Klasika v kolébce orientačního běhu
Za kolébku orientačního závodění u nás je považováno Zlínsko, kde před více než 70 lety proběhly první závody, které se daly považovat za orientační. Ty sice měly k současnému orientačnímu sportu ještě hodně daleko, protože se spíše jednalo o orientační pochody dvou či tříčlenných skupin závodníků, ale jakýsi začátek už byl tady. Součástí tehdejší výbavy závodníka byl i batoh se zátěží, takže účastníci prvních závodů připomínali více pašeráky nebo dezertéry, než současné, lesními porosty probíhající atlety.
Jednou z domén silných oddílů valašské oblasti, do níž Zlínsko patří, je jižní strana Hostýnských vrchů s rozsáhlými a zatím ještě nepříliš narušenými zalesněnými oblastmi, vhodnými k pořádání závodů všech druhů i úrovní. Zkušení pořadatelé těchto oddílů, které patří kvalitativně k našim špičkám a vyprodukovaly nejednoho úspěšného reprezentanta, dokážou smysluplně využít těchto příznivých podmínek, jimiž je příroda obdarovala, a připravit po všech stánkách kvalitní závody – v tomto případě mistrovství oblasti na klasické trati. Zdejších závodů se ostatní oddíly z důvodů výše uvedených rádi zúčastňují, a i my jsme tentokrát byli při tom. Trochu nás mrzelo, že členové oddílu OOP nevyužili možností zazávodit si na klasické trati v prostoru, jakých je v jejich oblasti akutní nedostatek, pokud vůbec k dispozici jsou, a do Vlčkové jich dorazilo jen tolik, že se dali spočítat na prstech jedné ruky člověka nevlastnícího cirkulárku. Někteří se nechali odradit avizovanou velkou vzdáleností na start, která však v reále nebyla nijak dramatická, a navíc měl smůlu Irka Yšavý, kterému cestou na závod jeho obstarožní Fabia opět vypověděla službu.
Naštěstí čest oddílu, alespoň co se účasti týče, částečně zachránila Etráškovic rodina, která po úspěšném restartu orienťácké kariéry její respektované hlavy na minulých OŽ, dorazila dokonce v počtu tří, aby se i její další členové, resp. členky, pokusily o podobné. Zástupce nejmladší generace, Ajda, ač byla v lese naposledy za ručičku v HDR, si odvážně prosadila start v D14, i když byla varována, že to nebude žádná vycházka, ale hodně těžký závod. Prohlásila však, že krátce chodila do turistického kroužku a manipulace s buzolou ji není cizí. S blížící se dobou startu ji však odvaha postupně opouštěla a do lesa se vydala již mírně vyděšená. Podobnou emoci jsme zaznamenali i u její mamky Enky, když ji po svém doběhu asi hodinu vyhlížela v cíli a přitom virtuálně mapovala její pohyby na trati pomocí údajů, získaných od přibíhajících závodníků, kteří ji někde v prostoru zahlédli. Nakonec se přece jen s úlevou dočkala, když Ajda, s časem dvakrát delším než předposlední závodnice v její kategorii, dorazila šťastně do cíle. Sice jen pár minut před časovým limitem, ale se splněným výkonnostním cílem – všemi kontrolami!
Taky Enka startovala po mnohaleté pauze, vlastně poprvé v kategorii D35. Naposledy byla spatřena na závodech, kdy zavládala kategorie HDR se všemi svými tehdejšími potomky (jedno v kočárku, druhé na zádech a třetí zatím v břiše), a léta předtím i v žákovských kategoriích. Nasbírané zkušenosti se nyní snažila naplno využít, ale fyzicky se po tak dlouhé pauze nemohla svým pravidelně běhajícím vrstevnicím rovnat. Se svým účinkováním i umístěním 9/11 však byla velmi spokojena, a s nadšením si užívala neopakovatelnou atmosféru orientačních závodů, kterou už léta nezažila.
Artinovi se nedařilo jako na minulých závodech, udělal jednu větší chybu a uznale pokyvoval hlavou nad časy dosaženými jeho soupeři z popředí výsledkové listiny. Ač vydal ze sebe všechno, umístění 23/25 bral s vědomím, že na ty nejlepší asi ještě nějaký čas stačit nebude.
Ilošovi hezky postavená trať H65 docela vyhovovala, převážně čistý les byl k závodníkům přívětivý a dobře běhatelný, a v kopcovitém terénu se daly vymyslet zajímavé postupy. Ale taky se daly udělat chyby. Přestože překonávání hlubokých a strmých terénních zářezů mu činí potíže, nechal se do jednoho takového nalákat a pak se z něj málem nevyhrabal. Zaváhal taky u dlouhého postupu, kdy si vybral variantu, která se nakonec ukázala být méně výhodná. Jeho umístění 4/11 není zas tak úplně špatné. Závod si nenechal ujít ani nejstarší oddílový veterán Irka Osek, ale tomu se v H75 výsledkově moc nevedlo (7/7). Na jeho nezdaru se podílel jak pozdní odchod ze shromaždiště na start (aby ho stihl včas, musel téměř celou vzdálenost odklusat, což ho stálo dost sil, které mu pak v závodě chyběly), tak i zhruba dvacetiminutová chyba. Těm se Irka čas od času nevyhne a nedokáže je ze svého závodního portfolia ani po stovkách odběhaných závodů zcela eliminovat.
Dnešní zápisky, a možná i některé z dalších, bychom rádi doplnili a hlavně oživili pohledem jiným, než jsou naše oči nezúčastněného pozorovatele, a to autentickýma očima zúčastněné závodnice. Její pohnutky a dojmy ze závodu si můžete přečíst v následných Zápiscích orvané veteránky.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA