Hraniční výprava na Vrchovinu
Podzimní část OB sezony začala hned zkraje září dvěma společnými závody žebříčků A i B, pořádané na Českomoravské vrchovině či vysočině, konkrétně při okraji městečka jménem Svratka, téměř ze všech stran těsně obklopeného lesy, které civilizační aktivity ještě nestačily devastovat do té míry, aby se tam nedaly uspořádat vrcholové závody OB. A právě tato zajímavá destinace zasela semínko zvědavosti do myslí některých členů OOP, kteří si chtěli po delší době připomenout, jak vypadají kvalitnější terény mimo často tristní závodní prostory jejich rodné oblasti. V posledních letech se totiž staly výjezdy členů oddílu do vzdálenějších míst čím dál tím sporadičtější, a proto jsme byli v redakci našeho časopisu Smoke Signals překvapeni, že tentokrát vyrazili až téměř do Čech. Výraz „téměř“ je v této souvislosti zcela na místě, protože městečko Svratku, ležící na stejnojmenné řece, která je už z dob počátků českého skautingu známější a věhlasnější než samotné sídlo, protíná hranice mezi územím Čech a historickým územím Moravy. Členové výpravy byli zpočátku trochu na pochybách, zda se ortodoxní Čechové a Moravané z obou stran hranice k nim, cizákům ze Slezska, budou v současné rozjitřené společenské atmosféře chovat dostatečně přátelsky, ale obavy to byly zcela zbytečné, protože žádné projevy diskriminace jsme za celou dobu pobytu nezaznamenali. Složení výpravy nebylo pouzehomogenní záležitostí závodníků OOP. Sestava byla doplněna bývalými členy oddílu, a to v předchozích Zápiscích často zmiňovaným Tandou ze ZLH a mimořádně i Avkou a mladým orlem Ubajzem, oba z KRN. S Krnováky se přišli na sraz před odjezdem rozloučit všichni zbývající členové jejich rodiny včetně blízkého příbuzenstva, jako by se jednalo o odlet na vesmírnou misi a ne na dvoudenní závody. Mírné obavy ze šťastného návratu se v jejich pohledech nedařilo úplně zamaskovat, což bylo, jak se ukázalo, zcela nemístné. Pokud by vás zajímalo, proč k této víceoddílové kompilaci závodníků došlo, tak vězte, že oddíl OOP se chová rozpočtově odpovědně a snaží se využít všechny dostupné úspornémožnosti.
Aby si výše jmenovaná osádka plně obsazeného automobilu Ford Focus vysočinský víkend náležitě užila, nemusela vyjíždět v sobotu brzo ráno a vyhnula se tak aklimatizačním potížím, vyrazili z Opavy už den předem, a to vstříc městu Hlinsku, kde měli zajištěný nocleh v malém penzionku v patře nad kavárnou. Na místo dorazili zcela bezpečně po tříhodinové jízdě v husté, ale naštěstí poměrně plynulé dopravě. Ubytovací prostory byly sice na první pohled trochu stísněné a s pouze nezbytným vybavením, leč čisté a téměř útulné. Díky tomu, že se mladý orel uhnízdil na palandě, zbyly i pro ostatní místa na spaní. Po rychlém zabydlení vyrazili hbitě do ulic, avšak v desetitisícovém městě to vypadalo, jakoby příměr „zdechl pes“ byl vymyšlen právě tam.Restaurace, na které při procházce městem narazili, byly zavřené (asi už delší dobu), a v podstatě nebylo možné se na vhodný podnik ani doptat, protože ulice byly jako vymetené. Posléze naštěstí narazili na dva domorodé strejdy, z jejichž vrávoravých kroků, vypracovaných pivních mozolů a oteklých nosů bylo zřejmé, že by měli mít povědomí o tom, co hladoví a žízniví návštěvníci hledají. Díky jejich pokynům se podařilo nalézt přijatelný restaurační podnik, po jehož návštěvě se mohli, konzumačně dostatečně uspokojeni, spokojeně odebrat do útrob svého přechodného domova k odpočinku před očekávaným dvoudenním záhulem.
Ranní přesun do místa konání závodů byl na rozdíl od následného zaparkování bezchybný. Díky své ukázněnosti se totiž nechali odchytit hned na prvním parkovacím místě, které bylo od shromaždiště za městem bohužel tím nejvzdálenějším. Předzávodní pochodové cvičení však zvládli bez újmy nanastartovaném závodním natěšení, bleskově si postavili stan a jali se připravovat na start, každý svým navyklým způsobem. Sobotní závod byl prezentován jako klasika, jejíž parametry se však příliš nelišily od nedělního middle, tedy hlavně u veteránských kategorií. Jinak tomu bylo u kategorie H21, kde za přihlášeného Áju, na poslední chvíli odvolaného na hokejový zápas, zaskakovala jeho statečná životní družka Avka, která se nijak nezalekla čtrnáctikilometrové tratě, i když připustila, že oběhnout ji celou není jejím hlavním životním posláním.
Na louce za městem na připraveném shromaždišti vyrostlo postupně během dopoledne stanové městečko zúčastněných oddílů. Počasí bylo příjemně slunečné až polojasné, pouze občasné větrné poryvy testovaly pevnost ukotvení stanů a závodníci už nedočkavě pokukovali po dlouhém doběhovém koridoru, spojující shromaždiště se závodním prostorem. Tam je čekal převážně slušně průběžný terén (pořadatelé slibovali převážně bílou mapu), ve kterém se zelené skvrny a skvrnky hustších porostů samy nabízely jako příhodná místa pro umístění kontrol, ke kterým se dalo, pokud byly takto využity, i při průměrné opatrnosti slušně domapovat. Bílé plochy s povětšinou rovinatým profilem byly protkány, jak už to je na Vysočině charakteristické, sítí rýh a stružek, takže bylo záhodno zodpovědně si pohlídat směr běhu, protože i mírný úhyb mohl znamenat ztrátu při dohledávce. Podklad byl převážně dobře běhatelný, zvláště pak pro ty, kterým to dobře běhá, a pro šourající se starší vetoše byl na nerovných nebo množstvím klacků a větví oplývajících úsecích k dispozici obvykle slušný výběr pěšinových obíhaček. Díky nedbalémumodlení k Pražskému Jezulátku a s tím spojenýmdlouhodobým problémem se suchem, nebyl terén ani přes vydatný noční déšť až tak podmáčený, jak bývá na Vysočině zvykem. Mokré rýhy a stružky nebyly příliš mokré, bažinky nebyly dostatečně bažinaté, a když k tomu přidáme pouze relativně mírná stoupání, než na jaká jsou závodníci MSK ze svých terénů zvyklí, jevily se nakonec oba závody docela uživatelsky příjemné.
Sobotní klasika však vzbuzovala u většiny členů opavské výpravy jisté obavy z přílišné obtížnosti, které se následně ukázaly být liché, ale alespoň je motivovaly k počáteční opatrnosti, což nikdy není na škodu. Šéfka oddílu VaOciánová, s ohledem na zdravotní indispozici po sotva ukončené rehabilitaci, absolvovala svou trať D55B opravdu opatrně, s cílem osahat si terén a zdárně dorazit do cíle, což se jí podařilo. Benjamínek výpravy Ubajz v H12C na trati žádnou zjevnou chybu neudělal a doběhl mezi svými konkurenty zhruba uprostřed 15/28. Avka si na trati H21A mákla opravdu výživně, když absolvovala téměř celou chlapskou trať s vynecháním pouze menší smyčky asi čtyř kontrol. I tak v lese naběhala 15 km a díky své výborné kondici to na sobě nedala vůbec znát. Iloš v H70B vystartoval snad až přespříliš bázlivě, patrně z obavy ze zašitých kontrol, kterých si v minulosti ve zdejších terénech užil dost, ale postupně poznával, že při svém plahočení se dá s trochou opatrností závod uhlídat. To se mu s výjimkou dohledávky jedné kontroly docela dařilo a doběhl si pro uspokojivé umístění 7/13. Pravděpodobně nejspokojenější byl po sobotním závodě Tanda, dokonale vyběhaný po absolvování několika prázdninových vícedenních. Doběhl 4/9 v poměrně těsném kontaktu se svými konstantními soupeři z kategorieH70B.
Po návratu do Hlinska se výprava vydala na večeři do stejného podniku jako předchozího večera, kde se ve společnosti Třinečáků nasytili, a jak jsme si mohli všimnout, jejich vyprahlost po závodě byla překvapivě menší než předcházejícího dne po dojezdu. Ostatně venku bylo chladněji, a proto se poměrně brzo vydali nazpět do svého nocležiště, kde ještě dlouho s mírnou podporou z vlastních zdrojů rozebírali nezbytné záležitosti. Zjistili jsme, že Iloš se nechal vyprovokovat k mezigenerační šachové partii s Ubajzem, kterou potupně prohrál, když se mu při závěrečném obklíčenínepodařilo mladého šachistu přesvědčit, že zbabělý pěšec může v ohrožení táhnout i zpět.
Nedělní balení a přesun do Svratky zvládla posádka opět bravurně, dokonce i s parkingem v blízkosti shromaždiště, předstírajíc trochu unfair při průjezdu městem, že s orienťákem nemají nic společného. Nedělní zkrácená trať se podobala té sobotní, tratě byly samozřejmě o něco kratší, mapy se zčásti kryly a díky měřítku 1:7500 pro kategorie vetošů byly velmi přehledné. Ubajzovi se dařilo podstatně lépe než v sobotu, jeho umístění 7/33 už stojí za pochvalu. Úžasný výkon podala opět Avka, která v kategorii mladých silných mužů H21A nebyla zdaleka poslední a za svým o 20 let mladším nastávajícím zeťákem zaostala jen pět minut. Za nás tedy BRAVO! Také Va se do toho obula více než v sobotu a podala už sobě odpovídající výkon, když navzdory pár chybkám doběhla 7/13. Úplně stejnou pozici zaujal ve výsledkové tabulce i Iloš, který tímto zopakoval své umístění z předchozího dne. Závod mu celkem odsejpal, i když zdaleka ne všechny dohledávky se daly považovat za úplně čisté, i když stavitel tratí neměl žádná pokušení kontroly nějak zašívat. Smůlu měl těsně před koncem závodu při překonávání hluboké mokré rýhy. Zatímco všichni ostatní ji bezpečně přeskakovali, on do ní musel jednou nohou seskočit. Propadl se ale do hlubokého bahna, noha se mu zaklesla mezi nějaké kořeny a nemohl se dostat ven. Naštěstí, na rozdíl od populární „báby pod kořenem“, známé z televizních reportáží, neztratil řeč a podařilo se mu dovolat pomoci. Nedaleko běžící zachránkyně mu pomohla s vyproštěním z nastražené pasti, takže na rozdíl od své slavné kolegyně nemusel trávit noc v lese a zdárně svůj závod dokončil. Tandu žádné podobnéextempore při závodu nepotkalo, což se odrazilo na jeho výsledku, neboť se polepšil o jednu pozici na 3/9. To znamenalo nejlepší umístění ze všech členů výpravy za oba dny a lze říci, Tanda v poslední době zažívá na svá stará položelezná kolena snad nejúspěšnější období své dlouhé sportovní kariéry. Jeho velkou odolnost a soutěživost mu mohou, ať už více či méně mladší, jen závidět.
Ze strany pořadatelů byly závody a vše kolem zodpovědněpřipravené, žádné zjevné organizační či jiné zádrhele na povrch během obou dnů nevypluly. Jsme rádi, že jsme mohli být u toho a přesvědčit se, že dvoudenní závodění bylo pro oba oopáky i jejich přátele z KRN a ZLH příjemné. Cílem nebylo přivézt medaile, ale ukázat, že oddíl je stále aktivní a funkční, neudělat si ostudu a užít si spolu s ostatními více než 1300 závodníky pěkné terény i tratě. A v neposlední řadě vidět na vlastní oči v akci naši reprezentační špičku, která si letos vede nad poměry let minulých nebývale dobře.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA
