Zápisky Joe Cafourka (110)

Nové zážitky na Nové Vsi

Druhý zářijový víkend nepřipomínal nic, co by alespoň vzdáleně naznačovalo nástup podzimu. Ani na jesenické louce nad Novou Vsí v nadmořské výšce kolem 800 m nebylo možno postřehnout žádné indicie, které by nasvědčovaly tomu, že léto by už to mělo mít pomalu spočítané. Počasí dlouhodobě přímo vybízelo k nedělání nic jiného, než válet se pod fíky a poslouchat slavíky, což se ovšem nemohlo týkat účastníků orientačních závodů ŽA, kteří v chvályhodném počtu dorazili na horní patro z údolí se táhnoucích, téměř terasovitých luk, až k hranici lesa, připraveného pro jejich očekávané orienťácké kratochvíle. Teplé počasí klimatizované mírným vánkem podporovalo optimální závodní rozpoložení všech přítomných, nabitých širokým spektrem ambicí, od těch vítězných ke skromnějším, až k té úplně nejskromnější, k touze ověřit si, že jejich nositelé mají ještě stále dost sil na to, vrátit se z lesa se všemi kontrolami, v doběhovém koridoru podle stádia své vetchosti předvést něco, co se blíže či vzdáleně podobá běhu a dokázat si, že na shánění balzamovacích prostředků je ještě dost času.

Louka, sloužící v zimě jako běžecký stadionek, se proměnila v pohodlné shromaždiště, které absorbovalo vše potřebné, co k takovému závodu patří, aby se dorazivší mohli bez zádrhelů připravovat na zdárné absolvování svých tratí. Že nebudou snadné, to se všichni mohli přesvědčit už při přesunu na sobotní start, i když poměrně ostré stoupání v jeho závěru mohlo napovědět, že se krátká trať poběží více z kopce než nahoru. Horský terén byl podle očekávání členitý a v mnoha místech porostově dost zapeklitý, takže si určitě každý svým způsobem závodu dostatečně užil. Bystrému pozorovateli neušlo, že mezi doběhnuvšími závodníky neprobíhaly žádné vzrušené diskuse na téma problematické mapy, umístění kontrol, apod., což bylo dáno buď tím, že to bylo v lese docela v pořádku, anebo že k tomu již nezbývaly síly.

Na sobotní závod na krátké trati se z oddílu OOP přihlásil docela slušný počet závodníků, protože závodní prostor je jejím srdcím blízký a v dávné historii OB figuroval dokonce jako domácí. Ale ty doby jsou dávno pryč, i když je na ně rádo a s mírnou nostalgií vzpomínáno. Účast byla nakonec o něco nižší, protože posledními prázdninovými závody CVČ zdecimovaná ostravsko-dolnolhotská odnož se na poslední chvíli omluvila, a máme zprávy, že ji momentálně při životě udržují jen vysoké dávky antibiotik, antipyretik a antidepresiv.

Nicméně sobotní výkony OOP nepatřily k přehlédnutelným. Jediná žena startující v žebříčkové kategorii, Va Ociánová v D55B, se postarala o opticky největší úspěch oddílu, když si to do cíle přihasila se sedmiminutovým náskokem, což bylo vítězství ne o parník, ale o středně velký tanker. Udeczkovic family dorazila v plném závodní sestavě, ale bez mamky, takže táta Adek byl nucený se ujmout pasivní role Ár v kategorii EjdžDíÁr, kde doprovázel dceru Lízu. Její starší bratři se neztratili ani v lese ani ve svých kategoriích (Endža v H10C a Amuel v H14C), kde zvláště fyzicky nabušený Amuel zaujal téměř pravidelným střídáním velmi dobrých a velmi špatných postupů. V H70B zkušené trio oopáků dokonale strategicky ovládlo startovní pole. Využili svou početní převahu a jak je zřejmé z výsledkové listiny, doslova své soupeře obklíčili. Zatímco přední pozice zajišťovali vítězný Ýkorka a druhý Iloš, zezadu to zodpovědně kontroloval a jistil Řeťa. V H80B byl jediným zástupcem oddílu Irka Osek, z čehož je zřejmé, že se mu podobný obkličovací kousek povést nemohl. Sám nestačil na víc než na okopírování Řeťova výkonu, čímž bezpečně uzavřel pořadí ve své kategorii. Tu si v lese pojistil několika deseti či dvacetiminutovkami, což patří mezi oblíbená čísla jeho závodnického repertoáru. Při rekapitulaci sobotních výsledků nesmíme zapomenout ani na bojovníky v kategorii P, kde oddíl reprezentovali tři závodníci. Dobře si vedl hlavně Lin, který dorazil do cíle sice s vypětím všech sil, ale se slušným umístěním (8/25), a také sourozenci Ramlovi si splnili svůj výkonnostní cíl, absolvovat zdárně trať a najít všechny kontroly.

S účastí na nedělním závodě to bylo podstatně horší než předchozího dne. „Nebudu vstávat, chci dál ležet zasněný, je totiž neděle a mám dost času“, si v neděli ráno Enka s Artinem určitě broukat nemohli, protože jako jediní z oddílu měli chuť vstát a na klasiku vyrazit. Ostatní byli buď něčím zaneprázdněni anebo jim sobotní krátká trať k uspokojení poprázdninového závodnického elánu bohatě postačila.

Enka a Artin zachraňovali čest oddílu nejen svou účastí, ale především předvedenými výkony. Protože se na závodech objevují spíše sporadicky, lze hádat, že energii pro své uspokojivé výkony pravděpodobně čerpají z určité závodnické natěšenosti a nadšení, což je pohonné médium vyššího oktanového čísla než má běžná rutina pravidelného závodění. Enka v D35C překvapivě dosáhla na velmi hezké umístění 4/16. Přeběhy na trati měla natolik dlouhé, že musela dokonce vytáhnout z paty studentskou znalost fenoménu zvaný azimut, čemuž nezabránilo ani věky zatuhlé kolečko na buzole. Stejně tak i Artin byl se svým umístěním v H35C  (6/14) velmi spokojen, na trati neudělal žádnou chybu a ani běžecky příliš neztrácel. Jeho kontroly měly pravděpodobně svůj den, snažily se mu v lese nadbíhat a jemu stačilo je s lehkostí a přehledem postupně sbírat.

Oba závody byly pořadatelsky, alespoň co se týká oddílu OOP, dobře připraveny, v lese nebyly zaznamenány žádné problémy. Inu, co jiného taky od NORDu očekávat, když se chce ukázat. Nedělní klasika byla možná o trochu zajímavější než sobotní krátká trať, ale samozřejmě drsnější, protože kopce se běhaly nejen dolů, ale hodně i nahoru. Ale o tom ta klasika vlastně je.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

KRN nebo OOP, my jsme jedna rodina
Příspěvek byl publikován v rubrice Netříděné. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.