynechal jednu kontrolu. Svým až čtvrtým místem zklamal i Iloš v H55 a vůbec ho neomlouvá to, že si doma zapomněl všechny orienťácké propriety, takže na trať vyběhl s vypůjčenými brýlemi a buzolou palcovkou, se kterou absolvoval vůbec premiérový závod, což mu na klidu a na rychlosti v rozhodování moc nepřidalo. Jeho umístění (4/14) bylo podrobeno při večerním hodnocení tvrdé exemplární kritice šéfky oddílu. Umístění Lina v téže kategorii (14/14) bylo bráno jako standardní. V poslední obsazené kategorii H65, nepočítáme-li Arin, která si s uspokojením zazávodila mezi příchozími (17/38), zaběhl docela slušně i Řeťa (4/8).

Po skončení závodu následoval odpolední program s turistickou náplní, kterou se tři skupinky rozhodly užít po svém. Jedna vyrazila na obligátní vycházku na Bílý Kříž, druhá se vydala směrem na Grúň a třetí se rozhodla neustoupit od původního programu, který byl v předstihu pořadateli prezentován, a vyrazila na 8 km vzdálenou Lysou Horu. Trojice nasadila hned od počátku svižné tempo, na kterém příliš neubrala ani prudší závěrečná stoupání, takže již za 1 h a 40 minut se na nejvyšším vrcholu Beskyd mohla v nově otevřené chatě Emila Zátopka občerstvovat zaslouženým čajem. Dolů se dostala ještě před setměním, což se už nepodařilo hlavně skupině Grúň, která dorazila do hotelu až za úplné tmy a sestup z hřebene si užívala za svitu čelovek a baterek.

Po večeři se společnost věnovala nezbytnému doplňování tekutin, komu ještě zbyly nějaké síly, tak i pink-ponku s neodbytnými Vidrnožkami, nebo jiné zábavě, která ovšem skončila ve chvíli, kdy šéfka oddílu Vka zavelela ke schůzi. Bylo zapotřebí probrat spoustu všelikých oddílových záležitostí, týkajících se jak uplynulé sezony, tak i směřování oddílu do budoucna. Kriticky (méně už sebekriticky) se hodnotily letos pořádané závody, hledaly se cesty ke zlepšování, názory se křížily i sjednocovaly, takže se nelze divit, že atmosféra byla bouřlivá a kdo se nehádal, nezvyšoval hlas, případně se neurážel (vše samozřejmě ve snaze najít nejlepší řešení), ten jako by tam nebyl. Po vzájemném ujištění se, že všichni mají eminentní snahu po zlepšení těch činností, u kterých ještě k dokonalosti něco málo chybí, se přešlo i na příjemnější témata, jako je pořízení nových dresů a overalů. Důvodů k tomu je více – oddíl má několik nových členů, kteří potřebují na závodech řádně OOP prezentovat, ti, co závodní často, případně razantně, mají své dresy již roztrhané a někteří, co závodí méně, by již možná potřebovali jinou velikost oblečení, protože za těch pár let, jak zpívá Michal Tučný, „vám kalhoty v pase prostě nějak nesednou“. Holt, civilizační choroba, latinsky zvaná pneumatikóza, se nevyhýbá ani aktivním sportovcům. Kromě závodního oblečení jsou na pořadu dne i reprezentační overaly, protože ty taky potřebují obnovit a hlavně nechat vyrobit z kvalitnějšího materiálu.

Do večerního programu se už bohužel nevešlo vyhlášení nejlepšího a nejostudnějšího veteránského výkonu za uplynulý soutěžní rok, protože pan vrchní v nejlepším prohlásil, že ho to už nebaví, že má toho dost a vyhnal celou společnost ještě před 22 h z hospody ven. Dokonce si pak si stěžoval, že dýško není tak dobré, jak by si představoval. To ovšem rozjeté vetoše nemohlo rozházet a nijak zastavit, vzali za vděk hotelovou chodbou, kde dál pokračovali v bujaré zábavě. Ilan v roli bookmakera vyhlásil kurzy na celkové vítěze a po počátečním váhání se sázková vášeň zúčastněných rozjela naplno. Po vypití a zkonzumování připraveného popůlnočního občerstvení a zapojení dalších hotelových hostů do rozverného veselí se všichni zodpovědně odebrali do svých pokojů, protože je ráno čekalo vyvrcholení akce v podobě posledního závodu započítávaného do přeboru.

Nedělní ráno se usilovně snažilo o to, aby ani ten největší hnidopich na něm nenašel žádnou závadu, a tak hned po snídani se soutěžechtiví veteráni shromáždili v přízemí hotelu v netrpělivém očekávání startu. Ilan s Vou pro ně připravili velice složitý závod s 5 migrujícími kontrolami s časovým rozvrhem jejich přístupnosti a 15 pevnými kontrolami. Kromě toho všechny kontroly měly na sobě náhodně vybraná jedno až tříciferná čísla, takže každý po doběhu musel nahlásit jejich celkový součet, čímž se zjistilo, zda byl na všech kontrolách a zda umí počítat. K závodu bylo nutné přistoupit hned od počátku se správnou strategií, což se mnohým podařilo (ti druzí se pak alespoň snažili uplatnit svůj talent v opisování), ale s matematikou byli vesměs na štíru. Turistům procházejícím Ježánkami, a nebylo jich málo, se toho dopoledne naskytla zajímavá podívaná, když po lesních cestách i terénem zmateně pobíhalo sem a tam stádo pošuků, a zvlášť zajímavý úkaz se naskytl dvěma důstojně vyhlížejícím starším damám, když přímo před nimi z hustníku vyrazila Anka, na okraji cesty spadla do příkopku plného vody, po čtyřech jím přebrodila, stejným způsobem se vydrápala na cestu a pak už po dvou pokračovala v dalším úprku.

Závod to byl velmi zajímavě vymyšlený i postavený, a kdo chtěl vše stihnout, musel pěkně máknout, i když o celkový čas v podstatě ani nešlo. Důležitý byl hlavně součet na kontrolách nalezených čísel, ale jak se ukázalo, unaveným závodníkům sčítání 25 čísel na konci závodu moc nešlo. V tomto ohledu nade všemi vyzrál Iloš, který jako jediný uvedl správný součet, protože si čísla postupně sčítal již po každé nalezené kontrole a výsledek měl tak na konci závodu zadarmo. Úspěch v jednotlivých závodech však ještě nic neznamenal, protože na konci proběhlo losování dvojic nezávislou kvalifikovanou a certifikovanou osobou, takže až součty výsledků losem vytvořených dvojic určovaly konečné pořadí.  Navíc Ilan zakomponoval do celkových výsledků i závod OŽ takovým způsobem, že se ve svých algoritmech sám přestával orientovat, což ovšem vůbec nebránilo tomu, aby výsledky byly prohlášeny za transparentní, zvlášť proto, že už nešly znovu přepočítat.

Na třetí místě se umístila dvojice Ana a Iloš, stříbro vybojoval Anka a Etr a překvapivými vítězi se stali sourozenci Řeťa a Va Evčíkovi, kterým naše redakce jménem Joe Cafourka srdečně blahopřeje. Jeden z vítězné dvojice, Řeťa, byl svým nečekaným úspěchem natolik dojat a konsternován, že mu pak ani nechutnalo jíst. To se ovšem nedalo říct o Ilošovi, který měl naopak takový apetýt, podpořený radostí z toho, že jako jediný dokázal správně tipnout vítěznou dvojici a získat finanční obnos daný sázkovým kurzem, že Řeťovi pomáhal dojíst jeho oběd. Vyhlášení vítězů bylo nanejvýš důstojné, všichni dostali ceny za své vynaložené úsilí a předvedený výkon a nám nezbývá než za všechny zúčastněné poděkovat pořadatelské dvojici za uspořádání výborného přeboru, při kterém si všichni do sytosti užívali zábavy i sportování, což bylo jistě záměrem. My jen doufáme, že v příštím roce se jeho pořadatelé ukážou taky v tak výborném světle.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (47)

Mistrovské běžáky na klasických tratích

 Jsem velice rád, že jsem se po týdenní odmlce mohl právě včas vrátit ke sledování dění v českém orientačním běhu, abych byl při tom a mohl zblízka sledovat a zapsat, jak se dařilo redukované sestavě veteránů OOP na mistrovském závodě v klasice, který je každoročním vyvrcholením orienťácké sezony. Kromě pořadateli slibovaného pěkného terénu slibovalo i počasí alespoň na sobotu poslední letní den a dá se říct, že obojí se splnilo. Rozlehlé, průběžné a téměř nezabušené lesy Ždárských vrchů mohou hlavně Severomoraváci svým východočeským kolegům závidět, proto i dlouhé cesty na start bylo možno po oba dny považovat za příjemnou procházku nebo za možnost se lehce před závodem rozklusat.

Sobotní kvalifikační závod rozdělil široké pole dorazivšího závodnictva, toužícího po úspěchu, po pěkných sportovních zážitcích nebo po obojím, na ty, kteří si pak v neděli zaběhli finále A, snažíce se bojovat o medaile a o další co nejlepší umístění a na ty, kteří se mohli utěšovat tím, že alespoň nemusí běžet tak dlouhý finálový závod. Ze závodníků OOP měli ambice na finále A možná všichni zúčastnění, ale jen polovině z nich se je  podařilo naplnit. Ukázalo se, že nejmladší veteránky D35, soupeřky Anky, jsou na republikové úrovni nad její současné síly a schopnosti, a proto se už může těšit na příští rok a postup do vyšší věkové kategorie. Zkušená Vka v D45 letos toho moc neběhala, a tak postup do finále A, byť s lehce odřenými zády, byl pro ni úspěšným počinem. Irka měl v kategorii H55, nabitou slavnými a známými jmény, docela těžkou pozici, ale zvládl ji velmi dobře, protože jeho umístění 10/54 bylo nejlepším výkonem dne oddílu OOP. Iloš v H60 postupem do finále A splnil svůj výkonnostní cíl taky (13/46), ale určitě to mohlo být lepší, nebýt dvou chyb způsobených jeho lehkovážností. Starší vetoši, Řetislav v H65 a Irka N H70, se do finále A neprotlačili, když druhému z nich k tomu ve výsledném pořadí příliš nechybělo, ale sedmiminutová chyba nakonec dala jeho umístění v první polovině stopku.

Kvalifikační tratě napověděly, co může závodníky při nedělním finále na sousedícím prostoru čekat. Pro běhavce to byla dobrá zpráva, protože věděli, že si dostatečně zaběhají při dlouhých úsecích a i pro ortodoxní mapaře se sem tam nějaká ta dohledávka ve většinou v náletových hustnících dala očekávat. Sobotní dlouhé postupy nebyly nijak záludné a pro velkou většinu účastníků zvládnutelné, a stejný ráz terénu a stavby tratí se dal předvídat i pro neděli.

Do nedělního závodu však ještě chybělo smysluplně prožít sobotní večer a noc a na to se oopáci už velmi těšili. Šéfka oddílu totiž na poslední chvíli vykouzlila v návštěvníky nabitém regionu, a navíc přímo v blízkosti závodního prostoru, pohádkovou roubenku, laskavě poskytnutou jejím sympatickým majitelem, takže po závodě mohli všichni svá unavená těla složit ve stylovém a komfortním prostředí a začít si lízat rány, ať už čerstvé nebo ty dlouhodobější. Lízání ran začalo hned při večeři v nedalekém penzionu a samozřejmě  pokračovalo až do půlnočního času v pohodlíčku jejich dočasného domova.

Nedělní ráno všechny překvapilo předčasným příchodem tmavých těžkých deštivých mraků, které se záhy jaly plnit svou přirozenou povinnost, což hlavně pro veteránské oči nevěstilo nic dobrého. Počasí však chtělo shovívavě vyhovět své předpovědi, že pršet má začít až po poledni, mraky proto upustily jen ranní porci svých dešťových zásob a převážnou část své připravené vodní nadílky si udržely pod kontrolou až do předpovězeného poledního času, takže většina veteránů stihla doběhnout ještě za sucha, a ti mladí, kteří startovali později, ti to zas tak neřeší.

Jak naznačila sobotní kvalifikace, členové oddílu OOP šli do nedělního závodu prahnout spíš po příjemných sportovních zážitcích než po výrazném úspěchu. Předpokládáme, že se jich do sytosti dočkali, i když bylo zjevné, že někteří z nich toho měli po doběhu druhého, poměrně dlouhého závodu ve dvou dnech, celkem dost. Účastníci finále B doběhli v pořadích: Anka 10/10, Řeťa 17/23 a Irka N 5/11, ve finále A pak fyzicky zdevastovaný Irka nebyl schopen zopakovat sobotní výkon a dosáhl až na místo 19/25, Vka byla 24/25 a Iloš 9/25, takže z toho byla nakonec alespoň jedna pozice v TOP TEN.

Za celoplošného odpoledního mrholení pak všech přibližně 1300 sportovně ukojených závodníků postupně opouštělo shromaždiště a parkoviště a vydávalo  se na cestu domů.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (46)

Horní level v Horním Údolí

Zlatohorská vrchovina v podhůří Hrubého Jeseníku je provrtaná spoustou bývalých štol, za které by se ani ementál nemusel stydět, svědčících o příkladné kutačské aktivitě našich předků, snažících se vyrvat z lůna přírody její nerostné bohatství, jež se zde od nepaměti nalézalo. Tyto bývalé štoly a jámy jsou dodnes němými svědky a pomníky neutuchajícímu snažení, které stálo generace kovkopů a hledačů zlata mnoho a mnoho litrů potu a možná i nějaké té krve. Do tohoto pomyslného potoka určitě přispěli pár kapkami i orienťáci z Moravskoslezské a Hanácké oblasti, kteří v terénu, prověřeném zjara nejlepšími evropskými závodníky, absolvovali své oblastní závody.

Pořadatelé se už dopředu snažili vyděsit všechny zájemce o tento závod tím, že avizovali cestu na start v délce a v převýšení zvíci pochodového cvičení. Ti, co se nezalekli, údajně nemuseli litovat. „Údajně“ píšu z toho důvodu, že jsem se závodu nemohl, jak tomu bývá obvykle, osobně zúčastnit, protože mě redakční povinnosti odvelely plnit jiné úkoly. Naštěstí se mi podařilo přesvědčit kolegyni, nadějnou žurnalistku Gvendolínu Zanesenou-Rýnovou z časopisu Outsiders in sport, vycházejícího ve státě Arizona, která právě služebně dlela na Moravě, aby se na závody zajela podívat a zpravila mne o jejich průběhu. Nenechme se mýlit, že počtem výtisků se tento časopis omezuje jen na rodinu Zanesených-Rýnových, jeho dopad je však nepochybně mezinárodní.

Z našeho rozhovoru, který proběhl den po závodu, jsem udělal tento záznam:

Joe:  Milá Gvendolíno, buď tak hodná a řekni nám nejprve něco o sobě. Jak ses vlastně dostala do Ameriky?

Gvendolína:  Moji prarodiče pochazali z Kuchelnej, za velke krizi se přestěhovali za lepšim do Ameriky a ja jsem se tam narodila, oženila, rozvedla a znovu oženila a přitem sem vystudovala žurnalistiku na Harvard University v Massachusetts. A bo mě prarodiče a rodiče naučili spisovně prajzky, tak možu jezdit do Evropy zhaňát materialy pro naše sportovně založene čtenaře.

Joe:  A jak se ti líbil závod v orientačním běhu? Měla jsi s tímto pro tebe jistě exotickým sportem nějaké zkušenosti ze své domoviny?

Gvendolína:  Abych se přiznala, tak jsem se takového pomateneho závodu účastnila prvši raz.

J:  Proč pomateného, co tě na něm nejvíce podivilo a zaujalo?

G:  No, už od začátku to bylo jakesik divné. Závodníci se oblekli do potrhaných a různými napisy a obrazky pomalovanych dresu, špinavých butku a pomalym tempem se postupně ubirali do lesa. Teprve potom sem pochopila, že se zavodi až v tym lese a každy jak chce, podle toho, jak tam cosi takoveho pipa. Cestou na start všeci brblali, že to je daleko a kdovi co. U nás na západě v prerii má každý koňa a nikoho by nenapadlo, aby chodil pěšky a ještě k tomu letal po lese.

J: Taky mi chvíli trvalo, než jsem pochopil smysl tohoto sportu.

G: Jaký smysl! Všeci letaju po lese, každy jinak, a u takych hadrových oranžových značek      kere su rozstrkane všude možně, se tam co chvilu kdosi zastavil a cosi kamsi strkal, čučel do mapy a občas i sprosté slovo padlo. Jeden letěl tam a druhy zpatky, žádné osobni potyčky, nic zajimaveho se tam nedalo vidět. Enem když někdo zakopnul a spadnul. Ale takych okamžiků bylo málo. Bylo tam i plno starších pomatenců, keři chtěli soupeřit s tyma mladyma, ale bo byli staři, tak se šurali pomalu, isto aby nezakopli.

J: Takže dramatických okamžiků tam bylo málo?

G: Skoro žadne. Akorát když jsem si pučila mapu a zkusila tež do ni čumět, tak jsem byla furt na zemi.

J: Získala jsi alespoň nějaké poznatky o mapě a pohybu v lese pomocí ní?

G: Včiluž vím, že to zelené je hustnik a že se mu musím vyhnut. Ale co robit když je tam ta kontrola? To se musí vletět dovnitř a hledat a hledat. Co to ma za smysl?

J: No asi nějaký má, když to baví tolik lidí. A jak dopadli ti moji oblíbenci z oddílu OOP. Víš, jak jsem ti říkal, že je máš trochu sledovat, ty, jak mají na svých zelených dresech kus tratě na zádech.

G: Tož snažila jsem se po nich v lese divat, ale nikdy jsem nepoznala, kam poběži dal, a tak jsem se pak podivala raději na ty vysledky. No, nedopadli zas tak špatně, moc jich nebylo, tak jsem si to všechno pamatovala. Ta mala Vidrnoška, ta jim to asi těm děckam pěkně nandala, bo byla prvni. To jsem se radovala. Starša Vidrnoška, to už takova sláva nebyla, dorazila do cíla na 13. mistě, asi tak v prostředku mezi svyma podobnýma děvuchama. Trocha lepši byla Ocianka, ta byla osma a stěžovala si na ten hustnik, co v něm nemohla najit ty kontroly. Synci tež zabodovali. Hlavně ten Yšavec, co byl třeti, to je asi dobry závodnik, bo jinak by asi nebyl třeti. A pozor, překvapeni, že se tam objevil i Inčik, co jinak furt sedi za tym computerem. Všichni zirali, co doňho najednou vjelo, no nebudeme to rozebirat. Byl jedenacty, pry si zle nevedl, tož to neumim zas tak posudit. U staršich chlapu byl Ychlik čtvrty, tež ujde, ale zase si to podělal, že tak pomaly běžel do cila, a nebylo to pry prvši raz. No, rychlost fotonu jak za mlada už nemože mit, tak co se furt někdo divi. Ecoš byl za nim osmnacty, ale nechame ho žit. Nejstarši chlapi byli tež dva. Evčik dorazil paty, celkem dobry a ten Osek, co se občas přijede na zavody ohřat, byl až jedenacty, ale tomu se už nedivim. Eště jsem tam měla vidět nějakého Etla, ale to už ani nevim, možna jsem se spletla.

J: No, to jsou úžasné postřehy na to, že jsi na závodech byla poprvé, dokonce i s veršem na závěr.

  1. Tož to mám z těch vysledků a z těch řečí, co jsem zaslechla mezi těma blaznama v lese a na tom mistě, jak se všichni převlikali a furt dokola o tom všem mleli a čuměli do těch papirku, co dostali. No řeknu vam, my v Americe by jsme to tak nerobili, to s tím převlékanim mezi všeckima, to by nám asi nedovolili. No jiny kraj, jak se to u vas pravi.

J: A jaký byl ohlas na závod jako takový, jak se závodníkům líbil?

G: No pry docela dobre. Ta mapa, v tym se ale eště nevyznám, prý seděla. No nevim, jak může mapa sedět, ta může ležet nebo viset, ale možna je to nějaky obrat, kery jsem už v Americe zapomněla. V lese tež to mělo byt dobre, enem ti, co měli ty hadrové kontroly v hustniku, se trochu ošivali. Ti, co to mohli obihat kolem, tak na tom byli lepši a byli celkem spokojeni.

J: Moc Ti děkuji, milá Gvendolíno, doufám, že jsi načerpala dost materiálů i pro svůj mateřský časopis Outsiders in sport, a že vaši čtenáři za velkou louží budou překvapeni, co se dá ve staré dobré Evropě vidět.

Ve spolupráci s Gvendolínou Zanesenou-Rýnovou zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (45)

Po stopách neandrtálců do doby kamenné.

Podobně jako před dvěma lety přivítalo vápencové území Štramberského krasu severomoravské orienťáky přímo ve svém centru, menším malebném městečku Štramberku. Místo je světoznámé díky dvěma fenoménům, a to štramberskému vápenci, pocházejícímu z jurského údobí druhohor, který je tak kvalitní, že místní vápenka intenzivně pracuje na srovnání se zemí k městu se vinoucího vrchu Kotouče a pak zejména nálezem spodní čelisti neandrtálského dítěte v jeskyni Šipka, která se nachází přímo ve zmapovaném prostoru. Vápencové podloží i nadloží dalo vzniknout početným krasovým jeskynním útvarům, které byly obydleny a poskytovaly útočiště člověku už před 30 tisíci lety. Podle nalezených kostí a zubů bylo prokázáno, že se v obývání zdejších jeskyní pravidelně střídali pravěcí lovci s divou zvěří, podle toho, jak se které skupině právě dařilo tu druhou likvidovat.

Skromným přídavkem do rozsáhlých archeologických sbírek kosterních pozůstatků chtěla přispět i malá Elinka z OOP, která si těsně před závodem vyrazila dva přední zuby (celou čelist obětovat nechtěla), což bylo zřejmé na první pohled, když své oddílové kolegy vítala svým obvyklým milým, ale tentokrát částečně bezzubým úsměvem. Protože k extrakci zubů došlo cestou do školy, mohla by se jevit reálnou i jiná pohnutka, která by ke ztrátě zubů mohla vést, ale tu jako u čerstvého prvňáčka vylučujeme.

Sobotněranní Štramberk se k dorazivším účastníkům závodu zachoval poněkud macešsky. Vzhledem k tomu, že na shromaždišti, kterým byla jídelna místní školy, nebyl provozován žádný bufet, a shodou okolností i všechny místní kavárny a cukrárny si dávaly s otevřením na čas, brzy startující závodníci si museli nechat zajít chuť na pravidelnou dávku předstartovního kofeinu. Dokonce jedna domorodkyně, patrně se silně empatickými sklony a patriotickým cítěním, se snažila zachránit situaci nabídkou pozvání nenadopovaných závodníků k sobě domů na kafe, ale to bylo z časových důvodů s díky odmítnuto.

Dopolední krátká trať začínala v části bývalého lomu zvaného Arboretum, i když stromů, jak se ostatně v kamenitém terénu dalo očekávat, tam bylo velmi poskrovnu. Kdo si dobře poradil si kontrolami ve třech patrech lomu a myslel si, že má vyhráno, se mohl škaredě mýlit, protože pak přišly na řadu hustníkové pasáže, kde šlo lehce tratit, pokud se člověk zcela spoléhal na mapu. O tom se z oddílu OOP přesvědčil i Iloš (H55), který tam nechal hned dvakrát po čtyřech minutách a chvílemi měli pocit, že se potká spíše se zapomenutým neandrtálcem než se svou kontrolou, a i když měl více než polovinu mezičasů nejlepších, skončil díky těmto ztrátám až 3/10. Naštěstí ostatní členové oddílu byli úspěšnější. D35 vyhrála překvapivě Anka, D/12 nepřekvapivě Liška, v D45 byla druhá Vka, v H45 třetí Irka a v H65 rovněž třetí Řeťa. Etr v H35 po dlouhé letní přestávce obsadil 11/14, Lin v H55 8/10 a Anda v kategorii P 5/32, když porazila svého oddílového kolegu Láďu, který nezvládl první kamenolomovou kontrolu.

Přestávku před odpoledním sprintem strávil oddíl OOP v nedaleké restauraci, kde se z důvodu malé propustnosti kuchyně víceméně postil, protože s  břichem nacpaným chvíli před startem se jim do závodu jít nechtělo. Sprintová trať nebyla situována do svažitých křivolakých ulic městečka jako posledně, ale probíhala v zalesněné příměstské části s doběhem na shromaždiště. Přesně podle předpovědi počasí začalo v poledne pršet a letní doba se rázem změnila na podzimní. Mapa bez hustníkových záludností lépe seděla než ta dopolední a oddíl OOP dosáhl opět slušných výsledků.  Liška svým druhým vítězstvím zaznamenala double, mamce Ance se vítězství už zopakovat nepodařilo a doběhla 5/10, Vka si jen lehce pohoršila z druhého na třetí místo. V mužích potvrdil Etr svou současnou nerozmapovanost opětovným umístěním v druhé polovině H35, Irka už tentokrát dosáhl na první místo, to stejné se podařilo i Ilošovi a chuť si spravil i Laďa v P, který doběhl druhý.

Štramberk se se závodníky rozloučil rozpuštěním mlžného oparu nad okolními kopci a závodníci oddílu OOP mohli po vcelku úspěšném celodenním působení spokojeně vyrazit domů. Nutno ovšem podotknout, že dosahování stupňů vítězů v oblastních závodech MSK by mělo být téměř ve všech obsazených kategoriích samozřejmostí a teprve víceoblastní závody s podstatně lepší konkurencí ukážou, jaký má oddílový vítězný potenciál.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (44)

Moravská béčka tentokrát „po slovensky“.

Skromná sestava oddílu OOP v počtu 6 + 1 dorazila do bělokarpatské oblasti moravskoslovenského pomezí na poslední letošní béčka za krásného pozdně letního dopoledne, kdy teplota vzduchu mohla směle konkurovat těm nejteplejším letním pařákům a obloha byla modrá jak z dětské omalovánky. Pořadatelé z oddílu LCE se šikovně přifařili ke dvěma slovenským oddílům a ve spolupráci s nimi uspořádali závody netradičně v zahraničí, a to na slovenské straně horského masivu Bílých Karpat, tedy na jejich opačném úpatí než před dvěma lety u vesnice Vápenky (viz Zápisky 13).

Cesta na jih proběhla hladce, gardově vypnutý nový oddílový stan se na shromaždišti vyjímal bez jakéhokoliv faldu, a tak závodníci mohli v dostatečném předstihu vyrazit na vzdálený start, zvlášť když občerstvení nabízené ve stáncích cenově spíše připomínalo Švýcarsko než Slovensko. Kopcovitý terén porostlý listnatými, převážně bukovými lesy, byl trochu záludný svou nevypočitatelnou kategorizací cest přenesených do mapy, což některé, na tento fakt ne zcela koncentrované závodníky, mohlo docela mást. Mezi takto postižené se zařadil z oddílu OOP především Iloš, který po dobře zvládnutém dlouhém postupu nerozklíčil správně cesty před dohledávkou kontroly, což mělo za následek více než desetiminutovou chybu a když k tomu připočteme další chyby vyplývajících z následných  riskantních postupů, nelze se divit, že skončil hluboko v poli poražených (18/24). Ostatní se s terénem a mapou vyrovnali lépe, Řeťa v H65 byl s umístěním 6/18 spokojen a navíc porazil svého dříveoddílového kolegu Tandu, ale vyzdvihnout nutno především Irku, který v H50 doběhl na krásném třetím místě (3/20). Stejného umístění si vydobyla i Lizabet v D12 a dámy pak obsadily střední pozice ve svých kategoriích, Anka 11/18 v D35 a Va 9/19 v D45.

Organizační vedení prietekov v podání slovenských priatel´ov se zdálo býti velmi zdlouhavé (jako z chl´patej deky), což podtrhovaly i rozvláčné a monotónní komentáře spíkra závodu, kterého parné počasí spíše tlumilo, než rozpalovalo; ke Gabo Zelenajovi či Karolu Polákovi měl jeho projev nebetyčně daleko. Po vytrpění nezbytného penza pozávodních formalit se výprava OOP konečně sešla v místě noclehu, první vesničce na moravské straně hranic jménem Květná, kde si v ubytovně, pamatující v nezměněné podobě nejlepší léta budování socialismu, připravila ležení a vyrazila do restaurace, neb potřebovala enormně rychle zahnat hlad a žízeň. V tom jí nezabránila ani liknavost a neochota vedrem a celodenní šichtou zmožené servírky, ani téměř vystřílený jídelní lístek. Po základním doplnění záchovné dávky jídla a tekutin se skupina odebrala zpět do svého ležení, kde v rodinné pohodě strávila večer lehkou konzumací zásob vínka a společenskými hrami, z nichž ferbl a hlavně hra na schovávanou se ukázaly být jako nejzajímavější. Bylo neuvěřitelné, do jakých míst se drobným a flexibilním Vidrnoškám podařilo vecpat. Když se vynalézavým dětem podařilo konečně udolat dospělé k spánku, byl čas na odpočinek před dalším závodním dnem.

Už nedělní ráno naznačovalo, že tento den bude svou výhřevností konkurovat předcházejícímu, navíc se zjevnou snahou přepsat letité teplotní rekordy konce první dekády září. V době, kdy relativně odpočatí závodníci OOP nastupovali do aut a odjížděli zpět na shromaždiště, se z vedlejší budovy stále ozývalo rytmické dunění diskotéky, která non-stop pokračovala od sobotního večera. Možná je v tu chvíli napadlo, zda to s tím odpočinkem nepřehnali, že existují i jiné způsoby trávení noci než spánek, ale tyto úvahy nebylo již moc času rozvíjet, bylo třeba spěchat na dopolední middle.

Cesta se shromaždiště na start byla o něco kratší než předchozího dne, ale za sálajícího slunce prudce stoupala otevřeným terénem, takže někteří závodníci byli už před startem propoceni více než jiní na konci závodu. Prostor krátké trati ve větší míře zahrnoval členitější část zmapovaného území a u některých postupů hrála důležitou roli i jejich volba, nejen napálit to přímo nejkratším směrem na další kontrolu. Výkon závodníků OOP byl celkově zdařilejší než v sobotu. Liška v D12 zopakovala svůj včerejší úspěch a jen o pár vteřin zaostala za vítězkou své kategorie (3/23), podobně jako včera doběhla i v Anka, jen šéfka Vka si dovolila vynechat dvě kontroly a tím disknout závod, když se jí nepovedl jeho začátek a šance na lepší umístění už byly nulové. Irka v H50 potvrdil svou stálou formu dalším předním umístěním (6/20) a pro Iloše H55 byl tento závod přímo satisfakcí za včerejší fiasko (4/24). Řeťovi v H65 se dařilo méně a hlavně díky chybě na první kontrole skončil až 16/20.

Poslední závod ŽB této sezony stanovil celkové pořadí žebříčku B, které si dovolíme heslovitě zhodnotit:

D14 – Liška 11/28 – startovala úspěšně o kategorii výše, kde tam nejmladší, trochu se otrkala, jasný příslib pro další sezony

D35 – Anka – 2/3 – v této kategorii byly překvapivě přihlášeny jen 3 účastnice, nelze hodnotit

D45 – Vka – 15/16 – odběhla jen tři závody, do celkového umístění nemohla zasáhnout

H50 – Irka – 5/14 – podával stabilní výkony v kvalitně obsazené kategorii

H55 – Iloš – 4/14 – podával dost nevyrovnané výkony, mohl by běhat vyšší věkovou kategorii, ale tam je malá konkurence

H65 – Řeťa  – 9/16 – střídal slabší výkony s lepšími, má předpoklady dále se zlepšovat

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (43)

Kdo chce chovač doma kury…

… nesmí něchač v plotě ďury – tento možná nejznámější verš slezského autora Frana Směji z jeho již zlidovělé sbírky Pletky si mohli připomenout účastníci závodu, kteří se sjížděli k prvnímu podzimnímu žebříčku MSK „na Prajzkou“, kde se stejně jako v posledních dvou letech chystali bojovat v prostoru (a místy i s prostorem) bývalé mapy Smíšená. Část tohoto dříve velkého lesního porostu, kde se dokonce běželo i MČR na dlouhé trati, byl před oněmi dvěma lety, po zhruba 25 letech obnovy lesa, nově zpracován oddílem SOP do podoby Zlámaného mostku, který letos po přimapováním nepatrného úseku, kde se vlezla pouze sběrka a cíl, konvertoval podle stejnojmenného potoka na mapu Zbojničku. Pokud Esopáci přidají každý rok stejný kousíček (podobně jako kdysi ruský skokan o tyči Sergej Bubka přidával centimetr po centimetru ke svým světovým rekordům, aby těch překonání a s tím souvisejících prémií bylo co nejvíce), můžeme mít zhruba za dalších 25 let celou původní Smíšenou v plné vzrostlé kráse.

Typicky prajská vesnice Chuchelná, přímo se dotýkající hranic s Polskem, vyšperkovaná jako do soutěže o nejkrásnější obec oblasti Kravařska, nabídla pořadatelům jako shromaždiště místní sportovní zařízení, kde měli účastníci pohromadě vše potřebné. Nedělní ráno se všemi atributy teplého léta, které možná naposledy zakroužilo nad regionem Opavské pahorkatiny, přivítalo přijíždějící účastníky sborovým zpěvem, ozývající se z nedalekého kostela při ranní pobožnosti. Ulice vedoucí na start byla ještě vyzdobena po sobotních pouličních radovánkách místního obyvatelstva udržující letitou tradici Straseenfestu, kdy jednou za rok jedna z ulic pozve všechny ostatní na společné trachtace, které se letos odehrály v bujarém nadšení a veselí právě v předvečer závodu. Při dopoledním úklidu výzdoby po Strassenfestu pořádkumilovnými domorodci pak vzaly omylem za své i fáborky vyvěšené pořadateli, takže první závodníci jsoucí na start si docela zatápali.

Jak jsme z oddílové startovky OOP zjistili, mohla na tomto prvním podzimním závodě proběhnout inventarizace členstva tohoto oddílu pro téměř kompletní účast jeho aktivních závodníků, a to se ještě hostující sourozenci Ovotní skromně krčili v sestavě hostujícího hanáckého oddílu ZLH. Kromě pár jedinců s tradičním studenějším startem do sezony (Ýkorci, Rosovi apod.) by však u případné inventarizace chyběl hlavně předseda této inventarizační komise, čímž máme na mysli všemi možnými i nemožnými povinnostmi zaneprázdněnou šéfku oddílu Vu Ociánovou. Podobně velký zájem o závodění jsme ze strany členů OOP zaznamenali už na začátku letošního jara a doufáme, že tentokrát nepoleví, a že není jen výsledkem určité závodní nenasycenosti po letní pauze. Tu, pokud je nám známo, využila k účastem na vícedenních závodech nejvíce Dolní Lhota (4 x), pak Evčíkovci a Udečkovci (2 x) a  jednou i Iloš.

Věříme, že forma a zkušenosti získané na vícedenních závodech se přetaví do dobrých podzimních výsledků, což se však v tomto prvním poprázdninovém závodě v hustníkosvětlinkovém ráji (či pekle) úplně všem nepodařilo. Výkony Oopáků byly poněkud nevyrovnané, ovšem největším úspěchem bylo to, že v kategorii HDR startovalo osm oddílových dětí. Doufáme, že tato omladina bude mít stále větší a větší chuť a odvahu vyrážet do lesa za hledáním kontrol.

Nejmladšímu zástupci OOP v soutěžních kategoriích, Lišce Vidrnochové, současnému jasnému lídrovi D12, se tentokrát příliš nedařilo a doběhla až 8/14. Snad se její déletrvající zdravotní trable už brzo podaří doléčit. V D35 doběhla Anka 8/16 a Anda 16/16. Anuška v následující kategorii D45 si nějakou tu kontrolu pěkně pohledala a skončila 16/20, kdežto Va Rabicová dala tentokrát fikaně přednost babičkovské roli při dohledu v HDR. Z mužských zástupců oddílu si nejdéle v lese pobyl Omáš v H21 (15/16), což je samozřejmé s ohledem na délku jeho trati, ovšem některé indicie nasvědčovaly tomu, že určitý význam mohlo mít i sportovně-společenské přetížení z předcházejícího dne. V H35 měl svou velkou premiéru Artin 5F, který se konečně věkově překulil do veteránské kategorie.  Nevedl si v ní vůbec špatně a hned svůj první start si ozdobil získáním několika skalpů zkušených závodníků. A až trochu potrénuje, kdoví čeho se od něj ještě můžeme dočkat. Na slavností přijetí do Sportovního centra veteránů při jeho podzimním soustředění se může již těšit. V kategorii H45 zaběhl velmi dobře Irka (4/17), který těsně šlapal na paty hned dvěma ze tří nabušenců z oddílu bývalých přátel OB. Kategorie H55 už tak slavně nedopadla, Iloš doběhl až 6/22, když neměl štěstí na dohledávky a ač žádnou výraznou chybu neudělal, tak minutkou po minutce nashromáždil takovou ztrátu, že na lepší umístění neměl šanci. Dokonce i nestor českého OB Lda Lach mu dal na frak. Naopak Lin ve stejné kategorii doběhl na pěkném 13/22, což svědčí o rostoucí formě podložené tréninkovým úsilím.

Nejlepšího oddílového výsledku dosáhl Řeťa, který ovládl svou kategorii H65 (1/14) a zahájil podzim vítězstvím. Doufáme, že to v jeho podání nebude jen jedna vlaštovka, ale že takových umístění bude celé hejno. Je vidět, že závodní rutina získaná na vícedenních závodech přinesla u něj své zasloužené ovoce. I umístění Ury Oska (7/14) ve stejné kategorii lze považovat za docela dobré. Osobní úspěchy byly zaznamenány i v kategorii příchozích, kde v P2 Láďa doběhl na výborném třetím místě, Arin uprostřed výsledkové listiny a v P4 pak Etra na velmi pěkném čtvrtém místě.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (42)

Poslední jarní závody ŽB na střední Moravě.

V malebné a mnohotvárné krajině, na protějších svazích Boskovické brány, dělící od sebe Drahanskou vrchovinu a Svitavskou pahorkatinu, konkrétně v okolí nepříliš známých vesniček Šebetov a Borotín, se o krásném červnovém víkendu sjeli moravští příznivci orientačního běhu, aby si to mezi sebou rozdali při posledních jarních závodech žebříčku B. Účastníci obou závodů se toho o tamním kraji dověděli mnoho zajímavého hlavně díky komentátorským vstupům známého a oblíbeného adamovského spíkra Tondy Věžníka, který svým neopakovatelným vypravěčským talentem bavil a svými hlubokými místopisnými, přírodovědnými a hlavně geomorfologickými znalostmi udivoval všechny své posluchače. Své četné informační i vzdělávací vložky bral jako vždy maximálně zodpovědně, protože do éteru několikrát nechtěně unikly i jeho věty typu „už mi nenalévejte, nebo to nedopovím“, pokud se někdo snažil narušit jeho koncentraci při práci.

Obě shromaždiště, v Šebetově i u Borotína, si byla docela podobná. Na mírně stísněných, ale sympatických místech, bylo koncentrováno vše, co orienťáci ke svému lesnímu „šílenství“ potřebují – posezení ve stínu i na sluníčku, občerstvení bez front, možnost doplnit si svou opotřebovanou výbavu novými věcmi a navíc jako přidaná hodnota i sice mírně zanedbaná, ale použitelná vesnická koupaliště, vyhovující jak pro osvěžení po závodě, tak i pro řádění drobotiny.

Poslední Mohykáni oddílu OOP samozřejmě nemohli na těchto pro ně závěrečných závodech jarní části letošní sezóny (účast na Veteraniádě v Novohradských horách nebyla pro velkou vzdálenost do oddílového programu zařazena) chybět. Sobotní klasika u Šebetova probíhala v náročném členitém terénu, který řádně prověřil schopnosti a síly všech účastníků závodu. V D14B nemohla na těžké trati Liška příliš konkurovat o kategorii starším holkám a doběhla 19/25, Anka se opět svým umístěním trefila přesně do středu výsledkové listiny své kategorie D35B (5/9) a v nejpočetnější kategorii (HDR) se pěkně umístila i malá Elinka. V pánských kategoriích se nejvíce dařilo Urovi v H50B, který si po většinu závodu udržoval čtvrtou pozici, ovšem na jenom z delších postupů nějakou tu minutku ztratil a klesl na šesté místo, které si donesl až do cíle (6/14). V H55B byl Iloš odhodlaný zaběhnout svůj nejlepší béčkový závod, ale bohužel opak byl pravdou. Trochu zkazil hned první kontrolu, když z mapy nevyčetl, co je v lomku nahoře a co dole, ale podstatnější vliv na jeho neúspěch měl dlouhý postup. Rychle sice odhalil, že nejlepším řešením je obíhačka po silnici, ale protože se mu nechtělo bušit víc než kilometr po asfaltu, lajznul si to přímo. V členitém terénu však brzy pochopil, že riziko bylo větší, než si původně myslel. Tímto bychom za něj chtěli poděkovat neznámé mamince, vodičce z kategorie HDR, která naštěstí přesně věděla kde je a vrátila ho na mapu. Tento úlet, zdolávání prudkých stoupání a prodírání se porostem, místo pohodlného a jistého překonání vzdálenosti po silnici, ho stálo čtvrthodinku navíc. Zbytek trati už byl docela slušně zaběhnutý, ale stačilo to pouze na 11/14. Řeťa v H65B taky neběžel zcela bezchybně a skončil podobně, a to 12/16.

Po delší době oddíl využil ubytování v tělocvičně, které bylo perfektně připraveno ve škole v Letovicích, kde členové oddílu strávili večer vycházkou a samozřejmě doplňováním ztracené energie.

Nedělní krátká trať byla situována do prostoru nedalekého Borotína, který se vyznačoval mnoha hezkými úseky čistého členitého lesa s kameny a skalkami. Škoda jen, že stavitel tratí umístil mnoho kontrol do těžko prostupných hustníků, kde to bylo na náhodu nebo na vyšlapanou pěšinku pro později startující závodníky, jako by chtěl všem ukázat, jak těžké kontroly umí postavit. Oopáci si oproti sobotní klasice vesměs polepšili. Liška v D14B na 13/28, Anka na 4/12, když ztráta na první kontrole ji připravila o pódiové umístění. Podobně na první kontrole chyboval i Ura, který doběhl zcela vyčerpaný 7/15 a do třetice zkazil první kontrolu i Iloš, který sice v průběhu závodu tuto ztrátu trochu dohnal, ale díky další chybě na jedné z následujících lehčích kontrol bylo z toho nakonec jen průměrné umístění 4/13. Spokojený a závod si užívající Řeťa pak doběhl 13/18.

Jarní část sezony pro OOP tedy skončila. Naše redakce by chtěla všem členům tohoto oddílu popřát hezké léto, těm, kteří vyrazí na některý z vícedenních závodů příjemné sportovní zážitky a pohodu a ještě jednou všem nabrání nových sil do podzimní části, aby jejich účast na závodech bylo možno opět považovat za uspokojivou.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym), Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (41)

Oblastní klasiky na slovensko-slezském pomezí a na valašských kotárech.

Poslední dva jarní závody moravskoslezského OŽ patřily klasickým závodům. První z nich se konal v Beskydech v oblasti bývalého hraničního přechodu Konečná, na stejném místě jako před dvěma léty. Pokud bychom chtěli obě akce porovnat, tak se až na několik výjimek téměř nelišily. Chata s restaurací, vykazující zjevné známky dlouhodobého neprovozování, již závodníkům na shromaždišti nemohla poskytnout zázemí, závodní prostor se vyznačoval většími pasážemi běhatelného lesa a způsob parkování byl zvolen tak efektivní, že těsně naskládaná auta musela kolemjedoucím připomínat spíš vrakoviště než parkoviště a nikdo, pokud si třeba nevzal s sebou kolo, nemohl odjet dříve než ostatní. Jinak počasí bylo opět velmi pěkné a všemi odstíny zeleně vybarvené lesní porosty opět lákaly do svého království.

Z oddílu OOP se k cestě do Beskyd nechala zlákat jen hrstka členů, kteří si v oblastní konkurenci nevedli nijak špatně. Mládež byla tentokrát bez zastoupení, protože mládežnická vlajková loď Liška byla na soustředění a rodiče ostatní drobotiny dali pravděpodobně přednost jiným aktivitám.  V D45 Anka zaběhla průměrně (6/11), druhá z přítomných žen, Anda, se šla jen vyvětrat do P3. Největšího úspěchu dosáhl nejmladší startující veterán Irka, který vyhrál H45 s velkým náskokem, zatímco Lin ve stejné kategorii výsledkovou listinu uzavíral. V H55 se držel celkem slušně Iloš, který doběhl 3/16, a z mezičasů je zřejmé, že doplatil hlavně na příliš opatrný postup na první kontrolu. Řeťa v H65 zaplatil za jednu větší chybu tím, že skončil až 10/13, což u něj v této kategorii nebývá zvykem, naopak příjemně překvapil Ura Osan, který ve stejné kategorii dosáhl velmi pěkného umístění (5/13), navíc v dobrém čase. Příčinu tohoto úspěchu pro nás nebylo těžké odhalit. Motivací, ženoucí tohoto nejstaršího oddílového veterána k maximálnímu výkonu, byla nesporně přítomnost paní Osanové, kterou se Ura rozhodl vyvenčit a hlavně ji dokázat, že víkendové dny, ve kterých ji upírá svou domácí náklonnost, tráví opravdu orientačním během.

K závěrečnému závodu jarní části oblastního žebříčku se závodníci sjeli následující sobotu do valašských „kotárů“ nedaleko Vsetína. Těm, kterým dosud nebyl přesně znám význam tohoto slova, si ho po absolvování závodu určitě nebudou mít problém vybavit, protože se jim po absolvování závodu určitě nesmazatelně vryl do šedé kůry mozkové.

Zatímco po prvních letošních oblastních závodech jsme s povděkem kvitovali, že oddíl OOP pokropila živá voda a jeho členové jezdí na závody ve větším počtu než dříve, počáteční nadšení se vytratilo (či účinnost živé vody nebyla dostatečná) do té míry, že na poslední jarní závod dorazilo pouze jedno auto Opaváků a jedno auto oddílových nováčků z DL, které nutno pochválit za to, že jezdí poctivě na všechny závody.  Shromaždiště na fotbalovém stadionu vypadalo docela mírumilovně a ani drobné přeháňky nedokázaly znepokojit závodníky převlékající se pod zastřešenou tribunou. Startovní koridor ve strmém svahu však již napovídal, co závodníky bude na trati čekat a jejich obavy se naplnily. Inu, valašské kotáry. Doběhnuvší závodníci, kteří byli vybaveni technikou na sledování převýšení, byli překvapeni, že jimi naměřené hodnoty jsou dvou až třínásobně vyšší, než udávané. Pořadatelé takticky vsadili na správnou kartu a k určení převýšení použili speciální valašský koeficient, jehož hodnotu odhadujeme zhruba na 0.3841. Tímto koeficientem pak vynásobili skutečná převýšení jednotlivých tratí, čímž dostali mnohem lichotivější čísla, kterými účastníky nijak nevyděsili a neodradili.

Do boje s valašskými kotáry vyrazila tedy i hrstka statečných z oddílu OOP. V D14 opět Liška nenechala nikoho na pochybách, kdo je oblastní královnou v této disciplíně. Anka v D35 doběhla standardně uprostřed své kategorie (7/14) a Va byla v D55 třetí, což je pěkné číslo, ovšem příliš se nelišící od celkového počtu doběhnuvších závodnic. Iloš v H55 začal závod dobře, zpočátku dokonce vedl, ale kritický byl pro něj odběh ze sedmé na osmou kontrolu, kdy si na postupu spletl osmičku se šestkou, zkorigoval směr běhu zpět na šestku, myslíce, že míří na osmičku, zatímco ve skutečnosti mířil někam do neznáma. Po nějaké době ztratil kontakt s mapou i okolním světem, dostal se mimo běžný závodní prostor a usoudil, že nemá smysl pokračovat v závodě. Chtěl se vydat směrem k cíli pěšky, ale netušil, kam má jít. Nakonec se dostal zpět do závodního prostoru, nechal si ukázat, kde je, revidoval své původní rozhodnutí o skreči závodu a vydal se ho dokončit formou mapového tréninku. Tím si naštěstí nenechal ujít bonbónek v podobě jedné z kontrol, která byla avizována jako kupka a nacházela se v prudkém členitém svahu v těžko prostupném hustníku. Jednalo se o téměř neprostupnou prodíračku a ti, kterým se podařilo kontrolu najít, by určitě rádi kroutili hlavou nad tím, pokud by se v husté vegetaci dalo hlavou vůbec otočit, že v místě, kde byl lampion zapíchnut, nebylo nic, co by kupku alespoň vzdáleně připomínalo. Iloš se díky svému úletu propadl až na osmé místo (8/16) s velkou časovou ztrátou na vítěze. Dvě příčky za ním pak doběhl Lin. Naopak Řeťa v H65 prokázal, že je natolik zocelen, že mu těžké podmínky nevadí a rehabilitoval se za předcházející závod pěkným umístěním 3/10.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym), Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (40)

Béčka ve Zlíně, Céčka v Bruntále a Áčka v Černé Vodě.

Určitou pestrost, alespoň co se týče žebříčkové úrovně pořádaných závodů, nabízela závodníkům OB série tří po sobě následujících víkendů ve druhé polovině května. První z nich, béčka ve Zlíně, se konala ve známém prostoru na jižním okraji Zlína pod Tlustou horou.

V době startu prvních závodníků, když se ještě většina z nich příjemně tísnila v chodbách a tělocvičně místní základní školy, která jako shromaždiště poskytla potřebný azyl, se nad závodním prostorem přehnal prudký liják s bouřkou, který zmáčel lesní podložku i vegetaci do té míry, že si na polétavý prach nikdo nemohl stěžovat. Ten, kdo právě nemiluje křižování blesků a práskání hromů nad hlavou a startoval v úvodu závodu, měl určitě jednoho soupeře v podobě těchto přírodních živlů navíc. Hluboké terénní rýhy s prudkými svahy, kterými byl závodní terén protkán, pak působily obtíže pravděpodobně všem, protože pokud se nedaly oběhnout, pak ubrzdit seběh či sjezd po zadku dolů, nebo vydrápat se pod nohami ujíždějícím blátivým podkladem, bylo docela vyčerpávající. Zapojení i horních končetin k pohybu vpřed, respektive vzhůru, bylo proto v tomto závodě poměrně častější, než je normálně běžné. Z oddílu OOP postihl úvodní liják hlavně její šéfku Vu, která navíc díky bolavému kolenu nemohla za daných povětrnostních podmínek podat plnohodnotný výkon a umístění 12/15 odpovídalo jejím stávajícím možnostem. Zato nejmladší Liška v D14 se činila a mezi staršími soupeřkami se umístila uprostřed 13/25, což bylo potěšující. Anka v D35 obsadila 9/14, výkon dne pak zaznamenal Irka, jehož umístění v H50 (5/18) možno považovat za dosti slušné. Spíše průměrně zaběhli zbývající veteráni oddílu. Iloš v H55 byl po nepříjemném pádu trochu otřesen, dlouhý postup na druhou kontrolu nedotáhl do prostoru správné dohledávky a šest minut navíc se podepsalo na konečném umístění 6/15. Řeťa taky nic moc (9/11), ovšem zajímavého výsledku dosáhl nejstarší Ura H70, který přes téměř 20-ti minutovou chybu na jedné z kontrol dosáhl uspokojivého umístění 6/12.

Ubytování nevolil oddíl tentokrát společné, ale individuální a nedělní výsledky možná i napověděly, jak kdo využil sobotního večera, zda k zaslouženému odpočinku či k nadměrné zábavě. Nedělní závod na krátké trati již probíhal za pěkného počasí, ovšem vsuvka v prostoru bývalé cihelny skýtala v některých úsecích blátíčko v nezanedbatelných vrstvách. Závod určitě sedl Lišce, která se viditelně posunula dopředu až na osmou příčku.  Anka se taky oproti sobotě trochu zlepšila (7/13) a stejně tak i Va. Ta svůj závod sice začala pomaleji, ale nakonec se propracovala až na 7/18. Irka podal opět velmi dobrý výkon a tentokrát už z toho bylo umístění na bedně 3/17. Opačným směrem ve výsledkové listině doputoval Iloš, který po startu nepřiměřeně zadivočil, zaboha nemohl najít hned první kontrolu a navíc chyboval i v závěru, kdy se ztratil v zabušeném prostoru u cihelny. Umístění 11/17 bylo velmi nelichotivé. Naopak Řeťovi se zadařilo a svým umístěním 3/11 napodobil úspěch Irky. Ura tentokrát místo jedné velkém chyby udělal několik menších, ale natolik významných, že na něj zbylo jen 7/9.

Další víkend nasměroval všechny, kteří v OB něco znamenají nebo znamenat chtějí, na Severní Moravu, kde se konal seriál závodů Mistrovství Evropy. Účastníci dvouoblastního závodu si mohli dopoledne v Bruntále vychutnat podívanou na smíšené sprintové štafety v podání nejlepších evropských závodníků a odpoledne vybít naakumulovanou energii na krátké trati v nedalekém prostoru nad městem. Závod nabídl střídavě více či méně průběžný terén s nevelkým převýšením, i když úplně letecký den to zas nebyl. Závodníci OOP byli docela úspěšní. Liška se pravděpodobně rozhodla, že v D12 již má v žebříčku takový náskok, že nemůže být předstižena a jala se kalit vodu v D14. Její umístění 4/14 zasluhuje velkou pochvalu. Mamka Anka již tak úspěšná nebyla a skončila uprostřed výsledkové listiny D35 (18/35), naopak Ída si za svůj výkon v D55 zašla na stupeň vítězů pro cenu za třetí místo (3/6). Velmi dobrý výkon podal Irka v H45, který obsadil stříbrnou pozici a sám sebe překvapil i Iloš v H55. Po třech dnech strávených na kole v horských terénech Jeseníků měl po příjezdu na shromaždiště a slezení z kola potíže se vůbec rozběhnout a odběh přes louku na mapový start se mu jevil být nepřekonatelným problémem. Díky tomu, že se během celé trati v lese doslova ploužil, neudělal žádnou výraznou chybu a doběhl na druhém místě (2/29), což je možno považovat za jeho nejlepší jarní výkon. Možná, že by se mu vyplatilo tuto předstartovní přípravu aplikovat častěji. Poměrně úspěšný závod v podání OOP potvrdil i Artin, když uhájil stříbrnou pozici i v kategorii P (2/50) a potěšitelná byla i účast všech tří Etráškovic harpyjí a Elinky v HDR.

Chtěli bychom krátce se zmínit i o jedné záležitosti, které si možná málokdo všiml, a to že při tomto závodě byl použit apgrejtovaný aplikační softvér pro OB závody. Jisté problémy s jeho laděním byly v průběhu závodu odstraněny, ovšem došlo taky k tomu, že některá jména závodníků, z OOP se to týkalo např. Yšavého a Ychlého, byla na startovce a ve výsledkové listině díky jeho použití zprzněna, a to do tvaru Yšaví a Ychlí místo správného Yšavý a Ychlý, prostě na konci s krátkým a měkkým. Pořadatelé tuto verzi jmen použili dokonce i na diplomech. Když jsme chtěli zajistit opravu těchto chyb, bylo nám řečeno, že nový sw je natolik kvalitní, že dokáže postihnout i na první pohled skryté fyziologické změny u závodníků, hlavně těch starších, a že se tom nemáme moc rýpat. To tedy jen na vysvětlenou.

Další víkend patřil závěru Mistrovství Evropy a účastníci všech žebříčků si mohli proběhnout terény, které v předcházejících hodinách skrápěl pot nejlepších evropských orienťáků a orienťaček.  Z oddílu OOP se sobotního závodu na krátké trati ŽB zúčastnila jen dolňolhotská větev, které se však příliš nedařilo a snad z důvodu přemotivovanosti, pramenící ze zavodní atmosféry vyvolané výkony špičkových běžců, si své vlastní závody pokazili hned při postupech na první kontrolu.

Na nedělní klasiku je přijeli posílit další členové oddílu, ale jednalo se spíše o posilu morální a množstevní, protože většina z dorazivších mířila do kategorií HDR a P. Závod to byl poměrně náročný závod, který nikoho nešetřil a uspět v něm mohli jen ti nejzkušenější a nejodolnější. Liška se v kategorii D14B neztratila a oproti sobotě se posunula do první poloviny výsledkové listiny (14/31), dosažený čas přes hodinu znamenal pravděpodobně nejdelší závod v její dosavadní kariéře. Anka v D35B doběhla 11/15 a její pobyt v lese dokonce výrazně překonal dvouhodinovou hranici. Irka v H50B zaznamenal stejně jako Liška posun do vyšších pozic (12/23) a podobně dopadl i Iloš v H55B (12/22). Ten se při postupu na jednu z prvních kontrol prodíral hustým porostem tak intenzivně, že si ani nevšiml, že přišel o funglovky brýle, na které si ještě nestačil přidělat gumičku. Zbytek závodu byl pro něj už jen hrou na slepou bábu a pouze shodou příznivých okolností se mu podařilo dostat se do cíle se všemi kontrolami. Docela úspěšně zvládli závod Péčkaři, když díky vzájemnému umístění Artin (4/44) vs. Enka (8/44) nedošlo k narušení rodinné rovnováhy, své si pak v lese užily i čtyři oddílové hádéerky.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym), Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (39)

Mistrovství v nejkratších disciplínách v Uherském Brodě.

Členové oddílu OOP se vydali na mistrovství republiky ve sprintu a sprintových štafetách v nebývalém počtu tří posádek zcela zaplněných aut, které ale dorazily na místo startu v Uherském Brodě po vlastní individuální ose, neboť kategorie veteránů startovaly až odpoledne po doběhnutí hlavních závodů a pouze osádka nejdříve dorazivšího auta měla za povinnost spěchat a oddíl odprezentovat. Toho se zhostila úspěšně, i když po drobných neplánovaných zajížďkách a nečekaných objížďkách přijela s mírným zpožděním, ale pro pořadatele s genetickou výbavou přátelského valašského etnika to nebylo nijak na závadu, a ve stejné pohodě z jejich strany proběhly oba závodní dny.

Za teplého, takřka letního dne, se členové všech tří dorazivších posádek sešly na lavičkách hlediště přírodního amfiteátru, které sloužilo jako shromaždiště pro první den závodů, aby okoukaly dobíhající závodníky hlavních kategorií a mohli popřemýšlet, jaké nástrahy je na trati mohou očekávat. Jako poslední dorazil doyen oddílu Osan, který jako jediný nepodcenil možné aklimatizační problémy a do regionu dorazil už s týdenním předstihem, aby se do sytosti nabažil lázeňských radovánek v nedalekých Luhačovicích, což si jako průměrný český důchodce samozřejmě může dovolit.

Po standardním požití předstartovní energetické bomby v podobě záchovné dávky zákusků, které bylo tentokrát zpestřeno nabuzením šéfky oddílu do bojové nálady, protože jedna z náplní teplem změklé čokoládové špičky skončila rozplizlá v její tašce, byl čas na přípravu na závod. Nějaká ta želízka v ohni oddíl měl a dvě z nich si dokonce odnesl v podobě medailových úspěchů (i když jedna z nich se leskla o trochu více než ta druhá) a další tři jako bramborové nadílky. První dvě bramborky sklidili oba oddíloví benjamínci, Elinka v HDR a Liška v D12, když k třetímu místu jim oběma chybělo jen pár vteřin. V D35 Anka na své nejlepší soupeřky nestačila a doběhla 8/10, podobně i Va Ociánová díky více než dvouminutové chybě na jedné z kontrol skončila až uprostřed své kategorie (12/20). V D55 skončily obě závodnice, Va Rabicová a Ída Ájková, až na konci výsledkové listiny, ale tady bylo jejich hlavním úkolem dobře se rozběhat a rozmapovat na zítřejší štafety.

Třetí bramborou medaili vybojovala pro OOP opět Dolní Lhota v podání Irky v H55, když na čtvrté pozici běžel vyrovnaně způsobem start-cíl. V H60 měl oddíl dokonce trojí zastoupení a dočkal se zde již zmíněného medailového ocenění. Zasloužil se o něj Onza vybojováním druhého místa, ovšem úspěch mohl být dvojnásobný, protože i Iloš běžel většinu závodu dobře, bohužel jen do osudné kontroly kousek před cílem, jejíž záludnost spočívala v tom, že byla velmi lehká. Nechal na ní téměř dvě minuty a spadl z jistého druhého místa až na 8/18.  Zajímavé bylo, že na této triviální kontrole tratila téměř polovina startovního pole této kategorie. Patřil mezi ně i poslední z trojice Ýkorka, kterému se ani svými zkušenostmi nepodařilo eliminovat tréninkový výpadek způsobený opotřebováním těla a doběhl 11/18. Ani Osan v H70 nezvládl bezchybně všechny kontroly své trati a ve výsledkové listině zaujal až nejspodnější pozici, ale splnil alespoň výkonnostní cíl, nebýt disk. Je jenom otázkou, zda to s těmi aklimatizačními procedurami nepřehnal, i když je třeba dodat, že pravděpodobně dělal maximum pro své hlavním poslání, což je zachovaní si své stařecké svěžesti ve formě použitelné pro závody OB a udržení si své největší devizy a přínosu pro oddíl, kterou je kromě dobrosrdečné povahy jeho úctyhodný věk, i když je zřejmé, že období vzniku galaxií nepamatuje ani on.

Medailový Onza si pak užíval chvíle slávy nejen na stupních vítězů, ale i po své dekoraci. Mezi přítomnými závodnicemi se totiž vyrojily nejen jeho nové obdivovatelky, ale i bývalé kamarádky, které po létech téměř poznal a kdoví, čeho se od něj v tomto ohledu ještě dočkáme. Máme jen trochu obavu, aby po tomto tématu neskočil bulvár, což by nadějný, ale přece jenom poněkud plachý sportovec, nemusel ustát.

Po sobotním závodě se celá skupina přesunula do nedalekého Slavičína, kde měla místním kamarádem Kličkou zajištěné ubytování v tělocvičně. Jedna z tamních restaurací byla otevřena jen pro ně, takže nic nebránilo rychlému doplnění vydané energie a vyladění pitného režimu. Po večeři a nezbytném rozboru výkonů přistoupila šéfka oddílu k nominaci na nedělní štafety. Díky svému současnému doplňování vzdělání nejen v pedagogických, ale i v matematických disciplínách, hravě zvládla záludnosti sčítání celých čísel a sestavy štafet v kategoriích 220 a 240 byly na světě. Kdo se nevešel, běžel MIX. Pak se již po všech stránkách uspokojená skupina reprezentantů OOP mohla vydat nočním Slavičínem do hajan.

Ráno by mělo být moudřejší večera, ale v tomto případě nebylo. Včerejší hrdina Onza se opil svým úspěchem do té míry, že byl zjevně indisponován a po několikrát přerušovaném přesunu na místo shromaždiště štafet bylo usouzeno, že je nutno udělat změny v sestavách. Zatímco jejich soupeři měli neskrývané obavy ze síly gardové štafety 240, kde jim Va a hlavně ne příliš známý a den předtím úspěšný Onza naháněli strach, oni měli hlavně obavy ze zachování základních životních funkcí Onzova organismu. Ten měl především problém se složením uherskobrodského vzduchu, neboť poměr kyslíku k dusíku se mu zdál být nízký v neprospěch kyslíku, zatímco dusíku bylo ve směsi těchto plynů pro něj až přespříliš, což mu znesnadňovalo dýchání. Jak se s tím nakonec vypořádal, nevíme, ale údajně přežil. Oddíl OOP chtěl jeho nahrazení Ýkorkou, původně nominovaného do mixové štafety, prezentovat jako promyšlený taktický tah, soupeři to však nepochopili, atletické legendy se nezalekli a oopáckou 240 i s ním lehce převálcovali. Nicméně historie se nebude ptát, kolikže štafet bylo na startu, takže i toto vystoupení lze považovat za úspěšné, alespoň z pohledu očekávaného medailového umístění. Štafeta 220 doběhla 5/7, což odpovídá možnostem její sestavy, a díky neúčastí Ýkorky improvizovaná mixová štafeta skončila 12/17, když jako jediní měli jeden z úseků odsazený kategorií HDR v podání neúnavné šestileté Elinky.

Působení výpravy OOP lze tentokrát považovat za úspěšné už z důvodu, že všichni přežili, nikdo nebyl disk (tak jako vloni ve Valašském Meziříčí či ve Vracově) a druhé místo v H60 bude určitě patřit k třešničkám na dortu letošní sezony veteránské části oddílu.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (38)

Co se nám to letos vyvrbilo ve Vrbně.

Malé sympatické městečko Vrbno, nacházející se v podhůří Jeseníků, je v povědomí orienťáků známé svým ze všech stran zalesněným kopcovitým okolím, které bylo v minulosti svědkem mnoha úspěšně uspořádaných závodů s náročnými tratěmi. Když však u letošního oblastního závodu MSK, pořádaného místním oddílem, vyšlo ve známost místo shromaždiště a vzdálenost na strat, kroutili přihlášení účastníci hlavou, kde že se to vlastně poběží. Nechceme zde komentovat vhodnost výběru závodního prostoru, protože to cílem v našem časopise zveřejňovaných Zápisků není, ale přesto si nelze upřít jednu poznámku. Pokud nás naše redakční paměť neklame, zhruba přes šesti lety po absolvování závodu pořádaného v prostoru Opavské sopky a Slavkovského lesíka zazněl hlas ve vrbenském nářečí, že běhání na smetišti k prioritám orientačního běhu nepatří. V  případě tohoto závodu by to mělo platit dvojnásob. Nutno přiznat, že některým závodníkům to moc nevadilo, naopak jiným se to dost nelíbilo. Protože však aktuální naštvanost těch druhých, ať už z důvodu jim nesympatického závodního prostoru anebo z vlastních chyb tomuto prostoru či kvalitě mapy přičítaných, klesá v čase po závodě s přibližně exponenciální závislostí, nemá smysl kritické připomínky zde dále přežvýkávat.

Členové oddíl OOP se dostavili k závodu opět ve slušném počtu a společně se v sice mírně stísněném, ale civilizovaném shromaždišti nabíjeli na závod s přispěním dopoledního jarního sluníčka a vydatné dávky zákusků. Někteří byli po doběhu spokojeni, jiní méně, ale tak už to po závodech bývá. Těch rozpačitých však bylo tentokrát poměrně více a málokdo z nich si mohl říct, že když už to pokazil, aspoň si to v lese užil.

V D12 zářila opět stálice Liška, která se pravděpodobně rozhodla, že na první místo ve své kategorii pouštět nikoho jiného nebude (1/10). V D35 se prosadila a druhým místem překvapila Anka (2/12), v D45 obsadila na doběhu se velice mračící Va páté místo, o kousek za ní pak doběhla Ana 8/16. Úvodní závod sezony absolvovala občasná Angličanka Ída (3/4), když její jmenovkyně, „dočasně“ startující v barvách ZLH, skončila o místo před ní. Ilipovi v H16 opět nějaké ty kontroly chyběly a my jen doufáme, že se časem prodiskuje k lepším výsledkům. Etr Udeček si zabušený les na mapě v měřítku 1:10000 užil pravděpodobně až do sytosti, když v H21 dorazil do cíle až (15/16). Slušně opět zaběhl Etr Ros v H35 (12/19), což potvrzuje naši loňskou prognózu vyslovenou nedlouho po zahájení jeho závodní kariéry, že má před sebou nadějnou budoucnost. V H45 Irka potvrdil svou stálou formu a svým těsným druhým místem (2/13) doplnil rodinný úspěch na téměř maximum možného.  Výsledky v kategorii H55 se naopak blížily hotovému fiasku. Zatímco Onza alespoň větší část závodu běžel na špici a až vynechání pytlíku dvou kontrol v závěru ho srazilo do nejspodnější části výsledkové listiny s rezultátem disk, Iloš to mastil hned od začátku. Na druhou kontrolu si vymyslel originální postup, ale plot směřující ven z mapy ho vrhl nejen zpět na odběhovou pozici z první kontroly, ale i do reality zbytečné úvodní ztráty. Tu se samozřejmě snažil ihned dohnat, ale dopadlo to standardně – netrpělivost při mapování, špatné dohledávky a v závěru i opětné prohození pořadí kontrol ve změti koleček a spojnicových čar, což ve svém součtu způsobilo, že z toho bylo až 8/18. A jen o pár sekund za ním doběhl Tanda, taky „dočasně“ startující v barvách ZLH, který by ze skalpu Iloše měl určitě radost. Řeťa pak v H65 dosáhl na uspokojující umístění 5/11.

Zatímco Arin jsme ve výsledkové listině z nepochopitelných důvodů nenašli, i když byla na shromaždišti spatřena, oopácká drobotina se zúčastnila v plném rodinném počtu. Elinka se starší sestrou Liškou zodpovědně zastupující rodiče, Telinka s mladší Dinkou s maminčiným doprovodem a nakonec i dvě z tří Etráškovic harpyjí, protože ta prostřední musela pro nemoc zůstat doma. Artinovi tedy nezbývalo nic jiného, než se ujat role otce a na svůj premiérový start v H35, na který se tak těšil, si bude muset ještě počkat. Jak jsme dodatečně zjistili, starší z obou přítomných harpyjí, Uzka, při průchodu propustkem pod silnicí opovrhla projít po pořadateli připravených dřevěných paletách a místem raději proplavala. Tím jistě přesvědčila svého otce Artina, že je již plně připravená na samostatné starty v D10N, že se o ní nemusí bát, zvláště když si doma pro jistotu ještě nějakou tu rezervu ponechají.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym), Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (37)

Krátká na břehu Bečvy a sprint na břehu Ostravice.

Vyvrcholení primárek republikánů i demokratů a s tím související občasné nepokoje na předvolebních mítincích kandidátů obou stran na funkci prezidenta USA v jednotlivých státech unie, zaměstnaly naše reportéry do té míry, že jsme propásli minulou redakční uzávěrku. Z tohoto důvodu se v těchto zápiscích budeme věnovat oběma posledním závodům, které se shodou okolností, jak je uvedeno v titulku, konaly v těsné blízkosti známých moravských toků. Ač oba závody dělil z časového hlediska pouhý týden, počasí se značně lišilo. Zatímco den po aprílu jsme v centru Moravy na břehu Bečvy zaznamenali překvapivě teplé slunečné počasí, které závodníky přímo vyzývalo k vystavení svých, po dlouhém zimním období vybledlých těl, prvním slunečním paprskům, o týden později přivítal sever Moravy účastníky dalšího závodu studeným a deštivým počasím s teplotou kolem 5 stupňů.

První ze závodů proběhl v poměrně známém terénu, ve spodní časti svahu zalesněného hřebene směřujícího od zříceniny hradu Helfštýn k městu Hranice, nedaleko vesničky Rybáře.  V preambuli Rozpisu se mohli účastníci dovědět, že se jedná vlastně o sedm závodů v jednom, pokud započítáme i nedělní štafety, a dokonce i reprezentační adepti si zde přišli zaběhnout. Pro členy oddílu OOP to byl první z vícero letošních tříoblastních závodů, které mají Severomoravanům nabídnout lepší terény, než se v jejich ostravsko-třinecko-frýdecko-havířovsko-opavském a kdoví ještě jakém zabušeném kraji vyskytují. Pokud jsou tyto moravskoslezské terény neblaze známy nadprůměrným výskytem obtížně prostupného trnitého porostu, těžkého kamenitého podkladu, rozsáhlou těžbou a pozůstatky po této těžbě, pak tamější prostor závodu byl příkladem kompilátu všeho výše uvedeného. Členové oddílu OOP mohli být alespoň spokojeni tím, že po delší době byl jejich oddílový stan docela dobře zaplněn, a to ještě někteří nedorazili pro zdravotní potíže či pracovní vytížení. Z lesa pak všichni bez rozdílu, ať už více či méně spokojeni se svým výkonem, vyklopýtali ošleháni ostružinami a jiným trním.

V D12 dosáhla nejlepšího oddílového umístění Liška, která jako jediná z OOP si mohla vystoupit na stupeň vítězů za třetí místo (3/31, z MS oblasti dokonce první). Dobře v D35 zaběhla i její maminka Anka (12/40). V D45 příjemně překvapila Anuška, která doběhla v první polovině startovního pole (18/39) a nechala za sebou několik ve své kategorii daleko ostřílenějších závodnic. V D55 si zazávodila Va Rabicová (12/16), které byla tentokrát oproštěna od svých obvyklých babičkovských povinností a mohla se plně soustředit jen na svůj závod. Hodnocení mužských kategorií začneme u Ilipa H16, pro kterého byl tento závod pravděpodobně nad jeho mapařské schopnosti a po doběhu neměl všechny kontroly označeny správně. Tatík Etr v H35 doběhl sice v zadní části startovního pole (54/67), ale zvládl všechny nástrahy trati, což na stále ještě začátečníka nebylo špatné. V H45 měl oddíl OOP největší zastoupení, a to hned tři borce, z nichž si nejlépe vedl Irka Yšavý, který doběhl 9/40, za ním pak Iloš 13/40 a Ilan 14/40. V nejstarší obsazené kategorii zaběhl velmi slušně Řeťa (6/27), Osan se naopak teprve rozbíhá, takže umístění 20/27 odpovídá jeho možnostem na začátku sezony.  Do výčtu zúčastněných závodníků OOP musíme zahrnout i Arin, která se po mnohadesetiletém přerušení své kariéry představila v P2 a malou Elinku, která ji teprve rozjíždí v HDR.

Ostravský sprint, který se běžel o týden později v podlouhlém, plochém a průzračném parku s minimem porostů, kde bylo takřka nemožné vymyslet alespoň minimální záludnost, nabídl závodníkům pouze téměř přímé směry od kontroly ke kontrole. Zdálo se, že v tomto prostoru nelze udělat chybu, ale jak jsme z výsledkové listiny a po kontrole mezičasů zjistili, někteří to přesto dokázali. Vzhledem k blízkosti závodního prostoru a shromaždiště a příjemnému travnatému podkladu nebylo deštivé a studené počasí pro účastníky nijak na závadu, zvláště když pořadatelé – známí ostravští Zajíci – zajistili převlékání pod střechou a v teple. Na tomto místě bychom rádi podpořili názor, který jsme zaslechli v kuloárech po závodě, a který plně koresponduje s našim americkými historickými tradicemi. Je známo, že prostor závodu se už dlouhou dobu jmenuje Komenského sady (dokonce i název mapy je stejný) a my v Americe určitě nemáme nic proti tomu, kdyby se nově přejmenoval na Zajícovy sady. Místopisných názvů věnovaných Komenskému je všude mnohem více a významnými pedagogy přece byli oba.

V závodě nebylo moc co řešit, jenom běžet. To se opět, jak taky jinak, povedlo bezkonkurenční Lišce v D12, která podle očekávání zvítězila (1/9). Na kategorii D21 si konečně troufla Etra Udečková, která v pohodovém tempu doklusala na předposledním místě (14/15), což není vůbec podstatné, ovšem už by si měla pomalu začít vzpomínat a oprašovat své úspěšné mládežnické výkony a postupně sbírat odvahu i na delší tratě. Anka v D35 doběhla (8/13), podobně pak i Va Ociánová v D45 (7/14), která tímto závodem teprve rozjíždí letošní sezonu a nebýt dvouminutové chyby v polovině závodu, mohla atakovat i třetí místo. Ana ve stejné kategorii toho měla na svědomí více, takže z toho nakonec zbylo až 11/14. V H16 tentokrát Ilip zaběhl lépe než před týdnem; opticky sice jeho umístění 5/6 nevypadá nejlépe, ale doběhl bez větší ztráty na nejlepších, což ukazuje na jeho dobré běžecké možnosti. Slušně zaběhl i Omáš v H21 (16/21), který neudělal žádnou výraznou chybu, ale na lepší umístění mezi mladými dravci či zkušenými harcovníky to zatím nestačí. Což mu však vůbec nemusí vadit, protože úderem letošní silvestrovské půlnoci se stane veteránem a pokud se rozběhne v současné době trochu utlumený Artin Etrášek, tak bude mít oddíl novou, služebně mladou, což znamená neopotřebovanou, štafetu. V H35 prokázal své velmi dobré běžecké vlohy Etr a se svým umístěním (6/13) může být velmi spokojen. Stejnou spokojenost jsme mohli zaznamenat i ve tváři Irky v H45, který obsadil 3. místo (3/17) a pozor, hned za ním doběhl Ilan (4/17), kterému rychlá orientace a krátké tratě sedí, a proto si nemohl nechat ujít příležitost to prokázat. V H55 se potvrdilo to, že i v závodě, ve kterém se na první pohled nedá udělat chyba, se to může podařit. O kom jiném může být řeč, než o Ilošovi, který po nejlepším mezičase na první kontrolu si při přeběhu na dvojku přesunul vnímání na přibližně paralelní postup ze sedmičky na šestku, a bylo vymalováno. Hledal jinou kontrolu, než byla na řadě a více než dvouminutová chyba nemohla znamenat nic jiného, než umístění ve druhé polovině startovního pole (11/16). Nakonec, snad je to dobře, že si tuto fatální chybu odbyl již v oblastním závodě a na významnějších sprintech, které oddíl v letošním roce čekají, se jí vyvaruje. Naštěstí vítězství v této kategorii zaznamenal Onza Rajer, který získal dokonce i cenný skalp Řemka Kody. Onza prokázal, že aktivní účast na večírku v roli kytaristy v předvečer závodu zvyšuje jeho koncentraci a běžeckou sílu na úroveň nedostižnosti a jeho soupeři, zvláště ti oddíloví, by si z toho měli vzít příklad. Úspěch veteránů OOP potvrdil i Řeťa, který v H65 vybojoval 2. místo (2/12). Však se taky zářivě bílá trika Sportovního centra veteránů na stupních vítězů pěkně vyjímala. Naděje oddílu zhmotnělé v Elu a v Udečkovic drobotinu si to užily v HDR, takže sobotní dopoledne v Komenského (snad příště už v Zajícových) sadech možno z hlediska OOP považovat za téměř zdařilé.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (36)

Začátek sezony opět na Podhradí.

Na začátku sezony 2016 jsme členy oddílu OOP zastihli přesně v místech, na kterých tu minulou úspěšně zakončovali. V myslích pozorných čtenářů našich zápisků se určitě ihned vybaví Podhradí u Vítkova, kde se pod záštitou Sportovního centra veteránů konalo velmi úspěšné podzimní veteránské soustředění, které již po mnoho let pravidelně uzavírá oddílovou sportovní sezonu tohoto námi pečlivě sledovaného oddílu orientačního běhu. Útočištěm jarního víkendového pobytu se tedy opět stalo osvědčené Školicí středisko českých pošťáků, ovšem na rozdíl od zmiňované podzimní akce byla tato jarní zaměřena na opačnou část věkového spektra oddílového členstva, tedy na ty nejmladší. Proto byla nazvána Malou školou orientačního běhu 2, čímž bylo jasné, že navazuje na svůj předloňský první ročník.

V průběhu týdne, který akci předcházel, bylo sice její uspořádání ohroženo šířící se fámou o jejím zrušení, ale nakonec se tuto fámu podařilo, především díky příchodu okluzní fronty a příznivé tlakové výši, rozptýlit v atmosféře a nižších vrstvách stratosféry, takže nakonec už nic nebránilo tomu, aby v pátek odpoledne dorazilo na místo určení gró účastníků akce. Další se přidali v sobotu ráno před prvním tréninkem nebo dokonce až v sobotu odpoledne po splnění svých dohodnutých pořadatelských povinností na závodě oblastního žebříčku v Jakartovicích. Tohoto závodu se zúčastnilo jen několik členů oddílu OOP, a to nejen pro termínovou kolizi s jejich akcí, ale taky z důvodu, že v daném prostoru, ač je jakkoliv přitažlivý, se v posledních letech pořádalo závodů pravděpodobně více, než je záhodno, takže termín „oběhanost terénu“ ani nelze považovat v tomto případě za nepatřičný.

Páteční večer byl využit hlavně jako seznamovací, protože do oddílu byli oficiálně uvedeni čtyři noví nadějní členové, kteří v minulých sezonách jako bludní Holanďané proputovali několika kluby naší oblasti, až doputovali do OOP. Jedná se o tři holky Vidrnochovy a všemi závody protřelého borce Irku Yšavého, kteří přítomné stávající členy oddílu okamžitě zaujali bednou zákusků a vzorky z domácí produkce původně ovocných výpěstků, ovšem již po jejich podrobení se kvasnému či destilačnímu procesu. Ovšem nejvíce zaujala stále usměvavá Liška, která pak v sobotním závodě v Jakartovicích vytřela v D12 zrak všem svým soupeřkám a zaznamenala pro oddíl první jarní vítězství. Doufáme, že i mladší šestiletá Ela půjde ve stopách své starší sestry, takže personální ztráty, které před začátkem sezony oddíl postihly, budou co do kvality určitě nahrazeny.

Pro sobotní tréninky byly využity mapy Balaton a U Nosana z oddílem pořádaného podzimního dvojzávodu, o kterém jsme nedávno psali v Zápiscích 32. Dopolední trénink stavěl Artin, duchovní otec této akce, který údajně z důvodu nemoci své ženy Enky přijel na Podhradí pouze na sobotu a přivezl s sebou pouze 66,7 % svých ratolestí. Počasí bylo docela chladné, i když snesitelné, tratě pěkně postavené, v lese bláto, vlhko, voňavo, plno dřevorubců, narubaného dřeva, vysazovačů stromů na nových pasekách a občas dokonce vysvitlo i sluníčko. Kolem poledne už byli všichni z lesa venku, kupodivu i Řeťa se nakonec našel, kontroly byly sebrány, a tak se zablácená a vyhladovělá skupina mohla vydat do Vítkova, aby anektovala jednu z restaurací, kde následně vyplundrovala kuchyni včetně nedotknutelných potravinových zásob. Zatímco dospělí sledovali v televizi biatlonový koncert Abiny Oukalové, děti si z restaurace udělaly hřiště, honitbu, prolézačky a zoologickou zahradu v jednom, což bylo naštěstí se shovívavostí respektováno jak personálem, tak i ostatními hosty, kteří jsou možná na podobné nájezdy v podání domorodých infantů zvyklí.

Odpoledne čekal závodníky a jejich plná břicha kratší sprint postavený Ýkorkou v městském parku a okolí, který všichni opět statečně absolvovali. Z restaurace rozdováděné děti si na shromaždišti v rohu parku rozehráli další originální hru, a to kdo se vyválí v co největším počtu psích hovínek. Není bez zajímavosti, že největší talent v tomto počínání projevila nejmladší Dinka. Po skončení závodu následoval přesun na místo ubytování, kde po konzumaci zbytku zákusků spláchnutých kafíčkem následovala večeře a po ní Josefovská zábava v restauraci školicího střediska, která byla téměř nabita domorodci a místními lufťáky. Kapela zvíci jednoho hudebníka, hrajícího na několik hudebních nástrojů, z nichž nejlépe ovládal playback, zahrála snad všechny známé i neznámé odrhovhačky. S přibývajícími hodinami však kvalita produkce poněkud klesala, což vzbuzovalo značnou nelibost citlivého ucha šéfky oddílu a nutno poznamenat, že mnohdy bylo nutno vynaložit velkého úsilí, aby bylo zabráněno inzultaci produkujícího šumaře či samozvaných zpěvaček.  Naštěstí únava z náročného dne a zodpovědné doplňování tekutin zavelelo hodinu po půlnoci vyrazit do pokojů, takže závěrečného loučení s největšími místními opilci se zdárně ujali jen, v této disciplíně nejlépe trénovaní, Ýkorci.

Nedělní dopoledne čekal účastníky MŠOB už jenom hradní sprint na Vikštejně, který měla v gesci Va. Přes chladné a větrné počasí byly boje na tratích neúprosné, protože na stísněném prostoru docházelo k fyzickým kontaktům poněkud častěji než v lese. Po tomto posledním sportovním zápolení a následném poledním odpočinku mohli již všichni vyrazit spokojeně domů. Přestože nebyly vydány oficiální výsledky jednotlivých tréninků, nemohlo nám uniknout, že v sobotu dopoledne si nejlépe vedla Va Ociánová (například Ilošovi nadělila na 4km trati čtvrt hodiny, ovšem ten měl hendikep v tom, že pomáhal Artinovi stavět kontroly, a ty, které sám postavil, nemohl pak při závodě dohledat), odpolední sprint zvládl nejrychleji mlaďoch Omáš a na vítězství v nedělním závodě si nejlépe nabrousil zuby Ilan Inčík a lze jen dodat, že brousek měl opět dobrý.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (35)

Veteránský závěr sezóny 2015.

Redaktoři našeho časopisu byli velice překvapeni, když po skončení seriálu závodů žebříčku oblasti MSK za rok 2015 našli ve startovce posledního závodu sousední hanácké oblasti i borce z oddílu OOP, a to dokonce v nebývalém počtu, v jakém se na žádném z letošních závodů nedokázali sejít. Protože se jednalo pouze o závodníky veteránského věku, kteří měli dokonce ve startovce vytvořenu zvláštní kategorii, brzy jsme se dovtípili, že to bude mít nějakou souvislost s již tradičním každoročním přeborem veteránů tohoto oddílu. Pořadatelé této akce, Iloš a Áňa, totiž využili závodu hanácké oblasti v Hlubočkách a doplnili svůj letošní program o účast na něm. Aby se pořadatelskému oddílu UOL odměnili za jejich ochotu, přijeli do Hluboček v přestrojení za svatebčany, neboť poslední závod sezóny je v této oblasti účastí maskovaných závodníků již proslulý.

Zodpovědné role nevěsty a ženicha se ujali mistři převleků Ýkorci. Protože se však v předvečer závodu zúčastnili náročné pařby s takřka ranním návratem domů, ani si po násilném probuzení z kratičkého spánku v doznívajícím alkoholovém opojení nevšimli, že si při oblékání prohodili svá ošacení. Tím se stalo, že Ura se při odjezdu na závod nechtě objevil v šatech nevěsty a Va, tak ta vůbec ani netušila, že se nasoukala do zbylého ženichova oblečení. Naštěstí to nakonec vypadalo jako docela dobrý nápad, takže když se všichni z oddílu sešli na místě odjezdu, mohli se při vzájemném pohledu na sebe uřehtat, protože i ostatní si dali na svém vystrojení hodně záležet. Ve svatebně nazdobených autech pak vyrazili do Hluboček, kde se setkali se zbývajícími svatebčany dorazivšími tam z jiných míst než z Opavy. Hlavně hosté letošního oddílového přeboru, sourozenci Ukovi z Třince, oděni do krajových guralských krojů, byli ozdobou svatebního průvodu, a rovněž v jedné z dokonale zamaskovaných postav svědků by nikdo Anu Avlíkovou ze Zlatých Hor nehledal. Novomanželé pak byli za velkého zájmu okolozevlujících závodníků i okolojdoucích domorodců oddáni samozvaným králem Hlubočského údolí Indrou Mičkou, který dojemnou svatební řečí všechny dokonale rozesmál, i když ani o vzlyky nebyla nouze. Po nezbytném focení se však už svatebčané museli připravit na absolvování závodu, někteří v kompletním, jiní jen v kombinovaném svatebním oblečení. Byli jsme svědky i toho, že někteří z nich měli na shromaždišti nečekané problémy. Třeba Ura v šatech nevěsty si stěžoval, že nebyl vpuštěn na dámskou toaletu a ani svým vysokým stupněm těhotenství přítomné feministky neobměkčil. Celý závod pak odběhl v šatech nevěsty, které donesl do cíle takřka kompletní, pouze některé, jak se pak ukázalo, zbytečné části, zůstaly viset v podobě cárů v hustnících a v ostružiništích. Výsledky závodu byly shledány jako velmi překvapivé, ale vůbec nikoho nenapadlo zjišťovat, zda je pořadatelé takto vydali schválně nebo úmyslně. Například nečekaným vítězem na mužské trati se stal Ura Osek, který tohoto úspěchu dosáhl tím, že mu byl čas měřen až od páté kontroly, zatímco Láďovi Emčanskému už od třetí. Pořadatele veteránského přeboru však ani tato aprílová čísla nemohla zaskočit. V jejich soutěži se totiž závodilo ve dvojicích a pořadí dvojic se určovalo součtem obou časů, což jakékoliv výkyvy od reality srovnalo do přijatelné podoby.

Po závodě v Hlubočkách se účastníci veteránského přeboru přesunuli na Podhradí, konkrétně k ruinám hradu Vikštejna, stojícího na příkrém ostrohu nad malebným meandrovitým údolím řeky Moravice.  Tam již Iloš s Áňou připravovali na nové dvoudílné Ýkorkově mapě odpolední závod, hradní sprint, při kterém byly využity i undergroundové prostory bývalého hradu. Únava z dopoledního závodu byla zapomenuta, nezraněni účastníci si to mezi sebou natvrdo rozdali ve vysokém tempu a ti zranění ho v pohodě odbelhali. Někteří měli trochu problémy trefit se do podzemí a tam ve svíčkami chatrně osvětlených prostorách nahmatat kontroly, ale nakonec se všem ještě před setměním podařilo dorazit do cíle.

Do útočiště v podobě školicího střediska České pošty, nacházejícího se v obci pod zříceninou o několik prudkých serpentin níže, to už bylo jen kousek. V restauraci bylo díky lufťákům, trapně předstírajícím slavení halloweenu, trochu rušno, ale pár předvečeřových piv si nikdo nenechal ujít. Ubytování proběhlo hladce, chutná večeře byla naservírována včas, buchty na stole, obsluha hbitá, prostě všechno klapalo podle představ, a tak si účastníci přeboru mohli začít brousit tužky na indoorovou část jejich soutěžení, která se ukázala být po celodenní namáhavé dřině pro některé docela obtížná. Aby se udržela kázeň a soustředění, pořadatelé si zahráli na školu, rozdali žákovské knížky a za vyrušování udělovali napomenutí a poznámky.  Místo obvyklé křížovky přišly tentokrát na řadu úkoly z matematiky, jazyka českého a nakonec i očekávané sudoku. V této salónní soutěži excelovala dvojice Ura Osek s Ídou a bylo zjevné, že životními zkušenostmi a znalostmi protřelí nestoři oddílu ostatním prostě vytřeli zrak.

Další důležitou částí večerního programu bylo vyhodnocení úspěchů a neúspěchů členů Sportovního centra veteránů po necelém prvním roce jeho působení. Zvolenou trojicí nezávislých posuzovatelů byl mezi muži vybrán jako držitel nejlepšího z nominovaných výkonů Uke z oddílu TRI a mezi ženami Ída, toho času startující za ZLH. Oba byli odměněni putovními cenami – soškami Veteránských Oskarů. Kromě toho byl vybrán i jeden nejhorší výkon, kdy putovní cenu za něj, XXXL Veteránskou buzolu, obdržel Iloš. Nemůžeme se však zbavit dojmu, že hlavní pohnutkou pro udělení této ceny jeho prvnímu držiteli byla škodolibost ze strany některých členů poroty. Závěrečná část večera probíhala v režii zpěváka a kytaristy Onzy, který rozezpíval a občas i roztančil osazenstvo sálu. Protože obsluha restaurace se v pozdnějších hodinách již hodlala vytratit domů, hodili poslední vytrvalci do sebe v rychlém tempu pár štamprlí, dopili zásobu piva a na více už jim nezbyly síly.

Ráno se dostavilo cobydup a připravená sytá snídaně postupně probírala účastníky přeboru do závěrečného dne soustředěných bojů. To už se Iloš  vláčel ve zbytcích lesních porostů v okolí Podhradí, ve kterých to, co nestačili svou aktivitou zvládnout lesáci, dokonaly větry, aby postavil poslední závod přeboru. Na černobílé kopii mapy z hloubky minulého tisíciletí z pera a pastelek Rudy Bartoška, kde nesedělo už vůbec nic, byla postavena docela náročná trať. Naštěstí příznivé slunečné počasí a krásná podzimní příroda, která v tomto roce s dušičkovým pochmurnem neměla nic společného, napumpovala závodníkům do žil nové síly. Ti vyrazili do terénu ve dvojicích, které byly tentokrát sestaveny nikoliv losováním, ale draftem podle prozatímního pořadí po třech disciplínách. Absolvování celé trati společně nebylo vzhledem k některým obtížným úsekům povinné a pořadatelé byli určitě rádi, že se všichni závodníci vrátili zpět nezraněni či jen s drobnými povrchovými oděrkami. Závěrečná disciplína ještě trochu zamíchala celkovým pořadím a po rychlém spočítání výsledků se mohlo přistoupit k závěrečnému vyhodnocení. V mužské kategorii zvítězil Ilan Inčík před Urou Oskem a Etrem Rosem, mezi dámami Va Ociánová před Ídou Ovotnou a Anou Inčíkovou. Po předání putovních i věcných cen, blahopřání k úspěchu, naložení věcí do aut, potřásání rukou, rozlučkových polibcích, vzájemnému děkování, rozdávání úsměvů a těšení se domů se všichni účastníci tímto směrem postupně rozjeli. Totéž jsme učinili i my, i když cestu jsme měli nepoměrně delší, abychom si mohli nechat všechny dojmy uležet v hlavě a po jejich následném zpracování je předat tímto způsobem vám, milí čtenáři. Pro letošní rok se s vámi loučíme, a pokud nám zachováte svou přízeň, tak na začátku příští sezóny opět na shledanou.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (34)

AOPáčtí šíbři na Jakartovických šíbrech.

Známí šíbři z opavského oddílu AOP pozvali své kolegy na poslední denní závod podzimního žebříčku MSK opět a zase na Jakartovické šíbry. Podle zájmu bylo zjevné, že se tento prostor orienťákuchtivým závodníkům stále ještě nezajídá, zvláště když podzimní sluníčko ohřálo studený ranní vzduch na přijatelnou teplotu, kterou deštivý zbytek republiky mohl severní části Moravy jen závidět.  Výhody osvědčeného shromaždiště na koňském ranči zcela jasně převýšily nevýhody dlouhé cesty na start a z cíle, a tak v potřebném předstihu vyrážely řady účastníků vstříc závodnímu prostoru vyšperkovanému relikty po těžbě břidlice. Ty jsou tu buď náhodně rozesety po lese anebo nakupeny v centrální části v podobě hald, zatopených lomů, lomků, srázků, zídek a dalších útvarů vytvořených jak rukou člověka, tak i přírody, a v mnoha případech už není příliš snadné rozlišit, která z těchto rukou měla na jejich zrodu větší zásluhu. Mladí šíbříci z oddílu AOP tentokráte přistoupili k přípravě i organizaci závodu svědomitě, takže všichni závodníci si to v lese docela užívali.

Taky většina členů OOP si tuto podzimní lahůdku nenechala ujít a v očekávání souboje s nástrahami připravených tratí se dostavila na start s potřebným odhodláním. Při hodnocení jejich výkonů začneme tentokrát od těch nejmenších, kde jako vodič dvou nejmladších HDR Etráškovek byl na řadě Artin. Za společné zvládnutí jak tratě v čase stlačeném pod sto minut, tak i za absolvování pochodových cvičení na start a zpět, a to vše s úsměvem na rtech, si celá trojice zaslouží velkou pochvalu. Nejstarší Etráškovic Uzka s kamarádkou  Elllou zvládly ve stejné kategorii HDR již druhý závod bez doprovodu, dokonce ve výborném čase, čímž velice potěšily dědu Iloše, se kterým se setkaly po svém doběhu. Rovněž hodinové čekání v cíli na taťku, až dorazí s oběma sestrami, si zaslouží uznání za trpělivost, a ani podvědomé nasávání předstartovní atmosféry jim určitě nebylo na škodu. Dalším v pořadí mladosti byl Ilip v H16, ale pro něj byla trať mapově asi příliš náročná a nenalezení dvou kontrol znamenalo pro něj disk. Nevadí, každá, i ta negativní zkušenost, se časem zúročí.  Z dam měl oddíl v lese pouze jednu zástupkyni, a to Enku v D21, která si to v lese taky dostatečně užila a doběhla 10/13. V H35 šokoval svým umístěním i časem Etr, který doběhl 7/20 a získal několik cenných skalpů, i když, jak se okamžitě přiznal, se pár kontrol s někým svezl, což si ovšem jako úplný začátečník může ze studijních důvodů občas dovolit.

V H45 měl mít oddíl OOP na startu dva borce. Na startu je opravu měl, ale v cíli nikoliv. Co se vskutku přihodilo, vyšlo však najevo až dlouho po doběhu. Zatímco Lin odstartoval a doběhl do cíle standardním způsobem (10/13), Iloš se opět nevyvaroval nestandardního přehmatu, i když to dlouho to vypadalo, že vše je v pořádku. Start, mapa, první kontroly, žádné trable na trati, snaha pohlídat si ve  špatně přehledných břidlicových pasážích správný sled kontrol, pouze drobné zaváhání při dohledávkách a menší ztráty na postupech, prostě oproti předcházejícím závodům v tomto prostoru to byla pro něj balada. Akorát mu bylo divné, že nedoběhl žádného soupeře a že u jedné z kontrol potkal kolegu ze své kategorie, který po oražení odbíhal jiným směrem. Ale závod se mu celkem podařil, a tak se spokojeně vracel na shromaždiště. Ovšem jisté indicie, že něco nesedí, mu přece jenom stále vrtaly hlavou, a že to vrtání nebylo neopodstatněné, ho přesvědčil náhodný pohled na mapu. Konečně se mu rozsvítilo – v ruce držel mapu H55 a protože popisy kontrol byly jen na mapě, nepoznal, že běží jinou tratě, než měl a chtěl. V cíli se ještě snažil obvinit obsluhu u vyčítání, že chyba je na jeho přijímači, ale nakonec musel s pravdou ven. Pořadatelé ho však přeřadili do kategorie H55, do které věkově patří, takže nakonec omylem dosáhl umístění 1/14, za což se svým novým soupeřům omluvil. Oddílový kolega Ýkorka ve stejné kategorii dosáhl taky pěkného umístění, a to 6/14.

K doplnění výsledků závodníků OOP zbývá ještě zmínit v kategorii H65 úspěšného Řeťu (2/11), který opět zdola Tandu, t.č. ZLH a Uru Oska (6/11).

Kdo tam nebyl, uškodil jen sám sobě.  I když naše americké zkušenosti z pořádání závodů v OB nejsou zdaleka tak velké jako ty tuzemské, zastává naše redakce názor, že tento prostor by si měl od závodníků na nějakou chvíli odpočinout, a to alespoň do té doby, než déšť a jiné přírodní živly smyjí z břidlic škrábance od hřebů závodních treter a závodníci se na něj začnou po delší době opět těšit.

Sezona 2015 se pro OOP pomalu blíží ke konci. Veteránskou část oddílu čeká ještě její vyvrcholení v podobě veteránského přeboru, na kterém poprvé proběhne vyhodnocení činnosti nově založeného Sportovního centra veteránů. Dvoudenní akce proběhne na přelomu října a listopadu a my jen poznamenáváme, že tento termín v období „Dušiček“ je pro tuto veteránskou akci velmi symbolický.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (33)

Mistrovské štafety v burčákovém opojení.

Jestliže jsme před nedávnem psali o tom, pořadatelé MČR v klasice vybrali pro své závody velmi atraktivní terén, čímž přilákali velké množství závodníků, pro zlínské pořadatele mistrovského štafetového víkendu to platí dvojnásobně. Nabídce prostoru krásně průběžného a jedinečně zaduněného borovicového lesa ve vyhlášené vinařské oblasti v době vrcholící burčákové sezóny neodolal takový počet zájemců, že pořadatelům z toho až oči přecházely. Nelze se proto divit, že tam nemohli chybět ani členové OOP, jejichž šestičlenná výprava sestavila pro první závodní den právě dvě štafety, a to H180 a MIX. O složení nebylo pochyb, to již determinoval potřebný věkový součet a po mírném vyjednávání bylo dohodnuto i pořadí v obou štafetách.

Shromaždiště v podobě starého známého fotbalového hřiště přímo u závodního prostoru masu lidí bez problémů vstřebalo a rovněž zázemí poskytlo dostatečné služby pro závodníky v předstartovním i postzávodním rozpoložení. Díky chladnému počasí bylo tentokrát u výčepů takřka prázdno, naopak davy se tísnily u stánků se svařákem a jinými horkými nápoji. Rovněž prodejci burčáku si přišli na své, stejně tak i podnikaví domorodci improvizovaným prodejem typu „přes plot“.

Pořadatelé připravili pro některé závodníky nepříjemné překvapení tím, že z důvodu televizního přenosu hlavních kategorií HD21 byli nuceni odsunout start všech ostatních až do pozdních odpoledních hodin (televize žádná děcka ani vetoše v přenosu mít údajně nechtěla), takže poslední úseky si v ztemnělém lesu mohly připadat jako zbloudilí Jeníček s Mařenkou v pohádce O perníkové chaloupce. Závodníci tentokrát nevyběhli přímo do lesa, ale pořadatelé je trochu povodili po upravené obci, pravděpodobně proto, aby od nich pro příští rok získali hlasy do celostátní soutěže O vesnici roku. Taktéž zaujala krátká motokrosová vložka po odběhu ze stadionu.

Ve štafetě OOP H180 se na první úsek měl v popisu práce obvyklý rozbíhač Iloš, ovšem díky bludným informacím o startovním čase jejich kategorie, špatné osobní přípravě na závod a dlouhé frontě u TOI TOI nechal svůj rozběh vesele odstartovat, zatímco se opodál svědomitě rozcvičoval. Teprve po udiveném pohledu jednoho ze soupeřů štafety AOP zneklidněl, nenápadně si zjistil, že už měl být opravdu pár minut na trati a snažil se rychle prodrat do prostoru startu přes závodníky připravující se na další rozběh. Jeho mapa však už byla sbalena a pořadatelé ji nechtěli vydat, protože již chvatně připtavovali nové. Naštěstí se jedné dívčině zželelo pohledu do jeho smutných očí, mapu se jí podařilo vyhledat a Iloš se mohl vydat stíhat ostatní. Když před druhou kontrolou doběhl Olivera, zdálo se, že vše ještě není úplně ztraceno. Ovšem snaha probojovávat se startovním polem co nejvíce dopředu měla za následek skoro tříminutovou chybu na jedné z kontrol a další propad zpět. Do třetice se zesměšnil před zraky všech přihlížejících, když jako jediný přehlédl diváckou kontrolu a musel se k ní pěkný kus potupně vracet. Ýkorkovi předával až ve druhé polovině startovního pole, ten však díky velmi dobrému výkonu posunu štafetu dopředu a protože ani Řeťa nezklamal, bylo z toho alespoň 14. místo z 24 štafet. Malou satisfakcí jim mohlo být jen to, že doběhli před soupeři ze ZLH a taky před AOP, i když to bylo jen díky disku po neoražené sběrce jejich finišmana.

Mixová štafeta OOP měla v sestavě dvě ženy, rozbíhající Vičku, na druhém úseku Anušku a nakonec finišmana Ilana v roli Jeníčka. Na start MIXů se přihlásilo neuvěřitelných 80 štafet, v jejichž sestavách jsme mohli nalézt jak široké spektrum borců na úrovni eliťáků, tak i příležitostné orientační cestovatele.  Délka úseků blížící se 7 km ty druhé jmenované mírně děsila, ale profil tratí i jim dával dost velké šance na přežití.  Vička zabojovala a doběhla v čase na její poměry docela slušném, Anuška v nových botách, které jí nedlouho předtím manžel po delším zdráhání ve slevě přece jenom zakoupil, si trošku pobloudila, ale i tak byl její výkon statečný, vzhledem k tomu, že četnost jejich startů za sezónu je srovnatelná s počtem možností zahlédnout Haileyovu kometu za období jednoho lidského života. Finišman Ilan se vrátil z lesa roztrpčen, protože musel několikrát vylézt na strom, aby viděl světýlka shromaždiště a taky proto, že si v šeru ukopl palec. Celkové umístění štafety však v tuto chvíli nebylo tak důležité jako to, že posádky obou aut mohly konečně téměř už za tmy vyrazit do nedalekých Ratíškovic, místa jejich ubytování a hlavně uspokojit své vyhladovělé žaludky po celodenním pobytu na čerstvém a chladném vzduchu. Rozjařená společnost pak nalezla hospodu, ve které manažerka Vička během odpoledne zajistila volný stůl, což byl docela problém, protože společenský život v této destinaci a v tuto roční dobu připomíná neutuchající starořecké bakchálie.

Během bujarého večera se všichni stihli navečeřet, večeři dobře zapít, přijat nové členy do Sportovního centra veteránů, upřesnit si některé části programu otevřeného oddílového přeboru veteránů, vypudit od stolu majitele hospody, který se zpěvem a hrou na kytaru snažil neúspěšně zvýšit společenskou úroveň zábavy a po návratu z hospody se poprat i se zásobami burčáku.

Nedělní ráno bylo ještě chladnější než to sobotní, navíc se přidal vítr, takže kdo nemusel právě do lesa, ten se raději schovával ve stanu nebo u stánku s něčím na zahřátí. Složení štafety klubů vyřešil za oddíl OOP Ilanův nakopnutý palec, který ho nekompromisně přeobsadil z včerejší role Jeníčka do nové role hraběte de Peyrac. Závod opět rozbíhal Iloš, který si už dal pozor a odstartoval v kategorii HD275 včas. Měl ale asi trošku studenější start, špice závodu mu poodběhla, takže po průměrném výkonu předával 6/14. Na druhém a třetí úseku měli Anuška a Řeťa příliš dobré soupeře, takže spíše ztratili než získali, ale na čtvrtém úseku opět zabojovala zkušená Vička, která měla třetí nejlepší mezičas, což ji určitě muselo potěšit. Ale aby to s tím potěšením zas tak moc nepřeháněla, nastoupil na poslední úsek ještě zkušenější Ura, který v závěrečném pytlíku již nebyl dostatečně trpělivý kontrolovat si kódy a blbě si píchl, čímž vyrovnal stav disknutých štafety s oddílem AOP na 1:1. Ani se na něj nikdo nezlobil, protože alespoň nebylo na první pohled zřejmé, že bychom s nimi opět prohráli.

Přes všechny chyby a prohřešky byli členové oddílu OOP se svým víkendovým působením vnitřně spokojeni a i když sami sobě radost svým umístěním neudělali, tak ji udělali alespoň přítomným prodejcům sportovního oblečení a obutí svými předvánočními nákupy.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (32)

Vítkovský dvojzávod v podání OOP

Vážení čtenáři,

jako reportéři časopisu Smoke Signals jsme se doposavad při psaní o orientačním běhu zaměřili na oddíl OOP a jeho především sportovní snažení. Nyní jsme však měli příležitost sledovat ho i při přípravě a organizaci závodů, čehož jsme samozřejmě využili a se svými poznatky se rádi podělíme i s vámi.

Záměr oddílu uspořádat závod v OB musí obecně korespondovat s možností použití vhodného prostoru, zájmu pořadatelů předvést své organizační schopnosti a zároveň podstoupit riziko a najít odvahu jít s kůží na trh. Tyto tři základní podmínky se v jednu dnes již historicky nedohledatelnou chvíli sdružily v myslích ambicióznější části vedení oddílu OOP, a po kratší úvaze, který terén by byl pro toto akci vhodný, vyrazili prozkoumat prostor bývalé mapy Balaton na Vítkovsku. Devastace tohoto lesního komplexu se zdála býti již překonána do té míry, že bylo s určitou váhavostí připuštěno, že lepší část prostoru by již v blízké budoucnosti mohla být pro závod použitelná a že se na tom začne pomalu pracovat. Akceschopnost oddílu se ovšem prudce zvýšila, když vyšlo najevo, že i jiný opavský oddíl má o tento prostor zájem, takže závod na mapě Balaton v podání OOP se záhy ocitnul v podzimní části „krajského“ žebříčku 2015, a to dokonce v kombinaci se sprintem ve Vítkově jako dvojzávod. Mapu Vítkova měl oddíl připravenu již dříve. Přístup domorodců k závodníkům a především k materiálnímu zabezpečení závodu si pořadatelé chtěli vyzkoušet již v předstihu, proto byl oddílový přebor veteránů OOP v roce2014 směřován právě do Vítkova (blíže viz Zápisky Joe Cafourka 22) na novou mapu „U Nosana“, nazvanou po nejstarším aktivním členu oddílu a současnému obyvateli Vítkova.

Vědomi si toho, že Vítkovský Balaton si co do významu a věhlasu nezadá nic se svým maďarským jmenovcem, vrhl se oddíl OOP směle do příprav dvojzávodu. Na tomto místě si právě dovolujeme připomenout ne příliš známou skutečnost vyplývající z dostupných historicky zaznamenaných svědectví, že Vítkovský Balaton býval v dávnějších dobách mnohem známější než nepoměrně větší Balaton v Maďarsku. Ten totiž migranti objevili až letos, kdežto krásy Vítkova a jeho okolí byly migrujícími příslušníky našeho nejrozšířenějšího etnika objeveny již ve středověku, o čemž se účastníci závodu mohli takřka na každém kroku přesvědčit.

Organizace závodu se samozřejmě ujala šéfka oddílu Va Ociánová, která vyřídila u všech možných institucí vše potřebné týkající se legislativních záležitostí a zajistila i spoustu ostatního (od materiálu až po zázemí obou závodů), když její dlouholeté zkušenosti z této činnosti ji pomohly v rozhodování, co je důležité a na co se lze vykašlat. Mapování náročnějšího prostoru Balaton se samozřejmě ujal Irka Ýkorka, mapování Vítkova a stavby obou tratí odchovanec OOP, dnes již krnovský Avel Ychlý, jehož srdce naštěstí stále ještě nenápadně bije pro svůj bývalý mateřský oddíl, který si na něj vždy vzpomene, když mu teče do bot. Obvyklý studenější start příprav byl v závěrečných fázích dohnán horečnatým závěrečným spěchem, takže určeného sluncem zalitého a mírným větrem ovanutého sobotního dne se účastníci závodu mohli sejít na břehu Balatonu, kde již pořadatelé od časného rána rozháněli svými přípravami na závod mlžný opar nad vodní hladinou.

Určitou kuriozitou, které jsme si nemohli nevšimnout, bylo to, že nápisy na mapě Balaton byly uvedeny v maďarštině, což nás samozřejmě překvapilo a zaujalo. Vysvětlení nám podal sám stavitel tratí, který konečnou podobu map a tisk zajišťoval. Údajně to způsobil automatický překladač v OCAdu, který po editaci názvu mapy BALATON automaticky do maďarštiny přeložil již předtím vložený český text. Nedalo se s tím nic dělat, asi se jedná o skrytou vadu programu OCAD a softwaroví inženýři by se na to měli zaměřit. Dalšími možnými vysvětleními je řádění tiskařského šotka při tisku map (pokud se nemýlíme, jednalo se o tiskárnu NORD) anebo infikace novým celosvětově rozšířeným virem neznámých hackerů zvaný Hungárošviroš.

Dopolední závod middle probíhal v prostoru s dosud intenzivní těžbou dřeva nebo krátce po ní, přesto se staviteli podařilo využít jeho lepších částí (i když hustníkům a pasekám se úplně vyhnout nedalo) a připravit pro závodníky zajímavé, i když podle jejich vyjádření náročné tratě, kde se asi úplně bez chyb jít nedalo. Přesto jsme zaznamenali nemálo pochvalných reakcí. Již startovní koridor a pěšina na mapový start naznačovaly, čemu se závodníci v lese určitě nevyhnou. Nervózně podupávající závodníci očekávající start 00 byli pořadateli vyzvání k vydupávání startovního koridoru, nacházejícího se ve vysoké trávě na kraji lesa, takže tato jinak zbytečně vydávaná energie byla tentokrát efektivně využita ve prospěch celku.

Po závodě se podařilo ještě nějakou dobu udržet závodníky, aby se moc necamrali po městě, v kempu u Balatonu, kde ke spokojenosti jeho majitele zcela vyjedli restauraci, zatímco pořadatelé se rychle přesunuli na druhý poločas do Vítkova. Shromaždiště odpoledního sprintu bylo v areálu školy, kde se však muselo na poslední chvíli trochu zaimprovizovat. Původní vstřícně se vyvíjející spolupráce mezi školou a oddílem uvadla poté, když paní ředitelka těsně před závodem sdělila, že chce zaplatit za každého účastníka akce částku vyšší, než činilo nejvyšší startovné, čímž by finanční zhodnocení této akce skočilo výrazně v červených číslech. Nakonec se podařilo zruinování oddílu odvrátit a docílit snížení požadované částky, to ovšem na úkor ochlazení vztahů, což mělo za následek poskytnutí pouze penza původně slíbeného komfortu.

Největším problémem vítkovského závodu byla ovšem uhlídatelnost kontrol v městských zákoutích i otevřenějším prostoru. Z počtu žáků školy původně přislíbených na hlídání kontrol nedorazil ani jeden, ale naštěstí jsou v oddíle OOP mistři improvizace, a tak i tato svízel byla na poslední chvíli zvládnuta. Do hlídání kontrol byli zapojeni i místní obyvatelé, kteří již mají geneticky zakódováno neustále si hlídat své věci, takže k žádné materiální újmě nakonec nedošlo. Někteří příslušníci místního etnika byli z nezvyklé činnosti probíhající v jejich městě tak zkoprnělí, že byli využiti i k umístění modrobílých fáborků při cestě na start.

Z ohlasu účastníků pak víme, že stejně jako dopolední závod se líbil i ten odpolední, vše důležité klapalo, jak mělo a některé drobné pihy na kráse se lehce ztratily v tom pozitivnějším. Pochval jsme zaznamenali podstatně více než brblání a kritiky, takže i pořadatelé mohli být se svým dílem spokojeni. Z nich jsme se již zmínili o šéfce Vě, která byla všude viditelná a slyšitelná a měla vše pod neustálou přísnou kontrolou. Všude, kam vlítla, nastal okamžitě řád a pořádek, bez ohledu na to, zda tam byl či nebyl už předtím. Dvorní stavitel tratí závodů OOP Avel odvedl jako vždy výbornou práci nejen postavením kvalitních tratí, ale i finalizací map a perfektní přípravou podkladů pro roznos kontrol.  Zanedbání rodinných a otcovských povinností v posledním měsíci před závodem mu vyneslo žlutou kartu, takže si bude muset hodně dávat pozor, aby se mu nezačaly hromadit. Mapař Ura odvedl taky dobrou práci, terén Balatonu byl složitý a usilovnou lesnickou práci se mu měnil takřka pod rukama. Jako posledním z kvarteta pilířů tohoto závodu byl zkušený a spolehlivý Ilan Inčík, který svými dlouhými prsty ovládal nejen klávesové nástroje tohoto orchestru ale i post hlavního rozhodčího.

Z ostatních pořadatelů, pro nás ze Smoke Signals již bezejmenných, ale bez kterých by to samozřejmě nešlo, nás nejvíce zaujal regulovčík dopravy při vjezdu do areálu školního dvora. Protože tamní parkovací místa byla již obsazena, ujal se iniciativně regulace, aby dalším přijíždějícím zamezil zbytečnou cestu do dvora a posílal je na jiná parkoviště. V blízkosti tohoto vjezdu pak došlo k incidentu, kdy špatně umístěnou dopravní značkou se snažil na jiné místo přesunout, jak jsme se z policejních záznamů dověděli, jistý R.K. z H.B., toho času závodník VRB. Tento čin však neunikl bdělému zraku dopravu usměrňujícího B.Š. z OOP, jenž vybaven zkušenostmi získanými z dřívějšího působení v PS-VB  přiměl pachatele, aby se sám naprášil PČR. Ta posléze s nasazením všech dostupných technických prostředků dorazila na místo, operativně zasáhla a případ bez použití donucovacích prostředků vyřešila. Díky tomu si výše uvedený R.K. zvýšil na Vítkovsku svou popularitu, protože událost byla uvedena na titulní stránce nejčtenějšího vítkovského bulvárního deníku „Vítkovské rozhledy“ v nejčtenější rubrice „Raději bychom netiskli“. Pondělní číslo pak bylo okamžitě rozebráno, což překvapilo i nás, žurnalisty z amerického středozápadu.

Přes tuto dramatickou událost můžeme z našeho pohledu hodnotit dvojzávod jako akci velice úspěšnou. Myslíme, že si sami organizátoři ani neuvědomili, že celé jejich snažení o uspořádání kvalitních závodů podvědomě směřovalo k jedinému cíli. Připravit takové závody, aby všichni účastníci byli s jejich úrovní spokojeni a aby žádný z oddílů MSK neměl důvod odejít do jiné oblasti.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (31)

Na Klepáčově jim to soupeři pěkně naklepali.

MČR na klasické trati patří každoročně k top vrcholům orientační sezony a nejinak tomu bylo i letos. Rozlehlé zalesněné prostory v oblasti sedla Skřítek, které patří k nejatraktivnější části nejvyššího moravského pohoří Jeseníků, se postaraly o to, že zájem závodníků byl nebývale velký. Pro oddíl OOP měl tento závod navíc i jistou nostalgickou příchuť, neboť se běžel na jejich historicky zmapovaných prostorách (Skřítek, Rabštejn), které však tento oddíl již není s to obhospodařovat, a proto je poskytl pořadatelům ze Šumperka. Jako shromaždiště posloužilo úzké údolí lyžařského areálu Klepáčov zašité pod silnicí směřující z již zmíněného Skřítku do již zmíněného Šumperka.

Výprava OOP se sestávala z pouhých čtyř členů veteránských kategorií a jejím nevysloveným cílem bylo aspoň nějaké to finále A. Ovšem v sobotním kvalifikačním závodě byli z Klepáčova pravděpodobně až přespříliš vyklepaní, že se to ani jednomu z nich nepodařilo. Va Ociánová startovala v silné kategorii D45 a dosáhla pouze na místo 25/40. Neudělala sice žádnou významnou chybu, ale pomalejším během se do první poloviny výsledkové listiny prostě nevešla. Ani  Ída Ájková, která ve své oblasti nemá v D55 takřka žádnou konkurenci, na své republikové soupeřky nestačila a doběhla 20/24. V H60 měl sice Iloš Ychlý papírové předpoklady se do finále A dostat, ale ty pravděpodobně silně zvlhly a rozmočily se již při deštivé cestě na závod (i když přímo na místě naštěstí nepršelo a počasí bylo podzimně přívětivé). Od první do páté kontroly – co kontrola, to problém. Postup na kontrolu jakž takž dobrý, ale dohledávka mizerná. Hlavně dohledávky kontrol v hustníkových partiích generovaly v jeho mysli přímo vlny zoufalství. Ze 14 minutové ztráty na vítěze se rekrutovalo 13 minut právě na prvních pěti kontrolách. Hned po doběhu na nelichotivém 24/38 si ale mohl vyzkoušet připravenost pořadatelů poskytnout první pomoc, když si nechal ošetřit a zašít tržnou ránu na ruce způsobenou nekontrolovaným pádem v hustníku. Lékař byl zručný a asistentka velmi dobře vyškolená, protože aplikované anestetikum v podobě tuzemského rumu bylo účinné. Pořadatelům proto za zajištění zdravotní pohotovosti patří bezesporu pochvala, což ovšem neměnilo nic na tom, že si Iloš mohl tento závod s úspěchem zařadit na přední místo do sbírky svých zkažených závodů. Taky Řeťa Evčík se moc nevyznamenal, v H65 skončil až 28/34, když zcela nezvládl úvodní kontrolu, což ho stálo umístění ve šťastnější první polovině startovního pole.

V nedělním dopoledni čekaly tedy na závodníky OOP pouze finálové závody B, na kterých si mohli alespoň vnitřně napravit svou pošramocenou pověst. Naštěstí se jim dařilo podstatně lépe než v sobotní kvalifikaci, i když je nutno přiznat, že ti nejlepší již běželi jiný závod, tedy finále A.  Va doběhla těsně druhá (2/18), když v první polovině závodu vedla a o prvenství ji připravila jen minutová chyba na jedné z kontrol. U Ídy těch chyb bylo více, takže z toho bylo umístění jen 5/11. Iloš se pravděpodobně zdravě naštval a doběhl na prvním místě s více než pětiminutový náskokem způsobem start – cíl, když průběžnou první pozici v průběhu celého závodu neopustil. A i Řeťa musel být se svým umístěním spokojený, i když jeho spokojenosti mohla být mírně zkalena tím, že ho od druhého místa dělila pouze jedna vteřina, kterou promarnil na doběhu od sběrky do cíle.

Výsledky z nedělních závodů pomohly tedy alespoň trochu vynahradit sobotní neúspěch, i když zas tak moc velkou slávu to neznamená, spíš pocit jednookých mezi slepými.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (30)

Závěr léta pod Zlámaným mostkem.

Protože loňského závodu v Borové u Bolatic se žádný reportér našeho časopisu z dnes již neznámých důvodů nezúčastnil, nemohli jsme vynechat letošní reprízu. Zatímco loňský middle se běžel na revidovaném útržku bývalé mapy Smíšená zvíci pohlednicového formátu, pro letošní rok mapaři pořadatelů přidali další díl, čímž mapovaný prostor zvětšili do té míry, že se dal již použít i pro klasický závod regionálního formátu. Les zatím o pár centimetrů povyrostl, a protože byly přidány spíše jeho průběžnější pasáže, mohli si účastníci závodu pěkně poběhat v příjemném pozdně letním počasí, které hrálo pořadatelům do karet, takže jen málokdo ze zúčastněných mohl tvrdit, že závod na mapě Pod Zlámaným mostkem stál za zlámanou grešli.

Členové oddílu OOP využili příležitost zazávodit si kousek od Opavy jen částečně, takže na startu jsme mohli vidět spíše jen pravidelné účastníky oblastních závodů doplněné tentokráte i o kompletní rodinu Etráškovou, která dorazila na shromaždiště svým obvyklým husím pochodem. A protože si matka Enka vytáhla kratší sirku, mohl se otec Artin alespoň na chvíli zbavit společnosti svých stálou pozornost si vyžadujících dračic a vyrazit do lesa na P3.  Z toho, že vybojoval v této kategorii pěkné druhé místo lze usoudit, že jeho závodní duch měl jasně navrch nad pocitem radosti z právě nabyté svobody a svůj pobyt v lese se nijak nesnažil účelově prodloužit.  Jen o místo za ním doběhla Va Hrabicová, která tentokráte přenechala pozici vodiče v kategorii HDR své dceři Etře. Ta se svou nejmenší ratolestí porazila v oddílovém souboji Etráškovic svitu, která si z toho ovšem vůbec nic nedělala a po závodě exhibovala na pískovišti dětského hřiště v areálu shromaždiště, když holky svlečeny jen do kalhotek vytrvale předváděly zahrabávací hry nacvičené při letošním pobytu u moře.

Ostatní členové oddílu OOP zažili ve svých veteránských kategoriích opět medailové žně, ovšem teprve konfrontace se závodníky jiných krajů příští týden na MČR ukáže jejich skutečnou výkonnost. V D55 měla Ída Ájková jen jednu soupeřku, se kterou si poradila, v H45 doběhl Iloš na třetím místě, když na omladinu ve své kategorii už rychlostně nestačí, nemluvě o chybách na první a druhé kontrole a v H65 měli hoši na bedně dokonce přesilovku, když Řeťa vyhrál a Osan skončil třetí. Uvidíme, zda potvrdí své ambice i za týden v Klepáčově, kde v nesrovnatelně větší konkurenci závodníků z celé republiky by bylo úspěchem již postoupení do finále A.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (29)

Na Tesáku jsme zuby cenit nemuseli.

Redaktoři časopisu Smoke Signals bohužel nezachytili začátek podzimní sezony 2015 a zcela prošvihli závěrečný béčkový dvojzávod pořádný Hanáky. Své reportéry vyslali do terénu až při kalendářně prvním oblastním závodě podzimního žebříčku, který se konal v již známém zákoutí zalesněných a přírodními zajímavostmi nabitých Hostýnských vrchů, kde zdaleka viditelný vrch Hostýn se svou dominantou Bazilikou Nanebezvzetí  Panny Marie byl určitě výborným orientačním bodem pro přijíždějící závodníky, v blízkosti turistického a lyžařského centra Na Tesáku. Okolní krajina prohřátá slunečními paprsky končícího léta připadala účastníkům tří moravských oblastí mnohem mírumilovnější než samotný název tohoto místa, ovšem terén nebyl zdaleka tak přívětivý, jak se na první pohled na zakulacené kopečky zdálo, což potvrzovala i převýšení u jednotlivých tratí.

Oddíl OOP se zúčastnil tohoto závodu v počtu pouhých osmi členů, což pravděpodobně značí, že někteří se ještě nestačili probrat z letního lenošení. Je potěšitelné, že mezi závodníky jsme po pětiměsíční odmlce způsobené oddílovým trestem za potupně zkažené republikové štafety družstev již zaznamenali Iloše Ychlého, který byl překvapivě přihlášen do kategorie H55C, kterou běžel snad poprvé. Po delším pátrání se nám podařilo vyzvědět, že do vyšší věkové kategorie byl zařazen pro prokazatelně slabou fyzičku. Od nešťastných štafet bylo součástí jeho disciplinárního trestu i to, že namísto běžeckých tréninků musel denně hodinu klečet v rohu oddílové šatny, a to i ve státem uznaných svátcích. To mělo samozřejmě za následek totální ztrátu fyzické výkonnosti. Trest to byl sice tvrdý, ale disciplína se v oddíle udržovat musí. Naštěstí se mu podařilo alespoň částečně obměkčit vedení oddílu a dosáhnout zkrácení původně půlročního dištance tím, že si mohl jeden měsíc nadklečet. Totální ztráta kondice byla u něj pravděpodobně vyvážena zvýšením jeho psychické odolnosti, protože dosažený výkon závodu nebyl překvapivě nijak špatný.

Ale začněme nejdříve od dam. Va Ociánová v poměrně silné konkurenci v D45 získala velmi slušné čtvrté místo z 30 účastnic, což ji stále utvrzuje v tom, že běžecký trénink je pro ni zbytečnou záležitostí, když na to má i bez něj. Stačí, když neudělá žádnou větší mapovou chybu a nějak to dopadne. Ptáme se však, jak dlouho ji to ještě vydrží? Stejnou pozici (4/14) si vybojovala v kategorii D55 i Ída Ájková.  U hochů, kteří byli tentokráte ve velké početní převaze, doběhl v H16 Ilip Ros přesně uprostřed svého startovního pole, což je pro něj obvyklý výsledek, protože díky svým doposavad malým zkušenostem chybuje častěji než špička v jeho kategorii. Jeho otec Etr v H35 skončil 28/41 hlavně díky zakufrováním před druhou kontrolou, když dlouhý postup nezvládl a ocitl se mimo správný směr. Je zajímavé, že stejnou chybu neopakoval při zpáteční cestě, při které zcela bezpečně zvládl postup i dohledávku prodejny burčáku, dovedně zašité na sídlišti v předměstí Bystřice pod Hostýnem. V H55 měl oddíl dva zástupce. Iloš byl po delším období, kdy neběhal, na závod patřičně nažhaven a zároveň k němu přistoupil s velkým respektem. To se mu docela vyplatilo, protože se vyhnul větším chybám a opatrně běžel i z toho důvodu, aby závod vydržel až do konce. Odměnou mu bylo umístění 1/30 a opětné zařazení do H45C pro další závody v oblasti. Jeho kolega Onza Rajer měl tentokrát smůlu, při dohledávce druhé kontroly nedohledal, získal cca 8 minut navíc a pro zbytek závodu, místo aby šel jako obvykle „na krev“, ztratil motivaci a doběhl 12/30. V H65 byl Řeťa Evčík určitě spokojený se svým umístěním 6/19, zvláště když Ura Osek, který se nevyhnul svým standardním dvěma úletům, doběhl až 12/19.

Závod proběhl v poměrně komorní atmosféře, nic mimořádného se nestalo, pořadatelé na závěr ocenili vítěze moc pěknými medailemi i věcnými cenami, takže i s ohledem na přívětivé počasí mohli být všichni, až na sem tam nějaké to vosí bodnutí či nedostatek nafty v nádrži pro zpáteční cestu, spokojeni a jak je uvedeno v nadpisu těchto zápisků, nikdo na nikoho zuby cenit nemusel.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (28)

Co se nám tentokráte vyrobilo ve Vrbně.

Sprinty a krátkými tratěmi nabitý kalendář oblastních závodů MSKS si v posledních letech pro tuto svou skladbu závodů vysloužil určitou kritiku. A hleďme, máme tu víceméně ojedinělý klasický závod – a zájem je podprůměrný, necelých 200 účastníků. Že by se moravskoslezským orienťákům, zmlsaným krátkými závody, najednou do těžkého terénu a delších a náročnějších tratí nechtělo? Necháme tuto otázku raději nezodpovězenou, nechceme v naší redakci dělat unáhlené závěry a nikomu nic vyčítat. Jsme naopak rádi, že jsme se po kratší odmlce způsobené pověřením jinými úkoly mohli zase do lesa vrátit a sledovat, jak se těm nebojácnějším v podhůří Jeseníků vedlo.

Tentokrát jsme se rozhodli více se zaměřit na kategorii HDR, která je pro běžné závodníky, kteří si nechodí se svými dětmi či vnoučaty očíhnout před závodem terén, trochu odtažitá a kteří věnují nejmladším závodníkům pozornost pouze v případě, když jim ti haranti překážejí na trati. Ve startovní listině jsme totiž objevili jméno Aňa Etrášková z OOP a nás zajímalo, jaký má tato drobotina přístup k závodu a jaké jsou hlavní motivační faktory, které je přesvědčí, aby se jim vůbec chtělo ploužit po lese. Záhy jsme zjistili, že za jmenovanou      5-letou závodnicí se skrývají i její dvě sestry, a to 7-letá Uzka a 4-letá Ajda. Tyto tři Grácie byly rodiči, kteří si chtěli zaběhnout svůj závod, předány pečlivě vybranému doprovodu s mírnou, ale oprávněnou obavou, zda jim budou vráceny v neporušeném stavu zpět. Už cesta na start byla pro děti rozporuplným zážitkem, protože délka 2,5 km a převýšení 250 m se blíží parametrům zhruba půldenního výletu pro děti této věkové kategorie. Po úporném zdolání sjezdovky a asfaltového traverzu se podařilo dorazit na start právě jednu minutu před odběhnutím posledního závodníka, takže pořadatelé nebyli žádným způsobem omezeni. Ihned po startu se rozhořel urputný boj, která z trojice ponese mapu a která bude mít v držení SI čip. Čip vybojovala Ajda s tím, že podle obtížně uzavřené dohody si ho budou u kontrolek půjčovat, aby je všechny mohly řádně razit. S mapou to bylo horší. Uzka se naštvala, že mapu měla mít ona a ne Aňa, která ji rozhodně uzurpovala pro sebe, a s pláčem se rozběhla do houští, řvoucí, že ji to nebaví, nechtěla tu vůbec jít a že jde hledat maminku. Ostatní dvě sestry odmítaly bez té nejstarší pokračovat v sotva zahájeném závodě, a tak se pár minut čekalo, až Uza vyleze z křoví a uráčí se připojit k ostatním. To vše se stalo ještě před dosažením mapového startu vzdáleného asi 30 m, který jako takový holky vůbec neuspokojil, protože u lampionu nebyla pípající krabička. Po tomto „studeném startu“ nakonec přece jen společně vyrazily na trať s odhodláním najít všechny kontroly a dorazit do cíle. První kontrola byla nalezena poměrně snadno, trojnásobné opípání proběhlo relativně rychle, vždy s dokonalým upevněným esíčkem na prstíku každé z nich. Mezi první a druhou kontrolou došlo ke zranění Ajdy, zakopnutí o větev, pád a odřeninka na ruce, vše bylo náležitě oplakáno.  Mezi druhou a třetí kontrolou nastalo další zdržení, neboť Aňa se vyčuraně přidala k jednomu se soupeřících týmů, sestávajícího se z plakajícího chlapečka a jeho maminky, neboť zjistila, že se pohybují ještě menší rychlostí než oni, což ji samozřejmě více vyhovovalo. Chvíli trvalo, než se podařilo vrátit ji zpět do správné závodní sestavy. Nějaké to čurání nestálo za řeč, ovšem horší bylo, že motivační zásoby potravin se rychle tenčily a před čtvrtou kontrolou jídlo došlo. Po přiznání, že veškeré dostupné rezervy byly spotřebovány, byl vyhlášen hlad. Ten se podařilo z jejich myslí vypudit slíbením brodu přes potok, kterým si podle mapy bylo možno zkrátit trasu. Situace se však vyhrotila, když bylo zjištěno, že jde jen o suchou stružku a žádné brodění nebude. Zásadní chyba mapaře málem rozvrátila celé závodní snažení a hromadné skandování „my chceme brodit“ se dlouho rozléhalo po lese. Před pátou kontrolu, kdy již bylo možno pomalu připravovat tým na blížící se konec závodu, se jako zjevení před dětmi objevila matka Enka, která po odběhnutí svého závodu spěchala naproti se svačinou. To bylo radostí! Děti se zbavovaly těžce vybojovaných propriet, aby měly volné ruce na jídlo. Díky této neočekávané podpoře se nakonec přece jen podařilo zdárně dorazit do cíle. Poslední místo se ztrátou 72 minut na vítěze bylo maximum, kterého šlo dosáhnout.

Ostatní závodníci OOP absolvovali klasickou trať se střídavými úspěchy. Nejjednodušší to měla Ída Ájková, která jak na trati své kategorie H55, tak i na bedně, byla osamocená. Enka v D21 překvapila svým třetím místem (3/5), čímž vyrovnala pozici svého bratra Avla v H21 (KRN), který se ovšem musel vypořádat s poměrně větší konkurencí (3/13).  Omáš Udeček ve stejné kategorii doběhl jedenáctý a z mezičasů je zřejmé, že si párkrát pěkně pobloudil. Přímý švagrovražedný boj proběhl v kategorii P5, kde Artin skončil druhý a o dvě místa předčil svou švagrovou Avku (KRN), která účastí na tomto závodě oslavila ukončení svého šestinedělí. Tím na tomto místě s mírným zpožděním sdělujeme, že v prvním startovním koridoru svého života se objevil orientační běžec třetí generace JAKUB RYCHLÝ (13.5.2015). Blahopřejeme!

Další dva členové OOP si to rozdali v kategorii H65 a Ura Osek (4/8) tentokrát o jedno místo předčil Řeťu, když oba měli problém hlavně s první kontrolou. Na shromaždišti byl po delší době spatřen i Iloš Ychlý, který se však v lese objevil jen jako doprovod HDR. Nepodařilo se nám s určitostí vypátrat, zda příčinou jeho neúčasti na závodech jsou opravdu zdravotní problémy anebo výmluva na ně má jen kamuflovat ještě nevypršený oddílový trest za MČR ve sprintu. Máme však za to, že se tentokrát udělal dobře, že neběžel, neboť vyhnul přímé konfrontaci s Irkem Adačem. Ten opovrhl zvýšeným rankingovým koeficientem 1,02 a pravděpodobně se rozhodl zvýšit si renomé získáním titulu oblastního přeborníka H45 a zároveň ukázat svým soupeřům, jak se dá v této kategorii běhat.

A co ostatní členové OOP, které jsme ve Vrbně neviděli? Předsedkyně Va se na závodech již delší dobu neukázala a snad se můžeme domnívat, že pohnutky, které ji k tomu vedou, jsou závažné. Naposledy byla spatřena na pivních slavnostech s ovázanou rukou. Není zřejmé, zda se jedná o zranění či namožení způsobené jednostrannou zátěží při častém zdvihání sklenic. Podobné akce si nenechává ujít ani Ýkorka, od kterého si OOP po jeho přestupu hodně slibovalo. Tento zkušený borec však dává přednost práci v politice a účastí na všech možných společenských setkáních, takže na sport mu nezbývá čas. Rovněž Ilan Inčík se na závodech v běžeckém vyskytuje jen sporadicky. IT práci má v malíčku, ale raději bychom viděli jeho tvář culící se z mlází po nalezení kontroly než z okýnka u vyčítání čipů. Snad se během letních měsíců členové oddílu dají do stavu, jenž jim umožní dosáhnout výsledků, kterými se budou moci častěji pyšnit alespoň na regionální úrovni.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (27)

Mistrovské sprinty ve Valašské Mezopotámii.

Jedním z významných center moravského etnického regionu Valašska je mimo Vsetín a Rožnov p.R. také přibližně dvacetitisícové město Valašské Meziříčí, sevřené ze dvou stran Vsetínskou a Rožnovskou Bečvou, které ovšem nemůže v žádném ohledu konkurovat starověké Mezopotámii, říši, která ležela, jak jsme se kdysi v dějepise a literatuře učili, mezi řekami Eufratem a Tigridem a stala se před pěti tisíci lety kolébkou kulturní civilizace. Rozdílné postavení obou těchto geograficky podobných míst ve světové historii si zcela jasně uvědomili pořadatelé MČR ve sprintu a umístěním svého závodu do Valašské Mezopotámie se snažili tento její hendikep, v porovnání s její daleko slavnější jmenovkyni, zmínit.

Můžeme považovat za štěstí i za jistou prozřetelnost, že jsme při této velké události opět nechyběli a mohli tak o ní podat přímé svědectví. Naštěstí přitom nechyběli ani členové oddílu OOP, skrze jejichž zápolení tyto podniky obvykle reportujeme, i když tentokráte si alespoň jeden z jejich členů určitě přál, aby tomu tak nebylo a celý svět OB se nedověděl o jeho fatálním selhání.

Ale k tomu se dostaneme podrobněji až později. Nejdříve si připomeňme, jak to ve Valašském Meziříčí vypadalo, a začněme samozřejmě nejdříve sobotou. MČR ve sprintu 2015 přitahovalo zájem všech orienťáků už tím, že si všichni v duchu říkali, co jim ten zpropadený Aljoša a jeho hoši zase vyvedou. A musíme podotknout, že očekávání se naplnila.  Připravili určitě pěkné závody, kde skoro vše muselo dokonale klapat, protože jinak by v relativně stísněném prostoru nastal zmatek. To, že nenastal, svědčí o tom, že všechno bylo dopředu dopodrobna promyšleno a následně i provedeno. Zmatek do myslí závodníků však pořadatelé vnesli tím, že závodní prostor vylepšili o umělé překážky. Díky zábranám mezi některými budovami byly vytvořeny nástrahy, v jejichž osidlech uvízli mnozí i kvalitní závodníci, ať už zaběhnutím do slepých uliček nebo oražením nesprávných kontrol, které byly rafinovaně umístěny a záludně nabízeny místo těch pravých. Ale MČR je TOP soutěž a její účastníci musí s náročností i s případnými úskoky stavitelů tratí počítat. Je lépe brblat kvůli tomu, že závod byl nějakým způsobem ztížen, než kritizovat, že měl co do obtížnosti parametry oblastňáku a ne mistrovského závodu. I když nutno podotknout, že některé zábrany byly na mapě i v terénu hůře čitelné či pozorovatelné a později startující závodníci byli již doběhnuvšími o situaci na trati průběžně informováni a děšeni.

Za mírně chladného, mírně mrholícího a mírně pofukujícího počasí se k mistrovskému sprintu dostavilo i několik závodníků OOP.  Jejich ambice nebyly nijak vysoké, těšili se z toho, že si dobře zazávodí ve vzrušenější atmosféře, než je obvyklá na závodech nižších soutěží, a která více motivuje i ty, jež mezi špičku nepatří. A hlavně aby si mohli tuto špičku trochu okoukat a zblízka se podívat, co že to obnáší závodění na vyšší úrovni. K závodníkům OOP s většími nadějemi na úspěšné umístění patřila tentokrát jen Va Ociánová, která své ambice potvrdila v D45, kde obsadila velmi pěkné 6. místo jen necelou minutu za bronzem (6/20). Nástrahy tratí si vyzkoušela i rodina Udečkova v kompletní chodící sestavě, z nichž Etra doběhla v kategorii D21C (7/10), Omáš H21C (5/7) a malá Telinka (HDR ). Rovněž rodina Alichů si tuto sváteční příležitost nenechala ujít a zatímco děti, mladší Vana (HDR) i starší Onáš (DH10N), své tratě úspěšně zvládli, mamka Abka nejenže nestihla přijít včas na start, ale patrně rozhozena tímto faktem nebyla dostatečně koncentrována a některé úvodní kontroly neorazila správně.  Taťka Adek se zatím stále zašívá v HDR, ale i jeho čas se osamostatnit snad už brzo přijde. Z pravidelných účastníků žebříčků OB startovali ještě Řeťa v H65 (9/13), který se připravil o lepší umístění sérií dvou po sobě následujících chyb v závěru závodu a Ura H70 (6/7), který si, soudě podle jednoho z mezičasů, musel odskočit na kafe, na toaletu nebo do městského informačního centra, protože jiným způsobem se jeho jedenáctiminutový výpadek nedá zdůvodnit. Onza Rajer si v H55 vedl většinu trati docela dobře (průběžné 5. místo), ale jedno větší zaváhání v závěru ho srazilo až na (10/16).

Nedělní sprintové štafety měly jako vždy svou neopakovatelnou atmosféru. Štafety jsou obecně velice zajímavé hlavně pro diváky, protože se neběží v hendikepu a je možnost sledovat napínavé boje v reálu buď při průběhu shromaždištěm, nebo dokonce, jako v tomto případě, současně i ve virtuálním reálu na velké obrazovce. Oddíl OOP postavil pouze jedinou štafetu, a to DH220, která se poprvé představila v novém složení. Bylo jasné, že je čeká lítý oddílovražedný boj se ZLH, ve kterém pro oba oddíly nebylo důležité umístění, ale hlavně porážka svého rivala. Především OOP mělo v úmyslu získat satisfakci za vteřinovou prohru při posledním vzájemném měření sil. Závod byl od počátku velice dramatický. Na prvním úseku Va Rabicová (OOP) doběhla asi minutu před Ídou (ZLH), i když na diváckém úseku vypadal náskok opticky větší. Na druhé úseku Tanda (ZLH) předběhl Řeťu (OOP) a naopak získal minutu pro svůj oddíl. Třetí úsek, jak se dalo očekávat, byl rozhodující, a v něm Va Ociánová (OOP) získala na Itce čtyřminutový náskok, který už vypadal docela nadějně, i když na 4. úseku za ZLH startoval všehoschopný Omáš. Za OOP měl tedy na závěrečném úseku vše ve svých rukou a nohou IIoš, ale bohužel neměl to v hlavě.  Netušil, že náskok je až tak velký, proto začal přespříliš závodit, dostal se do potřebné běžecké euforie, ve které pouze jednou málem proběhl pro něj špatně rozeznatelnou zátarasou a pouze jednou zbytečně přeběhl přes mostek na druhou stranu Bečvy, ale jinak vše zdánlivě klapalo, jak mělo. Štafetu donesl do cíle dokonce na druhém místě a zkušený komentátor Béďa u mikrofonu hlásil, jako by něco tušil, že ještě je třeba počkat na vyčtení čipu a ověření správnosti ražení. Jaké však nastalo v Ilošově mysli i tváři zděšení, když z tiskárny vylezl proužek papíru s lakonickým textem: chybí kontrola – DISK. Z výrazu jeho obličeje pochopili i statní členové štafety OOP, že něco není v pořádku a že usilovné snažení každého z nich přišlo vniveč. Místo účasti na vyhlášení vítězů je čekalo zkroušené vytroušení se ze shromaždiště a neradostná cesta domů. Viník byl jasný – nezodpovědná kontrola kódů ze strany Iloše, i když byl k tomu před startem nabádán, a podcenění situace, o které jsme psali výše, že v oblasti očekávané farsty mohou být zašitější kontroly a je třeba pečlivě hlídat popisy i kódy. Na celé situaci velmi mrzí to, že Iloš nejenže zkazil svým kamarádům závod, ale připravil oddíl o možnost prezentovat se na stupních vítězů při velké celorepublikové akci ve slušivých tričkách nově založeného Sportovního centra veteránů, které by se tímto dostalo do širšího povědomí orienťácké veřejnosti. Lze předpokládat, že vytýkacímu řízení ze strany SCV nešťastník určitě neujde.

V průběhu nedělních štafet nás zaujala ještě jedna situace, která ostatním pravděpodobně unikla. Komentátor při průběhu jednoho ze závodníků OOP konstatoval, že se jedná o člena oddílu bývalého Ostroje Opava, nyní Slezanu Opava. Chtěli bychom na tomto místě uvést na pravou míru to, že bývalá TJ Ostroj se změnila na TJ Opava (což je bohužel poněkud fádní název) a bývalý Slezan zůstal stejným Slezanem až do dnešní doby. Jak jsme se dověděli od pamětníků, kterých už není mnoho, z těchto dvou v minulosti dominantních opavských oddílů se v průběhu let z různých důvodů odštěpily různé frakce, takže v jednu dobu bylo na Opavsku pět aktivních oddílů (AOP, JAM, KYL, OOP a SOP). V současné době jsou to už jen v podstatě tři aktivní oddíly, když dva bývalé velké kluby Ostroj (dnes TJ Opava) a Slezan zcela převálcovalo AOP, dnes jasně nejsilnější oddíl OB v Opavě, který se v posledních letech úspěšně etabloval pod značkou POBO (Přátelé orientačního běhu Opava).  Oddíl se postupně rozrůstal do stále větších rozměrů výchovou svých vlastních členů i vytváření takových podmínek, že dokázal stáhnout z jiných oddílů závodníky všech perspektivních věkových kategorií. Velikosti oddílu, aktivitě a kvalitě jejich členů zákonitě odpovídají i jejich sportovní úspěchy. Orienťácká veřejnost, a to nejen v Opavě, byla proto překvapená, když na přelomu tohoto roku (navzdory všem pravidlům známým hlavně ve světě byznysu, že úspěšná značka se nemění) vyšlo ve známost, že oddíl AOP rezignoval na „přátelství“, čímž ze značky POBO zůstalo jen OBO. Máme pouze obavy, aby redukce této sportovní značky nepokračovala, protože přes „BO“ už je jen kousek k „O“, kdy už lze jen obtížně rozpoznat, zda se jedná o písmeno nebo o číslici. Tu číslici jim samozřejmě nikdo z jejich sportovních kolegů ani z naší redakce nepřeje. Doufáme taky, že v úspěšně rozvíjející se firmě NORD, která personálně, technicky, organizačně i finančně stojí za oddílem AOP, nebudou postupovat stejným způsobem jako v oddíle, a že se z ní nestane firma ORD.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (26)

Visalaje 
Když účastníci moravských „béček“ dorazili do známého beskydského rekreačního střediska na Visalaji, museli podezřívat pořadatele tohoto podniku, že mají techtle se samotnou Matkou přírodou anebo přinejmenším se svatým Petrem. Přivítalo je totiž nádherné pozdně jarní počasí s příjemně hřejícími slunečními paprsky, navíc spojené s kouzelnými scenériemi zalesněných beskydských hřebenů a kopců, které nabízely úchvatné a uklidňující pohledy na takřka nepřerušované plochy zeleně mnoha odstínů a tónů. Přímo proti středisku se hrdě vyjímal nejvyšší kopec Beskyd, Lysá hora, který se usilovně snažil strhávat pohledy všech užaslých diváků hlavně svým směrem. Na druhé straně pohled na hotelový komplex, v jehož areálu se nacházelo centrum závodu, a který poskytoval stravovací i ubytovací servis pro závodníky, dokazoval, že se v tomto úžasném koutu Beskyd zhruba od třetihor mnoho nezměnilo. Pamětníci, kteří se účastnili závodů před deseti lety i starší pamětníci, kteří se zúčastnili závodů před 20 lety, nalezli rozlehlou budovu a službukonající personál v původním retro stavu. Zvlášť obsluha v restauraci stojí za povšimnutí. Její nejvýraznější postavou byla sušinka v hokejovém dresu s legendární 68 na zádech, který se nechal oslovovat jak jinak než Jardo, a který zmateně pobíhal po lokále a terase a vnášel zmatky do řad nepřátel. Těmi byli návštěvníci lokálu hlavně pro druhého číšníka, který navzdory své hromotlucké postavě, která obvykle předznamenává klidnou a rozvážnou povahu svého majitele, byl nervózní z toho, že mu tam chodili lidi, něco chtěli a tím ho nutili k práci. Jeho nervozita kulminovala hlavně v momentech, když zákazníci měli přesilovku, tzn., že jich bylo více než obsluhujícího personálu. Když se po sobotním závodě utvořila v restauraci fronta žíznivých a hladových závodníků, snažil se ji hromotluk redukovat nikoli zvýšeným úsilím, ale naopak svou liknavostí, protože rychlost obsluhy daná jedním natočeným pivem za 3 minuty vydrželi jen ti nejtrpělivější. Na zdůvodnění zavření kuchyně v 19 h, údajně pro únavu kuchařek, si pak smlsli hlavně o jídlo marně žadonící hosté, kteří se svou váhavostí odsoudili k hladovění.
Závodníci OOP se dostavili k těmto závodům v nebývale vysokém počtu. Využili možnosti ubytování v hotelu, což jim zvýšilo pohodlí celého závodního víkendu a poskytlo příležitost k utužení týmu při odpolední vycházce či večerním posezení. Dalším důvodem bylo oficiální zahájení činnosti Sportovního centra veteránů, které se vytvořilo při tomto oddíle na počátku roku a tímto shromážděním definitivně vystoupilo z ilegality. U tohoto svým způsobem nového fenoménu bychom se rádi zdrželi. Sportovní centrum veteránů (SCV) se zrodilo v podstatě spontánně a je docela podivuhodné, že v zemi s tak vyspělou tradicí orientačního běhu trvalo tak dlouho, než někoho napadlo zaplnit, podle našeho názoru, poslední bílé místo na mapě možných činností sportu zvaného orientační běh. Již při posledních závodech se členové oddílu OOP veteránského věku začali objevovat v nových tričkách nesoucí logo SCV, která vzbudila zaslouženou pozornost ostatních závodníků. Abychom předešli zbytečným dohadům a uspokojili zvědavost našich čtenářů, pokusili jsme se získat co nejvíce informací o tomto sdružení, které v dějinách i v přítomnosti orientačního běhu u nás, a možná i ve světě, nemá obdoby, a poodhalit pohnutky, které vedly k jejímu založení. Veteráni OOP si totiž uvědomili, že mladí orientační běžci se po opuštění různých sportovních center mládeže již nemají k čemu upnout, protože účast v závodech žebříčků E, A i nižších anebo působení v různých reprezentačních výběrech již není v dnešní době tak motivující a atraktivní jako dříve. A tu se objevuje nabídka, že mladý frustrovaný sportovec po překonání několika nezáživných let v kategorii HD 21 má před sebou perspektivu dospět do vrcholového stadia svých sportovních snů, a to do SCV. Stručně napsáno, jedná se o volné a otevřené sdružení závodníků OB veteránského věku, založené při OOP, ovšem přesahující tento oddíl, což znamená, že se do něj může přihlásit i člen kteréhokoliv jiného oddílu. Na jiném místě jsou již zveřejněny Stanovy SCV, aby se každý mohl přesvědčit, jak silná je myšlenka i vize tohoto počinu.
Je ovšem nutné se zmínit i o sportovní náplni tohoto víkendu. Sobotní klasický závod proběhl v těžkém horském terénu, který byl složen z pasáží krásného průběžného lesa a z pasáží hlubokých svažitých údolí. Podle názoru některých závodníků neměl ani tak charakter klasického závodu (alespoň jeden dlouhý postup na trati), ale spíše prodlouženého middlu. Je ovšem jasné, že mnohým dal i tak dost zabrat, převýšení tratí bylo nezanedbatelné a traverzy ve svazích dlouhé. Přehled výsledků závodníků OOP začneme u Telinky Udečkové, která ve svých 4 letech a za dohledu nesoucí se sestry Dinky statečně absolvovala HDR. V kategorii příchozích bojovaly sestry Eciánové, z nichž ta starší Anda (32/52) lehce předběhla mladší Erču (35/52). Va Rabicová ve stejné kategorii zaznamenala překvapivě velmi dobré umístění (6/52), což je před blížícími se štafetami velmi slibné. V H65B zaběhl Řeťa průměrně (8/13), takže pro Vu Ociánovou (D45B) nebylo problémem ho na totožné trati porazit (a stejně tak i Tandu, t.č. ZLH). Pro Lina (H45C) byla trať velice vyčerpávající a úspěchem pro něj bylo, že ji celou dokončil. Naopak Omáš Udeček, ač lehce zraněn, zaběhl trať 8 km H21C s dobrým umístěním 7/10. Ura Osek (H70) skončil těsně za bednou, když její atakování mu překazila jedna neúspěšná kontrola. V H55B startoval pouze Onza Rajer, když Iloš dal přednost klidu svým stále zlobícím zádům, a vynechání jedné kontroly (ztráta osmi minut), ho odsunulo až na pozici 12/18.
Odpoledne po náročném závodě využili někteří členové oddílu OOP k odpočinku, jiní ke sledování hokeje či vycházce na nedaleký Bílý kříž, aby se v podvečer sešli k již zmíněnému shromáždění členů SCV. Na něm byl mimo jiné slavnostně přivítán do života nový potenciální člen SCV (je vidět, s jakou perspektivou se zde pracuje), narozen předevčírem. Díky svému jménu Jakub (anglicky James) byl na dálku pokřtěn irskou whisky Jameson. Jeho vítání do života pokračovalo až do pozdních nočních hodin za aktivní pomoci kamarádů i z jiných oddílů (KRN, ZLH, OOL, SBR a možná i dalších), takže někteří znají závěr akce jen z vyprávění. Legenda českého orientačního běhu Brko, který tuto akci vystihl slovy svědčícími o dokonalé znalosti Beskyd – večer Bumbálka, ráno Třeštík – se určitě nemýlil.
Nedělní závod na krátké trati probíhal za již chladnějšího počasí, ale shovívavé mraky na obloze spíše jen hrozily svým vodním potenciálem, než aby ho zhmotnily v dešťovou nadílku. Podle dosažených časů byla krátká trať v některých kategoriích až příliš krátká, ale na to si nikdo nestěžoval, což by bylo pravděpodobnější spíše v opačném případě. Stručný přehled výsledků OOP: Telinka opět v HDR, Anda D35C (12/14), Va D45B se polepšila na 5/12, Omáš H21C (9/11), Lin H45C (14/15), Onza H55B taky zlepšení na 7/17, Řeťa H65B (6/10) a Ura H70B se naopak oproti včerejšku pohoršil na 6/7.
Z výše uvedeného je vám, vážení čtenáři, určitě zřejmé, že visalajský víkend se po stránce sportovní i společenské vydařil. Někdo byl lepší v tom, druhý v onom, ale každý si kus spokojenosti odtamtud domů určitě odvezl. Můžeme těšit na další závody, a pokud budou mít naši reportéři příležitost na ně zavítat, rádi vás o nich opět zpravíme.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky Joe Cafourka (25)
Pohádka máje v řevu motorek 
První závody ŽB Moravy a Poháru štafet byly uspořádány v oblasti prostorných lesů okolí automotodromu u Brna, která si před lety získala docela velkou popularitu, takže pamětníci se mohli oprávněně těšit na pěkné sportovní požitky. Bohužel tentokrát to v lese nebylo až tak úžasné. Pořadatelé totiž nebyli vpuštěni do nejatraktivnějších míst tohoto prostoru, což způsobilo, že letošní závod byl jen slabším odvarem závodů z let 1997 a 2000. Na rozdíl od testování monopostů F1, které mohli obdivovat účastníci předcházejících pobytů, se po závodní dráze v těsné blízkosti shromaždiště řítily řvoucí motorky všech možných druhů, tvarů a kubatur. V krátkých chvílích relativního klidu od zvukových efektů vydávaných silnými stroji nelenili pořadatelé a starostlivě pouštěli do éteru hlasitou muziku, aby náhodou nedošlo k poklesu adrenalinu v žilách na start se připravujících závodníků.
Cestou k Brnu se většina zúčastněných, mezi které patřila i malá výprava oddílu OOP, musela probojovávat sněhovými vánicemi vytvářející dojem spíše zimního hororu než očekávané pohádky máje. Naštěstí se počasí během dopoledne umoudřilo do té míry, že do lesa se vbíhalo již za probleskujícího sluníčka, i když silné poryvy větru daly pořádně zabrat stavitelům oddílových stanů a donutily je uvažovat o doplnění inventářů o kladiva či sekery, neboť nedbale zatlučené kolíky by v tomto případě v zemi dlouho nevydržely.
Sestava OOP se vešla do jednoho auta, a to ještě doplněného sourozenci Ovotnými, toho času startujícími, jak jsme v minulém článku uvedli, za oddíl ZLH. Horor nejen cestou na závod, ale přímo v závodě, si prožil Iloš v kategorii H55, kam se letos rozhodl v ŽB postoupit, protože tato kategorie na rozdíl od předcházejících let již slibuje kvalitní a v některých případech (doufejme, že jen dočasně) i nedostižné soupeře. Více než se soupeři však měl problémy se závodem samotným. Při zjišťování startovního času mu ujelo na startovce oko o řádek níže. Na start pak sice dorazil v přesně zjištěném čase, což ale ve skutečnosti činilo pětiminutové zpoždění. Než se z tohoto vzpamatoval, měl na první kontrole ztrátu 7 minut. Tu pak ještě vylepšil v dalším průběhu závodu, když se v místě povinného úseku trati v podobě zaškrcené nuly vydal do protisměru, jako by se jednalo o její křížení. Z tohoto pochybení se rekrutovala další pětiminutová ztráta, takže jeho závodní motivace v tomto momentu degradovala až na snahu nebýt úplně poslední, což se mu díky startu Franty Alberta podařilo. Jako úvodní závod v této věkové kategorii to nemohlo dopadnout hůře (18/19). Řeťa v H65 se rovněž nevyvaroval několika chyb, i když ne tak fatálních jako Iloš, takže při svém umístění 9/15 ho mohlo těšit především to, že se dostal před Tandu (ZLH 10/15). Šéfka oddílu Va měla smůlu, protože si v závodě podvrtla nohu a doběhla v D45 jen s velkým sebezapřením a s bolestí ve tváři na 15/19. Výsledky tedy nebyly nic moc. Rovněž vyhlídky na slušné umístění v nedělním štafetovém závodě H165 braly za své s pohledem na kulhající Vu a na soupisky soupeřů, které se blýskaly takovým jmény, že v dané kombinované sestavě na ně štafeta OOP opravdu neměla.
Odpolední a večerní soustředění v pisárecké Kolibě, zpestřené návštěvou brněnských přátel, sice zvýšilo odhodlání na nedělní štafetu, ale po zvážení šancí bylo jasné, že OOP může bojovat o umístění jen se štafetou ZLH. A to pouze v případě, že se na prvních dvou úsecích podaří vytvořit takový náskok, že mladý Omáš Ovotný nedoběhne na posledním úseku zraněnou Vu.
Průběh štafetového závodu H165 naplnil prognózy docela přesně. Čelo závodu přestalo štafetu OOP zajímat na druhém úseku, který sice přebírala poměrně těsně na druhém místě, ale Řeťa neměl šanci tuto pozici oproti mladším a výkonnostně lepším vlčákům z jiných oddílů uhájit. Udržel sice desetiminutový náskok před ZLH, ale bylo jasné, že boj s nimi bude velmi těsný. To se taky potvrdilo při doběhu, kdy kulhající a všechny síly vydávající Va udržela vedení před ZLH až ke sběrce, na které však byla sprintujícím Omášem předstižena. Chybělo pouze 50 metrů, aby se závod dotáhl do šťastnějšího konce. Škoda tedy zmatkování Iloše před sběrkou, kdy chtěl hledat ještě jednu kontrolu, která už tam nebyla (ztráta cca 40 s) a úlet Řeti na jedné z kontrol (cca 5 minut). Přes tento malý neúspěch v boji se štafetou ZLH bylo možno vystoupení OOP považovat za odpovídající jejich současným možnostem se zřetelným potenciálem na zlepšení. Chce to jen vyšší koncentraci na závody a vyvarování se zbytečných chyb.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (24)
2 x NEC NEC NEC 
V titulku dnešního příspěvku jsme použili starý otřepaný rébus (NEC NEC NEC = Třinec), který bylo ovšem nutno vynásobit ještě dvěma, protože závody se v tomto městě běžely dva. Tedy dvakrát Třinec. Konkrétně se jednalo o sprinty, dopolední individuální a odpolední štafetový, přičemž celková suma naběhaných km u závodníků, kteří absolvovali oba závody, se příliš neblížila závodu middle, navíc s několikahodinovou přestávkou a v plochém nenáročném terénu. Z toho vyplývá, že účastníci si užili slunnou jarní sobotu v pohodovém fyzickém zatížení, a protože ani sprintové tratě neoplývaly žádnými velkými nástrahami či oříšky k řešení, ani na mentální přetížení si nikdo stěžovat nemohl. Poklidná atmosféra na shromaždišti na atletickém stadionu nebyla narušena ani tím, že v nedaleké hokejové aréně do sebe bušili domácí hokejisté s Litvínovem, a pouze smutné tváře domácích fandů při odchodu ze zápasu dávaly tušit, jak toto první utkání finálové série dopadlo.
Dopolední sprint byl povětšinou běžák, protože nedaleké sídliště pravděpodobně neskýtalo tolik možností, na kterých by si závodníci mohli vylámat zuby (tedy s výjimkou dlouhého seběhu se schodů). Řešení postupů, pokud se nedalo běžet přímo rovně, se zredukovalo většinou na rozhodnutí, zda zprava či zleva. Přesto se některým závodníkům OOP podařilo i za těchto okolností závod pokazit. Možná že to bylo i tím, že šéfka oddílu vyhlásila dopolední závod jako nominační na odpolední štafety, což vůbec nebylo zainteresovanými bráno na lehkou váhu. Zatímco rodina Eciánů pod tímto tlakem nebyla, neboť měla na odpoledne připravený jiný program, ostatní měli prokázat, jak se dokážou za této situace se sprintovou tratí, kde se každá chybička vymstí, vyrovnat.
Ilip Ros, pro kterého to byl první zahřívací závod v kategorii H16 a možná vůbec první v této sezoně, zatím moc nepřesvědčil, stačilo to jen na umístění 12/14. Určitě se ale rozběhá k lepším výsledkům. Kategorie H21 vypadala na první pohled jako oddílový přebor AOP, protože v první desítce měli plných 6 borců. Omáš Udeček se v této konkurenci umístil 29/32. Ale pozor! Na startu se zatím inkognito objevil bývalý člen oddílu Artin Ecián, který zaběhl docela slušný výsledek 15/32. Pokud do Třince nepřijel jen jako člen rodinného výletu, mohl by si vzpomenout na své více než desetileté působení v oddíle v mládežnických kategoriích a opět se do něj zapojit. Bude ale záležet jen na něm, zda bude mít zájem. V H35 běžel docela slušně Etr Ros, který prokázal svou rychlost dvěma nejlepšími mezičasy a doběhl 13/19. V H45 měl oddíl dokonce trojí zastoupení. Iloš se přiblížil špici ve své kategorii umístěním 3/12, když za prvními dvěma zaostával ve své dřívější přednosti, a to v rychlosti běhu. Bojovnost na trati však v žádném případě neztratil, z nominačních důvodů běžel „na krev“, což zjevně prokázal tím, že jako jediný ze závodníků doběhl s krvácejícím čelem po srážce s osamělým výrazným stromem. Lin doběhl 10/12, ovšem samostatnou pozornost si zaslouží Ilan Inčík svým novátorským přístupem k závodu. Jako nejzkušenější ITman MSKS, který se v roli operatéra Sw pro pořádání OB závodů prezentoval v již mnoha a mnoha desítkách akcí, se tentokrát snažil přimět celou SI techniku, aby akceptovala jeho průběhy kontrolou, aniž by se zdržoval ražením. Po doběhu závodu, který ze studijních důvodů absolvoval zcela bez SI čipu, však zjistil, že výpočetní technika, Sw i SI sada zatím není zatím na takové úrovni, aby byla schopna jeho skvělé nápady absorbovat. Je to úděl géniů a novátorů, kteří jsou vždy o krok před realitou. Své nadprůměrné schopnosti demonstroval následně tím, že po svém doběhu bleskově umravnil program na vyčítání výsledků, se kterým si zoufalí pořadatelé moc nevěděli rady. V kategorii H65 startovali dva borci OOP – zatímco Ura Osek mohl být hrdý na své umístění 2/7, řeťa v cíli zaplakal nad svým omylem, když nepíchl jednu ze svých kontrol. I přes jinou velkou chybu na začátku závodu by si pravděpodobně, nebýt tohoto pochybení, stačil ve své kategorii doběhnout pro vítězství.
V holkách měl oddíl taky svá zastoupení. Dámy Eciánovy se porovnávaly v kategorii P (zatím zkušenost předčila mládí), ve vyrovnaném závodě D35 Va Ociánová doběhla 3/15, když první čtyři se vmístily do jedné minuty. Téměř minutová chyba na jedné z kontrol mrzela a připravila Vu o vítězství. Ída Ájková v D55 problémy neměla, protože s žádnou soupeřkou bojovat nemusela a pro pozici 1/1 jí stačilo dorazit do cíle s bezchybným ražením, což pro zkušenou harcovnici nebylo překážkou.
Bednové umístění ve čtyřech kategoriích nutno označit za oddílový úspěch, a to ještě závodníky čekaly odpolední štafety. Pro dopolední výsledky, dostatečný počet let a prolitou krev byli do štafety DH 190 nominováni: Ída, Ilan, Va a Iloš. Zbývající s výjimkou Ilipa, který se po dopoledni moc necítil, běželi štafetu MIX. Štafetový závod byl zajímavý tím, že jeho mapově nejnáročnější část probíhala na dohledném koupališti a většině závodníků prvních úsekům trochu zamotala hlavu. Přestože další úseky to měly již odkoukané, závod byl zajímavý pro svou přehlednost, jak která štafeta na tom právě je. Nikdo si už nedělal hlavu z toho, že výpočetní technika úplně klekla a výsledky se dávaly dohromady podle doběhových časů. Fair play povědomí závodníků bylo na tak vysoké úrovni, že někteří (HAV) se přiznali, že chybovali, i když je to připravilo o dobré umístění.
Štafeta OOP DH 190 si vybojovala prvenství díky velmi dobrým a zodpovědným výkonům na všech úsecích a hlavně dobrým babám. Závod skvěle rozběhla Ída, která v závěrečném pytlíku setřepala svou soupeřku a Ilanovi předávala s takovým náskokem, že ho jeho pronásledovatel již před sebou neviděl, čehož Ilan využil a lehce, i když těžkým krokem, mu utekl. Svůj náskok během svého úseku ještě navýšil, a když se na třetí úsek postavila Va, která na něm papírově neměla konkurenci, bylo jasné, že se schyluje k dalšímu úspěchu. Iloš na posledním úseku již měl takový náskok, že si ho mohl v pohodě vychutnat jako mapový trénink a jen si hlídat správné kódy. Ani mixáci se v konkurenci neztratili a třetí místo též zaručeně znamená úspěch. Takovou četnost umístění na stupních vítězů už oddíl OOP dlouho nezažil.
Pořadatelé byli sice rozmrzeni nezvládnutím výpočetní techniky, ale naštěstí se nenašel žádný hlasitý kverulant či hnidopich. Nikdo jim nic nevyčítal (stejným způsobem se v závodě chovala i vyčítací jednotka), zvláště když si na závěr závodníky stačili udobřit výbornými buchtami.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (23)
Tam v Karviné … 
Hledám zase temnej kout, kdepak moh bych obejmout jeden den tam v Karviné…… zpívá Yo Yo Band ve své slavné písni Karviná. Temných koutů Karvinska si s touto melodií na rtech mohli do sytosti okusit i orienťáci MSK, kteří v bývalém vojenském prostoru s příznačným názvem Černý les, skrývajícím bývalé raketové odpaliště ruských pershingů chránící nás kdysi před prohnilým kapitalismem, absolvovali první viditelný závod jarního žebříčku. Navzdory potenciální nedůvěře k této spíše industriální než přírodní oblasti s nepříliš valnou pověstí, dorazilo do předměstského hospodského sálku tolik zájemců, že většina z nich musela závidět konzervovaným sardinkám jejich nadměrný postživotní prostor. Venku před hospodou se totiž nikomu pro poměrně chladné počasí pobývat nechtělo.
Z oddílu TJ Opava se na závod vypravilo pouze sedm členů, což je docela málo a i ostatní by se již měli probudit ze zimního spánku. Avšak ještě než se budeme věnovat tomu, jak se OOPákům na černém Ostravsko-Karvinsku dařilo, nelze se vyhnout zmínce o změnách, kterých členstvo oddílu doznalo během zimní závodní přestávky. Naštěstí ztráty, aspoň co do počtu, byly mírně nižší než „nálezy“. Oslabení oddílu představuje údajně dočasný přestup sourozenců Ovotných do oddílu ZLH. Všem bylo jasné, že díky silným rodinným poutům jim tento oddíl není lhostejný, a když se oba v uplynulé sezoně vypracovali k životním výkonům, nemohla tato skutečnost uniknout protřelým a bezskurpulentním lanařům ZLH. Spřádali kolem nich sítě tak dlouho, až v nich oba nebožáci nakonec uvízli. Oddíl OOP je ovšem uvolnil pouze ze zdravotních důvodů. Ke konci sezony nemohlo totiž bystřejším a vnímavějším členům tohoto oddílu uniknout, že hlavně Tanda není ve své kůži. Po pečivém odborném vyšetření se lékařům nezdálo být v pořádku hlavně EKG, jakoby se v záznamech srdeční činnosti objevovala záhadná zdvojení a ozvěny. Teprve po konzultaci s Profesorem Pirkem, přednostou Kliniky kardiovaskulární chirurgie IKEMu, vyšlo najevo, že anomálie jsou způsobeny tím, že jeho srdce bije pro oba dva oddíly. Aby bylo zabráněno dalšímu zhoršování Tandova zdravotního stavu, rozhodla se s těžkým srdcem (v tomto případě se pro jistotu EKG nenechalo provést) jindy tvrdá a neoblomná předsedkyně oddílu oba „staré ostrojáky“ na hostování uvolnit.
Tento úbytek kvality se oddíl snažil eliminovat novým členskými přírůstky, které bychom rádi na tomto místě představili. Mezi nejznámější patří sourozenci Ýkorkovi, kteří se rozhodli po dosažení svých životních jubileí v loňském roce zamyslet se nad svým dosavadním plodným životem a změnit oddíl. O pohnutkách, které je k tomu vedly, si můžeme myslet, mimo jiné, cokoli. Zatímco Ura je všeobecně známým borcem slavné minulosti a nevyzpytatelné přítomnosti, jeho skromná žena Va je spíše plachým orientačním běžcem salónního typu, od které je možno očekávat hlavně zvýšení společensko-kulturní prestiže oddílu. Třetí přírůstkem je úplný nováček v poli orientačních běžců, Etr Ros H35 (otec žáka Ilipa, rovněž loňského nováčka), který pro svou lehkonohost a lehkodechost se určitě po získání základních zkušeností bude rychle prodírat výsledkovými listinami vzhůru a bezostyšně prohánět své soupeře. Posledním v tomto představování, ale určitě ne výkonem a přínosem pro oddíl, je staronový orienťák a výkonný všestranný sportovec Onza Rajer, který se výborně uvedl hned ve svém prvním závodě.
Jak tedy tento první denní jarní závod sezony 2015 pro závodníky OOP dopadl? Začněme hned úspěchem Řeti Evčíka, který ovšem mohli odborníci na veteránské kategorie takřka s jistotou předvídat. Dal o sobě výrazně vědět v pro něj nové kategorii H65, do které právě věkově postoupil a k nelibosti svých soupeřů tak mohl při vyhlášení pohlížet do auditoria přímo z nejvyššího bodu stupně vítězů. V této kategorii je za juniora, a proto se dá předpokládat, že v dalších závodech OŽ ho uvidíme startovat i v H55. Ve středněvěké mužské kategorii H45 startovali dva borci, ovšem s odlišným výsledkem. Zatímco Iloš Ychlý, kterého jako nejstaršího z kategorie poslali do lesa prvního, pravděpodobně proto, aby se na něj nemuselo v cíli dlouho čekat, závod pokazil na jediných dvou trochu těžších kontrolách (7/16 se ztrátou téměř 12 minut na překvapivého vítěze Luboše Baču), nový člen Onza, začal svou působnost v oddíle velmi dobře, a to vybojováním třetího místa (3/16). Oba se seběhli v první polovině závodu a spolu doběhli i do cíle, i když v jeho průběhu šli některé úseky nezávisle na sobě. Tréninkový výpadek Iloše způsobený zdravotními potížemi je znát a bude mít hodně práce, aby se dostal na své obvyklé pozice. Etr Ros v H35 doběhl ve svém prvním žebříčkovém závodě sice až skoro závěru startovního pole, ale neudělal žádnou fatální chybu a je jasné, že jeho posun nahoru možno očekávat postupně s tím, jak si začne s mapou více rozumět. Dva závodníci běželi i v kategorii H21 a oba podali na své možnosti dobré výkony. Pro zdravotní potíže netrénující Artin byl spokojen s umístěním 33/39, Etr Udeček doběhl 27/39, což je pro něj jistě povzbuzující výsledek. Enka v D21 běžela na své současné možnosti (11/14) a je jisté, že i její výkony se budou v průběhu sezony zlepšovat.
K prostoru závodu lze závěrem ve stručnosti poznamenat, že les byl možná lepší, než pesimisté předpokládali a díky ještě neprobuzené vegetaci trnitých šlahounů se dalo běžet skoro všude. Terén byl různorodý profilem, porostem i podkladem, takže postupy nebyly jednotvárné a uznání proto patří pořadatelům, že z toho, co měli k dispozici, vymačkali, co se dalo.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Nabitý závěr závodní sezony2014.

Přestože závěrečný prodloužený víkend závodní sezony 2014 nabídl závodníkům MSK oblasti hned dva závody OŽ, oddíl OOP si ho navíc v jejich mezidobí vyšperkoval oddílovým soustředěním, které vzhledem k připravenému programu a k účasti nováčkům bylo nazváno Malou školou orientačního běhu.
První ze závodů této série, sobotní OŽ ve Fulneku, přivítal své účastníky na shromaždišti v tělocvičně místní devítiletky, což všichni přijali s libostí, neboť byli uchráněni před chladem podzimního rána. Cestou na start by se však závodníci zahřáli i v případě, kdyby vymožeností tělocvičny využít nemohli, protože ta vedla příkrým stoupáním kolem zrenovovaného objektu místního zámku, který sice ještě není přístupný, ale údajně se k tomu už schyluje. Lesní prostor, který začínal hned za zámkem, měl všechny atributy typického příměstského lesa, na který jsou závodníci tohoto regionu zvyklí. Pasáže s dobrou průběžností se střídaly s pasážemi hustníkovými a povětšinou ty průběžné se probíhaly a v těch zarostlejších se hledaly kontroly. Závod nikoho vyloženě nezklamal, některé spíš naopak.
Oddíl OOP měl zastoupení v několika kategoriích a dosažené výsledky lze považovat v některých případech za obvyklé, v jiných zase za docela překvapivé. V dámských kategoriích se moc nedařilo Ence v D21, když obsadila až 11/13; pravděpodobně u ní už letní forma poněkud vyšuměla. V D55 obě Ídy doběhly taky na chvostu této kategorie, ale protože startovaly jen čtyři závodnice, stačilo to i na jedno bednové umístění. U pánů byly výsledky pestřejší. V H14 Ilip kupodivu vystartoval velmi dobře, po dvou kontrolách dokonce vedl, ale v polovině závodu si díky neznalosti pravidel vybral svou nováčkovskou daň, což místo pěkného umístění znamenalo neodvratný DISK. Rodinnou satisfakcí pak můžeme nazvat úspěch jeho otce Etra, který v P2 zaznamenal své první životní vítězství, čím zároveň dospěl ke zjištění, že do této kategorie už nepatří. V H45 startoval z OOP jen Iloš a doběhl až na 4/17, když to po třech minutových chybách na lepší umístění nestačilo. K velkému oddílovému překvapení došlo v H55, kde Řeťa zaběhl svůj sezonní závod s umístěním 3/16 a na hlavu tak porazil nejúspěšnějšího OOPáka letošního roku Tandu, který tentokrát paběrkoval jen s 9/16 místem. Řeťa byl ze svého úspěchu tak překvapený, že na něj ani v časovém limitu celých dvou dnů nestačil odpovídajícím způsobem reagovat. Slíbil však, že velkolepé oslavy na listopadovém oddílovém přeboru veteránů nikoho ze zúčastněných neminou. V H65 pak Osan urval velmi pěkné 2/13 místo a může ho mrzet, že v době, kdy se dostal na průběžné vedoucí postavení, na jedné z kontrol zachyboval. Pro doplnění úspěšných výsledků ostatních členů oddílu nutno uvést krásné umístění Etry Udečkové v P2 (3/17), která po ukončení svých přímých mateřských povinností určitě rozvine svůj skrytý potenciál, a jen o kousek za ní doběhnuvší Vy Rabicové (5/17), u které se naopak předpokládá, že po umírnění svých nepřímých babičkovských povinnosti si svůj standardní potenciál uchová. Nakonec nesmíme zapomenout ani na účast v kategorii HDR (Tella Udečková a Arolína Etlová) a 4/4 místo Agdalény Etlové v D10. Překvapivá účast rodiny Etlových potěšila.
Po závodě se všichni závodníci OOP přesunuli do Mokřinek, kde v ubytovacím středisku U Přisátého klíštěte začínala dvoudenní MŠOB, a kde Artin, který si vzal nad touto akci zodpovědně pod patronát, již připravoval pozdně odpolední tréninkový závod. Ten nejenže vylepšil paměťovými a postřehovými prvky, ale vyhnal všechny až na náhorní plošinu vysoko nad řeku Moravici. Naštěstí se všem podařilo s nástrahami tratě svést úspěšný souboj a ještě před setměním dorazit do cíle. Po večeři pak v restauraci proběhla přednáška pro začínající orienťáky, která byla připravena opět Artinem a doplněna i obrazovými a textovými materiály. Škoda jen, že se do předávání zkušeností nováčkům nezapojili všichni nejzkušenější členové oddílu. Někteří z nich raději svou aktivitu věnovali testování a hodnocení výstupu z čepovacího zařízení tamější restaurace. Po skončení přednášek a navazujících diskusí na témata související s orientačním během se k této činnosti přidali také ostatní dospělí účastníci soustředění, kteří díky své zvídavosti prověřili repertoár restaurace i v oblasti jejího zásobení lihovými nápoji a například poměrně záhy zjistili, že například zásoba Jagermeistera byla ostudně nízká.
Druhý závod MŠOB se následujícího dopoledne uskutečnil v nedalekém městečku, jehož jméno zde uvádět nebudeme, protože v sobě skrývá obrovský potenciál pro velkolepé akce, jako je například závod zimní ligy či MČR ve sprintu. Jako základny bylo využito bydliště jednoho z dlouholetých členů oddílu, velká majestátní vila s krásnou rozlehlou zahradou, kterou se závodníkům nepodařilo ani příliš zpustošit, protože své zaujetí plně věnovali těšení se na připravený spritový závod. O ten se hlavní mírou zasloužil z KRN hostující, ale jakoby vlastní Avel, který je znám tím, že si dá na všem záležet a samozřejmě nezklamal ani v tomto případě. Se zodpovědností jemu vlastní připravil vynikající závod, kde takřka každý postup měl minimálně dvě volby a kde využil či zneužil mnohé ze záludností poskytnutých tamějším terénem. Na trati pak probíhaly líté boje. Podařilo se nám například zachytit situaci, kdy Iloš doběhl před sebou startující Tandu a Osana a chtěl je setřepat tím, že je zavedl do malého kufříku, hledajíc schválně kontrolu o objekt vedle. Mělo to však opačný efekt, díky zdržení je počal dobíhat za nimi startující mladý Omáš Údeček, což vyprovokovalo Iloše ke zrychlení, které však nezvládl. Při postupu na další kontroly si naběhl do stavitelem připravených osidel a místo, aby včas odbočil a vběhl do areálu Gerontologického ústavu, přeběhl odbočku a dostal se až do míst sloužících obyvatelům městečka o jednu věkovou dimenzi starším. Chvíli zmateně bloudil mezi pozůstalými, kteří s pietou postávali u míst posledního odpočinku svých předků. Naštěstí z výrazů jejich tváří brzo pochopil, že tady určitě nikdo z jeho soupeřů neběžel, v tichosti a s projevem úcty k zemřelým se z hřbitova zdekoval a vrátil se do závodu. Ten však už byl pro něj ztracený, a tak si ani moc neužil nejkrásnější závěrečnou parkovou část závodu. V něm zvítězil již zmíněný Údeček, za ním pak skončila odpočatá Va Ociánová, která radostí nad získáním Ilošova skalpu svým vytrénovaným hlasovým projevem vyplašila ptactvo v širokém okolí.
Doběhnuvší závodníci nešetřili chválou směrem k mapaři a staviteli závodu, skromnému Avlovi, na kterém již tradičně stojí všechny stavitelské (v tomto případě i mapovací práce) při oddílových radovánkách, a také k Artinovi, který vše vymyslel a projektově zmanažoval. Díky pohostinnosti paní domu Lanky se většina závodníků přesunula do horního patra vily, kde se jala usilovně plenit zásoby buchet a tlačenky a dokonce ohrožovala i minimální stav záchovné dávky alkoholu pro dvoučlennou rodinu důchodců, která je pevně stanovena v novele zákona o důchodovém zabezpečení obyvatelstva. Škoda jen, že díky náhlé či plánované prchlivosti většiny účastníků závěrečné trachtace, bylo jejím ukončením v podstatě zakončeno celé MŠOB, přestože podzimní počasí úpěnlivě vyzývalo k výletu do okolí. Hlas přírody však vyslyšela pouze minimální skupinka, která absolvovala relaxačně příjemný pochod v zalesněném svahu nad údolím kouzelné řeky Moravice až do Kružberku, kde neodolala pstruhové nabídce ve vyhlášené restauraci Davidova mlýna.
Závěrečný díl prodlouženého víkendu se odehrál poblíž Borové u Bolatic, kde opavský oddíl SOP připravil poslední regionální závod OŽ letošního roku. Zatímco si prezident Zeman na Hradě připravoval medaile a řády pro večerní metalizaci osob, které se svým počínáním zasloužily o lepší svět nebo si svým počínáním zasloužily jeho přízeň, na sluncem zalitém shromaždišti se připravovali borci, kteří se chystali bojovat o medaile maximálně tak perníkové. Závodní prostor zaujímal menší část velkého prostoru bývalé mapy Smíšená, který se pořadatelé odvážili poprvé použít po částečném vzpamatování se z devastace způsobené letitou těžbou dřeva.Velkou část plochy nevelké mapy ještě stále vyplňují rozlehlé oplocenky, zelené barvy je taky nadmíru a pravoúhlých cest jakbysmet, ale nutno přiznat, že pro závod na krátké trati OŽ to bylo ještě možno považovat za stravitelné.
Závodníci OOP si vybojovali v tomto závodě následující pozice. Erča v D14 byla 3/3, Etra v P25 získala opět hezké umístění (4/21) a na Ídu Ájkovou v D55 zbylo tentokrát zasloužené první místo (1/1), když její soupeřky poslední závod již vypustily. Na startu H21 objevil Omáš Údeček, který sice skončil až 18/19, ale to vůbec nevadí. Věříme, že se bude stále posouvat nahoru a bude zdatně sekundovat Artinovi, zvláště když si bude pamatovat, kterou kategorii běží a vezme si na startu správnou mapu. V H45 úplně propadl Iloš (10/17), který převedl svůj nejhorší závod letošního podzimního OŽ. V jeho polovině, když se pohyboval průběžně na třetím místě, si však v úseku, který mu připadal trochu nudný, způsobil sám ztrátu koncentrace tím, že začal konverzovat s míjejícími závodníky. Pak stačilo v tomto nesoustředěném stavu uhnout trochu ze směru, přeběhnout listím zapadanou pěšinu a vyběhnout z mapičky ven. Ztráta bezmála 5 minut je pro něj spravedlivým trestem. Lin-O ve stejné kategorii doběhl 15/17. V H65 potvrdil Osan svou nečekaně oslnivou formu v závěru sezóny a druhý závod po sobě skončil na bedně, tentokráte 3/14.
Tímto souhrnem výsledků z posledního závodu OŽ se nezbývá než rozloučit s oficiální sezónou 2014. Veteránskou část oddílového členstva čeká ještě veteránský přebor, který se uskuteční v horském terénu Jeseníků a je docela možné, že se tam některý z našich reportérů vypraví. Přejeme všem orienťákům a především členům oddílu OOP, který bedlivě sledujeme, příjemný a zasloužený posezónní odpočinek a nabráním nových sil do bojů se soupeři i se sebou samými v další sezóně.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Závodní hybrid v břidlicovém království.

Reportéři časopisu Smoke Signals byli velice překvapeni, když se náhodou stali svědky krajské premiéry nového typu závodu v orientačním běhu, tzv. prodlouženého sprintu (jak byl nazván v rozpise), který si mohli vyzkoušet účastníci nedělního OŽ v Jakartovicích nedaleko Opavy. Původní sprintový závod záhadným způsobem zhybridizoval na prodloužený sprint a měl skutečně charakteristické rysy obou typů závodů, mezi které se vetřel, a to jak sprintu (měřítko mapy 1:5000), tak i middle (délka tratí a dosažené časy). Není divu, že tato nová disciplína spatřila světlo světa v terénu, sice notně oběhaném, ale pro orientačního běžce svou jedinečností přitažlivém, navíc v podání oddílu, který si s psanými i nepsanými usancemi OB těžkou hlavu nedělá. Je zajímavé, že když loni žádal oddíl OOP sportovně-technickou komisi MSKS o výjimku, aby na mapě stejného měřítka mohl uspořádat noční závod prostoru Opavské sopky, která je velmi jemnými terénními detaily podobná jakartovickému terénu, nebylo mu to povoleno. A hle, nyní již to šlo. Tehdy neústupná STK tentokrát ustoupila tlaku silného oddílu, anebo možná ani moc netuší, co se jí v oblasti děje.
Mnoho závodníků naštěstí tuto nesrovnalost nijak nevnímalo, anebo jim to nevadilo, protože jim šlo především o to, aby si dobře zazávodili. K tomu měli docela dobré podmínky – hezké slunečné počasí (až na ten silný vítr), pěkné zázemí (to však bylo vykoupeno dlouhou cestou na start, ale vše nelze chtít dokonalé) i zajímavé tratě v exkluzivním terénu vytvarovaném kutáním břidlicové horniny a podobnou bohulibou činností.
Oddíl OOP byl v Jakartovicích zastoupen hned dvěma rodinnými klany, kromě Etrášků totiž dorazila i kompletní rodina Rosů. Zatímco malé Etrášice standardně brečely, aby nemusely do lesa, malá Netka Rosová usedavě plakala, protože pro nevídaný zájem o HDR byla tato kategorie včetně všech vakantů v rychlosti vybílena, čímž se na váhavé nedostalo. Vše vyřešil pro zranění nestartující Artin, který se za asistence Ničky vydal do lesa se všemi sportu i nesportuchtivými pindulkami. Ty však po chvíli zapomněly na hledání kontrol a jaly se těžit zbylou břidlici, což ocenil zvláště Artin, který byl spatřen vraceje se z lesa obtěžkán nejen unavenými jedinci, ale i batohem plným vytěžené horniny. Doufáme jen, že množství z prostoru vyneseného materiálu nezapříčiní nutnost okamžité revize mapy.
Zbývající členové oddílu se závodem zabývali většinou zodpovědněji než tito nezletilci. V kategorii příchozích jsme měli hned tři zástupce – zatímco dámy Ecošky zdolaly trať ve svátečním tempu, novic Etr Ros ve svém prvním životním závodě ukázal, že bude pro oddíl přínosem, neboť svým umístěním 7/32 velmi mile překvapil. Není těžké předpovědět, že jeho výkonnost půjde strmě nahoru. Mladý Ilip se v H14 umístil taky dobře (5/11), o lepší pozici ho opět připravily chyby na prvních dvou kontrolách. Ale nelze nic vyčítat, snaha tu je a zkušenosti postupně přijdou. Enka v D21 běžela jako obvykle bez větších chyb a rovnoměrným výkonem si doběhla pro 6/16. Zástupci vetošských kategorií se dohrabali dokonce k medailovým umístěním, Iloš v H45 ochutnal bronzovou perníkovou medaili za 3/21, když ještě na předposlední kontrole lehce vedl, ale závěrečnou zbrklostí opět udělal radost svým soupeřům. Lin-O doběhl ve stejné kategorii 16/21. Hodnocení můžeme uzavřít perníkovou Ídou Ájkovou, která ve své kategorii D55 skončila na stejném stupínku jako Iloš (3/3).

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enemdym),
Nevada, USA

Sprint v řečišti, aneb když to při orienťáku cáká.

Okolí říčky Morávky u vesnice Nižní Lhoty, nacházející se nedaleko Frýdku-Místku v těsné blízkosti industriálních Nošovic, ale přece jen na tak blízký dohled beskydských kopců, že nám dovoluje nazvat tuto oblast Podbeskydím, přivítalo závodníky oblastního žebříčku trochu studenějším počasím, než bylo meteorology slibované babí léto. Chladnost rána byla navíc podporována hustou oblačností, přísně cenzurující jakýkoliv pokus o sluneční svit, ale na první dekádu října to ještě přece jen ušlo.

Název mapy Řečiště Morávky mohl některé závodníky trochu vyděsit či odradit, ale na druhou stranu jiné i přilákat, což byl případ Ilana Inčíka z OOP, který jako bývalý vodák přijel na závod na motorce se složeným nafukovacím člunem ukrytým v útrobách brašen svého stroje, chtěje tak využít svých pádlovacích dovedností při předpokládaném překonávání řeky. To však nakonec pořadatelé zakázali s ohledem na zvýšený stav vody po předcházejících deštích. Ze stejného důvodu vzalo za své i několik kontrol, které se tímto místo na ostrůvcích ocitly pod vodní hladinou. Nedalo se ale nic dělat, šnorchl, jak je známo, k výbavě orienťáka standardně nepatří, i když nějakému tomu brodění se nakonec přece jen vyhnout nešlo.

Oddíl OOP se na tomto provinčním závodě prezentoval nejen již zmíněným zakukleným vodákem Ilanem, ale na poslední léta i nebývalým počtem dvanácti ke startu přihlášených členů, kteří dokonce dorazili v plném počtu, což je určitě potěšitelné a může to nenápadně naznačovat zvyšující se aktivitu oddílu. A to ještě úspěšná veteránská dvojice sourozenců Ovotných si odskočila na závod do sousední Hanácké oblasti, kde si chtěl Tanda v konkurenci lepších soupeřů napravit svou pošramocenou pověst a sebedůvěru po nepříliš úspěšném vystoupení na MČR veteránů.

Ale vraťme se zpět k naší Morávce. Závodní prostor v nejbližším okolí této beskydské říčky nabídl částečně podmáčený terén odpovídající klasickým nivním porostům, převážně zabušeným vší možnou vlhkochtivou vegetací, jejichž bujnost byla dostatečně podporována pravidelným zavlažováním. Pořadatelé dokázali z toho mála, co měli k dispozici, udělat docela slušný sprintový závod oblastní úrovně, kde se chodilo převážně rovně, pokud se ovšem právě neobíhala řeka, a kdo si věřil, že udrží azimut a bez přestání bušil ve správném směru, neměl k úspěchu daleko.

Závodníci OOP se v tomto závodě mohli pochlubit dílčími úspěchy anebo alespoň své současné úrovni odpovídajícími výsledky, které se pořadatelům po počátečních potížích nakonec podařilo dát dohromady, když jejich první verze díky časovému znesouladění startu, cíle a vyčítání příliš neseděly. Ševčíko-Hrabico-Hudečkovic rodina, která se mohla pochlubit svým kompletním složením v počtu šesti osob, obsadila tři startovní kategorie. Nejstarší Řeťa v H55 doběhl (5/8) kousek za svým SOP soupeřem Karlem Jurčákem, což znamená, že běžel docela dobře. Nejmladší Tellinka s neuvěřitelným registračním číslem OOP1150 zvládla statečně HDR a nenápadný, již dvojnásobný otec Omáš, skromně se umístivší v P2 na druhém místě, by už měl začít pošilhávat po kategorii H21, ať v ní není Artinovi 5F tak smutno. Oddílová konkurence a výkonnostní růst jsou v tomto případě určitě spojenými nádobami. Další tři členové tohoto rodinného klanu (Va, Etra a nejmladší Dinka) zatím zůstávají v rezervě jako trumfy v oddílovém rukávu a čekají na svou příležitost. Rodina Etrášků se tentokráte dostavila bez svých ratolestí, které odložili na nedaleké chatě, aby se na závod mohli náležitě soustředit. Jejich dosažené výsledky byly díky tomu poměrně chvályhodné – Enka v D21 doběhla 8/16 a Artin v H21 11/20, když jeho dosažený čas/km atakoval stejný výkonnostní parametr vítěze v kategorii H45, což je docela přijatelné porovnání. Nehledě na to, že pouze o příčku před ním doběhl mlaďoch Petr Pospíšil z SOP a dokonce až za ním Jarda Mielec z AOV, a to už je docela hodnotný skalp. I další výsledky závodníků OOP možno považovat za uspokojivé. Va v D35 doběhla těsně za bednou (4/14) a na Ídu v D55 zbylo opět první místo (1/1), protože se jí nedostávalo žádných soupeřek. Ilip v H14 potvrdil svou zálibu ve zdivočelých startech, kterou předvedl i na posledním mapovém tréninku. Jeho dosažený výkon (6/9) negativně ovlivnily pokažené první dvě kontroly. Po zklidnění své mladické startovní horečky půjdou jeho výkony určitě nahoru. V H45 se potkali hned tři závodníci OOP, a to již zmíněny Ilan a zatím ještě nezmínění Iloš a závodník s čínskými kořeny Lin-O. Ilan, zklamaný tím, že si svou vodáckou výzbroj tahal s sebou zbytečně, nakonec závod zkazil kuriózně tím, že si popisy připravil jako společnou vystřihovánku z kategorií H45 a H55, takže nebylo divu, že v polovině závodu mu přestala vyhovovat čísla kontrol, na které doběhl, a chvíli mu trvalo, než zjistil proč. Těžko hádat, jaké pohnutky ho k této ekvilibristice při přípravě popisů vedly a nechceme příliš spekulovat, že to bylo způsobeno několikadenním odloučením od své manželky, které zralý muž kolem padesátky už hůře snáší. Iloš sice skončil o něco lépe (2/12), ale ani jeho výkon nebyl bezchybný. Při doběhu do cílového koridoru, které se nacházelo na fotbalovém hřišti v blízkosti malého vápna, si příliš hleděl toho, aby se nedostal do ofsajdu, zcela přitom zazdil sběrnou kontrolu a z předsběrky se hnal přímo do cíle. Když si to po doběhu s pomocí nápovědy uvědomil, musel se na sběrku vrátit a ztráta s tím spojená představovala skoro přesně ztrátu na vítěze ve své kategorii. I Lin-O doběhl do cíle, jeho zdravotní stav mu však nedovoluje podávat lepší výkony, které by si díky svým zkušenostem zasloužil.

I přes tyto některé peripetie mohli být OOPáci se svými výkony vcelku spokojeni, zvláště pak, když se mezi nimi proslechla zatím utajovaná informace, že redakce časopisu Smoke
Signals připravuje pro nejaktivnější členy velkolepou oddílovou akci. Jedná se o účast na nejmasovějším maratonu světa v New Yorku, kterého se zúčastňuje každoročně 37 tisíc atletů, a která bude ze strany redakce dotovaná zaplacením startovného a letenky (minimálně tam). Výhodou tohoto maratonu je to, že poslední účastníci se dostanou ke startu až v době, kdy první jsou již v cíli, takže pokud si toho pořadatelé nevšimnou, mohou vpředu doběhnuvší závodníci vyběhnout nenápadně do druhého kola a startovat za jedno startovné dvakrát. Naopak nevýhodou je, že díky nesmírné popularitě tohoto závodu jsou běžci, kterých se hlásí mnohonásobně více, než je kapacita závodu, vybíráni na základě loterie. Přejeme tedy všem k NY maratonu přihlásivším se členům oddílu OOP, aby pořadatelé měli při vytahování jejich jmen z osudí pro ně šťastnou ruku, protože když si uvědomíme, že budou točit osudím a tahat z něj lístečky se jmény 37 tisíc krát, musíme uznat, že je to opravdu těžká práce.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Babí léto v Jeseníkách aneb orienťák v houbařském ráji.

První poprázdninový víkend bývá obvykle rezervován pro vyvrcholení ačkových a béčkových celostátních žebříčků, které bylo v letošním roce kupodivu svěřeno moravskému oddílu, a to dokonce jinému než je preferovanému Magnus Orienteering. Tímto šťastlivcem se stal oddíl OOL v čele s velezkušeným a všemi světadíly protřelým Brkem a plejádou jeho vycepovaných oddílových kolegů a kamarádů. Centrum závodu v Suché Rudná, malé vesničce uprostřed jesenických hvozdů, pak připomnělo světu, že oblast zájmů dalšího nestora orientačního běhu, lehce kontraverzního Fíry, není jenom ve vrcholových partiích nejvyšších moravských hor, ale že zasahuje i do teritorií s nižší nadmořskou výškou. Je samozřejmé, že si redakce tak významného časopisu, jakým Smoke Signals každopádně je, nemohla dovolit u toho nebýt a nesledovat, jak si povedou členové oddílu OOP. Většina z nich si letní víkendy zpestřila účastí na vícedenních závodech v ČR i v zahraničí a můžeme být opravdu zvědavi, jak se tato příprava a nové zkušenosti projeví v podzimním závodním období.
Prvním ze tří závodů víkendové akce, jež byla prezentována se pod krycím názvem Haná Orienteering Festival, byl páteční veřejný závod ve sprintu. Mezinárodní „zvuk“ dala závodům HOF především přítomnost velkého množství polských závodníků, kteří se svým specifickým způsobem předvedli už ve zmíněném sprintu, kde měli možná i přesilovku a ani ve zbývajících dnech nebyli k přehlédnutí. I méně bystrému pozorovateli nemohlo totiž ujít, že Poláci mají v průměru podstatně silnější hlasy než česká populace a navíc je používají mnohem častěji, takže i na rozlehlém shromaždišti sobotního a nedělního závodu se polština rozeznívala takovým způsobem, takže české štěbetání ve srovnání s ní znělo snad až příliš zakřiknutě. Z lingvistického hlediska je zajímavé, že oba národy mají své nejfrekventovanější slůvko úplně stejné, takže nehrozí, že by si zvláště v emotivně vypjatějších situacích neporozuměli. Ale vraťme se ke sprintu. Stavitel tratě pro tento závod fikaně využil orientačních objektů sezónního charakteru, které v podobě kotoučů slámy připravili po žních tamní zemědělci a které před jejich unáhleným odvozem do stodol či stohů hlídal v posledního průběhu týdne před závodem sám Fíra. Pokud někdo nenašel lampion u balíku označeného křížkem na mapě, bylo to pouze vinou sdružených sil v podobě svažitého terénu, gravitace a jejich kulatého tvaru. Do této páteční zahřívací legrácky se z oddílu OOP zapojili Va, Řěťa a Iloš, kteří ji absolvovali se střídavými úspěchy. Zatímco Va ve své kategorii zvítězila, nemajíce příliš soupeřek, Iloš se v převaze hlučných polských soupeřů nedokázal dostatečně soustředit, přehlédl jednu ze závěrečných kontrol, což nemohlo skončit jinak než diskvalifikací. A Řeťa, doběhnuvši jen pár vteřin za Ýkorkou, byl, jak jinak, se závodem a svým výkonem spokojený.
Sobotní klasika, to už mělo být jiné kafe. Aby se k jeho konzumaci skupinka závodníků OOP náležitě připravila, odjela i s vítaným vetřelcem Ýkorkou přenocovat na chatu do nedalekého Karlova. Tam se po dobré a syté večeři věnovali především řešení mezioddílových vztahů v jejich městě, plánům a přípravám na realizaci společných sportovních akcí a mnoha dalším důležitým tématům. Díky souběžně probíhajícímu konzumačnímu triatlonu v pořadí disciplín – pivo, víno, vodka – si ráno naštěstí nikdo nic z dohodnutého nepamatoval, takže životy obou oddílů mohou v poklidu běžet dál. Sobotní dopoledne bylo pak využito nejen k okysličení předních mozkových laloků, kde se nachází orientační centrum příslušníků živočišné říše od členovců nahoru, ale také k modelovému nácviku dohledávání kontrol tzv. „štykovací“ metodou, které probíhalo v blízkém lese a jehož výsledkem byly tři plné tašky hub s velkým podílem praváků i jiných kvalitních druhů. Pak už ovšem nezbývalo než vyrazit směrem k Suché Rudné, kam mezitím z domova dorazili i zbývající členové oddílu.
Shromaždiště, vybudované na rozlehlé louce mezi vesničkou a závodním prostorem, poskytovalo závodníkům vše potřebné, počasí bylo dokonalé, takže přítomným závodníkům nezbývalo nic jiného, než se těšit do lesa. A to nejen na sběr kontrol, ale taky na sběr bohaté úrody hub, čehož využívala hlavně kategorie příchozích. Proto komentátor u doběhnuvších účastníků této kategorie hlásil nejen dosažené časy a průběžné pořadí, ale i počty tašek nasbíraných hub. Tratě připravené v náročném horském terénu byly u některých kategorií poněkud degradovány tím, že při případných volbách postupů se jako nejvhodnější variantou povětšinou nabízela obíhačka po cestách, kterých bylo v prostoru bohužel až přespříliš. Z oddílu OOP se sobotního závodu zúčastnila překvapivě i Alichovic rodina, kde obě děti úspěšně zvládly HDR a mamka Abina si zaběhla velice dobře D35 (6/17). V D21C příjemně překvapila Enka svým druhým místem (2/9), naopak Va v D45B se svým umístěním 14/19 asi moc spokojena nebyla, když na dvou kontrolách nechala dohromady okolo 15 minut a Ída v D65B doběhla 3/4. Z mužské části oddílu běžel v H21C Martin docela slušně, když na osmikilometrové trati udržel průměr jen lehce nad 10 min/km. Iloš v H50B spokojený příliš nebyl, protože kromě neobvykle slabé fyzické kondice doplatil i na dvě nevhodné volby postupu, každá s 2-3 minutovou ztrátou, takže umístění 8/22 nebylo nic moc. Řeťa v H60B doběhl 4/9, což ho uspokojilo, ale nejvíce zářil opět Tanda v H65B, kde už má delší dobu předplacené první místo a svým soupeřům dává pravidelně na frak. Následným rozborem příčin horších výkonů Vy a Iloše bylo zjištěno, že složení disciplín večerního triatlonu jim příliš nesvědčilo. Tento závěr podporuje i vítězství Ýkorky v H60B, který se večírku taky aktivně zúčastnil, ale v současné době soustavných oslav svého životního jubilea je natolik vytrénován, že mu večerní konzumace přišla naopak k duhu.
Odpoledne po závodě věnovali borci OOP včetně drobotiny relaxaci v teplé vodě krytého bazénu v Karlové Studánce. Mimo smývání únavy se celou dobu museli intenzivně zabývat tím, aby počet jejich živých dětí před a po koupání byl přibližně stejný. Tuto rovnovážnou bilanci se ze všech sil snažila narušit Uzka, která se sice jako správný neplavec umí výborně potápět, ale s vynořováním si moc starostí nedělá. Sobotní večer byl už podstatně poklidnější než páteční, i když byl neočekávaně zpestřen návštěvou staršího páru německých turistů, rodáků z Valšova u Rýmařova, jimž se Opaváci snažili alespoň nepatrně odčinit trauma z poválečného vyhnání poskytnutím teplé sprchy, která v nedalekém kempu, kde tábořili, již nebyla v provozu. Následný rozbor proběhlé konverzace s cizinci v jazyku blížícím se angličtině, konzumace těžké houbové smaženice spláchnuté lehkým vínem a takřka půlnoční zahnání dovádějícího zvěřince do postelí bylo vše, co se dalo stihnout a tím mohl být tento jejich den považován za ukončený.
Nedělní ráno, co se týká příjemného počasí, si s předcházející sobotou v ničem nezadalo. Na závodníky čekala zkrácená trať v prostoru, kde se střídaly všemi druhy porostů zarostlé pasáže s úseky čistšími, takže se daly očekávat mapově náročné tratě, kterými ostatně stavitelé tratí již v předstihu vyhrožovali. Kromě rychlosti bylo v této situaci důležité zapojit i pečlivé čtení mapy, protože při velkém množství kontrol a nepřehledném terénu se přílišné riskování nemuselo vyplatit. Sourozenci Etráškovi si tentokráte troufli na lepší konkurenci v kategorii B, kde Enka v D21B skončila 6/12 a Artin ve svém premiérovém béčkovém závodě 12/14. Ostatním členům OOP se dařilo lépe než na sobotní klasice. Ída porazila všechny své soupeřky (ještě nedávno nedostižných jmen) a doběhla si pro první místo v D65B, kteréžto jí jasně přísluší i v konečném součtu ŽB za letošní rok. Nedostatečný počet absolvovaných závodů jejich soupeřek nijak nesnižuje její snaživý a vyrovnaný výkon v průběhu celé sezony. To samé platí i pro Tandu v H65B, který vyhrál svou kategorii s velkým náskokem, až se sám sobě nepřestává divit, jak mu to letos jde. Srovnání s vínem je u něj na místě. Ačkoli se řadíme pouze mezi amatérské konzumenty a znalce vína, odhadovali bychom Tandovy výkony asi tak na výběr z hroznů. Taky v nedělním závodě uspěl na výbornou, porazil všechny své české soupeře, když před ním doběhl jen pro žebříček zcela bezvýznamný Polák. V H50B se více dařilo i Ilošovi, který tak svůj rozlučkový závod s H50B před uvažovaným postupem do vyšší věkové kategorie, ve kterém doběhl 2/24, absolvoval se štítem. Do H50B expandují stále mladší a výkonnější soupeři (např. Jiří Hlaváč, ročník 1961, který běžel nedělní závod mimořádně v H21A, porazil v této kategorii i Tomáše Holase či Richarda Klecha), takže tento únik mu nemůže nikdo zazlívat. Řeťa skončil opět v polovině svého startovního pole H60B (6/11) a nemalý úspěch zaznamenal i stařík Irka v H70B, který mimořádně uspěl druhým místem (2/11) po velmi dobrém výkonu hlavně v závěrečné části závodu.
Všem členům OOP přeje redakce hodně úspěchů v dalších podzimních závodech i jiných připravovaných akcích s tématikou orientačního běhu.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Rumcajsový míle

Jeden ze srpnových víkendů hostil prázdninové OB nadšence na tradičním dvoudenním 4-etapovém závodě s pěknými skálo lezeckými pasážemi. Stavitelé oddílu jičínských orienťáků nabídli tratě v bezprostředním okolí hradu Valečova a přilehlých skalních světničkách, přičemž ze čtyř závodů byly do celkového hodnocení počítány tři nejlepší výsledky (přepočtené na body).
Intenzivní zážitek umocnilo v sobotu i počasí, hustý déšť střídalo mrholení, jež bylo vzápětí vystřídáno nesnesitelným pařákem a horkem, aby se mohla posléze od Bezdězu na západní okraj Českého ráje přihnat jedna z nesčetných bouřek. Hromobití mělo i svou bezespornou výhodu – nebylo slyšet vydatné klení závodníků zmateně pobíhajících mezi skalními věžemi, když se náhodou ocitli neplánovaně na jiném skalním bloku a dobytí kontroly na protější skále, vzdušnou čarou jen pár metrů vzdálené, vyžadovalo minimálně tolik odvahy, síly a horolezeckého umu jako letošní dobytí himalájského vrcholu K2 českou expedicí. Temná skalní poustevnická obydlí a jeskyně skýtaly úkryt pro lampiony, a ty osvětleny bleskem šly lépe dohledat, protože přiznejme si – bouřkové temno ve stínu skal v kombinaci s mokrými skly brýlí a špatnou čitelností mapy se stalo důvodem nadávek a neúspěšných dohledávek nejen veteránů, ale i slabozrakých preveteránů.
Nedělní slunečné dvě etapy probíhaly severně od valečovské zříceniny a i ty si vybraly své ouvej – původní obyvatelé lesa, tedy konkrétně sršni, zřejmě nebyli předem varováni a seznámeni s přítomností běžců a udělili tak několika závodnicím nemilou pokutu za vstup do CHKO. Zvuková kulisa závodů byla tedy doplněna o varovné houkání sirén sanitek a vzpomínky zmíněných běžkyň o dost nemilou zkušenost.

Výprava OOP byla nepočetná a navíc oslabená nemocí – z výsledků Lenka D21B 17./38, Martin H21C 38./47 – doplněná o nezávodní doprovod v podobě Madlenky, skvělé zázemí Rychlého dua borců z KRN (díky!) a ještě skvělejší zázemí hospůdky v pivovaru Svijany.

Zapsala Světlina Zabušená

Zápisky veterána (18)
Mistrovství na krátké trati aneb „ryjeme držkou v zemi“

Poslední akce jarní části orientační sezony patří už tradičně Mistrovství na krátké trati, které se letos konalo v turisticky lukrativním prostředí Adršpachu s centrem v Teplicích nad Metují, a bylo dobře, že naši reportéři byli při tom. Atraktivní terén přilákal velké množství závodníků, jak těch špičkových nebo po špičce toužících, tak i všehochuť veteránů s různými ambicemi, od pouhého zúčastnění se až po ambice vítězné, aby se pak úplně ze všech při nedělním finálovém závodě stali chtění či nechtění lovci adrenalinu. Nedělnímu finále, jak se sluší a patří, předcházelo sobotní semifinále, kdy závodníci ještě přímo do pískovcových skal vpuštěni nebyli, pouze se jakoby na zvykání, v převážně zeleném lese mezi drobnějšími kamennými útvary, kolem nich jen proháněli. Avšak už některé sobotní kontroly, kde zkroušení jedinci překonávali své osobní rekordy ve ztrátě na nejlepší mezičas, naznačovaly, že neděle bude opravdu náročná. A taky že byla!
Než však přistoupíme k vylíčení nedělního finále, je třeba poznamenat, že MČR se zúčastnila i malá veteránská výprava OOP, která si na sobotních, podstatně mírumilovnějších tratích, než jakými se druhého dne ukázaly být tratě finálové, vedla se střídavými úspěchy. V konkurenci nejlepších českých orientačních běžců se umístila v D65 Ída na 9/12, Řeťa v H60 na 27/45 a Tanda v H65 na 21/37, když ani jeden z nich nebyl od postupu do finále A nijak moc daleko. Postup se podařil alespoň Ilošovi v H60, když si po celkem slušném výkonu (5/45) vybojoval pro nedělní finále docela dobrou výchozí pozici.
Po skončení sobotního závodu se skupinka závodníků OOP rozdělila, když Iloš využil této destinace k návštěvě nedaleko bydlícího bývalého spolužáka, aby mohl obdivovat jeho nový dům, nepočítaně vnoučat a stále původní manželku, zatímco zbytek výpravy se ubytoval v zařízení, jehož provozovatelé sice při počátečních kontaktech údajně vzbuzovali důvěru, ale opak se rychle ukázal být pravdou. Ubytování nízké úrovně ale vysokých cen za všechny služby nažhavilo Řeťu do té míry, že se opět převtělil do své oblíbené role inspektora České obchodní inspekce, čímž se mu podařilo po delším, ale úspěšném jednání, snížit celkovou cenu za ubytování o 500 Kč na původně dohodnutou výši. Nenechal se přesvědčit argumentací, že do ceny ubytování je zahrnuto i vstupné na diskotéku, která probíhala přímo před jejich okny až do ranních hodin a kvůli které nemohli takřka nezamhouřit oka. Prostě all inklusive jak vyšité.
Nedělní ráno v překrásné přírodní scenérii si museli užívat všichni účastníci finálových bojů bez ohledu na to, jaké šance či ambice si před finálovým závodem připouštěli. Shromaždiště bylo stejně jako v sobotu situováno u místa doběhu do cíle z prudkého svahu, kde bylo vše zhuštěno do poměrně malého prostoru, který byl tamějšími podmínkami dán pořadatelům k dispozici, což jistě zvyšovalo koncentraci pocitů napětí a očekávání. Už první dobíhající závodníci podávali poplašné zprávy o tom, jak to v lese vypadá, ale ostatním, čekajícím na svůj start, většinou připadalo, že je trochu děsí a přehánějí. Ale nepřeháněli. Závodník beroucí si na startu mapu musel dlouho pátrat, kde se vlastně na listu formátu A4 zobrazení mapy mezi nápisy, logy, popisem kontrol a jinými nezbytnostmi nachází. Odhadem lze říci, že mapa zaujímala 1/6 – 1/7 plochy papíru. A hledat na tomto kousíčku mapy kolečka kontrol a k nim příslušná čísla kódů bylo už na hranici snesitelnosti. Pro běžného orienťáckého smrtelníka se mapa Ježek_na_žáběmusela jevit jako velmi nepřehledná, zhuštěná (přitom nutně generalizovaná) změť,  takže kdo neběžel ve svém soukromém autobusku s kolegy Štěstím, Náhodou a Odvahou, byl skoro ztracený. Když se k tomu připočte i mimořádná fyzická náročnost terénu, neustálé prudké výběhy končící šplháním následovány prudkými seběhy končícími jízdou po zadku či pády, s čímž se ovšem u mistrovského závodu musí počítat, tak se nelze divit, že většina závodníků byla po doběhu překvapena, jak dlouho tam vlastně byli. Obdivujeme proto všechny ty, kteří se s obtížností a nástrahami tratí vyrovnali nadmíru dobře a doběhli na předních místech. Ale v podstatě každý, kdo dorazil do cíle a měl všechny kontroly, byl sám sobě vítězem.
Do cíle se naštěstí podařilo ve zdraví dorazit i závodníkům OOP. Řeťa i Ída se všemi kontrolami, Tandovi se pravděpodobně ve změti kontrol a postupů nepodařilo ukočírovat jejich správný sled a byl disk a ani Ilošovi se dobrá výchozí pozice a nadějné vyhlídky nezdařilo přeměnit v umístění v první desítce (pouze 13/23 ), protože štěstí se tentokráte pravděpodobně přiklonilo k někomu jinému.
Někteří ze závodníků se však nedokázali smířit se svým neúspěchem a do cíle závodu se styděli vůbec doběhnout, aby si před kolegy neutrhli ostudu. Ti duchaplnější z nich se snažili proniknout do cíle inkognito v převleku či s pomocí maskování přírodními prostředky. Aparát našeho reportéra jednoho z nich po doběhu zachytil.

Stupně vítězů – muži

Nováček oddílu

Stupně vítězů – ženy

Někteří z přítomných se dokonce domnívali, že dotyčný je maskovaným příslušníkem protiteroristické jednotky se začerněnou tváří. Toto domnění evokovala ta skutečnost, že závodu se účastnili taky již dobře známí hoši z Arabských emirátů, trénující a závodící už delší dobu v Česku pod Brkovým vedením. Na opakované dotazy našich čtenářů znovu potvrzujeme, že to nejsou ani tajní šiřitelé islámu a Mohamedových tezí zakotvených v Koránu, ani za sportovce maskovaní příslušníci teroristické organizace Al Kajda. Naopak, podařilo se nám zjistit, že to jsou civilním zaměstnáním vesměs pracovníci patronátního závodu  na zpracování prasečích exkrementů Al Kejda.
Závěrem ještě možno dodat, že s podobnou tváří, kterou se nám na shromaždišti podařilo zvěčnit, se už v minulosti musel setkat i Karel Kryl. Jinak by nemohla vzniknout jedna z jeho známých písní, jejíž slova jsme vpašovali do názvu dnešních zápisků.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (17)
Beskydský prozaický orienťák s nádechem poezie Slezských písní.

Poslední předprázdninový závod žebříčku C zavedl závodníky MSO na východ do Beskydských hvozdů až na samotnou hranici Česka (pro moravské patrioty Moravy) se Slovenskem. Tento fakt byl umocněn i situováním centra závodu hned vedle bývalé celnice, dnes už opuštěné a chátrající budovy s částečně vymlácenými okny, která si svou slávu užila jen pár krátkých let, dělící z historického hlediska nedávné události, a to rozdělení republiky a vstup do Schengenského prostoru. Název malé osady Konečná, známé hlavně milovníkům běžeckých stop a umístěné v sedle hraničního hřebene, který je zde křižován silnicí spojující oba státy, nikdo nemohl vymyslet lépe.
Nejen milovníci poezie, ale všichni absolventi alespoň vyššího stupně základních škol, si při průjezdu nedaleké vesnice Staré Hamry určitě připomněli báseň slezského barda Petra Bezruče o nešťastném osudu „děvuchy z hor“ a „nejstarší z pěti sirot“, Maryčky Magdonové. Je dobře, že se členové oddílu HAV rozhodli alespoň částečně odčinit sociální nespravedlnost minulé doby tím, že z „lesů bez konce markýze Gera“ část zmapovali a udělali zde pěkný závod.
Na jeho účastníky, oživené i hrstkou zájemců z východní strany Beskyd, kteří si v jeho rámci udělali svůj „rebríček“, čekal těžký horský terén, naštěstí však bez velkých kopců, neboť prostor závodu byl situován na úbočí hřebene mírně se svažujícího do údolí Černé Ostravice. Obtížnost terénu spočívala ani ne tak v kamenité, jako spíše v klackovité podložce, místy zpestřené bažinami a hlubokými rigoly. I když cest a průseků bylo na mapě poměrně hodně, v terénu byly těžko identifikovatelné tím, že úspěšně splývaly se svým okolím. Dlouhými postupy se nešetřilo, ale to už ke klasickým tratím patří.
Výprava OOP byla tentokrát redukována neúčastí sourozenců Ovotných, kteří dali přednost bližšímu závodu HO v Mikulovicích u Zlatých Hor, a protože pendlují v obou oblastech, mohou si závody vybírat. Je již samozřejmostí, že tam i tentokrát svůj oddíl úspěšně reprezentovali. Jejich kolegové, kteří na výběr moc nemají, se tedy sešli v Chatě na Konečné. S potěšením jsme opět mohli zaznamenat plnou účast Ietraszkových „ptáčat“, která kupodivu, tentokrát pod speciálním pedagogickým dohledem oddílového přítele Pepy, přečkala mimořádně ukázněně „v hnízdě“ u cíle dobu, kdy oba rodičové byli v lese. Na rozdíl od Maryččiných sourozenců, zmíněných v básni verši:
V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?

měla stále co jíst a když později začalo pršet, měl se jich kdo ujmout a podařilo se s nimi po svých vystoupat do 1 km vzdálené chaty na shromaždišti, takže ani mrazem nijak zvlášť netrpěla.
Výsledky členů OOP odpovídaly charakteru závodu. Pro už střední generaci Enku a Artina to byl závod poměrně obtížný, doběhli na D21 (7/11) a H21 (17/18) místech. Do střední generace je již na začátku této sezony odsoudil benjamínek Ilip H14 (8/13), který si nevedl ani v tomto náročném závodě špatně, i když samozřejmě na své mnohem zkušenější soupeře nemůže zatím nestačit. S takovou tratí se setkal poprvé a je důležité, že se na dlouhých postupech neztratil a získal nové poznatky. Je na místě poznamenat, že Ilip nedávno úspěšně absolvoval i běh kolem Stříbrného jezera v Opavě, kde z oddílu dosáhl nejlepšího umístění. Ze starší generace doběhla Ída v D55 (3/3), Řeťa v H55 slušně (9/13) a Iloš v H45 tentokrát jen s jedním menším úletem a klackem propíchnutou dlaní skončil na 2/17. A protože si chtěl krásy beskydské krajiny užít co nejvíce, vzal si na cestu zpět své kolo a svého již zmíněného kamaráda Pepu. Na 110 km dlouhé trase domů s maximálním využitím cyklostezek si pak pravidelně nacvičovali i dodatkovou disciplínu, a to oblékání a vysvlékání pláštěnek. Škoda jen, že návštěvu hrobu Maryčky Magdonové ve Starých Hamrech, která by byla takovou pěknou tečkou za tímto závodem, museli z důvodu hrozícího deště vynechat.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (16)

Orienťácký víkend na Vrchovině plný superlativů.

Pokud jsme se v naší poslední reportáži krátce zabývali historickou reminiscencí zajímavého názvu centra závodu Volárna, obdobně k tomu svádí i název vesničky Odranec. Ta se nachází uprostřed nádherné zalesněné krajiny v jihovýchodní části Žďárských vrchů a touto svou polohou se zcela neúmyslně nachomýtla v hledáčku zájmu pořadatelů posledního jarního dvojzávodu ŽB+ŽA a následně i na okraji jejich závodního prostoru. Tentokrát však nebudeme čtenářům s genezí názvu Odranec napomáhat a necháme to jen na jejich vlastní fantazii.
Těžko by se nám podařilo vyjmenovat dostatek superlativů, kterými by se daly popsat všechny důležité i nedůležité atributy tohoto závodu, ať už se to týká krajiny, lesa, tratí, počasí, atd., jejichž úroveň se vždy podepíše na celkové spokojenosti závodníků orientačního běhu. Vše bylo tentokrát přichystáno v míře dostatečné, v některých věcech i míře překypující.
Členové oddílu OOP dorazili na místo určení skoro mezi prvními, protože časová rezerva, jak se přesvědčili na nedávných a stále připomínaných závodech na Jižní Moravě, není nikdy k zahození. Ujištění řidiče, že všechny druhy pohonných hmot a technologických kapalin jsou doplněny na maximální míru, uklidnilo i nedůvěřivé členy posádky osádky, takže cesta probíhala klidně a bez jakýchkoliv výkyvů. Pouze některá prudší stoupání zvládalo auto, plně naložené osobami i bagáží, poněkud líněji, ale určitě rychleji, než by byla rychlost chůze vedle něj, takže míra trpělivosti všech zúčastněných nebyla v žádném případě pokoušena. Poklidná atmosféra teplého letního dopoledne tráveného na rozlehlé louce shromaždiště v milosrdném stínu pořadatelských stanů se postupně zahušťovala příjezdem dalších a dalších účastníků až do počtu téměř 1200 hlav. Do startu zbývalo ještě dost času, kterýžto byl jako obvykle vyplňován nezávaznou konverzací mezi závodníky různých oddílů, stáčející se obvykle na osobní zážitky a veselé historky z proběhlých závodů a pozávodních radovánek, za současného doplňování povzbuzujícími tekutinami, převážně kávou, pivem či iontovými nápoji, jak kdo co pro své povzbuzení potřebuje.
Před sobotní klasikou to potřebovali určitě všichni, protože teplota nad 30 0C a poměrně dlouhé tratě v lesích protkaných sítěmi melioračních rýh dávaly tušit, že to nebude snadný závod. Náročnost závodu i kvalita jeho provedení však odpovídaly áčkařské úrovni, takže spokojeni museli být i ti, kteří se s jeho nástrahami nevyrovnali úplně podle svých představ.
Mezi ně patřila i šéfová OOP Va Ociánová v D45, které se na klasické trati moc nedařilo a doběhla až 15/23. Ída ve standardně málo obsazené D65 skončila v MSO souboji 3/3. Iloš, jako se v poslední době stává častěji, se svým výkonem spokojený být nemohl, protože dobré okamžiky (vítězné postupy) střídal se slabými (neúspěšné dohledávky) a výsledkem bylo až 9/26 v H50. Docela zdatně si vedl Řeťík v H60, který v průběhu dobíhání svých soupeřů pošilhával dokonce i po vyšších příčkách, když nakonec z toho bylo velmi uspokojivé 6/14. Škoda zkažené první kontroly, mohlo to být ještě lepší. A nakonec opět výborný Tanda, jenž celou trať běžel bez výpadků, v jejím průběhu ani jednou neklesl nížeji než na třetí pozici, kterou si jen s těsnou ztrátou na druhé místo donesl až do cíle (3/19). Máme za to, že se na tuto pozici ve všech závodech schválně trefuje, což se mu při jeho zkušenostech a dodržované životosprávě snadno daří.
O vyváženou životosprávu s pozávodní úpravou osmotického tlaku v buněčných tekutinách na normální hodnotu se snažili všichni členové oddílu OOP v místě ubytování, jim známém již z předchozího pobytu na Vrchovině. S vyžitím neobvyklé hvězdnicovité strategie při přesunu ze shromaždiště se jim přece jen podařilo dorazit do ubytovny socialisticko-umakartového typu ve vesničce Studnice, která se chlubí svou polohou nejvýše trvale obydlené obce na Vrchovině. Vrzající válendy vydávající při otáčení se na nich více decibelů než chrápající hrdla veteránů, prošlapané slátované koberce, nedůvěryhodně vypadající sociální vybavení, ošuntělé čalounění, otřískaný nábytek – to vše bylo naštěstí vyváženo laskavostí, ochotou a sympatickým vzhledem nové majitelky tohoto objektu. Po uvedení všech 36 obrazů z období socialistického realizmu, visících na stěnách restaurační místnosti, do horizontální polohy, která již tak nedráždila citlivé oko a duši Ídy, jsme se pro jistotu vydali do 2 km vzdálené restaurace U Martina, kde jsme v podvečerním, ale stále silně hřejícím sluníčku, započali s výše popsanou buněčnou relaxací. Když jsme se ujistili, že po ochutnávce piva z místní nabídky (dvakrát prochmeleného ležáku) jsou naše buněčné membrány i mitochondrie připraveny k započetí metabolických procesů, vrátili jsme se cestou kolem osamělých stožárů s prověšenými dráty simulující přenos elektrické energie, patřícím terénnímu pracovišti Výzkumného ústavu namrzání, zpět na naší ubytovnu, kde jsme kapalnou potravu ještě doplnili i o potravu tužší konsistence. Konečnou úpravu žaludečních šťáv na potřebné pH pomocí polosuchého moravského vína se nám již pro všeobecnou únavu nepodařilo zrealizovat, ale ani tak to nebyl úplně zkažený den.
Ten nemohl za žádných okolností nastat ani následujícího dne, protože se všichni probudili do nádherného slunného nedělního rána, které na rozdíl od toho, o němž ve své známé písní zpívá Pavel Bobek, nebylo vůbec smutné. Rozesmutnit nikoho nemohla ani představa plahočení se po lese od kontroly ke kontrole, která čekala závodníky už za pár hodin na krátké trati s nástrahami sobě vlastními, což ve vodou prosycené Žďárské vrchovině znamenalo především množství rýhy všech tvarů, velikostí, vlhkosti a částí, jako jsou ohyby, začátky, konce, větvení a křížení, ať už úrovňové či mimoúrovňové (těch bylo ale méně). Na rozdíl od známého lidového rčení „Kdo se bojí, nesmí do lesa“, tam museli i ti, kteří se toho trochu obávali. Mezi ty statečnější naštěstí patřila Va, která tentokráte ve své kategorii D45 figurovala v konečném pořadí na velmi pěkném 6/25 místě, když o bednové umístění ji připravila jen chyba na první kontrole. V D65 se na krátkou trať odvážilo již více závodnic než na včerejší klasiku, a tak umístění (4/6) spolu se získáním skalpu Marušky Sikorové Ídu jistě nezarmoutilo. Tento pocit se však nevyhnul Ilošovi v H50, který se v tomto závodě snažil běžet opatrně a minimálně kazit, což se mu zpočátku i dařilo, avšak na jediném delším postupu, kde se to zkazit opravdu nedalo, si zřejmě chtěl od nastaveného stupně opatrnosti trochu odpočinout a nemožné dokázal. Při zbytečném řezání zatáčky, kterou všichni ostatní obíhali po cestě, narazil na nesprávnou oplocenku, která ho svedla z náležitého směru a následným blouděním prostorem ostatních závodníků prostým chvíli vůbec nevěděl, kde se přesně nachází. Pětiminutový kufr zahnal všechny naděje na slušné umístění a bylo z toho jen 16/30. Asi je ten správný čas přenechat tuto kategorii mladším. Taky Řeťovi v H60 se v neděli moc nedařilo, po opětném neúspěšném souboji s první kontrolou bylo z toho až 14/22. Naštěstí tu však máme současnou oddílovou stálici Tandu H65, který nemohl jinak než doběhnout stejně jako včera na předplaceném třetím místě (3/21), dokonce i stejným způsobem, což znamená systémem start – cíl na stále stejné pozici, když se občas vyšvihl i o místo výše.
Jeho závodní kariéra zraje jak víno, možná právě to, které se mu předcházejícího večera podařilo před ostatními uchránit. Tajemství jeho úspěchů pravděpodobně spočívá v tom, že zatímco se mu podařilo dlouhodobě ustrnout ve svém sportovním vývoji, výkonnost jeho soupeřů s přibývajícími léty trvale klesá. Přejeme mu, aby i nadále pokračoval ve vznášení se na obláčcích blaženosti orientačního běžce.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Zápisky veterána (15)

Na Volárně z nás voly nedělali a v Mnichově se tentokrát žádná zrada nekonala.

Těmito slovy by se dal charakterizovat uplynulý orienťácký víkend na severu Moravy. Sobotní závod hostila minivesnička Volárna, nacházející se nedaleko Roudna na Bruntálsku, která ožívá ruchem snad jenom v případech, když na louku mezi přilehlým lesem a několika domy, které by na prstech spočítal i válečný veterán po neopatrné manipulaci se šrapnelem, vtrhne tlupa orienťáků. Přestože se to přihodilo v posledních letech už podruhé, byla to pro pár starousedlíků opět velká událost, protože od přeletu vzducholodi nad vesnicí 13. dubna roku 1862, řízené samotným hrabětem Ferdinandem von Zeppelinem, se zde nic zvláštního nepřihodilo. A předtím snad maximálně nějaká ta historická událost, která dala této dnes již skomírající vesničce své jméno.
Na závod se sjeli závodníci ze všech tří oblastí MS kraje, což mělo dát záruku kvantity, tedy dobré konkurence ve všech kategoriích, a zajímavý terén, vyzkoušený při nedávných „béčkách“, měl přidat záruku kvality. Po skončení závodu museli všichni spokojeně uznat, že obě záruky byly bruntálským pořadateli splněny. Terén byl náročný co do různorodosti porostů i obtížnosti podkladu, tratě postavené tak, aby si závodníci zazávodili, postupy byly zajímavé, kontroly byly s pomocí mapy nebo soupeřů dohledatelné (tedy žádné eliťácké záludnosti).
Borci z OOP se v tříoblastní konkurenci neztratili, ale taky nijak nezazářili. Ovšem s výjimkou diplomované diplomové sběratelky a tapetářky Bc. Ídy Ájkové, která jako jediná rozšířila svou impozantní sbírku diplomů obsazením 3/10 v D55. Kolegyni Ídě Ovotné se již tak nedařilo a skončila 8/10. Enka v D21 byla po náročném předzávodovém krocení své divé zvěře asi příliš vyčerpaná a doběhla až 18/19. Je ovšem taky možné, že se jí z lesa zase nijak moc nechtělo. Její partner Artin v H21 si se svou více než desetikilometrovou tratí poradil v čase kratším než dvě hodiny, což ho ve výsledcích zařadilo na nezahanbující 43/48 místo. Jako sopečná aktivita nedalekého vulkánu Roudný vyhasly naděje na vítězství všech přihlášených do kategorie H45 , když se shromaždištěm roznesla zpráva, že Brko se z H55 přehlásil do H45. To však nemělo žádný vliv na to, že Iloš v této kategorii doběhl 9/36, což je výkon na jen úrovni průměru. Šlo to zaběhnout lépe, ale na druhou stranu i více to pokazit. V kategorii H55 se vůbec neztratil Tanda (10/22), když do své sbírky skalpů získal další exempláře (Tondové Sklenář a Peška, Jarda Slivoň Slivečka, Jarda Bedford Skácel či Olda Pilc). Řeťa ve stejné kategorii dopadl o něco hůře (18/22). Rodina Ecošova se zúčastnila závodu v plném počtu a zatímco rodičové svůj závod dokončili, slečna Erča ho v polovině skrečla z důvodu, který se nám nepodařilo zjistit. To stejně starý Ilip v P3 naopak zaběhl velmi slušně a už se těšil na svůj premiérový závod v H14, který ho čekal následujícího dne v Mnichově u Vrbna.
Nedělní závod middle se běžel v prostoru pochvalně známém z loňského poháru štafet a dá se říci, že stejně jako sobotní klasika splnil poměrně vysoká očekávání účastníků. Na relativně malém prostoru se vystřídaly skoro všechny z hlediska orienťácké klasifikace dostupné typy terénu – prudké svahy, kameny a skalky, ploché bažinaté úseky, brody, hustníkové pasáže, jemně členitý terén v průběžném lese atd., vše nadávkováno a namixováno v přiměřeném množství jako dobrůtka podle osvědčené receptury Magdaleny Dobromily Rettigové.
Protože se jednalo o závod samotné MSO, konkurence již nebyla tak početná jako v sobotním závodě, což se odrazilo i na dosažených výsledcích. V D21 Enka 10/14, Va Ociánová po dni orientačního odpočinku, avšak vyplněném jinou neméně namáhavou činností, v D35 velmi slušně 4/13, když ji o lepší umístění připravila jedna „zašitá“ kontrola (přece jen se nějaké ty „klechoviny“ našly), holky z D55, které tvořily dvě třetiny startovního pole, obsadily i stejný zlomek plochy stupně vítězek (Ída H 2/3 a Ída N 3/3). Hoši vetoši se ve startovním poli taky neztratili, což naznačil už Iloš svým umístěním (2/15) v H45, když nestačil jen na benjamínka této kategorie a v současné době zcela nedostižného hlučinčana Tesíka a potvrdil Tanda v H55 (3/12), když v seznamu obětí jeho dobrých výkonů přibyla další jména, např. Standa Moravec či Mojmír Sukeník. Řeťa pak svým umístěním 10/12 opakovaně potvrdil to, že v současné době na svého kolegu v kategorii nemá.
Na závěr jsme si pro své čtenáře jako bonbónek nechali ten největší OOPácký úspěch dne, o který se postaral svým pátým místem v H14 Ilip Ros (5/17) ve svém, jak jsme již poznamenali výše, prvním soutěžním závodě. Nejde však jen o dosažení velmi pěkného výsledku, ale především o to, že oddíl OOP má v žákovské kategorii po delší době schopného a nadějného borce a že mlaďas má zájem a baví ho to.
Závěrečné maxikoláčové obdarovánky pro aktivní účastníky vyhlášení vítězů podtrhly vydařený závod. Okamžitou ochutnávku produktu místního pekaře si nenechali ujít ani členové oddílu OOP, zvláště když na věčně spěchající Ídu Ájkovou byli pořadatelé pomalí. Své jedlé ocenění si nestačila sama odebrat a bude se muset spokojit jen s další papírovou trofejí. Koláč zvíci frgálu byl spravedlivě rozdělen mezi trpělivější oddílové kolegy a bez skrupulí spořádán.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Bitva na Štramberském poli

Podle legendy se původ populární cukrovinky s dnes již chráněným označením štramberské uši váže k tatarskému tažení v roce 1241, kdy si nepřátelské vojsko rozložilo tábor na úpatí blízkého kopce Kotouč. Podle pověsti místní obyvatelé po noční bouři prokopali hráz rybníka a ležení vytopili. Když voda opadla, našli prý na místě vaky s nasolenýma lidskýma ušima, které Tataři utínali křesťanům a posílali svému chánovi. Údajně na památku této události se ve městě v předvečer svátku Nanebevstoupení Páně každoročně peče cukroví slazené medem a ochucené tajnou směsí koření.
Tato veskrze známá legenda jakoby předznamenala závod pořádaný 17. května 2014 ostravským oddílem MOV v městě Štramberk, místní část Libotín s centrem na veřejné plovárně. Nedomnívám se, že obyvatelé města považují milovníky orientačního běhu za znepřátelené vojsko, nicméně způsob jakým byl lesní terén podmáčen mnohým pamětníkům mohl připomenout jejich slavné vypouštění rybníka uskutečněné na obranu proti tatarským dobyvatelům.
Přesto všechno se borci z námi pečlivě sledovaného oddílu OOP louží nezalekli a v deštivém závodě se neztratili. Pohodlný střed žebříčkové tabulky svým precizním výkonem v kategorii D21C, které na prestiži neubrala ani skutečnost, že téměř všechny obvyklé závodnice odjely na áčka do Turnova, zajistila Enka (4. místo); její počínání bylo následováno obdobnými výkony sourozenců Ídou a Andou Ovotnými, tak aby si všichni jmenovaní mohli společně při vyhlášení zakřičet „Vítej, bramborový hattricku!“.
Za zmínku dále jistě stojí výkon Řeti, u kterého nejeden filmový fanoušek nemohl nevzpomenout na oblíbený film „Už zase skáču přes kaluže“. Tentokrát Řeťovo poskakování přineslo 9.místo. Naděje opavského orientačního běhu Ilip v kategorii příchozích korunoval své snažení místem desátým.
A teď konečně hurá na bednu. Stálici kvalitních výkonů Ídě Ájkové zavál u Libotínské plovárny stříbrný vítr, stejně tak o příslovečné štramberské ucho zaostal za vítězem kategorie P5 Artin, který se ve své kategorii umístil rovněž druhý. Hip hip hurá jim!
Závěrem lze dodat, že oddíl MOV uspořádal velmi pěkné závody regionálního významu, jejichž regulérnost nebyla narušena ani nevlídným počasím. Poslední a snad i pozitivní informací pro všechny fanoušky televizního orientačního sportu může být fakt, že náš zpravodaj na místě zahlédl štáb České televize v doprovodu Marka Ebena, kterému v rámci natačení populárního pořadu „Na plovárně“ poskytl rozhovor sám moravskoslezský orientační guru – Josef Juřeník. Těšme se. Sportu zdar a tomu orientačnímu zvláště.

Autorem článku je Omil Zápotopek, reportér magazínu Hustá vrstevnice. Autorský honorář byl věnován na činnost muzea orientačních sportů ve švédském Falusu.

Šumperská béčka (druhý a třetí závod jarního ŽB Morava)

Šumperská béčka (druhý a třetí závod jarního ŽB Morava) se tentokráte skromně krčila ve stínu pravděpodobně lukrativnějších béček českých, která byla pořádána v atraktivním prostředí České Kanady v okolí zříceniny hradu Landštejna a která pravděpodobně upřednostnila i řada moravských orienťáků. Kdo však Šumperskem nepohrdnul, tomu se tato polozapomenutá podhorská oblast odměnila nádhernými pohledy na poetické scenérie zalesněných hřebenů, které se střídaly s trávou bohatými loukami na porostlých stráních i holých hřebíncích a tyto i všechny další prvky krajinné kompozice do sebe zapadaly přesně jako dílky puzzle. Dokonalost tohoto obrazu doplňovala po oba dny i obloha, na které se v poměrně rychlém sledu střídalo slunečno se zamračenem a chvílemi přihnal vítr i deštěm hrozící černé chuchvalce mraků, aby je po chvíli zase roztrhal a ve škvírách mezi nimi se mohlo objevit modré nebe nabízející hřejivé slunce.
Pořadatelé z KSU prezentovali svůj závod na své poměry a zvyklosti údajně jako lehčí a k závodníkům šetrnější, ale účastníkům ze zhýčkanějších oblastí, mezi ně patřili i OOPáci, to tak ani nepřipadalo a avizované převýšení některým z nich už před závodem vhánělo do tváří chmury. Holt, pokud v oblastním žebříčku budou převažovat městské a parkové sprinty, pak sporadicky pořádané klasiky v podhorském či horském terénu budou bolet.
Béčkaři z OOP se do šumperských hvozdů netěšili jenom kvůli závodům, ale měli v plánu navštívit a přenocovat u jejich kamaráda – vozíčkáře Petra „Kryštofa“ Krystka, který bydlí ve vesnici Bohdíkov nacházející se shodou okolností hned za kopcem kousek od shromaždiště. Kryštof je pravidelným účastníkem závodů pro zdravotně postižené pořádaných oddílem OOP, a to od samého počátku historie těchto akcí, která sahá až do roku 1998. Proto byl nejvyšší čas mu jeho pravidelné účasti na závodech vozíčkářů svou návštěvou alespoň částečně oplatit. Do jeho velkého, léta a s mnohými peripetiemi budovaného domu, se všichni pohodlně vešli a navštívením místního hostince, hřbitova i kostela při nedělní ranní bohoslužbě, poklidně nasávali jarní atmosféru úhledné podhorské vesničky, když ani při současném nasávání jiných, poměrně hmotnějších matérií, jsme u nich žádnou nervozitu nezaznamenali.
Ta je však možná postihla už dopoledne při průběhu klasického závodu, protože jejich výsledky za přílišný velký jásot nestály. Šéfka Va Ociánová v D45 doběhla na začátku druhé poloviny startovního pole (10/17) a stěžovala si sama na sebe, že některým soupeřkám důvěřovala více než sobě, na čemž následně velmi tratila. Iloš v H50 (8/11) doplatil na své nažhavení po slušném umístění při nedávném sprintu ve Znojmě, které mu však vydrželo jen ke druhé kontrole, kterou nedoběhl, protože se v hlavě ještě nestačil v dostatečné míře přešaltrovat na jiné měřítko. A když hned poté neobjevil v mapě průsek, důkladně zamaskovaný pod červenou spojovací čárou, zapadl do totální bezradnosti, která jeho nažhavení již zcela uhasila. No a Řeťa v H60 (5/7) a Tanda v H65 (7/9) taky nic moc. Takže situaci nakonec zachraňovala jako většinou jindy až Ída v D65, která pro nedostatek svých soupeřek zvítězila (1/1). To ovšem nijak nesnižuje její statečný výkon, což potvrdila i v neděli, kdy doběhla jen pouhou minutu (2/2) za Ničkou Avendovou, bývalou reprezentantkou ČSSR, která navíc ušetřila síly tím, že v sobotní klasice nestartovala. Také někteří další z výpravy OOP v nedělním middle dosáhli podstatně lepších výsledků než předchozího dne, a to hlavně Tanda (H65), který obsadil úžasné druhé místo, nechal za sebou favority této kategorie a opět je přesvědčil, že s ním už budou muset dočista počítat. Dokonce jsme zjistili, že minimálně jeden z nich se narychlo objednal k zubnímu lékaři pro zpevnění chrupu, protože Tandovy úspěchy v poslední době už nemohl nějak skousnout. Také Va (D45) zaběhla podstatně lépe, spoléhajíce se tentokráte jen na svůj úsudek. V našlapané výsledkové listině byla „sice“ až 7/14, ale na třetí příčku jí chyběla jen necelá minuta a jediná nepovedená kontrola asi zamrzela. Ani účast na ranní pobožnosti však nepomohla dvěma zbývajícím členům OOP, kteří potvrdili svou sobotní nevalnou výkonnost a umístili se Iloš H50(7/11) a Ŕeťa H60 (6/6) opět na neslavných pozicích.
Pochvala však tentokráte patří nejen těm úspěšným za jejich předvedené výkony a dosažené výsledky, ale nakonec i celé výpravě OOP, protože život není jen o sportovních úspěších, ale i o tom, že občas je třeba někoho potěšit a udělat mu radost.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Znojmo, vidím tě trojmo….

… si mohli notovat účastníci výpravy OOP na závodě MČR a Veteraniády ve Znojmě, nikoli však z důvodu silně rozostřeného vidění po konzumaci vína zdejší provenience, ale proto, že jejich skupina byla právě tříčlenná. Přestože si do města okurek, a ve sváteční čtvrtek 8. 5. 2014 i města orientačního běhu, vyrazila zazávodit víceméně inkognito, nesměl při tom zpravodaj Smoke Signals samozřejmě chybět.
Výprava dorazila na místo závodu už v poledním čase, aby shlédla bitvu i o posty mistrů ČR v hlavních kategoriích. V té ženské totiž měli své želízko v ohni v osobě Avky Ychlé, bývalé člence jejich oddílu, která startovala jako první, čímž se jí mohlo dostat velkého mediálního zájmu. Bohužel vyhlášení vítězů mužské kategorie se v televizním vysílání protáhlo, a tak přenos ze závodu žen bylo možno sledovat až od Avčiny 4. kontroly. To už jsme u eliťaček v přímém přenosu zaznamenali neřízené pobíhání po městských hradbách a schodištích je spojujících. Avka se v té době už pohybovala, a taky tak pak společně doběhla, v balíčku čtyř soupeřek, ale to ještě netušila, že hned svou první a asi i nejzapeklitější kontrolu píchla špatně a bude disk. Tlak televizních kamer a vědomí nezkazit to zapůsobil negativně i na tak zkušenou mapařku.
Naše druhé želízko v ohni, dnes už taky krnovský Ajoš, se sice mezi eliťáky neprobojoval, ale i v H21A startoval v docela slušné společnosti běžců. Bohužel dopadl podobně jako Avka, když jsme ho zastihli, jak po doběhu smutně zírá do lístečku s mezičasy. Chybějící výsledný čas prozrazoval, že ani on nezvládl záludnost sprintu a taky si špatně narazil jednu z kontrol, když čtení kódů ve své rychlosti vždy nestíhal. Zdá se, že pečlivá mapová příprava, modulace a simulace možností terénu a podobné předstartovní aktivity se nemají přehánět a někdy mohou být i kontraproduktivní. V tomto případě nepřinesly své ovoce, o zelenině ani nemluvě. Ještě štěstí, že si Avka s Ajošem s sebou přivezli i malou Áju, která aspoň na trati HDR posbírala všechny své kontroly.
Televizního přenosu z doběhového prostoru si velice užíval hlavně Artin Etflašek, který nadbíhal televiznímu kameramanovi, sprintujícímu s kamerou v rukách neúnavně za závodníky křižující divácký prostor, aby byl co nejvíce v jejím záběru a mediálně se zviditelnil. Libé pocity a dobré rozpoložení, které v něm vyvolalo sledování sama sebe, pak zúročil ve svém následném závodě H21B, kam se v rámci své těsně předmaratonské přípravy přihlásil. To však netušil, že společností v této kategorii mu budou i závodníci ze Spojených arabských emirátů, které řemeslo orientačního běhu snaží naučit, a podle našich neověřených informací důvěryhodné arabské televizní stanice Al Džazíry i ke konverzi na křesťanskou víru přimět, sám velký OB byznysmen Brko. Startovka se proto jen hemžila exotickými jmény jako Al Shehhi Mohammed, Al Kaabi Mubark, Al Qaydi Ali nebo Al Mteiri Ahmed a mnoha podobnými. Je zajímavé, že do Brkova týmu se marně snažily proniknout i známé tváře českého orientačního běhu, zejména Al Joša a František Al Bert. Přestože jsme u Brka dosud žádné xenofobní či rasistické výstřelky nezaznamenali, z důvodu barvy pleti je nekompromisně odmítl. Artin si svého závodu užil a svým výsledkem 29/39 byl uspokojen, zvláště pak, když z muslimských soupeřů doběhl před ním pouze Al Mansoori Abdulaziz. Stejně tak i Enka svým nečekaně slušným umístěním 25/34 v druhé nejvyšší ženské kategorii D21A příjemně překvapila sebe i ostatní, které to zajímalo.
Iloš v H60 při vzpomínce na své letošní štramberské kufrování a po sledování aktuálních televizních záběrů z trati věděl, že na to musí jít s námořnickou rozvahou. Začátek jeho závodu byl sice až přespříliš vlažný, ale náročnou střední pasáž uhlídal a zvládl poměrně slušně s akceptovatelnými ztrátami na nejlepší mezičasy, a naplno to rozbalil až v závěrečné běžecké pasáži. Výsledným čtvrtým místem s 5s ztrátou za třetím se konečně zase jednou přiblížil ke špičce ve své kategorii. Svůj dobrý výkon podtrhl i tím, že by stejného umístění dosáhl i v nižší věkové kategorii H55, která měla totožnou trať.
Asi nejsme daleko pravdy a dovedeme si představit, že tentokrát při návratu domů převažovala v týmu OOP spokojenost s výsledky i se závodem jako takovým. Tratě byly ve Znojmě postaveny náročné mapově i fyzicky, v nejobtížnějších úsecích s úzkými uličkami a strmými schodišti na hradbách se tratě na malé ploše několikrát křížily a bylo obtížné se ve změti čar, koleček a čísel vůbec vyznat.

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

.
Horňácké Vápenky pod Velkou Javořinou s chutí luhačovických lázeňských oplatek. (13)
Byl jsem při tom, když se malá vesnička Vápenky v horňácké oblasti hodonínského okresu, čítající všehovšudy 18 stavení, s výhledem na hřeben Bílých Karpat s dominantním vrchem Velkou Javořinou ošperkovanou vysílačem všech možných signálů a elektromagnetických vlnění, stala centrem prvních letošních béček. Pořadatelé z věrohodného oddílu LCE zavedli do terénu, orientačními běžci zatím nepolíbeného, borce nejen ze západní strany hraničního pohoří, tedy z Moravy, ale i ze strany východní, tedy slovenské, jako by chtěli potvrdit to, že právě Velká Javořina je místem tradičních setkání a slavností českomoravsko-slovenské vzájemnosti, jejichž kořeny sahají nejen do nedávného období po posledním rozdělení republiky, ale až hluboko do revolučního roku 1848. Díky zasvěcené geomorfologické přednášce svérázného vypravěče a geoodborníka Tondy Věžníka se již před závodem jeho účastníci dověděli, po jakém podloží a horninách se bude tentokráte běhat a že vápenné flyše, které jsou základním stavebním kamenem Bílých Karpat, daly jméno i této vesničce, napovídajíce, že těžba a zpracování vápence pro nedaleké sklárny živila generace zdejších starousedlíků.
Malé výpravě OOP se tentokrát podařilo napěchovat do jediného auta, protože šestý béčkař Irka Osek dal víceméně standardně přednost rodinnému setkání a tím i následnému klidu v rodině. Cesta severojižním směrem probíhala většinou poklidně, hlavně díky zcestovatělému Řeťovi, na kterého bylo tentokrát v rizikových úsecích větší spolehnutí než na občas dřímající navigátorku. Včasné doražení do cíle centra závodu v již zmíněné vesnici, které bylo situováno do areálu rekreačního střediska, bylo příslibem dobré předstartovní pohody. Na malém prostoru bylo zde pro závodníky připraveno vše, co potřebovali k absolvování svých obvyklých předstartovních ceremoniálů a trochu místa zbylo i pro miniaturní rybníček, který byl přeplněný dokonce již při plavbě a manévrování jediného zdejšího člunu, ve kterém doběhnuvší úspěšní či jinak známí borci poskytovali svá interwiev pohotovému a vtipnému speakerovi.
Již dvoukilometrová cesta na start mohla zkušenějším závodníkům naznačit, že závod nebude žádnou národopisnou vycházkou. A taky že nebyl. Těžký, místy kopcovitý terén s pásy neoběhnutelných hustníků tvořených mlázím listnatých porostů, byl náročný nejen fyzicky, ale pro většinu i mapově, protože vlnitý terén dobře ukrýval lampiony i v místech s docela řídkým porostem. Největšího, přímo kolosálního úspěchu ze závodníků OOP dosáhl na sobotní klasické trati překvapivě Tanda Ovotný, když dorazil do cíle jen o fousek za slovenským vítězem kategorie H65. To znamenalo, že se sice nemohl pokochat vteřinami slávy na stupních vítězů, ale první místo v prvním závodu moravského ŽB je jeho, neboť pokořil současně celou plejádu svých jindy obávaných soupeřů, na které si doposavad troufal vždy jen po troškách. I ostatní se snažili podat co nejhodnotnější výkon, i když tak výrazně úspěšní už nebyli. Zatímco Řeťa v H60 (13/21) byl se svým výkonem spokojen, Iloš v H50 (9/19) už nikoli, protože nejenže si pomýšlel na lepší umístění, ale od olomouckého Šin-kan-sena Rka dostal nakládačku, která mu taktně připomněla jeho věk a naznačila, zda již náhodou nepřichází čas pro posun do vyšší věkové kategorie. Šéfka Vka dosáhla velice pěkného umístění v D45 (7/26), Ída byla v D65 4/4.
Po náročném závodě je čas na odpočinek, relaxaci a nabírání sil do nedělního závodu. Musíme uznat, že vedoucí oddílu OOP vybrala ubytování zodpovědně a zkušeně, a to přímo ve vinařské usedlosti s vinným sklípkem, neboť zdejší oblast se specializuje převážně na tento druh zemědělské produkce. Jednotliví členové oddílu se nákupem vín kvalitních odrůd dostatečně zásobili a prohlídkou nově vybudovaného sklepa odborně naladili pro večerní rozbor výkonů. V něm držitel nejlepšího umístění Tanda prozradil, že recept na úspěšný závod spočívá v aktivní účasti na večírku v předvečer závodu. Z toho ostatní usoudili, že tyto prvky předzávodové přípravy by měli zavést i oni a že není třeba otálet.
Na přesunu z místa ubytování zpět do centra závodu romantickým nedělním ránem bychom nehledali nic zajímavého, nebýt úniku informací z hlášení pomocné stráže vesnické policie, který se nám podařilo náhodou zachytit. Z něj jsme pochopili, že zatímco benzín v nádrži a současně i proud v baterii jejich auta právě onoho nedělního rána náhle došel, víno v lahvích bylo naštěstí stále na provozní hladině. Právě dostatek této pohonné hmoty způsobil, že osádka vozu nepropadla panice a s pomocí dědánka paní bytné, jeho plného rezervního kanystru a v pohotovostní poloze připravených startovacích kabelů se podařilo vůz dostat opět dostat do jaksepatří pojízdného stavu. Tento zanedbatelný incident nezanechal v zocelených myslích osádky auta pražádnou újmu, takže se všichni mohli se v klidu připravit na štafetový závod.
Mužská část ve složení Iloš – Řeťa –Tanda si to rozdala se soupeři v H180, ženy po doplnění svého týmu o slovensky hovorící posilu pro třetí úsek bojovaly v MIXu. Iloš na prvním úseku běžel opatrněji než předchozího dne, přesto několikrát vytvořený větší náskok na špici své kategorie následně ztrácel při nepříliš jistých či zbytečně opatrných dohledávkách, kdy se za ním běžící soupeř obvykle dotáhl na dohled. S mírným náskokem v čele pak předával Řeťovi, který měl proti sobě velmi kvalitní soupeře a stejně tak tomu bylo i na třetím úseku. Přesto se vyčerpanému Tandovi podařilo donést pomyslný štafetový kolík na druhé pozici, což bylo považováno za dílčí úspěch, korunovaný kratičkým pobytem na stupních vítězů a navíc i valašským frgálem z rukou pořadatelů coby oceněním. Za zmínku stojí úvaha, že horší fyzická kondice Tandy v nedělním závodě byla způsobena nejen mimořádným výdejem sil při excelentním sobotním výkonu, ale i tím, že předcházejícího večera odcházel z degustace vín spát jako první. Dámská část oddílu neměla proti namixovaným týmům svých soupeřů žádnou šanci na úspěch, na extrémně dlouhých úsecích šlo hlavně o to důstojně dorazit do cíle. S vypětím velké většiny svých sil se to statečně bojujícím OOP borkyním podařilo, dokonce ještě před „hamba“ startem posledních úseků. Zvláště u starší veteránky Ídy to byl heroický výkon. A pak že ženská nevydrží víc než člověk.
Na závěr si nešlo nevšimnout, že všichni zúčastnění se po vydařených závodech tvářili spokojeně, všechno proběhlo a vyšlo jak mělo a dokonce i drobné mrholení si počkalo, až se všichni zúčastnění stanou odjíždějícími, nasednou do svých aut či autobusů a vyrazí s náklady luhačovických lázeňských oplatek a místního vína ke svým domovům.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Karviňácké parkování. (12)

Stupně vítězů – muži

Nováček oddílu

Stupně vítězů – ženy

Polské víkendové SKO(L)tačení. (11)

Fotografie ze závodů od Lubomíra Tomečka.

Zatímco shromaždiště sobotního 2. závodu MSO jarního žebříčku 2014 bylo situováno „pouze“ do polské základní školy Dr. Olszaka v Karviné a probíhalo v teritoriu tohoto města, nedělní závod již skutkově narušil svrchovanost nedaleko naší republiky ležícího evropského státu známého pod názvem Rzeczpospolita Polska, neboť se se vším všudy konal na jeho území. Naštěstí pořadatelský oddíl z Krnova, vyznačující se tradiční středoevropskou mírumilovností, nepořádal tento závod pod záminkou vyvolání nepokojů, získání vlivu a následné anexe zmapovaného prostoru, z čehož by si měl vzít příklad především známý, ale z diplomatických důvodů nejmenovaný východoevropský imperátor. Naopak, vše probíhalo v přátelském duchu pořadateli propagovaného sportovního pozdravu SKOL.
Ale začněme pěkně popořádku. Sobotní sprint měl úplně jiných charakter než ten předcházející, štramberský. Na placce lázeňského parku u řeky Olše, kde si to před zraky lázeňských šviháků ostošest švihalo více než dvě stě účastníků závodu, šlo především o rychlost běhu, neuhnutí od přímé linie a přesnost dohledávky. Volba postupu byla v 90ti % případů jediná, a to rovnou za nosem na další kontrolu, pokud možno správným směrem.
Závodníci TJ Opava, tentokráte bez sourozenců Ovotných, kteří dali přednost závodu hanácké oblasti, zaznamenali v tomto závodě několik dílčích úspěchů. Pokud pomineme bednová umístění v kategoriích, kde počet účastníků jinou možnost ani nepřipouštěl (Eronika D14 3/3 a Ída Ájková D55 2/3), pak za zřetelnou zmínku stojí výsledek zkušené, služebně sice nejstarší, ale jinak stále mladé a výkonné šéfové oddílu Vy Ociánové D45. Přestože přišla na tento závod po dlouhodobém tréninkovém výpadku „na zvykání“, ve své kategorii kralovala (1/8). U chlapů se v H45 trochu polepšil Iloš (3/18), když pouze o vteřiny za ním doběhla smečka pronásledovatelů. V této kategorii startovali i Ilan Inčík (9/18) a Lin (18/18). Řeťa v H55 bez svého oddílového soka Tandy asi neměl dostatečnou motivaci a doběhl 7/11. Svůj druhý životní závod v P absolvoval i Ilip, tentokráte ho však potrápila jedna kontrola natolik, že se jí nakonec pomstil tím, že ji neorazil. Podobně dopadla i Anda D35, které rovněž nějaká ta kontrola chyběla. Nutno uznat, že v oblasti působení již zmíněných lázeňských šviháků šlo udržet koncentraci po celou trať jen obtížně.
Většina účastníků nedělního 3. závodu OŽ měla terén v plochém Glubczickém lese ošahaný již z loňska. Počasí bylo akorát běžecké, proběhnutí docela příjemné, i když místy ztížené velmi nerovným podkladem. Kdo natrénoval azimuty a držení přímého směru na krátké vzdálenosti při sobotním sprintu, tomu se to jistě hodilo i v neděli a určitě se ani v tomto mnohem rozsáhlejším prostoru neztratil. Kontroly v pasážích s neidentifikovatelnými a těžko mapovatelnými porosty byly naštěstí díky zatím neprobuzené vegetaci slušně viditelné, zašitější kontroly šly obvykle dobře domapovat.
Za oddíl OOP se závodu kromě již tradiční sestavy zúčastnila i Ietraszkovic drobotina, která startovala v kategorii HDR. Přes očekávané občasné stávkování, protestování a další formy aktivního odporu se podařilo celou skupinu, obtěžkanou dostatečnou zásobou jídla a jiných obměkčovadel, uvést do pohybu, přemístit na start a absolvovat s ní celou trať. Hrdinský přesun po trase závodu včetně přenosu živého materiálu matkou Enkou by jistě pochvalně ocenili i nepálští šerpové a nosiči. Za zmínku stojí čas vítěze této kategorie, který trať 3,3 km absolvoval za 18:24. Průměr 5,34 min/km mu může závidět i vítěz H21 (6,1 min/km).
Va Ociánová v D45 (1/6) potvrdila svým vítězstvím, že sobotní úspěch nebyl náhodný a že svým soupeřkám půjde soustavně „po krku“. Ída Ovotná D55 (2/4) na stupni vítězů opět nechyběla a mohla by bednovou etiketu už úspěšně vyučovat. Kategorie H45 měla tentokrát jen jedno zastoupení, a to Iloše (3/16), ve stále nabitější H55 Tanda (6/16) opět pokořil kolegu Řeťu (11/16) a v H65 Iří Osan zahájil sezonu závodem, ve kterém střídal lepší okamžiky s horšími (5/11). Ilip v P3 svůj první lesní závod doběhl pro něj vítězně, na kontě měl všechny nalezené kontroly, což je příslibem do jeho dalšího růstu.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Štramberské trúbení. (10)

Tak nám ve Štramberku odtrúbili start do nové žebříčkové MSO OB sezony. Jak jsme nejdříve v kuloárech a pak i přímo na místě zjistili, aktivně běhající část oddílu OOP se s novou sezonou rozrostla o dva staronové orienťáky, a to Ilana a Anu Inčíkovic a dokonce i o jednoho fungl nového člena oddílu, nadšeného začátečníka Ilipa Rose, který bude představovat mládež do doby, než nejmladší oddílový potěr doroste do nadhádéerského věku. Zatím není přesně známo, jaké pohnutky vedly oba Inčíky k tomu, aby rozhýbali svá hříšná těla do pohybů, ze kterých člověk s rozvinutou představivostí může vytušit běh. Možno spekulovat o tom, že Ilana už omrzelo (nebo přestalo mu vynášet) bafuňaření či motání se kolem Vojenského splavu a jiné divočejší vody, u které se v posledních několika letech snažil držet nad vodou svého syna Etra. Psychologický rozborem jejich osobností, které jsme si nechali udělat v psychoanalytické poradně v Příboře u samotného žáka Ikmunda Reuda doktora Chocholouška, však vyšlo najevo, že hlavním motivem jejich rozhodnutí bylo dostat se konečně na stránky Zápisků veterána.
Stramberská sobota byla vyplněna dvěma závody, a to dopolední m městskopříměstským sprintem a odpoledními sprintovými štafetami. Ti, co ve Štramberku závodili již loni, věděli, do čeho jdou, že některé strmé úseky tratí budou pro většinu spíš pochodovým cvičením než během. Ti, co tam nebyli, se to určitě dověděli od těch, co tam už byli, a přes tuto skutečnost byli pořadatelé (MOV a odpoledne MOV+UOL) překvapeni nebývalým zájmem po zimní přestávce nadržených a po závodění prahnoucích borců.
Štramberk své odresované a o dlažbu cvakající návštěvníky přivítal poměrně chladným počasím a dlouhými čekacími dobami v místních restauracích o polední přestávce mezi závody, ale to zkušené veterány nemohlo rozházet. Některé (zejména Iloše v H45) však rozhodila nekoncentrovanost na závod a neuvědomění si měřítka mapy, takže první kontrolu v dopoledním sprintu se jal nesmyslně hledat až nad skalní stěnou lomu, nikoliv pod ní, čímž si závod zkazil hned v jeho úvodu. Takovou chybu a s ní spojenou časovou ztrátu už ve sprintu nelze dohnat. Možná částečně stáhnout, ale to by zbytek trati musel běžet skvěle, což se však nestalo. Umístění 17/36 se v jeho případě jeví jako ostudné. Výborné entrée se ve stejné kategorii naopak podařilo Ilanovi, který doběhl na skorobednovém čtvrtém místě, čím dal svému kolegovi najevo, že na pěstování disciplín, jako spaní na oddílových vavřínech, by měl rychle zapomenout. V H45 startoval i Lin Ecoš, pro kterého byla kopcovitá trať příliš obtížná, a tak to pro jistotu po polovině trati zapích. V H55 zaběhli jak Tanda i Řeťa slušně, skončili uprostřed startovního pole, Tanda o dvě místa vpředu. Dámská část oddílu se ve Štramberku neztratila, obě Ídy svou účast v D55 obednili, a to Ájková druhým a Ovotná třetím místem. Sláva jim, ještě že v oddíle je mají. Mladší členky si na úspěšná umístění budou asi muset ještě několik desítek let počkat. V kostce – malá Anda D14 i starší Anda D35 na rozdíl od tatíka své závody dokončily, Enka v nabité D21 (15/20) a Ana v D45 měla neshodu se sběrnou kontrolou, takže nebyla klasifikována.
Pro sprint byly postaveny dvě oddílové štafety, jejichž složení pro pracovní zaneprázdněnost až nedostupnost šéfové oddílu zodpovědně navrhl nejzkušenější Tanda. Ten si teda uměl vybrat! Štafeta DH 220 startovala ve složení „starší dorostenky“ 2 x Ída a mlaďoši Ilan a Iloš, štatefa MIX ve složení „mladší dorostenky“ Enka a Ana a starší odrostenci Řeťa a Tanda. Nejprve se dostala trať štafeta ultraveteránská, kterou výborně rozběhla Ída Ájková. Předávala na druhém místě Ilošovi, jenž poměrně jednoduchou trať zaběhl standardně, což v jeho případě znamená, že vynechal jednu kontrolu. Třetí Ída Ovotná běžela taky výborně, ale jen k divácké kontrole. Když se pak dostala do závěrečného pytlíku, nastal problém. Hledala usilovně neexistující kontrolu, což by se v součtu s chybějící kontrolou na minulém úseku dalo jistě vykompenzovat, ovšem přísní rozhodčí neměli pro tuto matematiku žádné pochopení. Doufáme jen, že Ída na rozdíl od tohoto závodu doma žádný problém s pytlíkem nemá. Ilan na závěrečném úseku už šel jen na zvýšení sebedůvěry, předběhl, koho se dalo, ale na konečný výsledek to už nemohl mít vliv. Mixová štafeta bojovala statečně a ve společnosti závodníků různých věků a výkonností skončila uprostřed na chvályhodném 7. místě (7/15).
V kategorii příchozích úspěšně absolvoval svůj první závod Ilip Ros, po minimální mapové instruktáži našel (na rozdíl od jiných) všechny kontroly a radostně dorazil do cíle. Držíme mu palce, ať mu to nadšení vydrží. Překvapivě se v kategorii P objevila i bývala Inčíkovic drobotina (tedy bývalá proto, že už to drobotina není, nikoli, že už nepatří k Inčíkům). Snad to nebylo jen z důvodu, že je to u babičky moc nebavilo a jsou zde jisté indicie, že alespoň Enda se v lese ukáže častěji.
Na závěr chce redakce Smoke Signals slíbit svým čtenářům, že se bude snažit i v této sezoně pozorně sledovat a pokud možno pravidelně a seriózně komentovat sportovní aktivity oddílu OOP.
Na žádost vrcholového vedení oddílu bychom chtěli tímto způsobem upozornit dva jeho členy, že stále mají vůči ostatním nevyřešenou pohledávku, vyplývající z jejich účasti na veteránském soustředění 2013 (které se naštěstí podařilo před našimi reportéry utajit). Nebudeme zakrývat, že se jedná o sourozence 5Falškovy a svůj dluh zvíci 1/5 jejich jména by měli co nejdříve vyrovnat.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym),
Nevada, USA

Vsetín dvakrát jinak. (9)

Překrásná sobota letošního poněkud skoupého babího léta zastihla závodníky dvou oblastí (Moravskoslezské a Valašské) ve Vsetíně, kdy se Valaši z jedné rodiny snažili ostatním ukázat, jakáže otčina sú ty jejich valašské hory. Po dopoledním aperitivu v podobě panelákového sprintu čekal na přítomné závodníky odpolední digestiv, tentokrát v podobě zkrácené trati (middle). Ti, kteří se těšili na standardní závod middle, mohli být z toho trochu namydlení, protože odpolední závod svým charakterem a stavbou trati připomínal spíše zkrácenou klasiku. Ovšem ti, kteří dávají přednost závodění před požadavkem na striktní dodržování pravidel nad tím velkoryse mávli rukou.
Trať sprintu byla situována do okrajového sídliště a neskýtala mnoho záludností. Přeběh železniční trati byl jasný a stejný pro všechny kategorie a chyby se dělaly hlavně z nepozornosti. Za zmínku stojí nebývalý souboj dvou závodníků OOP H45, bohužel na úplném chvostu výsledkové listiny, který skončil o 2 vteřiny ve prospěch Lina Eciána (16/20) před Ilošem Ychlým (17/20). Ten byl sice ještě na jedenácté kontrole v čele závodu, ale poté, co doběhl svého soupeře z SOP, se rozhodl si za ním na delším postupu trošku odpočinout, než se pustí do zdolávání posledních kontrol. Po krátkém vydechnutí se po cca 200 m koukl na mapu a ke své hrůze zjistil, že spoléhat na soupeře se nevyplácí. Dotyčný totiž zcela nezodpovědně vynechal jednu kontrolu, což pro něj znamenalo disk a pro Iloše, který se pro ni odhodlaně vracel zpět, zkažený závod. Snažil se sice ztrátu alespoň částečně dohnat, ale dělal další chyby a zvlášť ta poslední, kdy se netrefil do široce otevřené branky ke sběrce, byla fatální. Ne sice pro něj, ale pro dalšího soupeře z SOP, kterého stáhl do kufříku s sebou, což pro něj znamenalo ztrátu vítězství v tomto závodě. Díky charakterovým vlastnostem ne nepodobným průzračnosti křišťálu bylo všem jasné, že to nebylo provedeno schválně ani úmyslně, že se nejednalo v žádném případě o akt msty, ale o pouhou stařeckou nerozvážnost. Výsledky ostatních závodníků OOP byly už vesměs lepší, a to D55 – Ída Ájková (3/7), Ída Ovotná (5/7), Anda D35 (13/19), Erča D14 (14/14) (těch čtrnáctek je tady až trochu moc), H55 Řeťa (2/11) s úspěšným útokem na bednu, Tanda (4/11) a Irka H65 (6/9). To vyvolalo příjemnou pohodu před druhou odpolední porcí, na kterou si většina borců dolaďovala formu relaxací v restauracích hlavního města Valašského království.
Cesta na start odpoledního závodu zavedla jeho účastníky z předměstí Vsetína do svahu přilehlého zalesněného hřebene, který dával jasně tušit, co je na tratích bude čekat a nemine. Kopce byly prudké jak průjem po požití valašské kyselice s prošlou dobou použitelnosti a hustníky husté až za hranici průchodnosti, prostě valašská otčina, jak má být. Navzdory tomu se všem podařilo prodrat se až do cíle a užít si příjemného závěru dne ve stále ještě hřejícím valašském slunci.
Z rozboru odpoledních výsledků opavských borců jsme zjistili zajímavý fakt, že ti, kterým se nedařilo dopoledne, zaznamenali odpoledne zlepšení a naopak a v kategoriích, kde startovali dva OOPáci, si vždy ve výsledkové listině přehodili pořadí. A co je nejdůležitější, vybojovali i několik bednových umístění! V souboji dam D55 Ída Ovotná (4/8) jemně předčila Ídu Ájkovou (5/8) a v H55 Tanda (2/11) zdolal Řeťu (8/11). Pokud bychom však podrobili jejich mezičasy podrobnějšímu zkoumání, zjistili bychom, že Řeťa na druhé kontrole počkal na svého stájového kolegu Tandu (což si po dopoledním úspěchu mohl dovolit), pravděpodobně proto, aby přímo v terénu mohl studovat jeho řešení postupových variant a taktiku na trati. Vhodnější závod si k tomu vybrat nemohl, protože Tandovi se nebývale dařilo a v jednu chvíli se dokonce nacházel i na samotné špici. Patří mu velký potlesk za druhé místo. V H65 vybojoval Irka dokonce první místo (1/10), když s velkým náskokem pokořil ostatní soupeře – bouřlivý potlesk. A po zkaženém dopoledni si trochu napravil svou reputaci i Iloš H45 (2/18). Je vidět, že ladění formy před závodem má svůj nezastupitelný význam, který není radno podceňovat.
Přebor Valašského království se tedy oddílu OOP hlavně díky odpolednímu závodu poměrně vydařil. Pořadatelé však zklamali na celé čáře v tom, že jako loajální poddaní nepřizvali k vyšperkování celé akce svého samozvaného valašského krále Bolka Polívku. Jako omluvu lze možná přijmout to, že stejně jako většina monarchií, demokracií, vojenských junt, totalitních či kdovíjakýchjiných režimů se i valašské království otřásá v politické a hlavně ekonomické krizi, na což doplácí i samotný král, který více než se svými poddanými jedná nyní s exekutory.
Holt, polívku, kterou si navařil, si musí vyžrat sám.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Landek aneb nostalgická hornická reminiscence s orienťáckou příchutí. (8)

V pořadí sice už čtvrtý, ale co se týká „podzimnosti“ teprve první závod podzimního žebříčku MSO proběhl 5.10.2013 pod pořadatelským velením koho jiného, než v těchto končinách dobře se orientujícího oddílu MOV. Dorazivší závodníky a ostatní zájemce o tuto orienťáckou kratochvíli uvítal v příostravském Landeku stísněný prostor shromaždiště s hospodou obklopenou ze dvou stran přilehlým dětským hřišťátkem a pláckem na oddílové stany a z třetí strany překvapivě i lesem příměstského typu, kde bylo možno s úspěchem tušit závodní prostor. Startovního koridor se totiž nacházel v takové blízkosti od shromaždiště, co by i nejslabší z H12 buzolou snadno dohodil.
Při vstupu do hospody si pozornější pozorovatelé s citlivější duší jistě mohli povšimnout stísněné útulnosti bývalé havířské harendy, z jejíchž útrob jakoby stále ještě prosakovaly pohnuté osudy starých „Magdonů“. V onom zpočátku studeném sobotním dopoledni byl však lokál zcela naplněn lesachtivými a boduchtivými závodníky všech kategorií, takže pro horníky v umouněných fáračkách, kteří by po šichtě v rubáni chtěli spláchnout uhelný prach a únavu pivem či gořalkou, by se už žádné volné místo nenašlo.
Rovněž dětské hřiště bylo brzo okupováno nezvyklým počtem mluvňat i nemluvňat, která svůj prozatímní hendikep nahrazovala výskotem a jinými nelibě znějícími pazvuky, připomínající skřípot lan těžních věží. Tato drobotina se rozptylovala především vysušováním mokrých skluzavek a tato usilovná činnost jim dala většinou zapomenout na to, že se jejich rodiče nenápadně vytrácejí na nedaleký start. Mezi drobotinou se samozřejmě nedala přehlédnout a přeslechnout trojice sourozenkyň Ietráškových, budoucích nadějí OOP, z nichž prostřední tříletá Hanička se překvapivě dala zlákat poprvé do lesa a v doprovodu tety Šárky a o něco staršího Štěpána absolvovala svůj první závod. Přítomnost této Ietráškovic zvěře bývá na OB závodech a i jiných sportovních akcí vždy vítána, tedy alespoň v tom ohledu, že rodiče ostatních dětí se mohou v kontrastu s jejich počínáním dmout pýchou nad relativní ukázněností svých ratolestí.
Ale dost již popisu předstartovních aktivit a podívejme se, co se dělo v lese. Mapa byla k dispozici už v posledním koridoru, což se v některých případech ukázalo spíše na závadu, protože prostor vypadal na mapě jasněji a přívětivěji, než se pak ukázalo v reálu. Listnatý les s rozmanitou průchodností, průhledností i členitostí si dělal docela velké nároky na neustálou pozornost a kdo věnoval menší pozornost čtení mapy a příliš riskoval, mohl si po doběhu krátit čas skřípěním zubů. Hrstka závodníků OOP absolvovala závod jako obvykle se střídavými úspěchy. Zatímco Ída Ájková zaběhla svůj standard (D55 2/4), Va Rabicová se ukazuje v lese pouze sporadicky, a proto nelze její umístění (D45 7/7) nijak zatracovat. Zhruba uprostřed startovního pole skončila Enka Ietrášková (D21 10/18), která po závodě nechápavě kroutila hlavou nad počínáním své švagrovky Avky z rodu starých krnovských patriarchů Hrouzků, která ji při neočekávaném setkání v protisměrném běhu docela zmátla a rozhodila tak, že následkem byla nepříjemná ztráta. Andě Eciánové se závod zdál asi příliš obtížný, takže si s tím nelámala hlavu a píchla to hned po druhé kontrole, pokud ovšem důvod nebyl někde jinde. Nejmladší z rodu Eciánů (D14 7/7) naopak zabojovala a do cíle úspěšně dorazila. Řeťa při neúčasti svého oddílového rivala Tandy jakoby ztratil motivaci a výsledek (H55 6/10) ho jistě moc nepotěšil a vítězství zkušeného Irky Oska (H65 1/6) již pomalu přestává být překvapením.
Naopak výkon Iloše (H45 4/14) opět postrádal potřebnou šťávu, čímž samozřejmě není myšleno občerstvení po závodě. Po studeném, možno říci až ledovém startu, figuroval po prvních dvou kontrolách dokonce až na posledním místě, pak se během závodu propracoval na druhou pozici, aby ji chybami v závěru zase ztratil. Že to bylo i ve spolupráci s paralelním dědkem Hrouzkem, se naštěstí před přítomnými vnučkami podařilo utajit. Bednové pozice v této kategorii byly tentokrát překvapivé a pomyslný rybník všem vypálil frajer Luke Bialožyt, který se rozpomněl na své hvězdné chvíle, kdy jen nedlouho potom, co přestal tahat kačera, začal prohánět po lese i borce věhlasu Kačora. Nutno ovšem přiznat, že to bylo ještě v dobách, kdy se na prériích amerického středozápadu na svých mustanzích beztrestně proháněli Indiáni a hrstky prvních bělošských osadníků v souladu s barvou jejich pleti rudli už při pomyšlení, že by se s nimi mohli někde střetnout. Spodní polovinu výsledkové listiny si pak v této kategorii pohlídal stále ne úplně zdravý Lin Ecián (11/14).
Nejzajímavější výsledek závodníků OOP bylo možno kupodivu zaznamenat v kategorii H21, což po loňském přestupu nyní již krnovského expresu Avla je jistě příjemným překvapením. Zda to předznamenává blýskání se na lepší časy či pouze jenom něco jako extrémní úlet počasí, uvidíme možná již v blízké budoucnosti. I nepříliš zasvěceným je jasné, že zde hovoříme o výkonu Artina Ietráška (12/30), který nečekaně šokoval všechny odborníky, především ty z jihovýchodního okraje Městských sadů v Opavě. Jak jsme zjistili od našich maskovaných špehů v lese, Artin si zcela nekompromisně a v souladu s předem stanovenou taktikou počkal na za sebou běžícího borce, shodou okolností taky jednoho z nepřeberné pokladnice Hrouzků a díky svému maratonskému fyzickému fondu dotlačil zcela vyčerpaného dotyčného do cíle. Nechal za sebou i takové věhlasné borce regionálního formátu, které z důvodu Artinovy skromnosti nemůžeme ani jmenovat.
To, že se v tomto závodě tak těsně prolínaly tratě i osudy dvou krnovských a opavských orienťáckých rodin, je zajisté věcí čistě náhodnou. Nejen svět, ale i les je malý.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Podzimní mechový Rejvíz. (7)

Pokud si pravidelný čtenář této rubriky myslel, že se snad Joe Cafourek na Rejvízu a přilehlých hvozdech v době mistrovství ČR na klasické trati nevyskytoval, měl k tomu jistě důvod, protože na tomto místě svou reportáž v obvyklou dobu po skončení akce nenašel. Příčinu tohoto zpoždění nutno hledat v počasí, které postihlo oblast amerického středozápadu i část nevadských pouští zásahem několika ničivých tornád, což činnost naší redakce Smoke Signals na několik dní poněkud paralyzovalo. To by se samozřejmě v pružněji reagujícím českém prostředí stát nemohlo!
Pořadatelé z Magnus Orienteering věděli moc dobře, proč si jako prostor pro svůj velký závod vybrali právě lokalitu Rejvízu, osvědčenou již při minulých OB akcích. Malá jesenická rekreační vesnička, situovaná na náhorní plošině uprostřed hlubokých jesenických lesů plných vyhledávaných přírodních kuriozit, naplňovala všechny atributy úspěšného OB podniku – dostupnost, ubytování, možnosti rychlého občerstvení a v neposlední řadě rozsáhlý a obtížný horský terén vhodný pro vrcholové závody.
Členové oddílu OOP, jak jsme mohli zaznamenat už při minulé akci, se rozdělili do více ubytovacích kapacit, aby se mohli sejít a společně poklábosit při večerním posezení v jedné z tamních horských chat. Ale ještě než k tomuto setkání spojenému s intenzivním doplňováním kalorií došlo, museli je nejdříve spotřebovat při zdolávání svých tratí v sobotním semifinále. Ortodoxní podzimní horské počasí během dne neustále děsilo hrozbou lijáku, ale nakonec se spokojilo s varovným mrholením, které navíc postupně ustávalo, což vyhovovalo hlavně vetošům, kteří se do lesa dostali až poté, co ho celý prošmejdily mistrovské kategorie.
Výsledky sobotních semifinálových rozběhů, které probíhaly v lesních prostorách na sever od vesnice, odpovídaly možnostem borců OOP. Do finále A se dostala jak Va Ociánová v D45 z 15. místa, tak i Iloš Ychlý v H60 z 4. místa a Ída Ovotná dokonce z 3. místa. Smůlu měl Tanda Ovotný, kterému postup unikl o pouhou necelou minutu a ani zbývající Řeťa Evčík a Irka Osek neběželi špatně. Kuriózní situace nastala u Ídy Ájkové, která se svým umístěním trefila přesně do předělu mezi finále A a B. Nespokojila se však s nejlepší pozicí ve finále B, kterou ji pořadatelé nakonec přiřkli a svou diplomatickou neodbytností je přesvědčila, že finále A bez její účasti by nestálo za nic.
Finálové tratě byly po všech stánkách (délka, převýšení i náročnost řešení dlouhého postupu) obtížnější než ty sobotní, které taky ovšem nebyly žádnou procházkou Slavkovským lesíkem. Naděje členů oddílu OOP pro slušná umístění se však naplnily pouze částečně. Zatímco Va si své umístění polepšila posunem na 13. pozici a Ída Ovotná obsadila velmi pěkné 4. místo (nejlepší z celého oddílu), finálový výkon Iloše byl nepřehlédnutelným zklamáním. Ti, kteří mu před startem přáli, aby to vyšlo na bednu, měli po jeho doběhu pravděpodobně dojem, že museli být asi sami „na bednu“. Ve výsledkové listině ho totiž nenalezli, jak předpokládali, v levém sloupci nahoře, nýbrž jeho jméno se krčilo v pravém sloupci dole. Ač benjamínek ve své kategorii, navíc s dobrým výchozím postavením, svou šanci zcela promarnil. Navzdory tomu, že v semifinále mu vše vycházelo a kontroly mu vbíhaly přímo do cesty, v nedělním závodě si z něj dělaly legraci, zašívaly se, kde mohly a daly mu to prostě naplno vyžrat. Po slušném začátku nabyl dojmu, že vše půjde jako na sobotních drátkách, pustil se do závodění a zariskoval při náběhu na třetí „náhodnou“ kontrolu v polozabušeném svahu, kterou všichni kromě něj náhodou hned našli. On tam však ztratil přes 6 minut a následně, jak to už v takových situacích obvykle bývá, když nezbývá nic jiného než riskovat, si připisoval na dalších kontrolách další ztráty. V době když si uvědomil, že křivka, která by graficky charakterizovala průběžný úbytek jeho sil, má větší strmost než obvykle a že jeho pohyb kupředu se více podobá belhání než běhání, bylo už dávno po nadějích. Dosažené 17. místo nebylo vůbec důvodem k radosti, spíše k zamyšlení. Rovněž umístění Ájkové v nedělním finále naznačilo, že její vyjednávací schopnosti tentokrát mocně převýšily schopnosti orientační.
Přes tyto dílčí neúspěchy lze rejvízský víkend považovat ze strany OOP za poměrně uspokojivý. Holt, je třeba si občas uvědomit, že kvalitní klasika je něco jiného než výklus v městském parku. Účastníci mistrovství se na rozloučenou ještě snažili odlehčit místní ekobioakdovíještějaké farmě od zásob kozího sýra a kančích klobásek a taky pochvala pro pořadatele je na místě, protože oč odrbali prázdninové třídenní závody (redakce se o tom dověděla pouze zprostředkovaně, ovšem z dobře informovaných kruhů), o to se vytáhli na tomto mistrovství.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Cena střední Moravy 2013

Posted on 5.8.2013 by Silly news

Oslavy v tropickém víkendu

Jedněmi z letošních prázdninových závodů byl 16. ročník CSM. Tři dny orientačního běhu v Moravské bráně využila šestičlenná veteránská skupinka oddílu OOP k možnosti si zazávodit a navíc do žhavého prvního srpnového víkendu zařadit i cykloturistiku a hlavně oslavit krásné životní jubileum kamarádky Any.

Oslava proběhla v místě ubytování v motorestu Osečanka a podle všech zúčastněných byla bujará a zejména někteří jednotlivci na ni budou velmi dlouho vzpomínat.☺

Sobotní cyklistický výlet z Oseku podél Bečvy na lázeňskou kolonádu v Teplicích a zpět kolem Helfštýna, včetně závěrečného koupání ve vodní nádrži Jadran, se opravdu vyvedl a prokázal dobrého sportovního i společenského ducha všech účastníků zájezdu.

Ve startovce tří-etapových orientačních závodů bylo necelých 300 závodníků. V pátek v podvečer se běžel sprint v městské zástavbě a v zámeckém parku v Lipníku nad Bečvou. Kromě šestice našich veteránů v kategoriích D45C, D55C, H55C se zapojili i sourozenci Udečkovi v kategorii P a umístění bylo následující: 2.Omáš, 3.Řeťa, 4.Tanda, 5.Ana, 6.Va, 7.Ída, 9.Áďa, 10.Etra. Sobotní klasika v kopcovitém terénu pod hradem Helfštýn skončila s pořadím: 3.Tanda, 4.Řeťa, 5.Ana, 6.Ída, 7.Va, 8.Áďa.

Jelikož časy v etapách se sčítaly a nedělní zkrácená trať se běžela s handicapovým startem, naše děvčata na 5. a 6.místě byla s boje o medailová místa prakticky vyřazena, ale velká výzva přišla pro ve své kategorii třetího Tandu a čtvrtého Řeťu. Ti do nedělní etapy vybíhali s odstupem 7 sekund, se ztrátou 3:12 na druhého Idlu a 7:42 na prvního Elínka. Vcelku logicky spojili své síly s tím, že si to vzájemně rozdají v závěru na pásce. Když však mezi 5. a 6. kontrolou svým rychlým a ideálním postupem předběhli chybujícího Idlu, bylo jasné, že oba budou na bedně společně reprezentovat barvy OOP. Pro oba naše běžce to byl životní závod, jelikož svého soupeře z OTK vyloženě deklasovali, na vítěze z TZL stáhli více než 3 minuty a dalším závodníkům v kategorii naložili 8,5 minut a více. Je třeba zdůraznit, že první polovinu závodu motorem byl Řeťa (Tanda za ním jen plápolal). Ale na předsběrku Tanda lépe přečetl mapu, čímž na této kontrole získal náskok 15 sekund a na sběrku a do cíle ještě další 3 sekundy přidal. Krásného oddílového souboje si povšiml i spíkr v centru, takže opavský oddíl pod tajemným hradem Helfštýn dal o sobě nádherně vědět.

Při závěrečném vyhlášení vítězů to oběma našim reprezentantům v oddílových dresech opravdu moc slušelo. Motto CSM 2013: „Přijeďte si užít netradiční zážitky na tradičně pohodové závody“ tak bylo našimi veterány bezezbytku naplněno.

Posted in Netříděno | Komentáře nejsou povoleny | Edit

Zápisky veterána (4)

Posted on 15.7.2013 by Joe Cafourek

Vysočina Cup aneb co nám káplo na Vysočině.
Hned v úvodu těchto zápisků se sluší poděkovat zpravodajské agentuře Silly news, která v naší nepřítomnosti podala jasnou zprávu o úspěšném počínání oddílu OOP na třídenních závodech na Krnovsku. Je pravdou, že zpravodajci našeho časopisu Smoke Signals byli v té době zaneprázdněni investigativními úkoly při zakarpatské misi předsedkyně oddílu Vy Ociánové. Je ovšem nepochopitelné, jak se důvěrná informace o této misi mohla dostat na veřejnost, když se o ní v poslanecké sněmovně zatím ještě nejednalo, a to ani v přísně utajeném režimu, kdy je pravděpodobnost vyzrazení vždy nejvyšší. Z důvodu tohoto předčasného úniku informace o účelu této mise můžeme širokou veřejnost již nyní seznámit s tím, že se zatím nepodařilo dotáhnout k úspěšnému konci snahu o opětné připojení Zakarpatska k České Republice. Během této i přecházejících anabází Vy Ociánové se sice podařilo nadchnout domácí obyvatelstvo do té míry, že s opětovnou anexí spontánně souhlasili, a to včetně všech bačů a pasáků krav na zakarpatských poloninách, kteří se o odtržení od prvorepublikového Československa zatím ještě ani nedověděli. Rozhodující bylo, že se podařilo uplatit dva celníky na ukrajinsko-slovenských hranicích, Sergeje a Vitalije, kteří souhlasili s vytvořením volného koridoru přímo spojující Českou republiku se Zakarpatskem přes slovenské území. Dýku do zad tomuto úsilí však vrazila neústupnost slovenských nacionalistů, kteří s vytvořením koridoru nesouhlasili, protože se ne zcela bezdůvodně obávají, že skomírající sláva jejich zbojníka Jánošíka by mohla být zastíněna stoupajícím věhlasem loupežníka Nikoly Šuhaje. Však taky jejich nesouhlas s vytvořením koridoru byl v nejrozšířenějším slovenském deníku „SME, a gdo ví jak dl´ho ještě budeme“ komentován slovy „trapná vyhovárka“.
Ale vraťme se zpět od politiky ke sportu. Vysočina Cupu 2013 se tentokrát zúčastnilo pouze jedno z rodinných křídel oddílu OOP, jehož silný oddenek zasahuje v současné době až do nedalekého Krnova, kde hledá úrodnou půdu pro své zakořenění. Oblíbený prázdninový závod byl silně obsazen skoro jedenácti sty účastníky z mnoha států z celého světa, jejichž výčet měl problém vyjmenovat i moderátor závodů, i když je třeba dodat, že to nebyl jeho jediný problém.
Jinak ale vše fungovalo, jak mělo. Pro natěšené účastníky byly připraveny tratě v prostoru kolem rybníka Medlov až k Paseckým skalám, který je jako typický terén Českomoravské vrchoviny protkán sítí odvodňovacích kanálků a rýh, na nichž se stavitelé tratí dostatečně vyřádili. Na druhé straně tu byl na mnoha místech pěkný čistý les, který přímo lákal k vyběhnutí. Prostě terén pro orientační běh jako stvořený.
První etapa typu middle byla pořadateli předložena závodníkům, dá se říci, „na zvykání“. Ti, kteří si mysleli, že jsou zvyklí dost, si v mnoha případech hned v úvodu připisovali těžké ztráty. To se naštěstí vyhnulo Iloši Ychlému, který sice zbaběle prchnul do kategorie H60, ale protože byl na poloviční úvazek vytížen funkcí „au pair“, nelze se co divit. Doběhl na prvním místě s náskokem tří minut, když minutová zaváhání na dvou kontrolách považoval naivně za dosti velké chyby. V dalších dvou etapách se však ukázalo, jaké drobnůstky to byly. Také Ence Etráškové v kategorii D21C se závod povedl. V jeho polovině se pohybovala dokonce na úžasném 2. místě, ale drobnými chybami v závěrečné pasáži klesla na 8. pozici, ovšem jen se ztrátou čtyř minut za vítězkou. Potvrdilo se, že běžecká příprava, cílená na tyto třídenní závody, nebyla zbytečná. Ani Artin Etrášek by v kategorii H21C neběžel špatně, kdyby ho v jeho snažení nezradilo SI, které se nedokázalo přizpůsobit jeho stále se zvyšující rychlosti a nestačilo proto zaznamenat průchod dokonce dvěma kontrolami. Tento nanejvýš nepříjemný začátek ho však nedokázal rozhodit natolik, aby se mu večer nepodařilo uvařit kotel skvělého guláše a dvou plechů lasagne pro zhruba 25 hladovců, zejména ze sdružení Listí a Peří, kteří zde měli soustředění. Někteří z nich si následujícího dne orientační běh v kategorii příchozích taky vyzkoušeli.
Druhá etapa byla stavěná jako klasika s náročnějšími pasážemi v rýhami prolezlých hustnících a milovníci jemné mapařinky i delších postupů si určitě přišli na své. Iloš tentokrát našel přemožitele a doběhl až druhý, což zdánlivě nijak zvlášť nevadilo, protože jeho náskok po dvou etapách vzrostl na více než 4 minuty. Enka udržela v první etapě nastavenou laťku a škoda jedné nepovedené kontroly s šestiminutovou ztrátou, která ji nedovolila dosáhnout na lepší než desátou příčku. I Artin si udržel svůj standard a jeho disk za neoraženou kontrolu už nikoho ani jeho samého nepřekvapil. Jako správný manažer vyřešil tuto krizovou situaci (dokonce v souladu s voláním prezidenta Iloše Emana po nových investicích) investováním do nového superrychlého SI čipu, u kterého je garantováno a státní zkušebnou doloženo, že všechny jeho elektrony jsou rychlejší než nejvýše možná rychlost dosažená při zastrčení a vytažení čipu z krabičky ve vakuu.
Závěrečná hendikepová etapa byla pro někoho bojem o přední umístění, pro jiného jen o udržení či vylepšení dosažené pozice. Čtyřminutový náskok Iloše před pronásledovateli mohl vypadat opticky poměrně dobře, ovšem v lesích Vysočiny je optika poněkud jiná. Po slušném začátku byl celý náskok rázem prošustrován při postupu na pátou kontrolu, kdy si riskantním manévrem ve změti mokrých rýh neuhlídal správný směr a poněkud z něj vykolejil. Naštěstí se mu podařilo přimět skupinku zmateně pobíhajících závodníků z kategorie H35, že stejnou kontrolu jako on musejí hledat ne ve světlezeleném lese, ale ve tmavozeleném lese. Ti se nakonec nechali přesvědčit, přesunuli se do správného prostoru a kontrolu posléze sobě i Ilošovi našli. Nicméně ztráta přes 8 minut byla jak vyšitá. Naštěstí se před něj během popsaného kufru dostal jen jeden borec a ani jeden z nich o tom nevěděli. Dočasný lídr závodu pak udělal v závěrečné části trati větší chybu a Iloš se před něj opět nevědomky a neúmyslně dostal. A protože smečka seskupená ze závodníků na dalších pozicích se již na špici nestačila dotáhnout, závod vlastně dopadl, jak měl. Vítězství v nejpočetněji obsazené veteránské kategorii přece jenom potěšilo, protože soupeři zas až tak slabí nebyli. Podle dobře informovaných zdrojů mu k úspěchu pomohl i povolený doping v podobě krátké sobotní pěší túrky do restaurace v nedalekém Kadově a ochutnávky pověstného Kadovánku.
Enka si v poslední etapě mírně pohoršila, přesto její celkové 14. místo z 39 závodnic je velmi slušné a určitě ji podnítí k dalšímu cílovému a možná i pravidelnějšímu tréninku. Martin vyzbrojen novým čipem si také v poslední etapě dobře zazávodil. Jen ho mrzelo, že se mohl poprvé v hendikepovém závodě vybíhat v hendikepu. Bohužel, zastaralá technika zradila.
Závěrem lze tedy konstatovat, že na Vysočině to všem káplo do noty, všichni si užili dobrého počasí, pěkných závodů a prožili mnoho orientačních, desorientačních i mimoorientačních zážitků.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals (volně přeloženo Enem dym), Nevada, USA

Posted in Netříděno | Komentáře nejsou povoleny | Edit

Krnovské ozvěny

Posted on 3.7.2013 by Silly news

Nadějný pokus o reparát

Skupinka veteránů OOP, kteří se na M-ČR v Kunčicích neprobojovali mezi elitní závodníky, se pokusila dokázat své kvality ihned týden po mistrovství na mezinárodních závodech SKOL CUP, pořádaných spřáteleným oddílem KRN.  Jelikož Joe Camfourek ze „Smoky River“ sledoval cestu předsedy oddílu na Ukrajinu, byla přizvána naše zpravodajská agentura „Jasná zpráva“ (v originále „Silly news“), aby očekávaný úspěch řádně zdokumentovala.

SKOL CUP nabízel jedinečnou příležitost ukázat kvality odhodlaných závodníků opavského oddílu, neboť tříetapový závod zahrnoval všechny 3 typy závodu – sprint, long i middle.

První etapa – sprint v městské zástavbě a parku s vloženým bludištěm dopadla velmi slibně. Va Rabicová ve své kategorii zvítězila, Ída Áj. byla 3. a Ída Ov. doběhla jako  pátá, Irka se umístil na druhém místě a boj sváděli Řeťa s Tandou, když s rozdílem 1:15 min obsadili 5. resp. 8.místo. Za zaznamenání stojí výsledky v bludišti a na hladké stovce na ovále atletického stadionu při doběhu. Pro porovnání nejprve výsledky vítěze H21A Etra Ycze: v bludišti 2:21, 100 m 0:17. Řeťa 4:06, 0:27, Tanda:4:08, 0:27, Irka 5:19, 0:24, Ída Áj. 4:53, 0:30, Va 6:24, 0:30, Ída Ov. 7:01, 0:34.

Druhá etapa, běh na klasické trati v Glubczyckem Lasu, v rovinatém až mírně zvlněném terénu s nepravidelně se střídajícími pasážemi čistého lesa s hustníky a světlinami s vysokým travním porostem, byla vypsána jako podzimní žebříček MSO. Zde opravdu zazářili Řeťa s Irkou, když čtvrtý Řeťa  se musel sklonit jen před medailisty Korpilem, Avrátilem a Avelkem, a za sebou nechal taková jména, jako Oravec, Ostka, Eman, Utina, Limpl, Livečka, Určák, Ovotný a další. V H65 Irka dokonce zvítězil a získal cenné skalpy: Avlík, Rkvica, Iener, Edlář, Táček atd. Ída Áj. byla druhá, Ída Ov. bohužel dala přednost setkání důchodců v Kopřivnici a Va věnovala nádhernou sobotu své zahrádce.

Na třetí etapu, zkrácenou trať ve stejném závodním prostoru, dojely z Opavy posily – sourozenci Ěmčanští a Ietraškovi, všichni do kategorie P3. Výsledky starého kádru telegraficky: Ída Áj. 1., Irka 2., Va 4., Tanda 5., Řeťa 7., Ída Ov. 5., ale pozor, poprvé ve své kariéře si vychutnala stovku (101:25 na 3,3 km!). V příchozích, podle vyjádření stavitele tratě koncepčně postavené pro D/H14, Enka (33:39) se rozpomenula na své slibné výsledky v žákovských a dorosteneckých kategoriích a nádherně si vychutnala Artina (42:13). Nic mu nepomohl ani suverénně nejrychlejší finiš, kterým by byl třetí v H21A!. A stejně tak Ana (54:53) udolal Áďu (56:12), i když pohled na mezičasy napovídá, že už na první kontrole se vzájemně počkali a pak se už nespustili z očí.

Při vyhlašování celkových výsledků 3-etapových závodů se na bednu dostali druhá Ída Áj. a stejně tak druhý Irka. Těsně pod bednou zůstali Řeťa na čtvrtém a Ída Ov. s Tandou na pátém místě. Taktně však pomlčíme, že hodnocených závodníků ve všech kategoriích bylo velice poskrovnu. Jestli se tedy blýsklo na lepší časy, to musejí prokázat až další závody.

Posted in Netříděno | Komentáře nejsou povoleny | Edit

Zápisky veterána (3)

Posted on 25.6.2013 by Joe Cafourek

Králická mistrovská romance pod dohledem majestátného Sněžníku.

Byl jsem docela rád, že jsem mohl být při tom, když nevelká skupina závodníků OOP zamířila po beskydských závodech do dalších severomoravských hor Jeseníků, přesněji do oblasti Králického Sněžníku, kde šumperský oddíl pořádal Mistrovství ČR a veteraniádu v middlu. Podle důvěryhodného zdroje, který si však nepřeje být uveden, jim cesta ubíhala tak příjemně, že ani nestačili sledovat parametry okluzní fronty a rosného bodu projíždějících oblastí, které byly důležité pro vývoj nadcházejícího počasí. Obavy o příznivost počasí nebyla brána na lehkou váhu, protože předpovědi hrozily lijáky i bouřkami, ale počasí bylo nakonec shovívavé a připravilo všem nádherný víkend.
Když veteránská skupina dorazila na místo určení, bylo již shromaždiště plné života a ruchu závodníků mistrovských kategorií, kteří se intenzivně připravovali na start. Veteránské kategorie byly odsouzeny ke startu až na pozdnější odpoledne, aby vetoši svými třesoucími se nohami nevyšlapali pro elitní závodníky falešné chodníčky. Dalším důvodem tohoto časového uspořádání programu MČR, kromě již zmíněné možnosti nevítané devastace závodního prostoru, bylo to, aby starší závodníci pohledem na zdatné a silami prýštící dobíhající závodníky mohli se slzami v koutcích zavzpomínat, jak jim to kdysi taky tak hezky šlo, pokud ovšem nezačínali s OB jako veter