Podruhé v řadě v srdci Valaška
Po vydařeném závodě ve Vlčkové, zmíněném v minulých Zápiscích, přebral pořadatelskou taktovku další valašský oddíl, který svůj závod ŽB situoval do jižní části domovského regionu, souvisle to zalesněného hřebene Vizovických vrchů vyšperkovaného romantickými Lačnovskými skalami. Pořadatelé se nechtěli pochlubit pouze přírodní krásou valašské krajiny, která těšila oči i mysl všech závodníků úžasnými výhledy do okolí, poté, co vystoupali do nejvyšších partií vesnice Lačnov. Mnozí byli překvapení i výběrem shromaždiště, pro které byl využit tamní skanzen s replikami budov bývalé selské usedlosti, což umožnilo dorazivším závodníkům rozšířit si národopisné povědomí o zdejším regionu. Některá stavení byla pořadateli poskytnuta pro převlékání, čehož využili hlavně ty oddíly, které neměly k dispozici stany, nebo se jim je nechtělo stavět. K těm pohodlnějším patřil i oddíl OOP, který se prozíravě uvelebil v rustikálním pohodlí jednoho z otevřených hospodářských stavení. Nevyzpytatelné počasí posledních dnů si totiž nechtělo nechat ujít příležitost potrápit i orienťáky. Před závodem i v jeho průběhu jim sice dělalo pomyšlení, ale po jeho skončení si svou shovívavost vynahradilo. Nejdříve spadlo tu a tam pár kapek, ale pak dorazily vydatné posily, které se okamžitě prezentovaly sérií krátkých, ale velmi intenzivních přeháněk, při kterých vše, co nebylo bleskově schované pod střechou, bylo okamžitě totálně promočeno. Frekvence těchto prudkých změn počasí by určitě mohla s úspěchem konkurovat obdobné situaci ze známé Čapkovy pohádkové knížky O pejskovi a kočičce, kdy si její hrdinové snažili vysušit kožíšky po vytření podlahy svého příbytku.
Ale pěkně popořadě. Jak už je v tomto kraji zvykem, na start bylo poměrně dost daleko. Závodníci se při odchodu ze shromaždiště ještě naposledy zkoumavě mrkli nahoru na mraky zbarvené 50-ti odstíny šedi, zkontrolovali v TOI TOI 50 odstínů hnědi a hurá na to! Tedy většinou hurá ani moc ne, protože na 2,5 km s převýšením 150 m se musí s rozvahou, pokud ovšem nepatříte k těm lehkonohým nabušeným individuím, co si to odklušou a ani se nezadýchají. Ale stoupání bylo mírné, občas trochu blátíčka, celkem pohoda.
Závodníkům OOP se ale tentokrát na krátké trati příliš nedařilo a ve svých kategoriích se většinou krčili spíše až někde ve výsledkovém pozadí. Přehled jejich (ne)úspěchů začneme tentokrát od nejstarších, tedy kategorie H70. Pro oddíl OOP je vždy důležité, jak se závod líbil Řeťovi, a protože se jedná o jednoho z nejzkušenějších a orientačně nejprotřelejších členů OOP, je možno jeho názor považovat za oficiální stanovisko oddílu. S pochvalou tentokrát nešetřil, a i když doběhl až 6/8, z výsledného času ani z umístění si vůbec hlavu nelámal. Jeho nadměrná spokojenost se projevila i tím, že po závodě vybílil v místním provizorním bufetu zásobu frgálů a navíc se mu podařilo vymámit z domorodců láhev slivovice, protože, když už tuto univerzální pohonnou kapalinu, tak odkud jinud než z Valašska. Ani Iloš neměl v téže kategorii žádné výhrady k oficiálnímu hodnocení tohoto závodu. Ty však rozhodně měl ke svému výkonu. Ač se snažil zkoncentrovat na začátek závodu, hned při postupu na první kontrolu neudržel míru rizika na přijatelné úrovni a tu správnou světlinku ve světle zeleném lese nepatrně minul, neboť si nevšiml lampionu schovaného v zatím ještě neudupané trávě. To by snad ještě mohlo být tolerovatelné, protože další kontroly mu vycházely podstatně lépe a ztrátu postupně dotahoval. Jeho mírně pozvednuté sebevědomí však v polovině závodu srazila další světlinka, která se mu zdála být zašitější než raketová základna v Pákistánu. Po závodě se Pákistáncům omluvil, chyba byla opět na jeho straně. Korunu všemu špatnému nasadil v závěrečné sérii tří po sobě jdoucích údolíček, což byla na něj asi příliš vysoká matematika. Jedno z nich totiž totálně zasklil a dopočítal se jich až při pohledu na lístek s mezičasy, kde se místo předposledního údaje vyjímala jen přerušovaná čára. Diskem samozřejmě nepotěšil sebe ani ostatní. Irka v H65 potvrdil, že stále není ve své kůži. Závody dobíhá fyzicky nadmíru vyčerpán, ale do vyšších pater výsledkové listiny se mu prodrat stále nedaří. Vě Rabicové se v lese hodně líbilo a závod, který pravděpodobně brala jako zážitkovou akci, se snažila užít si co nejdéle. Nejsilnějším zážitkem muselo být hledání první kontroly, na které si rezervovala celou dvacetiminutovku, takže umístění 8/8 ji ani nemohlo překvapit. Šéfka oddílu v D55, i když rychlostně neběžela vůbec špatně, střídala lepší okamžiky s horšími, a protože jich bylo na obou stranách přibližně stejně, skončila zhruba uprostřed (5/8). I tak to byl nejlepší oddílový výkon dne. Anka se na své trati D45 nevyvarovala menších i větších chyb a doběhla 22/29. Ela v D16 naopak moc chyb neudělala, ale díky pomalejšímu tempu se umístila 29/31. Ani oddílová gazela Tella neběžela v D14 nijak moc rychle a úplně čistě, což ji srazilo až do druhé poloviny výsledkové listiny (24/34). Etra tentokrát unikla do jedné z kategorií OPEN s výsledkem 8/28, který vypadá opticky lépe než pohled na některá červená čísla v jejích mezičasech.
Nedělní závod většina členů OOP z různých důvodů vynechala, takže tíha klasiky ležela jen na Dolní Lhotě. Ve zkratce: Irka se na klasiku asi necítil, zašel si jen pro mapu a závod skrečoval, Ela absolvovala trať ve své obvyklé pohodě a Ance patří pochvala za neutuchající bojovnost a slušné umístění 14/27.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA
