Bílá holubice v bílém hávu
Podzimní sezona již dávno vzala nohy na ramena, a to bývá právě ta správná doba, kdy oddíl OOP vyráží na téměř pravidelná závěrečná veteránská soustředění, která se sice postupně přeměnila na celooddílová, ale název „veteránské“ mu byl z piety ponechán. Nejinak tomu bylo i letos, kdy si dvojice Onza s Etrou, v jejíž režii se akce konala, vybrala za místo konání Mokřinky, což se ukázalo být výborným nápadem. Je to vskutku k pohledání krásné místo, nacházející se v údolí meandrující řeky Moravice, které je ovšem v posledních desetiletích devalvováno nedalekými, dlouhodobě opuštěnými a tudíž i hodně zdevastovanými lázněmi Janské koupele. Ty mají za sebou několik neúspěšných pokusů o vzkříšení a můžeme jen doufat, že ten současný bude mít více štěstí a financí potřebných k obnově kdysi vzkvétajícího místa.
Účastníci soustředění se sjeli v pátek večer do rekreačního střediska Bílá holubice, které poskytlo vše, co bylo potřeba, včetně velmi vstřícného zacházení ze strany majitele objektu. Na pátečním programu už pak nebylo nic jiného než malá startovací rozpijáda. To už ale měl Onza v lese postavený první závod a Etra se snažila rozproudit zábavu i z jiného soudku, a to ze soudku bystrých úsudků, protože rozdala a na stěny rozvěsila různé hlavolamy a logické úkoly, jejichž řešení se po chvíli otálení stalo předmětem zájmu většiny přítomných.
V sobotu ráno se areál Bílé Holubice oděl do bílého hávu první letošní sněhové nadílky, jež ve spolupráci s deroucími se slunečními paprsky zvala na úvodní závod do ničím netknuté krajiny, která jakoby si přímo nacvičovala romantické zimní krajinné konfigurace.
To vše se už ale příliš netýkalo Onzy, jemuž se páteční rozpijáda stala osudnou. Stačil sice sobotní závod ještě odstartovat, ale pak, jak to má ve zvyku, náhle zkolaboval. Přitížit mu ovšem mohl i očekávaný příjezd jeho partnerky Ajky, ale ať to bylo tak nebo tak, jeho fyzický i psychický stav mu ani trochu nedovoloval, aby se zúčastnil zajímavého odpoledního pěšího výletu po břidlicové stezce,a pak ani následného večerního programu. Celé odpoledne a celý večer strávil chudák v horizontální poloze, naštěstí však jeho úlohu oddílového hudebníka zastal se ctí Adek, takže zpívánky a cinkání skleniček znělo celou budovou až do velmi pozdních hodin.
Nedělní ráno, co se počasí týče, s úspěchem konkurovalo tomu sobotnímu, navíc přibylo dalších pár centimetrů sněhu, což všechny naladilo na další příjemné proběhnutí. Ani moc nevadilo, že pro Onzovu včerejší indispozici nebyla v předstihu postavena trať. První, vyběhnuvší s mírným náskokem, postavil kontroly a poslední je zase sebral. Oba orientační závody byly postaveny univerzálním způsobem, což znamená, že všechny věkové kategorie měly stejné tratě. Každý je zdolal, jak uměl, a díky hlubokému údolí lemovanému prudkými zasněženými svahy si všichni docela mákli.
Po poledních řízkových orgiích už zbývalo jen vyhodnotit úspěšná snažení závodníků. To dalo pořadatelům docela zabrat, protože sčítali nejen výsledky obou závodů, ale na pořadí měl významný vliv i důvtip a trpělivost při řešení logických úkolů. Vavříny vítězů si po několikanásobné integraci výsledků odnesli Irka Ýkorka a VaOciánová, uznání však zaslouží i omladina, která se nechala vyprovokovat ke snaživému závodění, takže nějaké to mrčení, které jsme u některých jedincův průběhu akce občas zaznamenali, mohlo být zapomenuto.
Příjemný víkend naplnil spokojeností určitě všechny zúčastněné a potvrdil, že tyto a podobné akce mají pro sportovní i společenské vyřádění oddílu smysl.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Nevada, USA
