Dobytí Šelenburku
Město Krnov má na svém JV okraji 3 dominanty, z nichž dvě, barokní poutní kostel a cvilínská rozhledna, jsou zdaleka viditelné. Ta třetí se ukrývá v lesním porostu nedaleko od nich a kdo tuší, kam se má podívat, ten v období, kdy ve výhledu nebrání listí, může mezi kmeny a větvemi stromů zahlédnout kontury zbytků zdí hradu zvaného mimo jiné Šelenburk, který kdysi sloužil především k obraně stezky vedoucí podél řeky Opavy do Krnova a dále do Slezska. O zařazení bývalého hradu do kategorie zřícenin se postarala jeho pohnutá cesta historickými událostmi, jak už to v temném středověku většinou bývalo. Původně dřevěný hrad byl v 13. století zničen při nájezdu Tatarů a jeho již kamenný následovník posléze neodolal konfliktům z dob Česko-uherských válek, kdy byl rovněž silně poničen. Na začátku 16. století se dostal přes několik vlastníků do rukou Jiřího ze Šelmberka, který jej nechal opravit a díky němuž získal nový název Šelenburk. Původně se totiž jmenoval Cvilín nebo též Czwelin, protože už tehdy naši severní sousedé trochu obtěžovali svými požadavky na používání dvojjazyčných místopisných názvů. Přestavba dále pokračovala až do podoby loveckého zámečku, což se následně ukázalo být poněkud neprozíravé, protože místo středověkých šlechtických radovánek nemohlo zůstat nepovšimnuto oblíbeným kratochvílím z období třicetileté války, mezi něž patřilo mimo jiné i plenění a plundrování. Následkem toho začal hrad pustnout, a co nezničil zub času, to dokonal v 19. století rozvoj dopravy, kdy zdivo hradu bylo rozebráno a použito na stavbu silnic. Původně holý kopec byl před více než sto lety na popud místního vizionáře, Rouzka z Rouzkova, zalesněn, protože ten správně vytušil, že lesní porost se může někdy v budoucnu při obraně hradu hodit. A jak se později ukázalo, měl naprostou pravdu.
Tolik z poněkud delšího historického exkurzu, ale pokud jste dočetli až sem, zasloužíte si i informace aktuální, z časů přítomných.
Onoho jarního slunečného sobotního rána se pod hradem shromáždilo na 300 nedočkavých nájezdníků, kteří netoužili po ničem jiném, než zříceninu dobýt. Obránci bývalého hradu, převážně místní domorodci pod vedením potomků Rouzka z Rouzkova, posíleni přiženěným Ájošem Pavským, byli sice v menšině, ale pevně odhodláni nedat útočníkům nic zadarmo. Mohli se opřít o perfektní znalost terénu, a proto své obranné prvky rafinovaně rozmístili ve svažitém a velmi členitém terénu okolí hradu, do různých zapeklitých jam, prohlubní a údolíček, často ukrytých v porostu, aby útočníkům jejich dobyvačnost co nejvíce znepříjemnili.
Přesně po odbití jedenácti úderů na kostelních hodinách začal tuhý a neúprosný boj. Do lesa se v minutových intervalech vrhaly nové a nové vlny útočníků a s podporou svých zbraní, buzoly a mapy, systematicky pročesávaly těžko přístupný terén. Jejich tajným zvědům se podařilo v předstihu ukořistit plány hradu i okolí a díky pečlivé topografické přípravě postupně získávaly nad obránci převahu. Nakonec se jim podařilo, i přes velké vyčerpání a mírné ztráty, objekt dobýt. Závěrečným útokem byly proraženy vozové hradby a obráncům hradu nezbylo nic jiného, než se vzdát a uznat svou porážku.
Mezi kohortou dobyvatelů svým hrdinstvím a bojovým nasazením vynikal i statečný oddíl bojující pod slavnou zástavou OOP. Ze svého ležení pod vrchem Cvilínem podle předem připraveného plánu vyrážely jeho jednotlivé šiky postupně vzhůru do bitvy. Velitelka bojového oddílu, Její veličenstvo vévodkyně Ocka z Ociánova, neváhala nasadit do zteče ani nejmladší generaci, a to již dřívějšími bojůvkami otrkané panoše Ubíka, Amíka a Axíka, aby pod vedením samotné vévodkyně a Její jasnosti Ichalky uplatnili své stávající bojové zkušenosti a získali nové. Pozadu nezůstal ani panoš elév Onzík, jemuž sekundoval zkušený baron von Ietraszek. Odvahou panošů se nenechaly zahanbit ani přítomné komtesy, Lizabeta s Málkou a nejmladší komteskou Inou, které se bojovým nadšením svým protějškům zcela vyrovnaly. Také skupina mladých neohrožených kopiníků ve složení Etr ze Trohalmova a Enža z Rankoviště své bojové úkoly úspěšně zvládla. A to i bez podpory lučištníků a kušníků, kteří byli z bitevní sestavy pro nedávnou vzpouru vyřazeni. Ještě dobře, že si rozhodná vévodkyně Ocka z Ociánova dokázala zavčas udělat ve svých řadách náležitý pořádek.
Po chvíli vyrazila ze zálohy i těžká a lehká jízda pod vedením maršála Tandy z Iráskova. Svou maršálskou holí usměrňoval udatné rytíře těžké jízdy, Adka z Rankoviště a Irku Yšavce ze Ábřeha, kteří zajišťovali levé křídlo, i příslušníky lehké jízdy, Iloše z Ychlíkova a Voše II. z Ociánova, kteří měli na starosti pravé křídlo, zatímco nejzkušenější rytíř, hraběcí milost Řeťa, se směle a nebojácně vrhl do lítého zápolení ve středu bitevní formace. Nikdo určitě nepochybuje, že v boji nechali všechny své síly.
Ani dámský element bojového oddílu OOP nezůstal pozadu. Pod dohledem markraběnky Ídy z Ájkova v řadách dobyvatelů urputně bojovaly jak zkušená baronka Ana ze Vidrnochova, tak i méně zkušená, ale o to více odhodlaná hraběnka Lára ze Trohalmova, a po boku s nimi také jako vždy nenápadná lady Ela z Olnolhotska.
Přestože je nepochybné, že za svou oddílovou čest se všichni rvali udatně a neohroženě, nelze nezmínit nejúspěšnější bojovníky, zvláště když se jedná o nastupující generaci. Mezi nejmladšími panoši vynikla zatím trojčlenná ociánovsko-olederovská klika ve složení Ubík, Axík, Amík. Slovo „zatím“ jsme použili záměrně, protože v záloze čekají další dva kousci, z nichž si to Ina v lese už vyzkoušela, zatímco Ates je pro vypuštění do lesa, jak se zdá, ještě nezpůsobilý. Také mladá komtesa Málka překvapila nejen úspěšným počínáním v nelehkém zápase, ale hlavně svou odvahou a samostatností. A panoš Onzík, který si odbyl svou bojovou premiéru, se už těší, že si to příště s protivníky rozdá sám.
Ač bylo dobojováno, bílá vlajka ve větru nevlála, protože útočníci a obránci se dohodli na remíze. Obránci čestným způsobem ocenili úsilí útočníků a ti se naopak zavázali, že si své bojové choutky nechají na nějaký čas zajít.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA




