Podzimní sezona již dávno vzala nohy na ramena, a to bývá právě ta správná doba, kdy oddíl OOP vyráží na téměř pravidelná závěrečná veteránská soustředění, která se sice postupně přeměnila na celooddílová, ale název „veteránské“ mu byl z piety ponechán. Nejinak tomu bylo i letos, kdy si dvojice Onza s Etrou, v jejíž režii se akce konala, vybrala za místo konání Mokřinky, což se ukázalo být výborným nápadem. Je to vskutku k pohledání krásné místo, nacházející se v údolí meandrující řeky Moravice, které je ovšem v posledních desetiletích devalvováno nedalekými, dlouhodobě opuštěnými a tudíž i hodně zdevastovanými lázněmi Janské koupele. Ty mají za sebou několik neúspěšných pokusů o vzkříšení a můžeme jen doufat, že ten současný bude mít více štěstí a financí potřebných k obnově kdysi vzkvétajícího místa.
Účastníci soustředění se sjeli v pátek večer do rekreačního střediska Bílá holubice, které poskytlo vše, co bylo potřeba, včetně velmi vstřícného zacházení ze strany majitele objektu. Na pátečním programu už pak nebylo nic jiného než malá startovací rozpijáda. To už ale měl Onza v lese postavený první závod a Etra se snažila rozproudit zábavu i z jiného soudku, a to ze soudku bystrých úsudků, protože rozdala a na stěny rozvěsila různé hlavolamy a logické úkoly, jejichž řešení se po chvíli otálení stalo předmětem zájmu většiny přítomných.
V sobotu ráno se areál Bílé Holubice oděl do bílého hávu první letošní sněhové nadílky, jež ve spolupráci s deroucími se slunečními paprsky zvala na úvodní závod do ničím netknuté krajiny, která jakoby si přímo nacvičovala romantické zimní krajinné konfigurace.
To vše se už ale příliš netýkalo Onzy, jemuž se páteční rozpijáda stala osudnou. Stačil sice sobotní závod ještě odstartovat, ale pak, jak to má ve zvyku, náhle zkolaboval. Přitížit mu ovšem mohl i očekávaný příjezd jeho partnerky Ajky, ale ať to bylo tak nebo tak, jeho fyzický i psychický stav mu ani trochu nedovoloval, aby se zúčastnil zajímavého odpoledního pěšího výletu po břidlicové stezce,a pak ani následného večerního programu. Celé odpoledne a celý večer strávil chudák v horizontální poloze, naštěstí však jeho úlohu oddílového hudebníka zastal se ctí Adek, takže zpívánky a cinkání skleniček znělo celou budovou až do velmi pozdních hodin.
Nedělní ráno, co se počasí týče, s úspěchem konkurovalo tomu sobotnímu, navíc přibylo dalších pár centimetrů sněhu, což všechny naladilo na další příjemné proběhnutí. Ani moc nevadilo, že pro Onzovu včerejší indispozici nebyla v předstihu postavena trať. První, vyběhnuvší s mírným náskokem, postavil kontroly a poslední je zase sebral. Oba orientační závody byly postaveny univerzálním způsobem, což znamená, že všechny věkové kategorie měly stejné tratě. Každý je zdolal, jak uměl, a díky hlubokému údolí lemovanému prudkými zasněženými svahy si všichni docela mákli.
Po poledních řízkových orgiích už zbývalo jen vyhodnotit úspěšná snažení závodníků. To dalo pořadatelům docela zabrat, protože sčítali nejen výsledky obou závodů, ale na pořadí měl významný vliv i důvtip a trpělivost při řešení logických úkolů. Vavříny vítězů si po několikanásobné integraci výsledků odnesli Irka Ýkorka a VaOciánová, uznání však zaslouží i omladina, která se nechala vyprovokovat ke snaživému závodění, takže nějaké to mrčení, které jsme u některých jedincův průběhu akce občas zaznamenali, mohlo být zapomenuto.
Příjemný víkend naplnil spokojeností určitě všechny zúčastněné a potvrdil, že tyto a podobné akce mají pro sportovní i společenské vyřádění oddílu smysl.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Den vzniku samostatného československého státu lze oslavit různými způsoby. V případě, že padne na sobotu a patříte do komunity orientačních běžců, může být jedním z těchto způsobů i účast na závodě OB. Ti, co se přihlásili na poslední letošní závod OŽ MSK takto přímo asi neuvažovali, ale absolvováním závodu v lesích v okolí starého dobrého Cvilína si tento den určité zpříjemnili.
Kopec nad Krnovem zvaný Cvilín je nepřehlédnutelnou turistickou destinací, kde se v těsné blízkosti nacházejí hned tři významná místa –zdaleka viditelný barokní poutní kostel, pouze z některých směrů viditelná cvilínská rozhledna a v lesním porostu spíše schovaná zřícenina hradu Šelenburk. Tento objekt se však jako jediný z nich se dostal i na stejnojmennou, po mnoha letech aktualizovanou mapu. Ta zahrnuje relativně menší prostor, než měla mapa původní, a protože se jednalo o klasický závod, neměl stavitel tratí logicky jinou možnost, než vést dlouhé postupy z jednoho kraje mapy na okraj opačný.Průběžnost terénu byla velmi variabilní, oscilovala od přívětivého a téměř čistého lesa až po oblasti nepříjemně zabušené podrostem, spadlými větvemi nebo kombinací obého. Zajímavosti prostoru dodala na některých úsecích jeho členitost.
Déletrvající teplé a suché počasí předchozích týdnů bylo den před závodem přerušeno celodenním lijákem, ale pořadatelům se naštěstí podařilo vyjednat ještě alespoň jeden polojasný den, byť s nepříjemným větrem, který závodníky provětrával podstatně více na otevřeném shromaždišti dole ve městě než při závodě v lese.
Ani zmíněné poutní místo nepřilákalo z oddílu OOP více než sedmičku původně přihlášených, ze které se na poslední chvíli stala osmička, protože se na startu na poslední chvíli, jak to má ostatně ve zvyku, objevila i Ana Inčíková, toho času již krnovská rezidentka. Oddílovou mládež jsme bohužel už delší dobu na závodech nespatřili, pravděpodobně v žebříčku jejich zájmů klesá orientační běh stále níže a je snadno předstihován jinými „důležitějšími“ či v danou chvíli zajímavějšími aktivitami. Účast OOP alespoň trochu zachránila dolnolhotská sekce, která se v Krnově ukázala překvapivě v plném počtu i se „ztracenou dcerou“ Lizabeth. Obě Vidrnochovic děvčata se však závodu účastnila tak trochu inkognito, protože na shromaždišti nebyly po celou dobu k zahlédnutí.
Předvedené výkony oopáků se nijak významně nelišily od jejich obvyklého standardu. Anka, Lizabeth i Ela strávily v lese kolem 80 minut a figurovaly ve spodních částech výsledkových listin svých kategorií D35, D21 a D14. Obdobně se činila i Ana Inčíková v D55, která po delší pauze střídala na trati dobré postupy s horšími. Irka v H55 po závodě spokojeností příliš nehýřil. Chybu sice udělal jenom jednu, ale jak jsme si všimli, působí již delší dobu dost vybitě a stále se nemůže dostat do fyzické pohody. Po závodě si postěžoval, že momentálně nemá žádného partnera na výběhy a běhat samotnýho ho již moc nebaví. Snad mu zimní přestávka pomůže trochu se srovnat.V kategorii zombie (H70) měl oddíl OOP opět nejpočetnější zastoupení, tentokrát dokonce zkompletoval celé kvarteto, neboť po delší době se na závodě objevil i Irka Osek. Neběžel špatně, ale opět musel někde šlápnout na bludný kořen, následkem čehož si mohl ověřit kvalitu mapování i v úsecích závodního prostoru, kam stavitel tratě neměl v úmyslu zombíky pustit. I přes desetiminutovku, kterou blouděním strávil,doběhl o jedno místo před Řeťou, který se už jistě těší na doléčení všech svých bolístek. Podobný úlet, jako předvedl Osek, se podařil i juniorovi v této kategorii, Ilošovi. Ten si přidal navíc sice jen 5 minut, ale průnik bývalou pískovnou využitou později jako městskou skládku, zarostlou do výšky pasu těžko prostupnou vegetací skrývající velmi nerovný podklad, si bude určitě dlouho pamatovat. Nakonec mu to vyšlo na 3/11 místo, když čtvrtý z oddílového kvarteta, Tanda, doběhl o pozici za ním.Ten však, na rozdíl od svých kolegů, běžel celý závod rovnoměrně a bez výkyvů, a radostnou odměnou mu bylo především to, že ve výsledkové listině figuroval před Ldou Lachem, což zase tak často nebývá.
Tento závod, jak uvádíme v titulku, byl věnován nejen sportovnímu zápolení, ale také vzpomínce na dlouholetého aktivního orientačního běžce, který se již bohužel žádného závodu nezúčastní. Lda Ilc,zvaný Íra, díky své bývalé profesi mašinfíry, bonvivánská osobnost známá nejen všem orienťákům, a taky mnoha běžcům a běžkařům. Díky své ambiciózní a až buldočí povaze se mohl chlubit velmi úspěšnou sportovní kariérou, i když možná spojenou i s trochou hořkosti, že to na Ty úplně nejvyšší vysněné mety nedotáhl. Byl ale pověstný i tím, že některé z jeho metod sloužících k dosažení úspěchů, ať už ve sportovních nebo v podnikatelských aktivitách,bylo možno považovat za poněkud kontraverzní. Orienťácké veřejnosti bylo známo, že se již několik let potýkal s vážnou nemocí, navzdory níž stále intenzivně sportoval, přesto jeho náhlý odchod všechny zaskočil. Vzpomínka na Íru byla iniciována výstavou fotografií z jeho sportovního života, instalovanou pořadateli na shromaždišti, z nichž hlavně retro snímky vzbudily nejeden úsměv na tvářích prohlížejících. O její vytvoření se zasloužil především Írův dlouholetý kamarád a sparingpartner Onza Rouzek, který z pozice ředitele prezentoval tento závod jako Nultý ročník Írova memoriálu.
Zapsal
Joe Cafourek zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals Nevada, USA
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (100)
Další závod žebříčku MSK oblasti, tentokrát na krátké trati, byl uspořádán v nevelkém lesíku nedaleko obce s tuctovým názvem Dolní Lhota, což nabídlo některým členům OOP téměř domácí prostředí. Je skoro neuvěřitelné, že tento prostor, sice nevelkých rozměrů, ale téměř se dotýkající okraje Ostravy, s níž je dokonce spojen tramvajovou tratí, unikl pozornosti všech ostravských oddílů a o svou neposkvrněnost orientačním během přišel teprve nyní. O to se zasloužili zkušení pořadatelé pod vedením starostlivého Epy Uřeníka (MOV), kteří navíc slíbili, že les bude čistý, a jak se mohli všichni závodníci přesvědčit, nebyla to žádná klamavá reklama. Terén ani podklad nebyl nijak náročný, jeho převážnou plochost narušovala pouze vyvýšenina ve východní části mapy s prudšími svahy a poměrně hluboká centrální rýha.
Shromaždiště na loučce u malé hospůdky stačilo absorbovat obvyklý počet účastníků běžného oblastního závodu, pouze pro obsluhu výčepu byla tato akce náročným závodem na dlouhou trať. Delší cesta na start a téměř totožná zpět z cíle nikomu zřejmě nevadila, protože v teplém dni zalitém podzimní sluncem ubíhala docela příjemně.Díky malému rozměru závodního prostoru vypadaly mapy s delšími tratěmi podle očekávání dost nepřehledně. Byly doslova zasypány množstvím koleček pospojovaných křižujícími se čarami a závodníci si museli dávat setsakra pozor, aby udrželi dostatek koncentrace pro dodržení správnéhopořadí kontrol.
V úvodu zmíněné „téměř domácí prostředí“ se týkalo příslušnic rodiny Vidrnochových, jejichž dosažené výsledky, ať už Anky v D21 (14/17) či Ely v D14 (12/13),však potvrdily známé rčení, že pod svícnem je největší tma. Stálý podporovatel obou děvčat, ostravský chachar Irka, dopadl ve své kategorii H55 trochu lépe než jeho schovanky. Neskrýval radost z toho, že s pomocí předstartovního pivního povzbuzení, které jeho tělo i mysl uvedlo do potřebného excitovaného stavu, dosáhl pro něj uspokojivého umístění 4/8. Největší oddílové želízko v dolnolhotském ohni představovala samozřejmě Va Ociánová, která potvrdila v D55 roli favoritky a s náskokem zvítězila způsobem start-cíl.V kategorii ji poměrně úspěšně sekundovala Va Ýkorková, která překvapila pěkným časem i výsledkem (6/9). Zklamaný konečným umístěním musel být v tomto závodě hlavně Ýkorka v H65, který mohl jako přes kopírák napodobit vítězství Vy Ociánové, ale to by nesměl udělat na předposlední kontrole čtyřminutovou chybu, díky čemuž doběhl až druhý s dvaceti vteřinovou ztrátou. Nejvyšší početné zastoupení měl oddíl v nejstarší kategorii H70 (což z perspektivního hlediska není příliš chvályhodné), v níž startovali dokonce tři borci, počítaje v to i momentálního odrodilce Tandu. Shodou nepříjemných okolností jsou v současné době všichni tři rekonvalescenty s omezeným pohybem, kteří by mohli z fleku demonstrovat devastující účinky přemíry sportování na opotřebení dolních končetin. Jejich minisouboj vyhrál s opatrností se o běh pokoušející Iloš (5/11) před lehce kulhajícím Tandou (8/11) a převážně chodícím Řeťou (10/11).
K dokreslení celkového dojmu z příjemného a pohodového závodu už chybí jen dodat, že si ho oopáci na závěr ještě více zpříjemnili nikoli sladkou, ale cibulově masnou gulášovou tečkou.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Nevada, USA
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (99)
Pouze zlomek oddílu OOP, slovy čtyři členové, se nenechali odradit poměrně dlouhou cestou směrem na Kroměříž, kde oddíl SMĚR Kroměříž pořádal v jedné ze zalesněných částí Litenčické pahorkatiny tříoblastní závod. Jeho centrum se nacházelo v malé vesničce Zdislavice, pyšnící se udržovaným zámkem se zajímavou historií, který si mohli prohlédnout, díky nejvzdálenějším parkovacím místům, hlavně později dorazivší závodníci. Kromě zámku bylo zde možno spatřit i pár svého si hledících vesničanů běžného hanáckého sériového typu.
Poměrně dlouhá cesta na start vyvedla účastníky závodu až vysoko nad obec. Tam se při vydýchávání po rozvleklém stoupání mohli pokochat pohledem na o něco vyšší, rozlehlejší a taky známější pohoříčko zvané Chřiby, které měli na obzoru jako na dlani, a které svou fotogeničností muselo upoutat pozornost všech vnímavějších zraků.
Pod zamračenou oblohou, která se stačila během dopoledne dostatečně vypršet, se pak rozbíhali do lesa na své tratě. Les to byl převážně průběžný, sice víc na mapě než v reále, a zajímavé bylo porovnávat postřehy z cíle se trousících závodníků, kterých jsme se dotazovali, jakže to v lese vypadá. Odpovědi byly překvapivě velice různorodé – od úplně čistého lesa, přes podloží plné klacků, ve kterém se nedalo bez neustálého zakopávání a padání běhat, až po zákeřný, trnovím prorostlý hustník, do kterého se dotyčný stěžovatel zapletl tak, že se z něj nemohl několik minut vůbec dostat.
Čtyřčlennou OOPáckou skupinku tvořili Iloš s Vou a sourozenci Eciánovi, kterým se v tomto závodě vůbec, ale vůbec nedařilo. Lin doplatil na materiální opotřebení svého obutí, když údajně hned u první kontroly přišel o podrážku jedné z bot, což ho namíchlo do té míry, že si to odtamtud namířil přímo na sběrku a do cíle. Vůbec si přitom neuvědomil, že si náhodou vyrobil nový typ boty zvaný „barefoot“, obuvnický hit posledních sezon, jehož zdravotní benefity jsou zcela nezpochybnitelné. Na lidském chodidle se totiž nachází velké množství biologicky aktivních bodů, které mohou, což s určitostí potvrdí každý fyzioterapeut, pomoci zlepšit stav našeho zdraví. A právě chůze či běh v botách s tenkou podrážkou po nerovném povrchu tyto reflexní body aktivuje, což by měl každý jedinec, obzvlášť Linova věku a zdravotního stavu, přímo vyhledávat, a ne se tomu vyhýbat.
Že sourozenci Eciánovi pravděpodobně disponují telepatickými schopnostmi, tedy mimosmyslovým přenosem informací, jsme si uvědomili hned po závodě, neboť jinak si nedovedeme vysvětlit, že Anda pojala svůj závod téměř stejným způsobem jako Lin. Rozdíl byl pouze v tom, že nám není nic známo o rozpadu její obuvi, a taky tím, že mezi první kontrolu a sběrku vložila navíc oražení ještě jedné ze svých kontrol, na kterou cestou asi náhodou narazila, čímž v počtu nalezených kontrol porazila Lina těsně 3:2.
Ještě dobře, že v oddíle je jistota jménem Va Ociánová, která je zárukou výkonu, jenž ji pravidelně vynáší na stupně vítězů a oddíl alespoň trochu zviditelní. Tentokrát to bylo„pouze“ druhé místo (2/14), když doběhla za vítězkou kategorie D55 o necelou minutu, kterou pravděpodobně ztratila na svém nejdelším postupu. Iloš pro jistotu zůstává i nadále v kategorii P (8/30). Často totiž bývá při závodě spatřen v horizontální poloze, a to ne z důvodu odpočinku, nýbrž protože zvedání nohou i při jeho velmi sporadickém běhu mu stále činí, zvláště mimo cesty, potíže.
Všichni v redakci našeho časopisu věříme, že při dalším závodě, který se koná za oddílovými humny, bude účast OOP opět standardní.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Nevada, USA
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (98)
Obec Píšť nejsou žádné Kotěhůlky, ale typická prajzská výstavní vesnice střední velkosti s více než dvěma tisíci obyvateli. Region Prajzsko, ve kterém se Píšť nachází, můžeme pro nepříliš zasvěcené charakterizovat jako rázovitý kraj s pohnutou minulostí strádající častým střídáním hranic. Zjednodušeně a ve zkratce – před první světovou válkou patřilo Prusku, po ní připadlo přes nevůli svého obyvatelstva Československu, aby bylo po Mnichovu připojeno k Třetí říši a nakonec se po druhé světové válce vrátilo zpět do Československa. Obyvatelé tohoto regionu, Prajzáci, se vyznačují mimořádnou pracovitostí, dobrosrdečností, náchylností k dobrému jídlu, ale také šetrností blížící se, podle zlých jazyků, údajně až k hamižnosti. Na své označení Prajzáci jsou hrdí, i když u obyvatel přilehlých regionů má toto označení mírně pejorativní nádech.
Píšť je čistěpříhraniční obcí, severní okraj jejího katastru tvoří státní hranice s Polskem. O její výstavnosti a upravenosti se mohli přesvědčit všichni, kteří si tam přijeli o víkendu zazávodit. Oba závody, sobotní klasika a nedělní middle, spadaly do ŽB Morava a pro oddíly MSK to byly první poprázdninové žebříčkové závody.
Pokud se někdo z dorazivších obával, že by při závodě mohlo dojít k náhodnému narušení svrchovanosti sousedního Polska, byly jeho obavy zbytečné. Závodní prostor byl totiž situován na jih od obce v poměrně velkém a zachovalém lesním komplexu, který patří na lesní poměry nehornatých oblastí Severomoravského kraje k hodně dobrému průměru. To dávalo naději příjemnému závodění v poměrně čistém vzrostlém lese, navíc tratě delších kategorií při sobotní klasice zabrousily i do místní přírodní rezervace Dařenec.
Shromaždiště se nacházelo ve středu obce v areálu koupaliště, které skýtalo dostatek prostoru pro pohodlné zabydlení se více než pětistovky účastníků. Bohužel kvalita vody v bazénu byla z kategorie „jen pro otrlé“ a zabránila tak jeho masivnějšímu využití. Pouze pár otrlých dětí a sem tam i nějaký ten otrlý dospělý, našli dostatek odvahy k tomu, aby v ní po doběhu zchladili svá rozpálená těla. Ti co nechladili vodou, se alespoň snažili ukrýt ve stínu slunečníků nebo koupalištního porostu, protože léto intenzivně dokazovalo, že se ještě nehodlá vzdát své vlády. Slunce po oba dny nekompromisně obsadilo oblohu, snaživě pražilo a rozpalovalo vše, k čemu se dostalo, ve vzduchu dávalo o sobě vědět pár naštvaných vos a včel a vítr převážně zapomínal svůj jediný úkol – foukat.
Skupinka členů oddílu OOP se uvelebila a vztyčila oddílový prapor hned naproti okénka bufetu, aby to neměla k občerstvení daleko. Bohužel se ukázalo, že tato zdánlivě strategicky výhodná poloha byla k ničemu.Bufet byl totiž neustále okupován dlouhými frontami žízněchtivých hladovců, jejichž počet několikanásobně převyšoval jeho kapacitu, což byl sice jediný, ale významný nedostatek jinak příjemného shromaždiště.
Sobotní klasiky se zúčastnilo 12 oopáků, sestavu nedělního middle doplnili navíc Ýkorci, kteří pro sobotní absenci měli jistě pádný důvod. Nechyběl ani zraněný Řeťa s fixační dlahou na noze, signalizující jeho čerstvý úraz, když osudnou se mu stala jeho houbařská posedlost. Sedíc spokojeně ve stínu, se světlým letním kloboukem na hlavě, brýlích zrcadlovkách na očích a tvrdým výrazem v obličeji, mohl ve vnímavém pozorovateli snadno evokovat mafiánského bosse Al Caponeho v době jeho největší slávy, a jsme si jisti, že také pracovní motto tohoto šéfa amerického podsvětí „Namířenou pistolí a laskavým slovem dosáhnete mnohem víc než jen laskavým slovem“, by mu určitě nebylo proti srsti.
Sobotní cesta na start se vyznačovala poměrně velkou vzdáleností, prudkým závěrečným stoupáním (brblalové si musí uvědomit, že o to menší bylo převýšení tratí) a zmíněným poledním slunečním běsněním, takže mnoho závodníků přicházelo na start již ve stavu srovnatelném se stavem vyčerpanosti těsně po doběhu. Z oddílu na to nejvíce doplatil Irka Yšavý, který byl zchvácen vedrem a prudkým stoupáním do té míry, že po vyběhnutí na trať téměř zkolaboval a musel závod pro nevolnost ukončit. Jeho organismus se po definitivním ukončení pracovního poměru a odchodu do důchodu pravděpodobně ještě na novou životní situaci nestačil adaptovat a jeho dřívější závodní urputnost a fyzička vzala rychle za své. Zdá se, že dříve slavný křižník orientačních tratí uvízl teď v suchém doku. Také Irkovi Oskovi se start do závodu vůbec nepovedl. Podařilo se mu totiž překonat svůj nedávno vytvořený osobní rekord v mezičase na první kontrolu, kterou zdolal za neuvěřitelných 63 minut. Bylo zjištěno, že během té doby navštívil třikrát jednu a tutéž občerstvovačku, takže je možné, že nebyl úplně perplex, jak by se mohlo z mezičasu zdát, nýbrž zájem o dámskou obsluhu u občerstvení byl silnější než jeho závodní motivace. A to jsme si až do dnešního dne mysleli, že už jsme v OB zažili úplně všechno. Kdyby bylo jaro, mohli bychom se domnívat, že jeho zmatené chování mohl ovlivnit halucinogenní účinek konvalinek a jiných lesních květin, ale vzhledem k roční době se spíše přikláníme k verzi první.
Výsledky ostatních členů oddílu, z nichž je zřejmé, že tentokrát kromě Ely zcela chyběla oddílová drobotina, již žádná mimořádná překvapení neskýtaly. Va Ociánová byla, jako správná šéfka oddílu, pro ostatní opět vzorem. V nepočetné konkurenci v obou závodech bez problémů zvítězila a prodloužila si svou letošní neporazitelnost. Ostatní veteránky OOP – Etra Udečková, Ana Vidrnochová, Ída Ájková, Va Rabicová i Va Ýkorová- podaly ve svých kategoriích snaživé výkony, v některých případech dosáhly i chvályhodných umístění (Etra v D40B 6/12, Ída v D65B 2x 3/5).
Veteráni tentokrát moc slávy oddílu neudělali. Irka Yšavý se v nedělním závodě předvedl v lepším světle než při zmíněném sobotním kolapsu, závod doběhl sice s brunátnou tváří, ale bez zjevných zdravotních problémů. O kategorii výše v H65B se Ýkorka svým umístěním sice přiblížil stupni vítězů, ale spíše pořadím než časem. A Lin v lese bojuje více sám se sebou než se soupeři. Iloš, po tříleté běhací pauze vynucené zdravotní indispozicí, si hodlal tuto zapovězenou činnost na těchto závodech obnovit, ale jeho nohy si jen obtížně vzpomínaly na to, co dříve s radostí prováděly. Nicméně v sobotním oddílovém souboji v kategorii P předčil duo Arin+Ranta, kteří však tento závod pojali spíše edukativně než závodivě. Ilošovo umístění v popředí kategorie P v obou dnech by mělo znamenat určité povzbuzení do budoucna.
Zlatým hřebem nedělního dopoledne byla účast nejmladších členů oddílu OOP, sourozenců Axíka a Amíka, kteří v doprovodu mamky Íši absolvovali svůj první závod OB. Přišli, viděli a ruku v ruce absolvováním celého závodu HDR zvítězili. Vzájemná soutěživost obou svišťů se projevila až po návratu z cíle na shromaždiště, když soustředěně závodili v disciplíně v tuto chvíli určitě zajímavější než OB, a to v pojídání lentilek. A to ještě v rezervě zůstával svišť třetí, teprve dvouměsíční Atoušek, který svůj pobyt na závodě vyplnil převážně spaním, ale svým občasným zasvištění se už o členství v oddíle nesměle hlásil.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Nevada, USA
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (97)
Již podruhé v poslední době zavítali orientační běžci do severomoravských hor. Po závodu ŽA s centrem v obci Přemyslov, který teritoriálně patří do oblasti Hrubého Jeseníku, přišel tentokrát na řadu masiv Králického Sněžníku. Na jehož jižním okraji pod Sviní horou leží malá obec Vojtíškov, kterou bychom mohli s klidným svědomím nazvat dírou. Táhne se po stranách klikaté příjezdové silnice kolmo vzhůru, a touto silnicí, s využitím několika zkratek, se stejným směrem táhli i účastníci závodu ŽB na KT. Parkoviště bylo totiž situováno ve spodní části obce, a jistě si dovedete představit, že výstup na shromaždiště vybudované na louce nad jejím horním koncem, vzdálené cca 1500 m, byl pro mnohé z těch, kteří se tam nenechali či nemohli nechat vyvézt autem, poměrně dosti únavný. Mimořádně vyčerpán a udýchán se na shromaždiště z posledních sil dobelhal i Lin Ecoš a jen litoval, že si na cestu neobul malé boty, které by ho do prudkého kopce aspoň trochu tlačily.
Pořadatelé závodu zodpovědně zajistili, aby shromaždiště bylo dostatečně zásobeno standardním občerstvením, takže bylo kde i čím vyčerpané zásoby energie rychle doplnit. Bylo to určitě zapotřebí, protože ani druhá zahřívací fáze závodu, dlouhá cesta na start s nezanedbatelným převýšením, nebyla pro většinu závodníků příliš k popukání. Musel se totiž obejít celý mapový prostor, protože přímá a pohodlná cesta spojující shromaždiště s cílem vedla jeho středem, a protože ji všechny tratě zákonitě krosily, neměli pořadatelé ani jiné řešení k dispozici. Těžko říci, zda to bylo výživnější než cesta na start ve zmíněném Přemyslově, kde se musela vyjít kolmo nahoru celá sjezdovka, ale nemohli jsme si nepovšimnout, že někteří závodníci hodnotící tuto dvoufázovou předstartovní fyzickou prověrku projevovali náznaky emocí blížící se spíše k nelibosti než k libosti.
Svah Sviní hory se jevil plochý bez výrazných terénních profilů, ale i tak skýtal dostatek až nadbytek terénních útvarů, na kterých se stavitel tratí mohl dostatečně vyřádit, a jak už to na horách většinou bývá, byly to útvary především kamenné. Již na první pohled bylo zjevné, že četné kupky, kupy a srázky, navršené z kamenů všech tvarů a velikostí, byly vytvořené antropogenní činností, tedy tvrdou a usilovnou prací mnoha generací zdejších obyvatel, kteří se snažili zúrodnit nepříliš zemědělsky pohostinnou krajinu a přetvořit ji na louky a pastviny, jež byly zdrojem jejich nesnadné obživy. Žili zde lidé převážně německé národnosti, kteří tu byli pozváni již v raném středověku, aby málo obydlenou krajinu kolonizovali, a jejichž píle se zasloužila o současný ráz dobře spravované krajiny. Dějinné zvraty ji však příliš nepřály. Po válce bylo obyvatelstvo, zatížené kolektivní vinou, z velké části odsunuto, a důsledkem toho můžeme zde na několika místech narazit na kámen, boží muka či podobný relikt opatřený nápisem, že na tom místě stávala již zaniklá obec. V blízkém okolí Vojtíškova jsou takto zmiňovány například bývalé obce Cibulka či Krondörfl.
Velkou část závodního prostoru tedy tvořil těžký horský svažitý terén s kamenitým a klackovitým podkladem, na kterém si rychlostní typy moc radosti neužili. To si pak mohli vynahradit až v luční části mapy, kde se však ve vysoké trávě, jak se dalo taky očekávat, brzy vytvořily vydupané pěšiny a často jen stačilo vybrat si pro svůj postup tu správnou. Třeba ovšem dodat, že úplně triviální to zase nebylo, i tady bylo možno při dohledávce zaváhat.
Závěrečná pasáž v křovinami zarostlém bažinatém úseku přinutila dělat chybky i zkušené závodníky a připravila nejednomu nešťastníkovi nepříjemnou bahenní koupel. Třeba Irka Yšavý, ten zapadl do bažiny téměř až po pás. Naštěstí se mu s vypětím všech sil podařilo ze zrádné bažiny vyprostit, takže vše nakonec dopadlo podstatně lépe, než v dramatické scéně z filmu Král Šumavy. Pohled na ruku s čipem na prstě, osaměle trčící z bažiny, by mohli otrlé sběrače kontrol pořádně vyděsit.
Většina členů OOP, kteří se závodu zúčastnili v potěšujícím počtu, sem přijela užít si závodu po svém, aniž by si dělala velké ambice na přední umístění. O těch mohla přemýšlet snad jen Va Ociánová, která ale ke své nelibosti zjistila, že je přihlášena do žebříčku C a nikoli do B, jak měla v úmyslu. Nepodařilo se nám vypátrat, zda se to stalo omylem či nedopatřením, nicméně její vítězství v D55C bylo očekávané, a jsme si téměř jisti, že by své soupeřky předčila, i kdyby byla pozornější a podařilo se jí přihlásit se správně do závodu ŽB. Se svým výsledkem byla spokojená a příjemně překvapená i Va Rabicová, neboť se jí podařilo být v cíli před velmi zkušenou Oniku Rejčíkovou. V D40B obě holky, Etra i Anka, doběhly těsně za sebou a umístily se ve druhé polovině výsledkové listiny. Sestry Udečkovy svůj závod HD10 a D12C zvládly bez problémů, pouze Ela v D14C měla výčet mezičasů poněkud děravý. Malý Enjamin si odvážně vyzkoušel kategorii H10C, která je na něj asi ještě trochu náročná, ale důležité bylo, že byl trpělivý a do cíle dorazil s plným čipem. Brácha Amuel v H14C doběhl svůj závod celkem obstojně na místě 6/18. Ve veteránech byl poměrně úspěšný Irka, který v H65B doběhl 3/6, když o druhé místo přišel v závěru trati jen díky zmíněné bahenní prekérce. Vyčerpaný Lin v H55C si splnil svůj výkonnostní cíl nebýt poslední, i když podle závěrečného mezičasu je zřejmé, že ze sběrky do cíle musel jít snad po čtyřech. Udržet předposlední příčku se ale nepodařilo Řeťovi, i když nutno říci, že se mu v jeho kategorii H70B sešli samí zdatní soupeři. K zajímavému oddílovému souboji došlo v kategorii P mezi chodcem Ilošem a sporadickým běžcem Adkem, jejichž cílový čas se lišil pouze o 3 sekundy. Iloše však více než tato skutečnost a fakt, že jejich umístění se blížilo více středu než závěru výsledkové listiny, potěšilo to, že z lesa přišel, i přes opatrnou chůzi, se škrábancem na paži, jenž mu připomněl doby, kdy ještě mohl běhat a závodit naplno.
Závěrem nelze opominout pozitiva tohoto závodu, k nimž patřil poměrně zajímavý, i když těžký terén, náročné postupy a dohledávky v oblastech s velkým výskytem kupek, pěkné shromaždiště a optimální počasí.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Nevada, USA
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (96)
Byli jsme opět při tom, tentokrát v areálu fotbalového klubu ve Velkém Újezdu, který byl centrem sobotního dvouoblastního závodu HA/MSK na krátké trati, když se příjemné dopolední paprsky snažily vykouzlit úsměvy na vážných tvářích sjíždějících se závodníků. To se jim dařilo s dostatečnou efektivitou, protože po uvelebení se na lavicích nebo trávníku už vyzařovala z tváří všech přítomných pohodová letní nálada. Ta byla podporovaná vysokou modrou oblohou, která jasně dokazovala svou dominanci nad končícím, nepříliš povedeným jarem, a pouze svěžímu větříku bylo umožněno připomenout, že léto je teprve na svém počátku.
Letní atmosféra se linula i podél úzké asfaltové cesty stoupající z vesnice k lesu, tedy k závodnímu prostoru, kterou loudavě, rázně či v poklusu, jak komu bylo libo, proudili jednotlivci či skupinky závodníků směrem na start. Zdlouhavou cestu mezi pastvinami si mohli krátit obdivováním mnohohlavého stáda důstojně vyhlížejících krav, na první pohled jiného plemene než naše stračeny, které kolemjdoucím pózovaly takřka nehybně v sošných pozicích.
Nově zmapovaný prostor byl právě tak velký, aby umožnil staviteli pohodlně postavit i nejdelší tratě s využitím, co se týká průběžnosti, všech typů terénu, a díky bažinatějšímu úseku se většina závodníků nemusela obávat, že je budou v suchém lese pálit chodidla. Větší obavu však vzbuzoval fakt, že závodní prostor byl situován do míst, kde se láme plochá úrodná Haná do kopcovitého vojenského újezdu Libavá, takže komu by se podařilo vyběhnout z mapy severním směrem a překročit dotykovou linii mezi civilním a vojenským prostorem, tomu by hrozilo, že se může neúmyslně zapojit do vojenských operací naší armády. Nemáme žádné zprávy, že se tak stalo, i když jako podivné se jeví poměrně liknavé zveřejnění výsledků, které nebyly na webu ČSOS k dispozici ještě ani ve večerních hodinách. Můžeme spekulovat i s možností, že přece jen k nějakému zpravodajskému incidentu došlo a výsledky se na určitou dobu staly utajovanou skutečností.
Složení závodníků oddílu OOP tentokrát přímo odporovalo normálnímu rozložení podle Gaussovy křivky. V závodě totiž startovala 4 děcka, 3 vetoši v kategorii P, a pouze jediný v dospělé závodní kategorii, kde by ovšem hustota pravděpodobnosti výskytu sledované veličiny měla být nejvyšší. Z děcek se nejvíce dařilo koloběžkáři Enjaminovi v HD10, který obsadil 3. místo. Trať HDR úspěšně zvládli, jak další koloběžkář Imon, tak i pětiletá Lizabeth, které patří velké uznání jako nejmladší v kategorii. V H14 startující Amuel doběhl 19/30. V kategorii H55 zaujal Irka ve výsledkové listině zhruba střední pozici; na trati chyboval sice jen jednou, ale na víc než 11/20 mu síly tentokrát nestačily. Zajímavý oddílový souboj nastal v kategorii P, kde startující Arin, Arel a Iloš jsou vyztuženi dohromady třemi totálními endoprotézami. Iloš se sice u pořadatelů dožadoval otevření kategorie PB (příchozí s berlemi), ale nakonec vzal zavděk i kategorii P. Podle strategického plánu vystartoval nejdříve, vyzbrojen lobáckým držákem mapy, a v několikaminutovém závěsu za ním pak Arel následován Arin. Iloš si zanedlouho po startu zpestřil závod ztrátou své buzoly, kterou nešťastníkovi našla po chvíli na inkriminované místo dorazivší Arin s Arlem, čímž se celá trojice dostala na dohled. Z dohledu posléze vypadl Arel, který zjistil, že jednu kontrolu minul, vrátil se pro ni, ale pak, netuše litery pravidel, nenarazil znovu kontrolu následující, aby byl dodržen správný sled ražení, což nemohlo vést k ničemu jinému než k disku. Jako jediný z nich, schopný pohybu alespoň částečně připomínající běh, své kolegy později dotáhl, ale v tu chvíli se náhle odpojil Iloš, který narazil na svého nestartujícího, na trati lelkujícího kolegu, s nímž setrval několik minut v závažné diskusi, probíraje ortopedické problémy orientačních běžců a jejich správná řešení. Ve snaze zmenšit časový výpadek zvýšil v závěru rychlost svého belhání natolik, že totálně zasklil předposlední kontrolu, ač ji měl přímo na pěšině, po které se pohyboval. Tímto počinem byl oddílový minisouboj zcela jednoznačně rozhodnut ve prospěch Arin, majitelky dokonce dvou ze tří oddílových TEP. Máme neblahé tušení, že vytýkací řízení ze strany šéfky oddílu za nezvládnuté ražení kontrol oba hříšníky nemine. Určitě zaslouženě, protože dvě diskvalifikace v kategorii P, to je dost velký úlet i na Velký Újezd.
Oprávněnost kritiky svých svěřenců je u Vy Ociánové zcela na místě. A to nejen z pozice předsedy, ale hlavně z pozice v současné době nejlépe běhajícího člena oddílu OOP. To opakovaně potvrdila i v minulém závodě kategorie B, kde v D55B vybojovala velmi pěkné 2. místo. Její letošní fazona by mohla být pro nezasvěcené překvapivá. Nám je však jasné, že stejně jako u několika světových sportovních celebrit, které se po mateřství dostaly do nebývalé formy, funguje tento fenomén i u ní, pouze s tím rozdílem, že ne přímo, ale ob generaci. Její výkonnost je totiž zcela evidentně přímo úměrná zvyšujícímu se počtu jejích vnoučat.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu SmokeSignals
Nevada, USA
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (95)
Start letošní sezony OB se nám bohužel nepodařilo zachytit hned na jejím počátku, a proto můžeme informace o účasti a působení členů OOP na prvních závodech poskytnout pouze velice stručně a zprostředkovaně díky jiným spolehlivým zdrojům. Úvodním závodem jara bylo březnové mistrovství na klasice, kterého se zúčastnilo 7 závodníků, z nichž se nejvíce dařilo vítězce v D55 Vě Ociánové (1/9) a Onzovi Rajerovi v H65 (2/7). Druhý závod OŽ oddíl sám úspěšně pořádal, třetího v Hošťálkovicích se zúčastnilo 14 členů …. více zde
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (94)
Propozice 49. ročníku VÁNOČNÍHO BĚHU a 5. ročník memoriálu LADISLAVA KRÁLE
Pořadatel organizační tým „BěhOpava“ – spolek pořádá v neděli 18. 12. 2022 49. ročníku VÁNOČNÍHO BĚHU a 5. ročník memoriálu LADISLAVA KRÁLE. Start je v 10 hodin, ulice Englišova – brána Školního statku
Protože naši redaktoři stihli v podzimní části letošní sezony navštívit a přiblížit svým čtenářům pouze tři žebříčkové závody, což nás docela mrzí, rozhodli jsme se tento výpadek v našich pravidelných reportérských aktivitách alespoň částečně vynahradit investigativní účastí na závěrečném posezonním soustředění. Víme totiž, že takovéto relaxačně-sportovní akce mají pro fungování oddílu stále větší význam, protože v jejich průběhu, kromě sportu a zábavy, je možno probrat, ať už oficiálně či v kuloárech, i důležité klubové záležitosti, na které není při závodním shonu v průběhu sezony dostatek času, ale které mohou mít význam a vliv na směřování oddílu. …. více zde
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (93)
Podbeskydský hřebínek, oddělující od sebe dvě menší města, Frenštát pod Radhoštěm a Frýdlant nad Ostravicí, získal jméno podle svého severního vrchůlku Ondřejníku, což je poměrně nezvyklé, protože ten není jeho nejvyšší bodem. Pokud ale uvážíme, že jeho o něco vyšší konkurent tyčící se na opačném konci tohoto hřebínku se honosí pouze tuctovým názvem Skalka, bylo toto rozhodnutí, ať již bylo provedeno místními horaly v dávných dobách anebo osvícenými kartografy v době pozdější, zcela pochopitelné. Pod tímto geograficky upozaděným kopcem Skalkou se pak nachází obec jménem Kunčice, a protože míst s názvem Kunčice je u nás taky jako máku, rozšířila si svůj název o lokální upřesnění „pod Ondřejníkem“, aby si snad někdo nemyslel, že se nachází bůhvíkde jinde. Tato malebná až výstavní obec, která se díky své poloze ….. více zde
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (92)
Takovou „kulturu“ kulturní dům ve Staré vsi u Rýmařova už dlouho nezažil, možná naposledy před třemi lety, kdy byl rovněž hostitelem závodu v orientačním běhu. Tentokrát se tu ale sjeli závodníci ze všech tři oblastí severní a střední Moravy, a bylo jich tu tolik, že doslova praskal ve švech, a pro mnohé, hlavně pro neustále se rtuťovitě pohybující omladinu, mohl díky tomu posloužit i jako warm up, tedy cvičný zahřívací prostor. Nácvik prorážení hustníkových pasáží prováděli neustálým prodíráním se mezi stoly hustě obsazenými závodníky, přeskakovali pod jejich nohama válející se bágly, ze kterých si tito podle stadia svých příprav na závod postupně vytahovali a po stolech rozkládali sportovní oblečení, svačiny a další nezbytné propriety. V některých případech byli mládežníci nuceni rezignovat na přímé postupy a zvolit oběžnou trasu mezi stoly uličkami, které se zdály být volnější, takže mimoděk prováděli i trénink voleb postupů. A to vše pro přítomnou drobotinu záměrně připravil velký světoběžník …. více zde
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (91)
Pokud všímaví obyvatelé Bystřice pod Hostýnem, případně i některých okolních vesnic, zaznamenali v průběhu minulého sobotního dopoledne zvýšený příjezd osobních aut do svého regionu, mohli si myslet, že jim unikla informace o pořádání nějaké významné bohoslužby či poutní slavnosti. Osobní auta všech možných SPZ však neproudila strmou křivolakou asfaltkou na kopec Hostýn vypínající se nad městečkem, který je významným místem pro pořádání těchto církevních akcí. Z jeho vrcholu se do okolí hrdě rozhlíží dominantní chrám Nanebevzetí Panny Marie, zdaleka viditelný ze tří světových stran, zvláště poté, co kůrovec vyčistil část lesů v jeho blízkém okolí. Vozidla však pokračovala dále údolím podél potoka Ráztoky do podhorské vesničky, příznivcům orientačního běhu ….. více zde
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (90)
Pořadatelem posledního závodu, který jsme měli možnost navštívit a jako obvykle z povzdáli nenápadně sledovat, byl opavský oddíl známý pod vícero názvy (AOP, Nord, POBO či OBO), o jehož lehčí formě schizofrenie svědčí i to, že ač teritoriálně náleží do MSO, aktivně působí v oblasti HAN. Závodníci obou těchto oblastí, kteří se sjeli o sobotním dopoledni na loučce nacházející se v těsném kontaktu s hlubočeckou slepičárnou, se při dojezdu mohli spolehnout na výrazný orientační bod v podobě vysílače Hůrka, tyčící se na nedalekém stejnojmenném vršku, který se může pochlubit výškou přes 500 m, neboť už náleží k SV výběžku Vítkovské vrchoviny. Zvukové projevy stálých obyvatelek slepičince byly onoho dne přehlušeny nárazy nečekaně chladného větru prohánějícího se krajinou, a obvyklým hlukem linoucím se shromaždiště, kde si dorazivší účastnící závodu vyměňovali své poslední sportovní i životní zážitky …… více zde
Rubriky:Netříděné|Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Zápisky Joe Cafourka (89)
PROPOZICE : 
