Zápisky Joe Cafourka (108)

Podruhé v řadě v srdci Valaška

Po vydařeném závodě ve Vlčkové, zmíněném v minulých Zápiscích, přebral pořadatelskou taktovku další valašský oddíl, který svůj závod ŽB situoval do jižní části domovského regionu, souvisle to zalesněného hřebene Vizovických vrchů vyšperkovaného romantickými Lačnovskými skalami. Pořadatelé se nechtěli pochlubit pouze přírodní krásou valašské krajiny, která těšila oči i mysl všech závodníků úžasnými výhledy do okolí, poté, co vystoupali do nejvyšších partií vesnice Lačnov. Mnozí byli překvapení i výběrem shromaždiště, pro které byl využit tamní skanzen s replikami budov bývalé selské usedlosti, což umožnilo dorazivším závodníkům rozšířit si národopisné povědomí o zdejším regionu. Některá stavení byla pořadateli poskytnuta pro převlékání, čehož využili hlavně ty oddíly, které neměly k dispozici stany, nebo se jim je nechtělo stavět. K těm pohodlnějším patřil i oddíl OOP, který se prozíravě uvelebil v rustikálním pohodlí jednoho z otevřených hospodářských stavení. Nevyzpytatelné počasí posledních dnů si totiž nechtělo nechat ujít příležitost potrápit i orienťáky. Před závodem i v jeho průběhu jim sice dělalo pomyšlení, ale po jeho skončení si svou shovívavost vynahradilo. Nejdříve spadlo tu a tam pár kapek, ale pak dorazily vydatné posily, které se okamžitě prezentovaly sérií krátkých, ale velmi intenzivních přeháněk, při kterých vše, co nebylo bleskově schované pod střechou, bylo okamžitě totálně promočeno. Frekvence těchto prudkých změn počasí by určitě mohla s úspěchem konkurovat obdobné situaci ze známé Čapkovy pohádkové knížky O pejskovi a kočičce, kdy si její hrdinové snažili vysušit kožíšky po vytření podlahy svého příbytku.

Ale pěkně popořadě. Jak už je v tomto kraji zvykem, na start bylo poměrně dost daleko. Závodníci se při odchodu ze shromaždiště ještě naposledy zkoumavě mrkli nahoru na mraky zbarvené 50-ti odstíny šedi, zkontrolovali v TOI TOI 50 odstínů hnědi a hurá na to! Tedy většinou hurá ani moc ne, protože na 2,5 km s převýšením 150 m se musí s rozvahou, pokud ovšem nepatříte k těm lehkonohým nabušeným individuím, co si to odklušou a ani se nezadýchají. Ale stoupání bylo mírné, občas trochu blátíčka, celkem pohoda.

Závodníkům OOP se ale tentokrát na krátké trati příliš nedařilo a ve svých kategoriích se většinou krčili spíše až někde ve výsledkovém pozadí. Přehled jejich (ne)úspěchů začneme tentokrát od nejstarších, tedy kategorie H70. Pro oddíl OOP je vždy důležité, jak se závod líbil Řeťovi, a protože se jedná o jednoho z nejzkušenějších a orientačně nejprotřelejších členů OOP, je možno jeho názor považovat za oficiální stanovisko oddílu. S pochvalou tentokrát nešetřil, a i když doběhl až 6/8, z výsledného času ani z umístění si vůbec hlavu nelámal. Jeho nadměrná spokojenost se projevila i tím, že po závodě vybílil v místním provizorním bufetu zásobu frgálů a navíc se mu podařilo vymámit z domorodců láhev slivovice, protože, když už tuto univerzální pohonnou kapalinu, tak odkud jinud než z Valašska. Ani Iloš neměl v téže kategorii žádné výhrady k oficiálnímu hodnocení tohoto závodu. Ty však rozhodně měl ke svému výkonu. Ač se snažil zkoncentrovat na začátek závodu, hned při postupu na první kontrolu neudržel míru rizika na přijatelné úrovni a tu správnou světlinku ve světle zeleném lese nepatrně minul, neboť si nevšiml lampionu schovaného v zatím ještě neudupané trávě. To by snad ještě mohlo být tolerovatelné, protože další kontroly mu vycházely podstatně lépe a ztrátu postupně dotahoval. Jeho mírně pozvednuté sebevědomí však v polovině závodu srazila další světlinka, která se mu zdála být zašitější než raketová základna v Pákistánu. Po závodě se Pákistáncům omluvil, chyba byla opět na jeho straně. Korunu všemu špatnému nasadil v závěrečné sérii tří po sobě jdoucích údolíček, což byla na něj asi příliš vysoká matematika. Jedno z nich totiž totálně zasklil a dopočítal se jich až při pohledu na lístek s mezičasy, kde se místo předposledního údaje vyjímala jen přerušovaná čára. Diskem samozřejmě nepotěšil sebe ani ostatní. Irka v H65 potvrdil, že stále není ve své kůži. Závody dobíhá fyzicky nadmíru vyčerpán, ale do vyšších pater výsledkové listiny se mu prodrat stále nedaří. Vě Rabicové se v lese hodně líbilo a závod, který pravděpodobně brala jako zážitkovou akci, se snažila užít si co nejdéle. Nejsilnějším zážitkem muselo být hledání první kontroly, na které si rezervovala celou dvacetiminutovku, takže umístění 8/8 ji ani nemohlo překvapit. Šéfka oddílu v D55, i když rychlostně neběžela vůbec špatně, střídala lepší okamžiky s horšími, a protože jich bylo na obou stranách přibližně stejně, skončila zhruba uprostřed (5/8). I tak to byl nejlepší oddílový výkon dne. Anka se na své trati D45 nevyvarovala menších i větších chyb a doběhla 22/29. Ela v D16 naopak moc chyb neudělala, ale díky pomalejšímu tempu se umístila 29/31. Ani oddílová gazela Tella neběžela v D14 nijak moc rychle a úplně čistě, což ji srazilo až do druhé poloviny výsledkové listiny (24/34). Etra tentokrát unikla do jedné z kategorií OPEN s výsledkem 8/28, který vypadá opticky lépe než pohled na některá červená čísla v jejích mezičasech.

Nedělní závod většina členů OOP z různých důvodů vynechala, takže tíha klasiky ležela jen na Dolní Lhotě. Ve zkratce: Irka se na klasiku asi necítil, zašel si jen pro mapu a závod skrečoval, Ela absolvovala trať ve své obvyklé pohodě a Ance patří pochvala za neutuchající bojovnost a slušné umístění 14/27.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Napsat komentář

Zápisky Joe Cafourka (107)

Klasika v kolébce orientačního běhu

Za kolébku orientačního závodění u nás je považováno Zlínsko, kde před více než 70 lety proběhly první závody, které se daly považovat za orientační. Ty sice měly k současnému orientačnímu sportu ještě hodně daleko, protože se spíše jednalo o orientační pochody dvou či tříčlenných skupin závodníků, ale jakýsi začátek už byl tady. Součástí tehdejší výbavy závodníka byl i batoh se zátěží, takže účastníci prvních závodů připomínali více pašeráky nebo dezertéry, než současné, lesními porosty probíhající atlety.

Jednou z domén silných oddílů valašské oblasti, do níž Zlínsko patří, je jižní strana Hostýnských vrchů s rozsáhlými a zatím ještě nepříliš narušenými zalesněnými oblastmi, vhodnými k pořádání závodů všech druhů i úrovní. Zkušení pořadatelé těchto oddílů, které patří kvalitativně k našim špičkám a vyprodukovaly nejednoho úspěšného reprezentanta, dokážou smysluplně využít těchto příznivých podmínek, jimiž je příroda obdarovala, a připravit po všech stánkách kvalitní závody – v tomto případě mistrovství oblasti na klasické trati. Zdejších závodů se ostatní oddíly z důvodů výše uvedených rádi zúčastňují, a i my jsme tentokrát byli při tom. Trochu nás mrzelo, že členové oddílu OOP nevyužili možností zazávodit si na klasické trati v prostoru, jakých je v jejich oblasti akutní nedostatek, pokud vůbec k dispozici jsou, a do Vlčkové jich dorazilo jen tolik, že se dali spočítat na prstech jedné ruky člověka nevlastnícího cirkulárku. Někteří se nechali odradit avizovanou velkou vzdáleností na start, která však v reále nebyla nijak dramatická, a navíc měl smůlu Irka Yšavý, kterému cestou na závod jeho obstarožní Fabia opět vypověděla službu.

Naštěstí čest oddílu, alespoň co se účasti týče, částečně zachránila Etráškovic rodina, která po úspěšném restartu orienťácké kariéry její respektované hlavy na minulých OŽ, dorazila dokonce v počtu tří, aby se i její další členové, resp. členky, pokusily o podobné. Zástupce nejmladší generace, Ajda, ač byla v lese naposledy za ručičku v HDR, si odvážně prosadila start v D14, i když byla varována, že to nebude žádná vycházka, ale hodně těžký závod. Prohlásila však, že krátce chodila do turistického kroužku a manipulace s buzolou ji není cizí. S blížící se dobou startu ji však odvaha postupně opouštěla a do lesa se vydala již mírně vyděšená. Podobnou emoci jsme zaznamenali i u její mamky Enky, když ji po svém doběhu asi hodinu vyhlížela v cíli a přitom virtuálně mapovala její pohyby na trati pomocí údajů, získaných od přibíhajících závodníků, kteří ji někde v prostoru zahlédli. Nakonec se přece jen s úlevou dočkala, když Ajda, s časem dvakrát delším než předposlední závodnice v její kategorii, dorazila šťastně do cíle. Sice jen pár minut před časovým limitem, ale se splněným výkonnostním cílem – všemi kontrolami!

Taky Enka startovala po mnohaleté pauze, vlastně poprvé v kategorii D35. Naposledy byla spatřena na závodech, kdy zavládala kategorie HDR se všemi svými tehdejšími potomky (jedno v kočárku, druhé na zádech a třetí zatím v břiše), a léta předtím i v žákovských kategoriích. Nasbírané zkušenosti se nyní snažila naplno využít, ale fyzicky se po tak dlouhé pauze nemohla svým pravidelně běhajícím vrstevnicím rovnat. Se svým účinkováním i umístěním 9/11 však byla velmi spokojena, a s nadšením si užívala neopakovatelnou atmosféru orientačních závodů, kterou už léta nezažila.

Artinovi se nedařilo jako na minulých závodech, udělal jednu větší chybu a uznale pokyvoval hlavou nad časy dosaženými jeho soupeři z popředí výsledkové listiny. Ač vydal ze sebe všechno, umístění 23/25 bral s vědomím, že na ty nejlepší asi ještě nějaký čas stačit nebude.

Ilošovi hezky postavená trať H65 docela vyhovovala, převážně čistý les byl k závodníkům přívětivý a dobře běhatelný, a v kopcovitém terénu se daly vymyslet zajímavé postupy. Ale taky se daly udělat chyby. Přestože překonávání hlubokých a strmých terénních zářezů mu činí potíže, nechal se do jednoho takového nalákat a pak se z něj málem nevyhrabal. Zaváhal taky u dlouhého postupu, kdy si vybral variantu, která se nakonec ukázala být méně výhodná. Jeho umístění 4/11 není zas tak úplně špatné. Závod si nenechal ujít ani nejstarší oddílový veterán Irka Osek, ale tomu se v H75 výsledkově moc nevedlo (7/7). Na jeho nezdaru se podílel jak pozdní odchod ze shromaždiště na start (aby ho stihl včas, musel téměř celou vzdálenost odklusat, což ho stálo dost sil, které mu pak v závodě chyběly), tak i zhruba dvacetiminutová chyba. Těm se Irka čas od času nevyhne a nedokáže je ze svého závodního portfolia ani po stovkách odběhaných závodů zcela eliminovat.

Dnešní zápisky, a možná i některé z dalších, bychom rádi doplnili a hlavně oživili pohledem jiným, než jsou naše oči nezúčastněného pozorovatele, a to autentickýma očima zúčastněné závodnice. Její pohnutky a dojmy ze závodu si můžete přečíst v následných Zápiscích orvané veteránky.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (107)

Zápisky orvané veteránky (1)

V nějakém zatemnění mysli jsem se přihlásila po 10 (spíš 25) letech neběhání na orienťák. Na tom není v případě mírně vyhořelé matky nic divného (naopak – jde o rodinný vícegenerační sport, který svou podstatou báječně čistí hlavu v nepřímé závislosti na stupni zašpinění zbytku těla), zatemnění se tedy týká hlavně výběru závodu. Nedošlo mi, že Mistrovství Valašské oblasti na klasické trati v Hostýnských vrších neslibuje zrovna rekreační zážitek. K velké radosti rodinného nestora tohoto sportu, dědy, vypravuje naše domácnost hned tři reprezentanty. Jak říká Martin, v orienťáku je nejdůležitější imidž, proto otevíráme depozitář s oddílovými outfity a kupodivu nalézám i zánovní tretry s hřeby, model 2013. Bude to však stačit?

Cestou v autě briefujeme Majdu: „S buzolou umíš?“ – „Mami, chodila jsem 5 let do turisťáku! Umím i to s tou zimou…“ – „Azimut? Tak to dneska nebudeš potřebovat…“ Ok, popisy kontrol ji už naučit nestihneme, „umí“ přece z turisťáku mapu. Na víc už není čas, protože na start je 2,5 km (do ryzího valašského kopce). Cestou rozháním Majdiny obavy, že to bude trapas… Ale v lese není nic trapas, každý je soupeřem jen sám sobě… Nikdo tě nevidí, nesoudí, nehodnotí… Jen ty a les. A občas okolo profičí gazelí rychlonohý běžec, funící postarší pán nebo motivovaný žáček (a jejich ekvivalenty v dámských kategoriích)… Když nemůžeš, jdeš krokem a předstíráš, že studuješ trať v mapě… (za chvíli budu znát každý cm čtvereční bez předstírání víc než dobře). Tak jen mírný záchvěv tešostrachu a pak už startujeme.

Asi to vezmu popořadě: hned na postupu na jedničku se vyválím v bažině, neva, stejně prší, při postupu na dvojku už jsem „prošitá“ (jak říká kamarád ze sousedního oddílu stavu aktuální tělesné sešlosti bezprostředně související s výkonem), a ač ostrá údolí strategicky obíhám po vrstevnici, dobíhá mne nejen nefyzička, ale časem také pár o poznání svěžejších vrstevnic. Zažiju i kontrolu bezelstně ukrytou v hustníku tak, že se za 5 minut hledání mohu skamarádit s dalšími závodníky. To je tak krásně přítomná chvíle! Největší postup přes půl mapy volím opět po cestě směrem dolů a snažím se přesvědčit laktátová lýtka, že jde o výklus a ještě k tomu s využitím gravitace. Naštěstí boty drži bahenním podtlakem báječně na odkrvené noze, naneštěstí způsobují puchýře. Fenomén, který už 7 let v barefootech neznám. Tož i to je součástí zážitkového balíčku.

Po 84 minutách jsem v cíli. Úplně šťastná. A když doběhne děda i Martin, a taky Majda (těsně pod časovým limitem – jsem na ni tak pyšná, že to v těžkém terénu nevzdala a všechno našla!), je tu pravá orienťácká euforka💪 Tak kam mě vezmete příště?

Společné rodinné rozjímání před odchodem na start
Společné rodinné rozjímání před odchodem na start
Dlouhý postup D35
Konečně všichni v cíli
Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky orvané veteránky (1)

Zápisky Joe Cafourka (106)

Hrčavské výročí – jedenáct let s Joe Cafourkem

Zakrátko uplyne přesně 11 let od chvíle, kdy se v červnu 2013 zpravodajský tým redakce Smoke Signals nenápadně, téměř až v utajení, objevil na regionálních závodech orientačního běhu v Hrčavě, kde jsme měli v úmyslu rozjet dlouhodobý projekt týkající se sledování závodní činnosti nějakého oddílu moravskoslezské oblasti. Při rozhodování, který z oddílů si do projektu vybereme, nám ihned padla do oka skupina sympatických závodníků OOP, takže dále již nebylo co řešit. Plody naší investigativní činnosti týkající se sportovních aktivit tohoto oddílu od té doby zpracováváme a pravidelně publikujeme na jejich oddílovém webu formou reportáží z většiny závodů, jichž se členové tohoto oddílu zúčastňují. V prvních letech projektu jsme naše reportáže publikovali pod názvem Zápisky veterána, teprve později se do jejich názvu dostalo jméno šéfa naší redakce, Joe Cafourka.

Musíme sebekriticky přiznat, že jsme zpočátku ani pořádně nevěděli, do čeho se pouštíme, protože jsme o tomto sportovním odvětví měli jen mlhavé informace. Proto bylo hlavním cílem projektu získat co nejvíce praktických zkušeností, protože i my na americkém středozápadě sníme o tom, že tam orientační běh zapustí hlubší a silnější kořeny. Například velkým problémem, omezujícím v té době jeho rozvoj u nás bylo to, že hlavně v oblastech nevadské pouště bylo možno jen velmi obtížně zapíchnout do sypkého písku stojan s lampionem. Jsme si vědomi, že podobné záležitosti musely být pro širší orienťáckou veřejnost možná až úsměvné, ale to vyplývalo z naší neznalosti prostředí a amatérského přístupu ke specifikám a problematice OB. V současné době snad již vykazujeme dostatečnou míru zasvěcenosti a jsme přesvědčeni, že se v tomto úžasném orientačním sportu už dokážeme lépe orientovat.

Letošní závody v Hrčavě, jakoby pořádané právě na připomínku výše uvedeného výročí, byly záležitostí nejen oblastního žebříčku MSK. Třinečtí pořadatelé je připravovali v kooperaci se slovenskými kolegy zpoza nedaleké státní hranice jako souběžné závody i v rámci jejich žebříčku. Tyto závody byly pro slovenskou stranu pravděpodobně významnější než je běžný ŽC MSK, protože v počtu účastníků měli jasnou převahu, která byla zřejmá nejen při pohledu do startovních listin, ale především na shromaždišti. A že to pro ně nebyly jen nějaké lecjaké závody, svědčí i účast jedné z největších legend československého a později i slovenského OB, Oži Olláka. Všudypřítomná jadrná slovenština lehce převálcovala jak kratke zobaky z Ostravy a okolí, tak třineckou goralčinu či kultivovanou češtinu opavských závodníků. Škoda, že zde nebyly slyšet nejsilnější hlasivky oddílu OOP, ty by se v tamní konkurenci určitě neztratily. Převaha v počtech slovenských závodníků se projevovala hlavně u vyšších věkových kategorií, například v H65C byli z 22 startujících jen čtyři Moraváci. Příčina tohoto stavu je přímo do očí bijící. Slovenská populace totiž vykazuje u osob vyššího věku podstatně lepší zdravotní i fyzickou kondici než populace česká, což lze poměrně snadno vysvětlit rozdílnými stravovacími návyky obou národů. Oštiepok a brynza zapíjená žinčicou má podstatně vyšší nutriční hodnotu než tvarůžky zapíjené plzní. Tento propastný rozdíl by snad nedorovnaly ani anabolické steroidy. Teď jde o to, zda trvat na našich tradičních, pohnutou historií vyšlechtěných kulturních hodnotách a nechat se porážet v typicky českém sportu od našich slovenských přátel, nebo v těch tradicích trochu ustoupit s vidinou možného ozdravení naší populace. Toto je zásadní otázka, která se ovšem týká spíše budoucích generací než té současné veteránské a svou složitostí si určitě nezadá ani s problematikou a závažností důchodové reformy.

Většina členů OOP, kteří se pravidelně účastní závodů, pravděpodobně usoudila, že jeden závod za víkend je pro tak vzdálenou destinaci dostačující, a proto na sobotní klasiku dorazila jen pětice odvážnějších. Velkým překvapením byla  zejména účast Artina Etráška, který, jak provinile přiznal, vytáhl ze svého depozitáře zakonzervované OB oblečení a propriety po dlouhých sedmi letech. A sám byl překvapen, jak mu to v těžkém horském terénu šlo. Nejen běžecky (již delší dobu na sobě intenzivně pracuje a pravděpodobně si svou rostoucí výkonnost chtěl ověřit i v orientačním závodě), ale i mapově zvládl svou trať v H35 výborně. Umístění 13/27 bylo pro něj velmi povzbuzující. Pro dolnolhotskou sekci, která je známá svým pozitivním vztahem k trampingu, musela být dvoudenní účast na závodech přímo lákadlem, a tak se nelze divit, že jsme její členy našli v již sobotních výsledcích. Nejlépe z nich zaběhla Anka, která v D35 dosáhla pěkného umístění 9/20 a potvrdila, že klasika její nátuře vyhovuje více než krátká trať. Ela v D16 si chodí závody svým tempem a umístění 12/16 je pro ni určitě uspokojivé. Iřík přes svou zkušenost ve své kategorii H55 dvakrát chyboval a jeho pozice ve spodní části výsledků již bývá standardem. Iloš svou trať H65 začal velmi špatně, nemohl se srovnat s mapováním porostů a po nezvládnutí postupů a dohledávek u první a třetí kontroly se průběžně potácel až na 15. místě. V dalším průběhu závodu sice ve svém tápání pokračoval, ale podařilo se mu vylepšit svou pozici v cíli aspoň na ucházející 8/21.

Na nedělní krátkou trať přijelo oddíl OOP doplnit několik čerstvých posil, které se měly pokusit o vylepšení celkové výsledkové bilance. Nejvíce se to podařilo Ýkorkovi, který se přijel do lesa odreagovat a zregenerovat poté, co si při rekonstrukci bytu s úspěchem oživil všechny své řemeslné dovednosti. Zdejší mapově pestrá trať H65 mu plně vyhovovala, doběhl na velmi pěkném 7/22. Řeťovi a Ilošovi, kteří se potýkají se zdravotními omezeními úměrnými jejich věku a nadměrnému opotřebení těla (i když kdo je v těchto věkových kategoriích nemá), tratě tohoto horského typu terénu s převážně náročným podkladem vůbec nesvědčí, a podle toho taky vypadaly jejich výsledky. Iloš si oproti sobotě ještě pohoršil až na 16/22, Řeťa doběhl 19/22. Rozmrzelost Iloše ze svého výkonu byla zjevná, místo vtípků, kterými obvyklé srší na všechny strany, se tentokrát po doběhu tvářil jako kakabus. Myslíme si, že při omezených možnostech pohybu je důležité zaměřit se na bedlivější mapování a pak by se z toho určitě dalo vykřesat více. Artin v H35 se mezi svými vrstevníky „neztratil“ ani na krátké trati, kde se svým časem opět přesně trefil doprostřed výsledkové listiny. Dlouhonohá Tella na trati kategorie D14 vynechala, pro ni asi z důležitých důvodů, pár kontrol, což samozřejmě vyčítacímu zařízení nemohlo uniknout. Ela si oproti sobotě o jedno místo polepšila (11/15), což se ovšem nedá říct o Ance, která svůj předcházející výkon zdaleka nezopakovala a doběhla 23/23. Buď se jí nepodařilo po sobotním závodě či noci pod širákem řádně zregenerovat, anebo přespříliš divočila v terénu, který chtěl spíše přesné mapování a rozvahu. Umístění Irky v H55 (17/21 ) a Vy Rabicové v D55 (8/9) odpovídá jejich současným možnostem.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (106)

Zápisky Joe Cafourka (105)

Co všechno se vyVRBilo v Zeleném pekle u VRBna

Je všeobecně známo, že Ichard Lech, pokud se dostane ke stavbě tratí, závodníky vůbec nešetří a ani tentokrát si tu příležitost nenechal ujít. Jak taky jinak, když jeho oddíl VRB, jehož hlavním a možná i jediným protagonistou je on sám, získal pořadatelství ŽB. Přes tuto svou pověst drsného až nelítostného stavitele tratí se na závody přihlásilo poměrně hodně závodníků, asi proto, že to byla první letošní příležitost setkat se s kolegy a kamarády ze sousedních oblastí. Závodním prostorem byla poměrně rozsáhlá lesní pasáž, která byla v minulosti, kdy lesy byly ještě lesy, využívána spíše směrem od Bruntálu. Shromaždiště v Nových Heřmínovech se jevilo pro takovýto podnik téměř vyhovujícím, až na ten komplikovaný příjezd, komplikované parkování a komplikované cesty na start. Po absolvování té sobotní si závodníci pravděpodobně mysleli, že co do obtížnosti se bude jen těžko překonávat, ale po nedělní si svůj názor určitě zrevidovali. Pro méně flexibilní závodníky, hlavně vyšších věkových a váhových kategorií, to v neděli mohlo být dobrým tréninkem na případnou účast v Survival reality show.

Sobotní klasika proběhla v prostoru, který se vyznačoval obtížně zmapovatelnými nekompaktními porosty, světlinami či zarostlými pasekami, často s nejasnými okraji, na které se v závodě při mapování nedalo příliš spoléhat a současně pěkně umístěnými, často i pěkně zašitými kontrolami, což činilo tratě sice obtížnými, ale zajímavými. Zatímco horní pasáž byla docela průhledná a průběžná, čím více se závodníci dostávali níže k cíli, tím bylo v lese zeleněji a dalo se s dost poměrně velkou pravděpodobností odhadnout, co pro ně bude připraveno na neděli.

Nejstatečnější výkon z oddílu OOP předvedla Íša se svými dvěma mrňaty na trati HDR, pro které už vydrápat se na start muselo být velkým dobrodružstvím. Pro Elu v D16C byl závod asi přespříliš obtížný, a ač v lese strávila zhruba 2 h, ve sledu mezičasů měla bohužel mezeru. Náročný byl určitě i pro Anku, která v D45B doběhla 18/20, ale ta je známá jako bojovnice, která nikdy nevzdává. Enža Udeczek před závodem sršel optimismem a zdravým sebevědomím a prohlašoval, že závod v H10N vyhraje, neboť už běžně běhá nefáborkované tratě, což se mu nakonec, byť jen o fous, podařilo. V H60B startovali jen čtyři závodníci, Irka Yšavý doběhl 4/4, ale jen s mírnou ztrátou na druhé místo. Do kategorie H70 byli nasazeni dva závodníci OOP, ale Řeťa na poslední chvíli svůj start skrečoval, řádně omluven, neboť náhle onemocněl ORL  chorobou neznámého původu. Ilošovi se podařilo doběhnout 1/7, ale bylo to spíše utrpěné vítězství, protože při jeho některých haluzových dohledávkách mu štěstí muselo pořádně držet palce. Zásadní chybu sice neudělal, tedy s výjimkou jednoho hodně nejistého postupu, při kterém dlouho ani netušil, zda vůbec běží správným směrem, ale nakonec mu vyšlo i to. Chybou v tomto případě bylo, že svůj postup korigoval s kolegou z kategorie, kterého doběhl, místo aby se držel svého. Výkvět oddílu se opět sešel v kategorii P3, kde se mu podařilo zcela ovládnout závěr výsledkové listiny a vytvořit kompaktní trojčlenný blok v pořadí Ranta, Adek, Arin, a to tak pevný, že za sebe pustili pouze jediného závodníka.

Nedělní krátká trať přivítala zájemce o její pokoření stejně slunečným počasím jako v sobotu, jen mírně se zvedající popolední vánek příjemně snižoval teplotu a klimatizoval ovzduší. Na tratích však horko bylo pořádné. Už doběhový úsek sobotní klasiky a název nedělní mapy Zelené peklo dávaly tušit, co lze od závodu očekávat, nicméně skutečnost předčila, bohužel v negativním smyslu, očekávání. Dejme tomu jak u koho, ale u většiny asi dost hodně. Bylo to prostě jiné kafe než v sobotu, kde nejnepříjemnější úseky tratí by byly v nedělním závodě považovány za nejpříjemnější. Místy to s orienťákem moc společného nemělo, prostě stavitel tratí se rozhodl, že si svou pověst „brutála“ nepokazí. Závodníky čekalo téměř neustálé prodírání se hustě zabušeným až téměř neproniknutelným porostem, vyztuženým ostnatými křovisky, hustými nálety mladých stromků, spadanými větvemi a povalenými stromy, čemuž se povětšinou nedalo vyhnout, protože kontroly byly s oblibou umísťovány uprostřed této džungle, což bylo pro mnohé místy dost demotivující. Možná těm, kteří jsou zvyklí závody chodit pěšky, to moc nevadilo, či dokonce vyhovovalo, ale kdo si chtěl aspoň trochu popoběhnout, musel si vystačit s krátkými přeběhy po asfaltce a užít si minutový úsek ze sběrky do cíle.

Přesto oddíl OOP zaznamenal v neděli lepší výsledky než v sobotu, o což se zasloužila hlavně děvčata. V D14C se Tella vyhoupla na třetí místo (3/5), a i když začátek závodu se jí příliš nepovedl, zabojovala a na bedně si užila svou chvilku slávy. Na prvním místě skončila i Ela v D16C, ale ta neměla v kategorii žádnou soupeřku, takže ji stačilo jen dorazit bezchybně do cíle. Ance v D45B se sice jedna kontrola vůbec nepovedla, přesto se umístila lépe než v sobotu (17/22). Va Ociánová se určitě nechtěla spokojit se sobotní porážkou a svým téměř bezchybným výkonem udělala vše proto, aby jí další vítězství neuniklo (1/7). Radostnou chvilku v nastoupené řadě vítězek si při dekorování vychutnala taky Va Rabicová v D55C. Na to, že díky přítomnosti pouhé jediné soupeřky měla cestu k vítězství trochu usnadněnou, se už historie ptát nebude.

Výkony hochů už tak slavné nebyly. Iřík v H60B (10/11) bojoval na trati nejen s fyzičkou, ale i s proradnými trněnými šlahouny, se kterými, podle zkrvavené tváře, kterou se po závodě prezentoval, vysoko prohrál na body. Z výsledků H70 je zřejmé, že Iloš si své závodní štěstí vybral v předcházejícím dni. Výše popsaný charakter trati jeho současným schopnostem pohybu vůbec nevyhovuje, neustále zakopával a padal, takže ho bylo možno spatřit více v horizontální než ve vertikální poloze, navíc kontroly se mu vesměs vyhýbaly. Jednou si dokonce ustlal přímo v bažince, ale zda pocítil nějaké léčivé účinky této bahenní koupele, to se nám zatím zjistit nepodařilo. Jeho umístění 3/8 ukazuje na skutečnost, že i jeho kolegové v kategorii si na trati zrovna moc nelebedili. I doznívající chorobou oslabený Řeťa nakonec závod úspěšně dokončil (8/8), čímž splnil svůj nedělní výkonnostní cíl. To se samozřejmě podařilo i bratrům Olederovým v HDR, kteří dorazili do cíle ne ruku v ruce jako obvykle, ale překvapivě s větším časovým odstupem, což může naznačovat, který z nich se ve věku čtyř let profiluje jako tahoun této bratrské dvojice.

Tisková oprava:  Analytický útvar našeho časopisu zjistil, že v Zápiscích 103 došlo k jisté nepřesnosti, za kterou bychom se rádi omluvili a uvedli ji na pravou míru, aby to v životě postiženého nezanechalo neblahé následky. V kategorii P startovali ne tři, jak jsme mylně uvedli, ale čtyři závodníci OOP, a právě ten čtvrtý, kterého jsme opomenuli uvést, dosáhl z nich nejlepšího umístění (Adek 6/19). Náš časopis se dotyčnému mými ústy omlouvá za tuto politováníhodnou událost, ke které dochází maximálně jednou za 10 let (pokud si toho někdo všimne). Výsledek vytýkacího řízení s neodpovědným redaktorem je vnitřní záležitostí tohoto časopisu a nebudeme jej proto zveřejňovat.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Přes určité kritické výhrady k víkendovým závodům bychom byli neradi, kdyby si oddíl VRB myslel, že se k nim OOP chce obracet zády.
Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (105)

Zápisky Joe Cafourka (104)

U jízdárny to žádná velká jízda nebyla

Další ze série závodů OŽ MSK pořádal nedaleko F-M tamní oddíl runnařů. Tento poměrně originální název oddílu nás zaujal do té míry, že jsme se rozhodli zamyslet se nad ním hlouběji a pokusit se odhalit jeho původ. Název runnaři může být odvozen jak z anglického slova runner, tedy běžec, tak i ze slova runy, což jsou znaky starogermánského písma. Protože však všechny oddílem vydané dokumenty k závodu byly napsány latinkou, nikoli vytesány do kamene runovým písmem, přikláníme se i my k všeobecně uznávanému názoru, že se oddíl skládá z běžců, nikoli z kameníků zabývajícími se historickými jazyky. Ne, nebojte se, nebudeme se tu tentokrát věnovat lingvistice, to byla jen taková malá vsuvka inspirovaná neobvyklým názvem klubu OB. Jako vždy nás především zajímá, jak to tam vypadalo a jak se závodníkům v lese dařilo.

Teritoriem závodu byl kopec Štandl, nacházející se na dohled od okresního souměstí F-M, oddělen od něho nově zbudovanou dálnicí. Není to ale jen tak ledajaký kopec, naopak, je opředen mýty a legendami pocházejícími z raného středověku, jejichž hlavní postavou je mocný hunský náčelník a vojevůdce Atilla, známý též pod nepříliš mírumilovnou přezdívkou Bič Boží, který nám tady tehdy nadělal pěknou paseku. Právě kopec Štandl má být údajně jedním z míst jeho posledního odpočinku, a nejen to, dokonce i místem skrývající poklad nedozírné ceny včetně pověstného Attilova meče. Po nájezdnících z mongolských stepí, kteří téměř jedno století terorizovali celou střední i západní Evropu, již nezůstala pod Štandlem ani sebemenší stopa, takže závodníci všech věků a pohlaví se mohli směle a odvážně vydat do lesa.

Po výpadku dobrého počasí, který poznamenal minulý závod, se již všichni těšili na optimální běžecké podmínky, tedy sluníčko a příjemně mírnou teplotu, jak nám předpověď počasí konečně slibovala. Sliby tentokrát nebyly chyby, což přilákalo na start mimo jiné i neobvyklý počet závodníků z oddílu OOP, který se vyšplhal až na číslo 17. Tuto skutečnost musela jeho šéfka určitě alespoň v duchu ocenit, protože skupina oopáků netvořila na shromaždišti obvyklý malý hlouček, ale větší formaci mající blízko ke shluku. Ze všech závodníků vyzařovala pohoda a optimismus, zvláště z té nejmladší, zatím důvěřivé a zkušenostmi nezkažené generace.

Ač dominantu závodního prostoru tvořil zmíněný kopec, pořadatele dovedně vyvedli závodníky postupným nenápadným stoupání až na jeho temeno, takže si nikdo nemohl naříkat na velké převýšení. Terén však na závodníky vycenil zuby jiným způsobem. Hustý pichlavý podrost, těžko prostupné houštiny, spadlé stromy, nařezané proutí a další podlosti mučily na mnoha úsecích tratí těla i mysl závodníků. Oddílové opory OOP v tomto prostředí překvapivě zklamaly, ale naopak růžky vystrčili ze zálohy jiní.

Ty růžky patřily především členům Udeczkovic rodiny. Neumíme si to vysvětlit jinak, než tím, že nečekaná přítomnost mamky Udeczkové vyburcovala ostatní k mimořádným výkonům. Enjamin ovládl kategorii H10C, i když měl pouze jediného soupeře, Lizabeta úspěšně absolvovala trať HDR, kde za R byla právě mamka, které se cestou muselo vysvětlovat, jak to při OB závodech vlastně chodí. No a taťka Adek exceloval druhým místem v kategorii P. Další benjamínek startující v HDR, malý Ubík, byl po závodě taky spokojený, jen mu vadilo, že v lese na rozdíl od minula bylo málo bláta. Z mládeže nám ještě zbývá zastavit se u Ely a Telly. Prvně jmenovaná sice ve dvojboji ve své kategorii D16 podlehla, ale žádné velké problémy na trati neměla. Ty byly možno vysledovat u Telly, které se úvod závodu D14 moc nepodařil a líp než na umístění 8/11 to už zachránit nestačila. Anka zaběhla s drobnými chybkami docela slušně v kategorii D35, která je o stupeň mladší, než ve které by mohla ve svém věku startovat a skončila 5/8. Andě se v D45 nepovedla první kontrola a pak i několik dalších, ale důležité je, že závod dokončila. Oddílové želízko v ohni v rukou Vy Ociánové pálilo jen do předposlední kontroly, kde vyhaslo při tříminutové chybě, která ji z prvního místa srazila až na pro ni neobvyklou bramborovou pozici. U Vy Rabicové odhalilo vyčitací zařízení nějaké nedostatky ve správném značení kontrol, což ji zařadilo na konec výsledkové listiny s cejchem disk. Aby jí to nebylo líto, i Břeťu v tomto závodě postihl stejný osud, takže si doma nebudou muset nic vyčítat. Tím jsme se dostali k mužským kategoriím, kde v H55 ani Irka Yšavý (7/12) a ani Lin (12/12) na špici nestačili. To platí i pro Iloše v H65, kterému tento závod vůbec nechutnal. Zvláště dva po sobě jdoucí postupy v totálně zabušeném lese ho mimořádně zdeptaly. Mohl si za to hodně sám, protože změnil původně plánovaný postup a podcenil tři těsně k sobě se vinoucí vrstevnice, které v kombinaci s hustě zeleným šrafováním měly u něj zapnout varovné kontrolky a spustit alarm. Nestalo se, následkem čehož se musel vydrápat prudkým svahem systémem tři metry nahoru a dva po břiše dolů, což by u nezúčastněného pozorovatele určitě působilo velice komicky. Naštěstí tam žádný takový nebyl, pouze stejně trápící se závodníci. Je jisté, že kdyby ho přitom viděl jeho ortoped, okamžitě by ho vyškrtl ze seznamu svých pacientů. Když se pak Iloš konečně dostal nahoru, zjistil, že to tam vypadá úplně jinak, než si představoval. Naštěstí se tam v roli spasitele objevil za ním startujícímu strážce oblastních map, který ho bezpečně vyvedl z míst, jež by mohla s úspěchem konkurovat okolí vchodu do zámku, ve kterém spala Šípková Růženka. Ztráta pěti minut znamenala i ztrátu celého závodu, v němž doklusal na nelichotivém 5/9. Lepším způsobem si svou trať určitě užil Irka Osek, který se pravděpodobně, jakoby polit živou vodu na oslavách svého jubilea,  dostává do dobré formy. V H75 se celou trat přetahoval s Tandou Ovotným o třetí pozici a ač nakonec doběhl těsně za ním, nevedl si vůbec špatně.           

Náš redakční názor na tento závod byl získaný sledováním závodníků OOP a považujte jej proto za čistě subjektivní. Reakce závodníků jiných oddílů byly vesměs pozitivní.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (104)

Zápisky Joe Cafourka (103)

Pod Huštýnem to bylo hustý

Naším komentářem k letošnímu nezvykle brzkému příchodu jara jsme to v minulých Zápiscích asi trochu zakřikli. Stačil totiž necelý týden k tomu, aby se počasí obrátilo o 180 stupňů, jakoby se nám snažilo dokázat unáhlenost našich závěrů. Příčinu tak prudkých zvratů počasí nám podařilo odhalit díky anketě, kterou jsme udělali mezi závodníky kategorie HDR. Většina z dotázaných si myslí, že je nejvyšší čas domluvit dvanácti měsíčkům, aby uvědomili svou zodpovědnost, přestali flámovat, courat se kolem ohně a posadili se každý na své místo.

Destinací dalšího závodu OŽ MSK se stal Huštýnský hřeben, táhnoucí se od Frenštátu k Valašskému Meziříčí jako součást Moravskoslezských Beskyd, závodním prostorem pak jeho severní svah nad obcí Mořkov.  Pořadatelé připravili pro závodníky tratě, které byly díky prudce svažitému (převážně v horních partiích) a obtížně průběžnému (v některých místech až sotva průchodnému) terénu, protkanému řadou hlubokých, těžko zdolatelných zářezů a vodotečí v hlubokých erozivních rýhách, docela drsné, a to zvláště pro závodníky vyšších věkových kategorií, kterým už dolní končetiny neslouží jako zamlada. Navíc lesní půda nestačila absorbovat přívaly vodních srážek a bahnitý povrch běh či chůzi ještě více komplikoval. To potvrzují i výsledné časy, respektive průměry na km, které u závodníků letitějších kategorií, bereme-li v úvahu přibližný střed výsledkových listin, převyšují 15 minut na km. A pouze první dva z nejvýkonnější kategorie H21 se průměrem dostali pod 10 minut/km. Z výrazů tváří doběhnuvších závodníků jsme měli dojem, že si závodu příliš neužili a byli rádi, že už to mají za sebou.

Je potěšitelné, že nikdo z 12 přihlášených závodníků OOP se nenechal nepříznivou předpovědí počasí odradit, všichni pod Huštýn dorazili a závod dokončili. Velkou pochvalu zaslouží jeden z nejmladších členů oddílu, čtyřletý Akub Ocián (pokud vám to jméno něco připomíná, tak jste se trefili), z novojičínské větve OOP, který se do lesa velice těšil, protože se v nových gumáčkách mohl, navzdory přísným pohledům otce, s potěšením čvachtat kalužemi a blátem. Ve stejné kategorii HDR závod statečně zvládla i o dva roky starší Íza Udeczková, stejně tak si vedli i její starší bráchové, Enjamin v H10 a Amuel v H14. Zatímco Enjamin se mohl pochlubit diplomem za druhé místo (2/3), Amuel si na úvodních kontrolách asi trochu zadivočil, čímž hodně ztratil a přes svou dravost doběhl až poměrně vzadu. V D14 měla Tella, pro změnu Udečková, největší problém na postupu se sběrky do cíle, ale důvody jejího zdržení se nám vypátrat nepodařilo. Všech pět děcek však prokázalo, že nejsou žádná ořezávátka.

Ani dospělí se zahanbit nenechali a byli v závodě vidět. Nejvíce Va Ociánová, která v D55 bezpečně zvítězila (1/6), vědoma si toho, že se před vnukem a dalšími rodinnými příslušníky musí ukázat v nejlepším světle. Iloš v H65, kterému se těsně před závodem naštěstí podařilo uchlácholit střevní mikroflóru zvýšenými dávkami hořké čokolády, se z důvodu těžkého terénu rozhodl obíhat po cestách úplně vše, co se dalo, i když si byl vědom toho, že to bude časově nevýhodné. Taky to stačilo pouze na třetí místo (3/5). V H75 doběhli jen tři závodníci a Irka Osek byl s druhým místem určitě spokojený. V kategorii P3 se utkali tři oddíloví soupeři, z toho dokonce Arin a Ranta Ramlovi v rodinném duelu. Obvykle to bývá souboj mezi lepším mapováním a horším pohybem v podání Arin a v opačném gardu u Ranty. Horší podmínky na trati hrály tentokrát do not Rantovi, který, jak nám po závodě prozradil, neočekává, že by tento výsledek měl mít negativní vliv na kvalitu jejich manželského soužití. Z oddílového trojsouboje odešla nakonec jako vítězka ta nejzkušenější z nich, Va Rabicová, která doběhla těsně před Rantou.

Všichni oopáci, kteří závod pod Huštýnem absolvovali, se již, náležitě zoceleni, určitě těší na další orientační výzvy.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (103)

22. ročník orientačního závodu pro zdravotně postižené

Rozpis k nahlédnutí zde

Orientační závod zdravotně postižených

Dne 1.5.2024 uspořádal oddíl OB TJ Opava 22. ročník orientačního závodu pro zdravotně postižené. Akce proběhla v areálu CSS a RÚ Hrabyně, kde v roce 1998 tato tradice začínala. Od té doby se akce konala na několika jiných místech, převážně v Opavě, ale i v dalších městech – v Krnově, Olomouci, Přerově a Zlatých Horách. Závod proběhl za pěkného slunečného počasí a všichni jeho účastníci mohli,díky velkému pochopení náměstka pana Mgr.Trojka, využít pohodlného zázemí ve vnitřních prostorách CSS.

Závodu se zúčastnilo 30 zdravotně postižených závodníků, kteří byli podle dlouhodobě ověřených kritérií (typ vozíku, věk, potřeba asistence) rozděleni do čtyř kategorií. Pátou kategorií byli příchozí závodníci (27 účastníků) bez zdravotního postižení, protože oddíl propaguje myšlenku, že závody zdravotně postižených by neměly probíhat izolovaně, ale v kontaktu s relativně zdravými sportovci, tedy s těmi, kteří měli v životě větší kliku.

Na závěr bylo provedeno vyhlášení nejúspěšnějších závodníků všech kategorií a jejich odměnění věcnými cenami, o které se velkou mírou zasloužilo Sdružení tělesně postižených. Součástí vyhlášení vítězů byl slavnostní akt, při kterém byli do virtuální Síně slávy uvedeni tři závodníci, kteří se účastnili již prvního ročníku a po 26 letech nechyběli ani na letošní startovní listině. Jsou to Alena Sroková, David Nanke a Petr Krystek. 

Jsme přesvědčeni, že závod všechny jeho účastníky uspokojil a že pořádání takových akcí má určitě smysl. Vedení oddílu děkuje závodníkům za jejich účast a skupině pořadatelů, členům i nečlenům oddílu, za jejich nadšení pro věc a výborně odvedenou práci.

Výsledky jsou uvedeny v systému ORIS:  https://oris.orientacnisporty.cz/…603

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem 22. ročník orientačního závodu pro zdravotně postižené

Zápisky Joe Cafourka (102)

OSTRAVA !!!

Ostravská aglomerace, patřící k nejprůmyslovějším částem naší republiky, zahrnuje v sobě nejen industriální a urbanistické oblasti, ale taky plochy zeleně, tvořené převážně lesními porosty s charakteristikou příměstských lesů, které z velké části slouží k zaretušování bývalé těžební činnosti, ale jak vidno, lze je použít i ke sportovní nebo rekreační činnosti. Toho využil v současné době největší a asi i nejagilnější ostravský oddíl MOV, který tam uspořádal dva významné závody, a to noční MČR a áčkový závod na krátké trati.

Z oddílu OOP této nabídce neodolalo devět závodníků, mezi nimiž se objevil i doyen oddílu, Irka Osek, který se nedávno dožil nejen kulatého, ale součastně i tak vysokého věku, že jako jediný žijící člen oddílu pamatuje zalednění Opavska skandinávským ledovcem.  Je zřejmé, že tuto událost nešlo jen tak přejít (myšleno jeho kulatiny, nikoliv zalednění) a bylo ji nutno připomenout alespoň potřepáním pravicí a předáním tekuté pozornosti. Tento slavnostní akt v polním provedení proběhl bohužel za nepřítomnosti šéfky oddílu, což si můžeme vysvětlit tím, že si pravděpodobně netroufala jmenovanému oslavenci osobně sdělit, že z věkových důvodů bude muset letos zaplatit členské a oddílové příspěvky pro jistotu na 20 let dopředu.

Globální oteplení, které letos nastartovalo nekonečný přírodní koloběh ke svému dalšímu cyklu o něco dříve než jsme zvyklí, připravilo pro daný víkend sice mírně větrné, ale teplé a vlídné počasí. To hrálo do karet jak pořadatelům, tak i závodníkům, kteří se v příjemném prostředí sportovního areálu mohli v klidu připravovat na závod. Bystrým pozorovatelům určitě neušlo, že se na shromaždišti vyskytovaly dvě rozdílné skupiny závodníků. Účastníci před pár hodinami skončeného nočního závodu se po ránu vyznačovali malátným pohybem a zjevnou rozespalostí, a naopak ti, kteří byli ušetřeni zážitků z velice záživného nočního bloudění, kypěli elánem a svěžestí. Ale s blížícím se poledním časem startu docházelo postupně k fyzickému i mentálnímu vykompenzování obou skupin, čímž byly dosaženy rovné podmínky pro další závodění. Co jiného si taky přát než fair závod. U nejmladších kategorií k tomu přispěly především atrakce na dětském hřišti, které přilákaly snad všechna přítomná děcka, a ta se pod periferním dohledem rodičů, případně trenérů nebo i bez dohledu před závodem dosytnosti vyblbla a unavila.

Na start to bylo docela daleko, ale shodou příznivých okolností to snad nikomu nevadilo, aspoň se dalo odhadnout, jak to v prostoru může vypadat. Ten byl docela variabilní, takže závodníci si užili nejen praskotu suchých klacků pod nohami, ale i čvachtání bahýnka při překonávání bažinatých úseků. Díky přítomnosti špiček české reprezentace a dramatickému komentování průběhu jejich bojů na tratích se ani po doběhu určitě nikdo nenudil.

Závodníci OOP sice svými umístěními žádnou díru do světa neudělali, ale protože jim jde již více o účast než o pořadí nebo ambice, i když i ty občas trochu problesknou, byli se svým působením v podstatě spokojeni. Jako obvykle začneme od mládí. Ela v D14 dělá na závodech spíše doprovod mamce, než by se drala o přední umístění a spokojí se, že najde všechny kontroly bez ohledu na čas strávený v lese.  Na shromaždišti i při závodě se pohybuje zcela tiše a nenápadně s převážně zádumčivým pohledem a chováním adekvátním nejlepším žačkám dívčí nedělní školy, ale sem tam je i z ní možno vyloudit nesmělý úsměv.  Pro závodní projev její mamky, Anky Vidrnochové, je naopak příznačné nasazení a dravost, mnohdy však na úkor kvality mapování. V D45 doběhla 29/38, o čtyři místa před Andou Eciánovou, což může být v tomto případě lichotivější spíše pro Andu. Va Rabicová soutěžila tentokrát nejen se svými soupeřkami v kategorii D55, ale taky v rodinném přeboru s Řeťou, který měl v H65 stejnou trať. Sice mu těsně podlehla, ale ve své kategorii doběhla 10/14, což nutno považovat za slušný výkon, zvláště když se celou trať snažila vybírat takové postupy, aby si neumazala botičky. Ve zmíněné H65 doběhl Řeťa 7/9 a iloš 2/9. Dva závodníci OOP startovali i v H55, kde však oba skončili až na úplném dně výsledkové listiny. Zatímco Lin měl v nohách dlouhý a náročný noční závod, u Irky Yšavého je zřejmé, že na jaře není v dobré zdravotní pohodě. Také oslavenci Irkovi Osanovi se podařilo své kategorie H75 uzavřít výsledkovou listinu a ačkoliv se blýskl jedním nejlepším mezičasem, několik dalších zkažených kontrol ho zcela uzemnilo. Za zmínku určitě stojí i umístění 3/9 Tandy Ovotného v téže nejstarší kategorii, který již nějaký čas prožívá, dá se říct, schizofrenní období. Neví totiž, jestli OOP/ZLH nebo běhat MSK/HA. Toto váhání a nerozhodnost se však na jeho výkonech nijak neprojevuje, takže mu tu rozpolcenost přejme, ať si ji užívá.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals

Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (102)

Mistrovství Moravskoslezského kraje v OB ve sprintu

Dne 6.4.2024 pořádá náš oddíl Mistrovství MSK v OB ve sprintu, jako 1.závod JKŽ MSKSOS.

Rozpis

Výsledky

Fotogalerie 1

Fotogalerie 2

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Mistrovství Moravskoslezského kraje v OB ve sprintu

Zápisky Joe Cafourka (101)

Bílá holubice v bílém hávu

Podzimní sezona již dávno vzala nohy na ramena, a to bývá právě ta správná doba, kdy oddíl OOP vyráží na téměř pravidelná závěrečná veteránská soustředění, která se sice postupně přeměnila na celooddílová, ale název „veteránské“ mu byl z piety ponechán. Nejinak tomu bylo i letos, kdy si dvojice Onza s Etrou, v jejíž režii se akce konala, vybrala za místo konání Mokřinky, což se ukázalo být výborným nápadem. Je to vskutku k pohledání krásné místo, nacházející se v údolí meandrující řeky Moravice, které je ovšem v posledních desetiletích devalvováno nedalekými, dlouhodobě opuštěnými a tudíž i hodně zdevastovanými lázněmi Janské koupele. Ty mají za sebou několik neúspěšných pokusů o vzkříšení a můžeme jen doufat, že ten současný bude mít více štěstí a financí potřebných k obnově kdysi vzkvétajícího místa.

Účastníci soustředění se sjeli v pátek večer do rekreačního střediska Bílá holubice, které poskytlo vše, co bylo potřeba, včetně velmi vstřícného zacházení ze strany majitele objektu. Na pátečním programu už pak nebylo nic jiného než malá startovací rozpijáda. To už ale měl Onza v lese postavený první závod a Etra se snažila rozproudit zábavu i z jiného soudku, a to ze soudku bystrých úsudků, protože rozdala a na stěny rozvěsila různé hlavolamy a logické úkoly, jejichž řešení se po chvíli otálení stalo předmětem zájmu většiny přítomných.

V sobotu ráno se areál Bílé Holubice oděl do bílého hávu první letošní sněhové nadílky, jež ve spolupráci s deroucími se slunečními paprsky zvala na úvodní závod do ničím netknuté krajiny, která jakoby si přímo nacvičovala romantické zimní krajinné konfigurace.

To vše se už ale příliš netýkalo Onzy, jemuž se páteční rozpijáda stala osudnou. Stačil sice sobotní závod ještě odstartovat, ale pak, jak to má ve zvyku, náhle zkolaboval. Přitížit mu ovšem mohl i očekávaný příjezd jeho partnerky Ajky, ale ať to bylo tak nebo tak, jeho fyzický i psychický stav mu ani trochu nedovoloval, aby se zúčastnil zajímavého odpoledního pěšího výletu po břidlicové stezce,a pak ani následného večerního programu. Celé odpoledne a celý večer strávil chudák v horizontální poloze, naštěstí však jeho úlohu oddílového hudebníka zastal se ctí Adek, takže zpívánky a cinkání skleniček znělo celou budovou až do velmi pozdních hodin.

Nedělní ráno, co se počasí týče, s úspěchem konkurovalo tomu sobotnímu, navíc přibylo dalších pár centimetrů sněhu, což všechny naladilo na další příjemné proběhnutí. Ani moc nevadilo, že pro Onzovu včerejší indispozici nebyla v předstihu postavena trať. První, vyběhnuvší s mírným náskokem, postavil kontroly a poslední je zase sebral. Oba orientační závody byly postaveny univerzálním způsobem, což znamená, že všechny věkové kategorie měly stejné tratě. Každý je zdolal, jak uměl, a díky hlubokému údolí lemovanému prudkými zasněženými svahy si všichni docela mákli.

Po poledních řízkových orgiích už zbývalo jen vyhodnotit úspěšná snažení závodníků. To dalo pořadatelům docela zabrat, protože sčítali nejen výsledky obou závodů, ale na pořadí měl významný vliv i důvtip a trpělivost při řešení logických úkolů. Vavříny vítězů si po několikanásobné integraci výsledků odnesli Irka Ýkorka a VaOciánová, uznání však zaslouží i omladina, která se nechala vyprovokovat ke snaživému závodění, takže nějaké to mrčení, které jsme u některých jedincův průběhu akce občas zaznamenali, mohlo být zapomenuto.

Příjemný víkend naplnil spokojeností určitě všechny zúčastněné a potvrdil, že tyto a podobné akce mají pro sportovní i společenské vyřádění oddílu smysl.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

foto 1

foto 2

foto 3

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (101)

Zápisky Joe Cafourka (100)

Cvilínská vzpomínka na Íru

Den vzniku samostatného československého státu lze oslavit různými způsoby. V případě, že padne na sobotu a patříte do komunity orientačních běžců, může být jedním z těchto způsobů i účast na závodě OB. Ti, co se přihlásili na poslední letošní závod OŽ MSK takto přímo asi neuvažovali, ale absolvováním závodu v lesích v okolí starého dobrého Cvilína si tento den určité zpříjemnili.

Kopec nad Krnovem zvaný Cvilín je nepřehlédnutelnou turistickou destinací, kde se v těsné blízkosti nacházejí hned tři významná místa –zdaleka viditelný barokní poutní kostel, pouze z některých směrů viditelná cvilínská rozhledna a v lesním porostu spíše schovaná zřícenina hradu Šelenburk. Tento objekt se však jako jediný z nich se dostal i na stejnojmennou, po mnoha letech aktualizovanou mapu. Ta zahrnuje relativně menší prostor, než měla mapa původní, a protože se jednalo o klasický závod, neměl stavitel tratí logicky jinou možnost, než vést dlouhé postupy z jednoho kraje mapy na okraj opačný.Průběžnost terénu byla velmi variabilní, oscilovala od přívětivého a téměř čistého lesa až po oblasti nepříjemně zabušené podrostem, spadlými větvemi nebo kombinací obého. Zajímavosti prostoru dodala na některých úsecích jeho členitost.

Déletrvající teplé a suché počasí předchozích týdnů bylo den před závodem přerušeno celodenním lijákem, ale pořadatelům se naštěstí podařilo vyjednat ještě alespoň jeden polojasný den, byť s nepříjemným větrem, který závodníky provětrával podstatně více na otevřeném shromaždišti dole ve městě než při závodě v lese.

Ani zmíněné poutní místo nepřilákalo z oddílu OOP více než sedmičku původně přihlášených, ze které se na poslední chvíli stala osmička, protože se na startu na poslední chvíli, jak to má ostatně ve zvyku, objevila i Ana Inčíková, toho času již krnovská rezidentka. Oddílovou mládež jsme bohužel už delší dobu na závodech nespatřili, pravděpodobně v žebříčku jejich zájmů klesá orientační běh stále níže a je snadno předstihován jinými „důležitějšími“ či v danou chvíli zajímavějšími aktivitami. Účast OOP alespoň trochu zachránila dolnolhotská sekce, která se v Krnově ukázala překvapivě v plném počtu i se „ztracenou dcerou“ Lizabeth. Obě Vidrnochovic děvčata se však závodu účastnila tak trochu inkognito, protože na shromaždišti nebyly po celou dobu k zahlédnutí.

Předvedené výkony oopáků se nijak významně nelišily od jejich obvyklého standardu. Anka, Lizabeth i Ela strávily v lese kolem 80 minut a figurovaly ve spodních částech výsledkových listin svých kategorií D35, D21 a D14. Obdobně se činila i Ana Inčíková v D55, která po delší pauze střídala na trati dobré postupy s horšími. Irka v H55 po závodě spokojeností příliš nehýřil. Chybu sice udělal jenom jednu, ale jak jsme si všimli, působí již delší dobu dost vybitě a stále se nemůže dostat do fyzické pohody. Po závodě si postěžoval, že momentálně nemá žádného partnera na výběhy a běhat samotnýho ho již moc nebaví. Snad mu zimní přestávka pomůže trochu se srovnat.V kategorii zombie (H70) měl oddíl OOP opět nejpočetnější zastoupení, tentokrát dokonce zkompletoval celé kvarteto, neboť po delší době se na závodě objevil i Irka Osek. Neběžel špatně, ale opět musel někde šlápnout na bludný kořen, následkem čehož si mohl ověřit kvalitu mapování i v úsecích závodního prostoru, kam stavitel tratě neměl v úmyslu zombíky pustit. I přes desetiminutovku, kterou blouděním strávil,doběhl o jedno místo před Řeťou, který se už jistě těší na doléčení všech svých bolístek. Podobný úlet, jako předvedl Osek, se podařil i juniorovi v této kategorii, Ilošovi. Ten si přidal navíc sice jen 5 minut, ale průnik bývalou pískovnou využitou později jako městskou skládku, zarostlou do výšky pasu těžko prostupnou vegetací skrývající velmi nerovný podklad, si bude určitě dlouho pamatovat. Nakonec mu to vyšlo na 3/11 místo, když čtvrtý z oddílového kvarteta, Tanda, doběhl o pozici za ním.Ten však, na rozdíl od svých kolegů, běžel celý závod rovnoměrně a bez výkyvů, a radostnou odměnou mu bylo především to, že ve výsledkové listině figuroval před Ldou Lachem, což zase tak často nebývá.

Tento závod, jak uvádíme v titulku, byl věnován nejen sportovnímu zápolení, ale také vzpomínce na dlouholetého aktivního orientačního běžce, který se již bohužel žádného závodu nezúčastní. Lda Ilc,zvaný Íra, díky své bývalé profesi mašinfíry, bonvivánská osobnost známá nejen všem orienťákům, a taky mnoha běžcům a běžkařům. Díky své ambiciózní a až buldočí povaze se mohl chlubit velmi úspěšnou sportovní kariérou, i když možná spojenou i s trochou hořkosti, že to na Ty úplně nejvyšší vysněné mety nedotáhl. Byl ale pověstný i tím, že některé z jeho metod sloužících k dosažení úspěchů, ať už ve sportovních nebo v podnikatelských aktivitách,bylo možno považovat za poněkud kontraverzní. Orienťácké veřejnosti bylo známo, že se již několik let potýkal s vážnou nemocí, navzdory níž stále intenzivně sportoval, přesto jeho náhlý odchod všechny zaskočil. Vzpomínka na Íru byla iniciována výstavou fotografií z jeho sportovního života, instalovanou pořadateli na shromaždišti, z nichž hlavně retro snímky vzbudily nejeden úsměv na tvářích prohlížejících. O její vytvoření se zasloužil především Írův dlouholetý kamarád a sparingpartner Onza Rouzek, který z pozice ředitele prezentoval tento závod jako Nultý ročník Írova memoriálu.

Zapsal

Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (100)

Výsledky Slavkovský lesík 2023

Výsledky 53. ročníku přespolního běhu Slavkovský lesík zde.

Výsledky

Fotografie

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Výsledky Slavkovský lesík 2023

Zápisky Joe Cafourka (99)

Ztráta panenství u Dolní Lhoty

Další závod žebříčku MSK oblasti, tentokrát na krátké trati, byl uspořádán v nevelkém lesíku nedaleko obce s tuctovým názvem Dolní Lhota, což nabídlo některým členům OOP téměř domácí prostředí. Je skoro neuvěřitelné, že tento prostor, sice nevelkých rozměrů, ale téměř se dotýkající okraje Ostravy, s níž je dokonce spojen tramvajovou tratí, unikl pozornosti všech ostravských oddílů a o svou neposkvrněnost orientačním během přišel teprve nyní. O to se zasloužili zkušení pořadatelé pod vedením starostlivého Epy Uřeníka (MOV), kteří navíc slíbili, že les bude čistý, a jak se mohli všichni závodníci přesvědčit, nebyla to žádná klamavá reklama. Terén ani podklad nebyl nijak náročný, jeho převážnou plochost narušovala pouze vyvýšenina ve východní části mapy s prudšími svahy a poměrně hluboká centrální rýha.

Shromaždiště na loučce u malé hospůdky stačilo absorbovat obvyklý počet účastníků běžného oblastního závodu, pouze pro obsluhu výčepu byla tato akce náročným závodem na dlouhou trať. Delší cesta na start a téměř totožná zpět z cíle nikomu zřejmě nevadila, protože v teplém dni zalitém podzimní sluncem ubíhala docela příjemně.Díky malému rozměru závodního prostoru vypadaly mapy s delšími tratěmi podle očekávání dost nepřehledně. Byly doslova zasypány množstvím koleček pospojovaných křižujícími se čarami a závodníci si museli dávat setsakra pozor, aby udrželi dostatek koncentrace pro dodržení správnéhopořadí kontrol.

V úvodu zmíněné „téměř domácí prostředí“ se týkalo příslušnic rodiny Vidrnochových, jejichž dosažené výsledky, ať už Anky v D21 (14/17) či Ely v D14 (12/13),však potvrdily známé rčení, že pod svícnem je největší tma. Stálý podporovatel obou děvčat, ostravský chachar Irka, dopadl ve své kategorii H55 trochu lépe než jeho schovanky. Neskrýval radost z toho, že s pomocí předstartovního pivního povzbuzení, které jeho tělo i mysl uvedlo do potřebného excitovaného stavu, dosáhl pro něj uspokojivého umístění 4/8. Největší oddílové želízko v dolnolhotském ohni představovala samozřejmě Va Ociánová, která potvrdila v D55 roli favoritky a s náskokem zvítězila způsobem start-cíl.V kategorii ji poměrně úspěšně sekundovala Va Ýkorková, která překvapila pěkným časem i výsledkem (6/9). Zklamaný konečným umístěním musel být v tomto závodě hlavně Ýkorka v H65, který mohl jako přes kopírák napodobit vítězství Vy Ociánové, ale to by nesměl udělat na předposlední kontrole čtyřminutovou chybu, díky čemuž doběhl až druhý s dvaceti vteřinovou ztrátou. Nejvyšší početné zastoupení měl oddíl v nejstarší kategorii H70 (což z perspektivního hlediska není příliš chvályhodné), v níž startovali dokonce tři borci, počítaje v to i momentálního odrodilce Tandu. Shodou nepříjemných okolností jsou v současné době všichni tři rekonvalescenty s omezeným pohybem, kteří by mohli z fleku demonstrovat devastující účinky přemíry sportování na opotřebení dolních končetin. Jejich minisouboj vyhrál s opatrností se o běh pokoušející Iloš (5/11) před lehce kulhajícím Tandou (8/11) a převážně chodícím Řeťou (10/11).

K dokreslení celkového dojmu z příjemného a pohodového závodu už chybí jen dodat, že si ho oopáci na závěr ještě více zpříjemnili nikoli sladkou, ale cibulově masnou gulášovou tečkou.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (99)

Zápisky Joe Cafourka (98)

Telepatie na Kroměřížsku

Pouze zlomek oddílu OOP, slovy čtyři členové, se nenechali odradit poměrně dlouhou cestou směrem na Kroměříž, kde oddíl SMĚR Kroměříž pořádal v jedné ze zalesněných částí Litenčické pahorkatiny tříoblastní závod. Jeho centrum se nacházelo v malé vesničce Zdislavice, pyšnící se udržovaným zámkem se zajímavou historií, který si mohli prohlédnout, díky nejvzdálenějším parkovacím místům, hlavně později dorazivší závodníci. Kromě zámku bylo zde možno spatřit i pár svého si hledících vesničanů běžného hanáckého sériového typu.

Poměrně dlouhá cesta na start vyvedla účastníky závodu až vysoko nad obec. Tam se při vydýchávání po rozvleklém stoupání mohli pokochat pohledem na o něco vyšší, rozlehlejší a taky známější pohoříčko zvané Chřiby, které měli na obzoru jako na dlani, a které svou fotogeničností muselo upoutat pozornost všech vnímavějších zraků.

Pod zamračenou oblohou, která se stačila během dopoledne dostatečně vypršet, se pak rozbíhali do lesa na své tratě. Les to byl převážně průběžný, sice víc na mapě než v reále, a zajímavé bylo porovnávat postřehy z cíle se trousících závodníků, kterých jsme se dotazovali, jakže to v lese vypadá. Odpovědi byly překvapivě velice různorodé – od úplně čistého lesa, přes podloží plné klacků, ve kterém se nedalo bez neustálého zakopávání a padání běhat, až po zákeřný, trnovím prorostlý hustník, do kterého se dotyčný stěžovatel zapletl tak, že se z něj nemohl několik minut vůbec dostat.

Čtyřčlennou OOPáckou skupinku tvořili Iloš s Vou a sourozenci Eciánovi, kterým se v tomto závodě vůbec, ale vůbec nedařilo. Lin doplatil na materiální opotřebení svého obutí, když údajně hned u první kontroly přišel o podrážku jedné z bot, což ho namíchlo do té míry, že si to odtamtud namířil přímo na sběrku a do cíle. Vůbec si přitom neuvědomil, že si náhodou vyrobil nový typ boty zvaný „barefoot“, obuvnický hit posledních sezon, jehož zdravotní benefity jsou zcela nezpochybnitelné. Na lidském chodidle se totiž nachází velké množství biologicky aktivních bodů, které mohou, což s určitostí potvrdí každý fyzioterapeut, pomoci zlepšit stav našeho zdraví. A právě chůze či běh v botách s tenkou podrážkou po nerovném povrchu tyto reflexní body aktivuje, což by měl každý jedinec, obzvlášť Linova věku a zdravotního stavu, přímo vyhledávat, a ne se tomu vyhýbat.

Že sourozenci Eciánovi pravděpodobně disponují telepatickými schopnostmi, tedy mimosmyslovým přenosem informací, jsme si uvědomili hned po závodě, neboť jinak si nedovedeme vysvětlit, že Anda pojala svůj závod téměř stejným způsobem jako Lin. Rozdíl byl pouze v tom, že nám není nic známo o rozpadu její obuvi, a taky tím, že mezi první kontrolu a sběrku vložila navíc oražení ještě jedné ze svých kontrol, na kterou cestou asi náhodou narazila, čímž v počtu nalezených kontrol porazila Lina těsně 3:2.

Ještě dobře, že v oddíle je jistota jménem Va Ociánová, která je zárukou výkonu, jenž ji pravidelně vynáší na stupně vítězů a oddíl alespoň trochu zviditelní. Tentokrát to bylo„pouze“ druhé místo (2/14), když doběhla za vítězkou kategorie D55 o necelou minutu, kterou pravděpodobně ztratila na svém nejdelším postupu. Iloš pro jistotu zůstává i nadále v kategorii P (8/30). Často totiž bývá při závodě spatřen v horizontální poloze, a to ne z důvodu odpočinku, nýbrž protože zvedání nohou i při jeho velmi sporadickém běhu mu stále činí, zvláště mimo cesty, potíže.

Všichni v redakci našeho časopisu věříme, že při dalším závodě, který se koná za oddílovými humny, bude účast OOP opět standardní.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (98)

Slavkovský lesík 2023

Rozpis na Slavkovský lesík 14.10.2023 zde.

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Slavkovský lesík 2023

Zápisky Joe Cafourka (97)

Tři malí svišti na závodech v Píšti

Obec Píšť nejsou žádné Kotěhůlky, ale typická prajzská výstavní vesnice střední velkosti s více než dvěma tisíci obyvateli. Region Prajzsko, ve kterém se Píšť nachází, můžeme pro nepříliš zasvěcené charakterizovat jako rázovitý kraj s pohnutou minulostí strádající častým střídáním hranic. Zjednodušeně a ve zkratce – před první světovou válkou patřilo Prusku, po ní připadlo přes nevůli svého obyvatelstva Československu, aby bylo po Mnichovu připojeno k Třetí říši a nakonec se po druhé světové válce vrátilo zpět do Československa. Obyvatelé tohoto regionu, Prajzáci, se vyznačují mimořádnou pracovitostí, dobrosrdečností, náchylností k dobrému jídlu, ale také šetrností blížící se, podle zlých jazyků, údajně až k hamižnosti. Na své označení Prajzáci jsou hrdí, i když u obyvatel přilehlých regionů má toto označení mírně pejorativní nádech.

Píšť je čistěpříhraniční obcí, severní okraj jejího katastru tvoří státní hranice s Polskem. O její výstavnosti a upravenosti se mohli přesvědčit všichni, kteří si tam přijeli o víkendu zazávodit. Oba závody, sobotní klasika a nedělní middle, spadaly do ŽB Morava a pro oddíly MSK to byly první poprázdninové žebříčkové závody.

Pokud se někdo z dorazivších obával, že by při závodě mohlo dojít k náhodnému narušení svrchovanosti sousedního Polska, byly jeho obavy zbytečné. Závodní prostor byl totiž situován na jih od obce v poměrně velkém a zachovalém lesním komplexu, který patří na lesní poměry nehornatých oblastí Severomoravského kraje k hodně dobrému průměru. To dávalo naději příjemnému závodění v poměrně čistém vzrostlém lese, navíc tratě delších kategorií při sobotní klasice zabrousily i do místní přírodní rezervace Dařenec.

Shromaždiště se nacházelo ve středu obce v areálu koupaliště, které skýtalo dostatek prostoru pro pohodlné zabydlení se více než pětistovky účastníků. Bohužel kvalita vody v bazénu byla z kategorie „jen pro otrlé“ a zabránila tak jeho masivnějšímu využití. Pouze pár otrlých dětí a sem tam i nějaký ten otrlý dospělý, našli dostatek odvahy k tomu, aby v ní po doběhu zchladili svá rozpálená těla. Ti co nechladili vodou, se alespoň snažili ukrýt ve stínu slunečníků nebo koupalištního porostu, protože léto intenzivně dokazovalo, že se ještě nehodlá vzdát své vlády. Slunce po oba dny nekompromisně obsadilo oblohu, snaživě pražilo a rozpalovalo vše, k čemu se dostalo, ve vzduchu dávalo o sobě vědět pár naštvaných vos a včel a vítr převážně zapomínal svůj jediný úkol – foukat.

Skupinka členů oddílu OOP se uvelebila a vztyčila oddílový prapor hned naproti okénka bufetu, aby to neměla k občerstvení daleko. Bohužel se ukázalo, že tato zdánlivě strategicky výhodná poloha byla k ničemu.Bufet byl totiž neustále okupován dlouhými frontami žízněchtivých hladovců, jejichž počet několikanásobně převyšoval jeho kapacitu, což byl sice jediný, ale významný nedostatek jinak příjemného shromaždiště.

Sobotní klasiky se zúčastnilo 12 oopáků, sestavu nedělního middle doplnili navíc Ýkorci, kteří pro sobotní absenci měli jistě pádný důvod. Nechyběl ani zraněný Řeťa s fixační dlahou na noze, signalizující jeho čerstvý úraz, když osudnou se mu stala jeho houbařská posedlost. Sedíc spokojeně ve stínu, se světlým letním kloboukem na hlavě, brýlích zrcadlovkách na očích a tvrdým výrazem v obličeji, mohl ve vnímavém pozorovateli snadno evokovat mafiánského bosse Al Caponeho v době jeho největší slávy, a jsme si jisti, že také pracovní motto tohoto šéfa amerického podsvětí „Namířenou pistolí a laskavým slovem dosáhnete mnohem víc než jen laskavým slovem“, by mu určitě nebylo proti srsti.

Sobotní cesta na start se vyznačovala poměrně velkou vzdáleností, prudkým závěrečným stoupáním (brblalové si musí uvědomit, že o to menší bylo převýšení tratí) a zmíněným poledním slunečním běsněním, takže mnoho závodníků přicházelo na start již ve stavu srovnatelném se stavem vyčerpanosti těsně po doběhu. Z oddílu na to nejvíce doplatil Irka Yšavý, který byl zchvácen vedrem a prudkým stoupáním do té míry, že po vyběhnutí na trať téměř zkolaboval a musel závod pro nevolnost ukončit. Jeho organismus se po definitivním ukončení pracovního poměru a odchodu do důchodu pravděpodobně ještě na novou životní situaci nestačil adaptovat a jeho dřívější závodní urputnost a fyzička vzala rychle za své. Zdá se, že dříve slavný křižník orientačních tratí uvízl teď v suchém doku. Také Irkovi Oskovi se start do závodu vůbec nepovedl. Podařilo se mu totiž překonat svůj nedávno vytvořený osobní rekord v mezičase na první kontrolu, kterou zdolal za neuvěřitelných 63 minut. Bylo zjištěno, že během té doby navštívil třikrát jednu a tutéž občerstvovačku, takže je možné, že nebyl úplně perplex, jak by se mohlo z mezičasu zdát, nýbrž zájem o dámskou obsluhu u občerstvení byl silnější než jeho závodní motivace. A to jsme si až do dnešního dne mysleli, že už jsme v OB zažili úplně všechno. Kdyby bylo jaro, mohli bychom se domnívat, že jeho zmatené chování mohl ovlivnit halucinogenní účinek konvalinek a jiných lesních květin, ale vzhledem k roční době se spíše přikláníme k verzi první.

Výsledky ostatních členů oddílu, z nichž je zřejmé, že tentokrát kromě Ely zcela chyběla oddílová drobotina, již žádná mimořádná překvapení neskýtaly. Va Ociánová byla, jako správná šéfka oddílu, pro ostatní opět vzorem. V nepočetné konkurenci v obou závodech bez problémů zvítězila a prodloužila si svou letošní neporazitelnost. Ostatní veteránky OOP – Etra Udečková, Ana Vidrnochová, Ída Ájková, Va Rabicová i Va Ýkorová- podaly ve svých kategoriích snaživé výkony, v některých případech dosáhly i chvályhodných umístění (Etra v D40B 6/12, Ída v D65B 2x 3/5).

Veteráni tentokrát moc slávy oddílu neudělali. Irka Yšavý se v nedělním závodě předvedl v lepším světle než při zmíněném sobotním kolapsu, závod doběhl sice s brunátnou tváří, ale bez zjevných zdravotních problémů. O kategorii výše v H65B se Ýkorka svým umístěním sice přiblížil stupni vítězů, ale spíše pořadím než časem. A Lin v lese bojuje více sám se sebou než se soupeři. Iloš, po tříleté běhací pauze vynucené zdravotní indispozicí, si hodlal tuto zapovězenou činnost na těchto závodech obnovit, ale jeho nohy si jen obtížně vzpomínaly na to, co dříve s radostí prováděly. Nicméně v sobotním oddílovém souboji v kategorii P předčil duo Arin+Ranta, kteří však tento závod pojali spíše edukativně než závodivě. Ilošovo umístění v popředí kategorie P v obou dnech by mělo znamenat určité povzbuzení do budoucna.

Zlatým hřebem nedělního dopoledne byla účast nejmladších členů oddílu OOP, sourozenců Axíka a Amíka, kteří v doprovodu mamky Íši absolvovali svůj první závod OB. Přišli, viděli a ruku v ruce absolvováním celého závodu HDR zvítězili. Vzájemná soutěživost obou svišťů se projevila až po návratu z cíle na shromaždiště, když soustředěně závodili v disciplíně v tuto chvíli určitě zajímavější než OB, a to v pojídání lentilek. A to ještě v rezervě zůstával svišť třetí, teprve dvouměsíční Atoušek, který svůj pobyt na závodě vyplnil převážně spaním, ale svým občasným zasvištění se už o členství v oddíle nesměle hlásil.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (97)

Zápisky Joe Cafourka (96)

Pod Sviní horou to úplně na sviňu nebylo.

Již podruhé v poslední době zavítali orientační běžci do severomoravských hor. Po závodu ŽA s centrem v obci Přemyslov, který teritoriálně patří do oblasti Hrubého Jeseníku, přišel tentokrát na řadu masiv Králického Sněžníku. Na jehož jižním okraji pod Sviní horou leží malá obec Vojtíškov, kterou bychom mohli s klidným svědomím nazvat dírou. Táhne se po stranách klikaté příjezdové silnice kolmo vzhůru, a touto silnicí, s využitím několika zkratek, se stejným směrem táhli i účastníci závodu ŽB na KT. Parkoviště bylo totiž situováno ve spodní části obce, a jistě si dovedete představit, že výstup na shromaždiště vybudované na louce nad jejím horním koncem, vzdálené cca 1500 m, byl pro mnohé z těch, kteří se tam nenechali či nemohli nechat vyvézt autem, poměrně dosti únavný. Mimořádně vyčerpán a udýchán se na shromaždiště z posledních sil dobelhal i Lin Ecoš a jen litoval, že si na cestu neobul malé boty, které by ho do prudkého kopce aspoň trochu tlačily.

Pořadatelé závodu zodpovědně zajistili, aby shromaždiště bylo dostatečně zásobeno standardním občerstvením, takže bylo kde i čím vyčerpané zásoby energie rychle doplnit. Bylo to určitě zapotřebí, protože ani druhá zahřívací fáze závodu, dlouhá cesta na start s nezanedbatelným převýšením, nebyla pro většinu závodníků příliš k popukání. Musel se totiž obejít celý mapový prostor, protože přímá a pohodlná cesta spojující shromaždiště s cílem vedla jeho středem, a protože ji všechny tratě zákonitě krosily, neměli pořadatelé ani jiné řešení k dispozici. Těžko říci, zda to bylo výživnější než cesta na start ve zmíněném Přemyslově, kde se musela vyjít kolmo nahoru celá sjezdovka, ale nemohli jsme si nepovšimnout, že někteří závodníci hodnotící tuto dvoufázovou předstartovní fyzickou prověrku projevovali náznaky emocí blížící se spíše k nelibosti než k libosti.

Svah Sviní hory se jevil plochý bez výrazných terénních profilů, ale i tak skýtal dostatek až nadbytek terénních útvarů, na kterých se stavitel tratí mohl dostatečně vyřádit, a jak už to na horách většinou bývá, byly to útvary především kamenné. Již na první pohled bylo zjevné, že četné kupky, kupy a srázky, navršené z kamenů všech tvarů a velikostí, byly vytvořené antropogenní činností, tedy tvrdou a usilovnou prací mnoha generací zdejších obyvatel, kteří se snažili zúrodnit nepříliš zemědělsky pohostinnou krajinu a přetvořit ji na louky a pastviny, jež byly zdrojem jejich nesnadné obživy. Žili zde lidé převážně německé národnosti, kteří tu byli pozváni již v raném středověku, aby málo obydlenou krajinu kolonizovali, a jejichž píle se zasloužila o současný ráz dobře spravované krajiny. Dějinné zvraty ji však příliš nepřály. Po válce bylo obyvatelstvo, zatížené kolektivní vinou, z velké části odsunuto, a důsledkem toho můžeme zde na několika místech narazit na kámen, boží muka či podobný relikt opatřený nápisem, že na tom místě stávala již zaniklá obec. V blízkém okolí Vojtíškova jsou takto zmiňovány například bývalé obce Cibulka či Krondörfl.

Velkou část závodního prostoru tedy tvořil těžký horský svažitý terén s kamenitým a klackovitým podkladem, na kterém si rychlostní typy moc radosti neužili. To si pak mohli vynahradit až v luční části mapy, kde se však ve vysoké trávě, jak se dalo taky očekávat, brzy vytvořily vydupané pěšiny a často jen stačilo vybrat si pro svůj postup tu správnou. Třeba ovšem dodat, že úplně triviální to zase nebylo, i tady bylo možno při dohledávce zaváhat.

Závěrečná pasáž v křovinami zarostlém bažinatém úseku přinutila dělat chybky i zkušené závodníky a připravila nejednomu nešťastníkovi nepříjemnou bahenní koupel. Třeba Irka Yšavý, ten zapadl do bažiny téměř až po pás. Naštěstí se mu s vypětím všech sil podařilo ze zrádné bažiny vyprostit, takže vše nakonec dopadlo podstatně lépe, než v dramatické scéně z filmu Král Šumavy. Pohled na ruku s čipem na prstě, osaměle trčící z bažiny, by mohli otrlé sběrače kontrol pořádně vyděsit.

Většina členů OOP, kteří se závodu zúčastnili v potěšujícím počtu, sem přijela užít si závodu po svém, aniž by si dělala velké ambice na přední umístění. O těch mohla přemýšlet snad jen Va Ociánová, která ale ke své nelibosti zjistila, že je přihlášena do žebříčku C a nikoli do B, jak měla v úmyslu. Nepodařilo se nám vypátrat, zda se to stalo omylem či nedopatřením, nicméně její vítězství v D55C bylo očekávané, a jsme si téměř jisti, že by své soupeřky předčila, i kdyby byla pozornější a podařilo se jí přihlásit se správně do závodu ŽB. Se svým výsledkem byla spokojená a příjemně překvapená i Va Rabicová, neboť se jí podařilo být v cíli před velmi zkušenou Oniku Rejčíkovou. V D40B obě holky, Etra i Anka, doběhly těsně za sebou a umístily se ve druhé polovině výsledkové listiny. Sestry Udečkovy svůj závod HD10 a D12C zvládly bez problémů, pouze Ela v D14C měla výčet mezičasů poněkud děravý. Malý Enjamin si odvážně vyzkoušel kategorii H10C, která je na něj asi ještě trochu náročná, ale důležité bylo, že byl trpělivý a do cíle dorazil s plným čipem. Brácha Amuel v H14C doběhl svůj závod celkem obstojně na místě 6/18. Ve veteránech byl poměrně úspěšný Irka, který v H65B doběhl 3/6, když o druhé místo přišel v závěru trati jen díky zmíněné bahenní prekérce. Vyčerpaný Lin v H55C si splnil svůj výkonnostní cíl nebýt poslední, i když podle závěrečného mezičasu je zřejmé, že ze sběrky do cíle musel jít snad po čtyřech. Udržet předposlední příčku se ale nepodařilo Řeťovi, i když nutno říci, že se mu v jeho kategorii H70B sešli samí zdatní soupeři. K zajímavému oddílovému souboji došlo v kategorii P mezi chodcem Ilošem a sporadickým běžcem Adkem, jejichž cílový čas se lišil pouze o 3 sekundy. Iloše však více než tato skutečnost a fakt, že jejich umístění se blížilo více středu než závěru výsledkové listiny, potěšilo to, že z lesa přišel, i přes opatrnou chůzi, se škrábancem na paži, jenž mu připomněl doby, kdy ještě mohl běhat a závodit naplno.

Závěrem nelze opominout pozitiva tohoto závodu, k nimž patřil poměrně zajímavý, i když těžký terén, náročné postupy a dohledávky v oblastech s velkým výskytem kupek, pěkné shromaždiště a optimální počasí.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (96)

Zápisky Joe Cafourka (95)

Velký úlet ve Velkém Újezdu

Byli jsme opět při tom, tentokrát v areálu fotbalového klubu ve Velkém Újezdu, který byl centrem sobotního dvouoblastního závodu HA/MSK na krátké trati, když se příjemné dopolední paprsky snažily vykouzlit úsměvy na vážných tvářích sjíždějících se závodníků. To se jim dařilo s dostatečnou efektivitou, protože po uvelebení se na lavicích nebo trávníku už vyzařovala z tváří všech přítomných pohodová letní nálada. Ta byla podporovaná vysokou modrou oblohou, která jasně dokazovala svou dominanci nad končícím, nepříliš povedeným jarem, a pouze svěžímu větříku bylo umožněno připomenout, že léto je teprve na svém počátku.

Letní atmosféra se linula i podél úzké asfaltové cesty stoupající z vesnice k lesu, tedy k závodnímu prostoru, kterou loudavě, rázně či v poklusu, jak komu bylo libo, proudili jednotlivci či skupinky závodníků směrem na start. Zdlouhavou cestu mezi pastvinami si mohli krátit obdivováním mnohohlavého stáda důstojně vyhlížejících krav, na první pohled jiného plemene než naše stračeny, které kolemjdoucím pózovaly takřka nehybně v sošných pozicích.

Nově zmapovaný prostor byl právě tak velký, aby umožnil staviteli pohodlně postavit i nejdelší tratě s využitím, co se týká průběžnosti, všech typů terénu, a díky bažinatějšímu úseku se většina závodníků nemusela obávat, že je budou v suchém lese pálit chodidla. Větší obavu však vzbuzoval fakt, že závodní prostor byl situován do míst, kde se láme plochá úrodná Haná do kopcovitého vojenského újezdu Libavá, takže komu by se podařilo vyběhnout z mapy severním směrem a překročit dotykovou linii mezi civilním a vojenským prostorem, tomu by hrozilo, že se může neúmyslně zapojit do vojenských operací naší armády. Nemáme žádné zprávy, že se tak stalo, i když jako podivné se jeví poměrně liknavé zveřejnění výsledků, které nebyly na webu ČSOS k dispozici ještě ani ve večerních hodinách. Můžeme spekulovat i s možností, že přece jen k nějakému zpravodajskému incidentu došlo a výsledky se na určitou dobu staly utajovanou skutečností.

Složení závodníků oddílu OOP tentokrát přímo odporovalo normálnímu rozložení podle Gaussovy křivky. V závodě totiž startovala 4 děcka, 3 vetoši v kategorii P, a pouze jediný v dospělé závodní kategorii, kde by ovšem hustota pravděpodobnosti výskytu sledované veličiny měla být nejvyšší. Z děcek se nejvíce dařilo koloběžkáři Enjaminovi v HD10, který obsadil 3. místo. Trať HDR úspěšně zvládli, jak další koloběžkář Imon, tak i pětiletá Lizabeth, které patří velké uznání jako nejmladší v kategorii. V H14 startující Amuel doběhl 19/30. V kategorii H55 zaujal Irka ve výsledkové listině zhruba střední pozici; na trati chyboval sice jen jednou, ale na víc než 11/20 mu síly tentokrát nestačily. Zajímavý oddílový souboj nastal v kategorii P, kde startující Arin, Arel a Iloš jsou vyztuženi dohromady třemi totálními endoprotézami. Iloš se sice u pořadatelů dožadoval otevření kategorie PB (příchozí s berlemi), ale nakonec vzal zavděk i kategorii P. Podle strategického plánu vystartoval nejdříve, vyzbrojen lobáckým držákem mapy, a v několikaminutovém závěsu za ním pak Arel následován Arin. Iloš si zanedlouho po startu zpestřil závod ztrátou své buzoly, kterou nešťastníkovi našla po chvíli na inkriminované místo dorazivší Arin s Arlem, čímž se celá trojice dostala na dohled. Z dohledu posléze vypadl Arel, který zjistil, že jednu kontrolu minul, vrátil se pro ni, ale pak, netuše litery pravidel, nenarazil znovu kontrolu následující, aby byl dodržen správný sled ražení, což nemohlo vést k ničemu jinému než k disku. Jako jediný z nich, schopný pohybu alespoň částečně připomínající běh, své kolegy později dotáhl, ale v tu chvíli se náhle odpojil Iloš, který narazil na svého nestartujícího, na trati lelkujícího kolegu, s nímž setrval několik minut v závažné diskusi, probíraje ortopedické problémy orientačních běžců a jejich správná řešení. Ve snaze zmenšit časový výpadek zvýšil v závěru rychlost svého belhání natolik, že totálně zasklil předposlední kontrolu, ač ji měl přímo na pěšině, po které se pohyboval. Tímto počinem byl oddílový minisouboj zcela jednoznačně rozhodnut ve prospěch Arin, majitelky dokonce dvou ze tří oddílových TEP. Máme neblahé tušení, že vytýkací řízení ze strany šéfky oddílu za nezvládnuté ražení kontrol oba hříšníky nemine. Určitě zaslouženě, protože dvě diskvalifikace v kategorii P, to je dost velký úlet i na Velký Újezd.

Oprávněnost kritiky svých svěřenců je u Vy Ociánové zcela na místě. A to nejen z pozice předsedy, ale hlavně z pozice v současné době nejlépe běhajícího člena oddílu OOP. To opakovaně potvrdila i v minulém závodě kategorie B, kde v D55B vybojovala velmi pěkné 2. místo. Její letošní fazona by mohla být pro nezasvěcené překvapivá. Nám je však jasné, že stejně jako u několika světových sportovních celebrit, které se po mateřství dostaly do nebývalé formy, funguje tento fenomén i u ní, pouze s tím rozdílem, že ne přímo, ale ob generaci. Její výkonnost je totiž zcela evidentně přímo úměrná zvyšujícímu se počtu jejích vnoučat.

Zapsal

Joe Cafourek

zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals

Nevada, USA

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (95)

Zápisky Joe Cafourka (94)

Petřvaldské čarodějnice

Start letošní sezony OB se nám bohužel nepodařilo zachytit hned na jejím počátku, a proto můžeme informace o účasti a působení členů OOP na prvních závodech poskytnout pouze velice stručně a zprostředkovaně díky jiným spolehlivým zdrojům. Úvodním závodem jara bylo březnové mistrovství na klasice, kterého se zúčastnilo 7 závodníků, z nichž se nejvíce dařilo vítězce v D55 Vě Ociánové (1/9) a Onzovi Rajerovi v H65 (2/7). Druhý závod OŽ oddíl sám úspěšně pořádal, třetího v Hošťálkovicích se zúčastnilo 14 členů …. více zde

Rubriky: Netříděné | Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (94)