Bělá v pozdním babím létě
Říjen se přehoupl do své druhé poloviny, volby jsou už naštěstí za námi a poslední žebříčkový závod oblasti MSK letošního roku bohužel také. Díky baboletnímu období, které si letos k potěšení všech trochu protáhlo svou obvyklou periodu a stále se zuby nehty drží svých pozic, měli jeho účastníci ideální závodní podmínky – příjemné teplo, sucho pod nohama a nízkým sluncem prosvětlený les. Mnohé z nich určitě napadlo, že je docela škoda, že podzimní sezona za těchto přívětivých povětrnostních podmínek už končí.
Pořadatelský oddíl SOP situoval shromaždiště závodu stejně jako loni na jaře do obce Bělá, jejímuž místopisu a historickým zajímavostem jsme se při té příležitosti docela podrobně věnovali (viz Zápisky JC 119), tudíž se můžeme podívat rovnou do lesa. Závodní prostor se nacházel v lese s feudálním názvem Panský, jenž sousedí a částečně se i překrývá s prostorem loňského závodu. Účastníky potěšil svou dobrou průběžností, protože přízemní vegetace, kterou tato lesní oblast loni na jaře bohatě oplývala, měla už letošní vegetační vrchol dávno za sebou. Celé území je protkáno množstvím dlouhých úzkých údolí, údolíček a rigolů, vzniklých denudačními a erozními pochody v dobách dávno minulých, což sice zvyšovalo fyzickou zátěž závodníků, protože některé z nich byly docela hluboké a příkré, ale na druhou stranu jim to umožňovalo snadněji si uhlídat, kde se právě nacházejí.
Jak jsme mohli z reakcí doběhnuvších vysledovat, tratě se převážně líbily. Díky charakteru závodního prostoru neměl stavitel tratí ani moc příležitosti vymýšlet nějaké zapeklitosti, ale namátkovým pohledem do mezičasů je zřejmé, že chyby se přece jen udělat daly. Tratě starších veteránů sice postrádaly delší postup, který by si klasická trať zasloužila, ale to stavitel kvůli kratší kilometráži asi příliš neřešil, a ani dotyční si na to nijak nestěžovali, naopak každá úleva se u nich počítá k dobru. Mírnou kritiku jsme zaslechli od doprovázejících rodičů či trenérů v kategorii HDR, jejichž trať byla stavěna snad až příliš horkou jehlou. Fáborky se totiž díky podzimnímu pestrobarevnému zabarvení vegetace v lese vizuálně ztrácely a k jejich horší viditelnosti přispělo i to, že díky úsporným opatřením připomínaly svou šířkou spíš třásně než fáborky.
Příjemně nás potěšilo zjištění, že obvyklá převaha veteránů oddílu OOP na oblastních závodech byla tentokrát početně vyvážena vyšší účastí nastupující generace v kategorii nejmladších začátečníků HDR. Již ostřílení brachové Axík a Amík Oledeři byli totiž posílení sesterskou dvojicí Ankou a Íšou Růzkovými, které si po absolvování série tréninkových závodů OLM zkusily svůj první ostrý žebříčkový závod. Pořadí tentokrát nebylo vůbec důležité, protože akce byla pojata zcela výukově. O zlepšení mapových dovedností všech čtyřech frekventantů se zodpovědně staraly tři mentorky – dvě maminky a jedna babička. Hlavně oba hošíci určitě museli makat v lese ze všech sil, protože po závodě každý zhltnul porci guláše, jen se zaprášilo. Holky se taky nenechaly zahanbit a jako vždy si předem slíbenou sladkou odměnu plně zasloužily.
Dolní Lhota dorazila do Bělé v plné sestavě, ale závodu se zúčastnily pouze Vidrnochovic holky. Kulhající Irka Yšavý se věnoval pouze focení a sběru zdravovědných informací, protože jeho problém už asi nevyřeší nic jiného než razantní zásah do kloubního systému jeho dolních končetin. Ela v D18 uvízla hned na druhé kontrole své trati a v polovině závodu si asi vyhodnotila, že už to pro dnešek stačí a závod zapíchla. Anka v D45 podala uspokojivý výkon, neudělala žádnou zásadní chybu a doběhla na solidním 11/24. Taky všichni přítomni veteráni OOP si kupodivu vedli docela slušně. Nejmladší z nich, Va Rabicová v D65, se rovnoměrným a bezchybným postupem probojovala svou tratí na krásné druhé místo (2/4). U Iloše v H65 jsme pár drobných zaváhání zaznamenali, ale ty vyplývaly spíše z opatrnosti při postupech a z až přespřílišného obíhání po cestách, protože nechtěl udělat chybu, která by se mu při jeho pomalosti špatně napravovala. Svůj závod ale mohl „pohnojit“ už před jeho začátkem. Z prvního koridoru si totiž musel ještě nutně odskočit do hustníku. Při návratu se přihrnul přímo na startovní čáru, a v momentu, kdy začalo pípat, k němu přiběhla nějaká Polka, něco mu vzrušeně vykládala a táhla ho ke krabičkám CLEAR a CHECK. Teprve v té chvíli mu došlo, že proběhl koridory bez označení čipu. Chybu díky její pozornosti rychle napravil a do závodu vybíhal jen s několikavteřinovým skluzem. Neznámé polské zachránkyni alespoň tímto způsobem za dotyčného dodatečně děkujeme.
Velmi dobře si vedli i oba oddíloví superveteráni v H75. I když se Řeťovi nepovedla první kontrola, v průběhu závodu se otřepal a nakonec se pochlapil na výborné druhé místo. Určitě byl hrdý i na to, že má nejlepší mezičas na nejdelším postupu, na kterém polovina jeho soupeřů pohořela. Téměř spokojený se svým výkonem mohl být i tentokrát rychlonohý Irka Osan, který zaznamenal dokonce tři nejlepší mezičasy, z toho i ten sprinterský ze sběrky do cíle. Za slůvkem „téměř“ se však skrývá velká chyba čítající ztrátu 14 minut, které mu chyběly k tomu, aby se s Řeťou přetahoval o druhé místo. Přesto umístění 4/8 patří k jeho úspěšnějším.
Sezóna oblastních žebříčků MSK 2026 tedy skončila pro oddíl OOP mírně optimisticky a my věříme, že i v té příští se budou moci všichni jeho členové radovat z úspěchů a hlavně ze závodního potěšení a uspokojení, který tento krásný sport jeho aktérům skýtá.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA
