Zápisky Joe Cafourka (112) 

Besykde, Beskyde, kdo po tobě běhá?

Více než tisícovka účastníků OB seriálu KWAK Czech O-tour 2024, která do Beskyd přijela uzavřít letošní závodní sezónu a pokochat se tamní přírodou – přesně tak by měla znít jasná a stručná odpověď na tuto otázku, jejíž parafrázovanou verzi jsme si vypůjčili z nejznámější místní odrhovačky, které konkuruje snad jen valašská lidová stryka Matalíka „My sme Valaši“. Závěrečná část třídílného KWAKu se totiž po dvou předchozích trojzávodech, pořádaných na jaře a v létě v Čechách, přesunula na opačný konec republiky, na takový trochu její zapadákov, což sever Moravy u někoho může být, a domácí pořadatelé se proto ze všech sil snažili, aby se nenechali od svých českých kolegů zahanbit a nepřišli tak do řečí.

Naskytnuté příležitosti se rozhodla využít i skupina aktivních členů oddílu OOP, a to hlavně z důvodu zpestření svého běžného závodního stereotypu, protože stmelování kolektivu, které bývá obvykle uváděno jako důvod pro účast na podobných akcích, probíhalo intenzivně již o pár týdnů dříve v době popovodňových pracovních aktivit, i když samozřejmě i tento společenský aspekt určitou roli sehrál. A aby se akci dodal větší motivační impuls, přihlásili se všichni dospělí do stejné kategorie OPEN-M, a to z důvodu mezigeneračního a mezigenderového porovnání výkonnosti, což při žebříčkových závodech bývá problematické.

Chata s jesenickým názvem Barborka v Horní Bečvě, na kterou výprava OOP v sobotním podvečeru dorazila, se na první pohled jevila jako nepovedená kompilace místní stylové dřevěné chalupy (její restaurační části) s necitlivě, v jakémsi účelovém socialistickém stylu, přistavěnou ubytovací části. Objekt si naštěstí nebylo možno v celé jeho kráse prohlédnout, protože byl dokonale obrostlý hustým stromovím. Do tohoto koloritu zapadala i osoba nesympatického vzhledu i jednání, která chatu provozovala, a se kterou se těžko hledala společná řeč. Tím se ale nenechal nikdo z přítomných rozházet, natožpak šéfka oddílu, která s ní řešila oficiální pobytové záležitosti, protože základní životní požadavky na nocleh, stravu a doplňování ztracených tekutin byly i přes tuto zjevnou disharmonii dostatečně uspokojovány.

Ale ještě dříve než se výprava dostala na chatu, vedla její cesta nikoli k dědovi Vševědovi, jako ve známé Cimrmanově pohádce Dlouhý, Široký a Krátkozraký, ale do areálu proslulého valašského skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, kde proběhla první etapa závodu. Že se bude jednat o sprint, bylo zřejmé už z místa konání. Pořadatele připravili závodníkům tratě s překvapivými desorientačními lahůdkami v podobě zábran, červenobílých vytyčovacích pásků, které měly znesnadňovat postupy ke kontrolám. Na některých úsecích tratí to vypadalo spletitě až zapeklitě, protože opticky bylo obtížné rozeznat, kudy lze jimi projít. Zvláště v úseku kousek za startem většina závodníků nevěřícně zírala, cože má ta nepřehledná soustava vytyčovacích pásek spojených se stejnými páskami, ohraničujícími nepřístupné prostory, znamenat. Pro mentálně nepřipravené závodníky, kterých byla podle našeho odhadu většina, to byl docela šoking, jak lze vypozorovat i z postoje a výrazu tváře překvapené Etry (viz foto 1).

Jistotě závodníkům nepřidalo ani to, že zábrany byly v mapě zakresleny dvojím způsobem, navíc některá kolečka kontrol i spojovací linky barevně splývaly se zakreslenými objekty a občas bylo nutno je na mapě pěkně pohledat. Mapy s měřítkem 1:4000, se kterými běžely kategorie OPEN, se z těchto důvodů jevily dosti nepřehledné. Nicméně výkvět oddílu, mladé nabušené holky Va Ociánová a Etra, podaly výborné výkony a obsadily celkově druhé a třetí místo, v oddílovém minizávodě tedy první a druhé, (i když se nezdráháme prozradit, že se na trati seběhly a ve dvou se to lépe táhlo viz foto 2),následoványs několikaminutovým odstupem orienťáckou legendou Ýkorkou. Další v pořadí byla překvapivě Va Rabicová, těsně před Řeťou a Ilošem. Ten evidentně patřil mezi většinu zpočátku dezorientovaných, ale postupně se mu podařilo svůj výkon standardizovat, až se v polovině závodu dostal až na průběžně třetí pozici. Po vběhnutí do areálu skanzenu však úplně nesmyslně odbočil doprava místo doleva a až po několika stovkách metrů, navíc až s cizí pomocí, si uvědomil, kam se to vlastně dostal. Více než šestiminutový kufr je velký průšvih v klasickém závodě, natož ve sprintu. Z útlumu se už do konce závodu nevzpamatoval a do cíle dorazil z oddílových „běžců“ poslední. Řeťa s Vou měli z Ilošova skalpu určitě radost, ale ze své vrozené skromnosti nedávali na sobě nic znát. Oddíloví „chodci“, Tanda (i když ten při téměř rovinném sprintu v roli běžce) i Arin, si závod užili podle svého a Udečkovic holky rovněž – Tella v D14B doběhla 9/12 a v D10 Dina 11/17, když žádnou fatální chybu žádná z nich neudělala (vše viz foto 3 – 8).

Další dvě etapy už nebyly procházkou zkultivovaným rožnovským parkem, ale zjištěním, že Beskydy jsou sice malebným, ale drsným krajem. Centrum obou etap bylo situováno do zimního horského střediska Bílá, ležící v údolí s protékající, zatím ještě potoční stádiu, Bílou Ostravicí, a svírané z obou stran svahy se sjezdovkami. A oba tyto svahy byly využity pro zbývající závody. Na neděli byla připravena krátká trať, která však nebyla přijata nijak zvlášť pozitivně, hlavně u věkově starších kategorií, a při jejím hodnocení doběhnuvšími závodníky bylo možno nejednou spatřit pokrčené nosy. Na tratích v členitém horském prostředí se nebylo možno vyhnout častým hlubokým zářezům s prudkými výstupy a sestupy, což hlavně hendikepovaní oopáci (ke Tandovi a Arin musíme v tomto terénu přidat i Řeťu) nevítali s nadšením.  

I ve druhém závodě se ukázalo, že oddíl co do výkonnosti táhnout ženy, protože pořadí zůstalo téměř neměnné. Vítězka Va Ociánová (celkově 5.) běžela obzvlášť dobře a předčila druhou Etru (celkově 9.) o více než 6 minut, třetí doběhl opět Ýkorka s dvouminutovou ztrátou na Etru. Následovala bojovnice k pohledání, Va Rabicová, a pak už s větší časovým odstupem zlatohorec Tanda a strádající Řeťa. Unavené Dině se nepodařila předsběrka, takže si trochu oproti sprintu pohoršila, naopak Tella si výrazně umístění vylepšila na 5/12. Těžké tratě druhého závodního dne statečně absolvovali všichni v rámci svých možností či omezeností, ovšem s výjimkou Iloše, jehož bolavý zub mu přes noc způsobil otok čelisti, který nutně potřeboval chirurgický zákrok. Proto hned ráno pohotově vyrazil na zubní pohotovost do Opavy, ze které se odpoledne vrátil s tváří, která již nepřipomínala vzor pro halloweenovou masku. Dorazil právě včas, aby stihl vyrazit s ostatními na téměř dvouhodinovou relaxačně-poznávací vycházku kolem vodní nádrže, navíc s tréninkovým vyšplháním na vyhlídkové plošiny nad lomem, kterou byl smysluplně využit časový prostor získaný změnou letního času na zimní. A lákavé podzimní počasí k vycházce přímo vybízelo (viz foto 9).

Třetí etapa byla pořadateli prezentována jako klasická trať, což mělo být, a podle našeho názoru i bylo, vyvrcholením třídenní O-tour. Pořadatelé nechali vyvézt celé startovní pole na vrchol sjezdovky (tento počin si zaslouží výraznou pochvalu), což bylo příjemným oživením celé akce. Do karet hrálo opět úžasné počasí, které umožňovalo kochat se v téměř průzračném vzduchu výhledy do údolí a na malebné, podzimními barvami kolorované protější hřebeny Beskyd, a které i v nadmořské výšce 800 m dovolovalo užívat si podzimního sluníčka i při jeho již snížené výhřevnosti v dresech s krátkými rukávy. Úchvatnost výhledů však skončila ve chvíli, kdy si závodníci uvědomili, že se budou muset spustit dolů prudkými svahy sjezdovek a v lesních pásech, jednotlivé sjezdovky oddělující, překonávat hluboké strmé rokliny, z nichž některé byly zahlédnutelné z pohodných sedaček lanovky. A to ještě nemohli vědět, že v méně přehledných částech lesa budou dohledávat některé dost zapeklité kontroly. Závod to byl namáhavý, jak taky v Beskydech jinak, ale samozřejmě zvládnutelný, i když v pozávodních diskuzích se doběhnuvší většinou shodli, že zdolaná převýšení se jevila opticky větší, než pořadatelé uváděli.

V posledním závodě se konečně pochlapili i chlapi, respektive jediný z přítomných aspoň trochu použitelný, což nemohl být nikdo jiný než zkušený Ýkorka (viz foto 10), který svým výkonem mírně narušil hegemonii žen v oddíle. S dvouminutovým odstupem za ním doběhly těsně za sebou Etra a Va, a v celkovém pořadí závodu se všichni tři seřadili na pěkném 7. – 9. místě. Další v pořadí, Iloš, jenž ani po odpočinkovém dni přílišnou silou v nohách neoplýval, doklopýtal za trojicí s další čtyřminutovou ztrátou. Va Rabicová (viz foto 11)tentokrát předběhla Tandu jen těsně, a když dorazil do cíle i Řeťa a holky, z nichž výborně zaběhla Tella (4/12), měli všichni náročný třídenní maraton úspěšně za sebou (viz foto 12).

Nutno ještě podotknout, že akce se zúčastnily i dolnolhotské holky se svým ochráncem a sponzorem Urou, kteří se však ubytovali přímo v Bílé a běželi ve svých věkových kategoriích, takže do veteránského oddílového klání nemohli být zahrnuti.

Celkové vítězství si zaslouženě vybojovala Va Ociánová (pořadí v etapách 1,1,3) před Etrou (2,2,2) a Ýkorkou (3,3,1), uznání za bojovné výkony a vynaložené úsilí si však zaslouží všichni. Dostali totiž bez rozdílu věku a pohlaví pořádně zabrat, což však bylo oprávněným cílem pořadatelů, kteří si za svou práci zaslouží velký dík. Na závěr lze jen s potěšením konstatovat, že vydařené oddílové soustředění zcela jednoznačně splnilo svůj účel. Bylo jasně a beze všech pochybností potvrzeno, že ten, kdo má v oddíle největší slovo, má i nejlepší výkonnost.

Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA

Foto 1 – A to má být, proboha (…, …, …), jako co?
Foto 2 – Dvě spolu v bráně
Foto 3 – Dva spolu před plotem
Foto 4 – Řeťa sám v klusu
Foto 5 – Zlatohorec Tanda při seběhu
Foto 6 – Kdo chce vítězit, musí jít celý závod na plné koule
Foto 7 – Rychle na frgály
Foto 8 – Mládí vpřed
Foto 9 – Nadějné vyhlídky
Foto 10 – Vítěz klasiky na doběhu
Foto 11 – Do kopce vždy s úsměvem
Foto 12 – A máme to konečně za sebou !
Příspěvek byl publikován v rubrice Netříděné. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.