Hrčavské výročí – jedenáct let s Joe Cafourkem
Zakrátko uplyne přesně 11 let od chvíle, kdy se v červnu 2013 zpravodajský tým redakce Smoke Signals nenápadně, téměř až v utajení, objevil na regionálních závodech orientačního běhu v Hrčavě, kde jsme měli v úmyslu rozjet dlouhodobý projekt týkající se sledování závodní činnosti nějakého oddílu moravskoslezské oblasti. Při rozhodování, který z oddílů si do projektu vybereme, nám ihned padla do oka skupina sympatických závodníků OOP, takže dále již nebylo co řešit. Plody naší investigativní činnosti týkající se sportovních aktivit tohoto oddílu od té doby zpracováváme a pravidelně publikujeme na jejich oddílovém webu formou reportáží z většiny závodů, jichž se členové tohoto oddílu zúčastňují. V prvních letech projektu jsme naše reportáže publikovali pod názvem Zápisky veterána, teprve později se do jejich názvu dostalo jméno šéfa naší redakce, Joe Cafourka.
Musíme sebekriticky přiznat, že jsme zpočátku ani pořádně nevěděli, do čeho se pouštíme, protože jsme o tomto sportovním odvětví měli jen mlhavé informace. Proto bylo hlavním cílem projektu získat co nejvíce praktických zkušeností, protože i my na americkém středozápadě sníme o tom, že tam orientační běh zapustí hlubší a silnější kořeny. Například velkým problémem, omezujícím v té době jeho rozvoj u nás bylo to, že hlavně v oblastech nevadské pouště bylo možno jen velmi obtížně zapíchnout do sypkého písku stojan s lampionem. Jsme si vědomi, že podobné záležitosti musely být pro širší orienťáckou veřejnost možná až úsměvné, ale to vyplývalo z naší neznalosti prostředí a amatérského přístupu ke specifikám a problematice OB. V současné době snad již vykazujeme dostatečnou míru zasvěcenosti a jsme přesvědčeni, že se v tomto úžasném orientačním sportu už dokážeme lépe orientovat.
Letošní závody v Hrčavě, jakoby pořádané právě na připomínku výše uvedeného výročí, byly záležitostí nejen oblastního žebříčku MSK. Třinečtí pořadatelé je připravovali v kooperaci se slovenskými kolegy zpoza nedaleké státní hranice jako souběžné závody i v rámci jejich žebříčku. Tyto závody byly pro slovenskou stranu pravděpodobně významnější než je běžný ŽC MSK, protože v počtu účastníků měli jasnou převahu, která byla zřejmá nejen při pohledu do startovních listin, ale především na shromaždišti. A že to pro ně nebyly jen nějaké lecjaké závody, svědčí i účast jedné z největších legend československého a později i slovenského OB, Oži Olláka. Všudypřítomná jadrná slovenština lehce převálcovala jak kratke zobaky z Ostravy a okolí, tak třineckou goralčinu či kultivovanou češtinu opavských závodníků. Škoda, že zde nebyly slyšet nejsilnější hlasivky oddílu OOP, ty by se v tamní konkurenci určitě neztratily. Převaha v počtech slovenských závodníků se projevovala hlavně u vyšších věkových kategorií, například v H65C byli z 22 startujících jen čtyři Moraváci. Příčina tohoto stavu je přímo do očí bijící. Slovenská populace totiž vykazuje u osob vyššího věku podstatně lepší zdravotní i fyzickou kondici než populace česká, což lze poměrně snadno vysvětlit rozdílnými stravovacími návyky obou národů. Oštiepok a brynza zapíjená žinčicou má podstatně vyšší nutriční hodnotu než tvarůžky zapíjené plzní. Tento propastný rozdíl by snad nedorovnaly ani anabolické steroidy. Teď jde o to, zda trvat na našich tradičních, pohnutou historií vyšlechtěných kulturních hodnotách a nechat se porážet v typicky českém sportu od našich slovenských přátel, nebo v těch tradicích trochu ustoupit s vidinou možného ozdravení naší populace. Toto je zásadní otázka, která se ovšem týká spíše budoucích generací než té současné veteránské a svou složitostí si určitě nezadá ani s problematikou a závažností důchodové reformy.
Většina členů OOP, kteří se pravidelně účastní závodů, pravděpodobně usoudila, že jeden závod za víkend je pro tak vzdálenou destinaci dostačující, a proto na sobotní klasiku dorazila jen pětice odvážnějších. Velkým překvapením byla zejména účast Artina Etráška, který, jak provinile přiznal, vytáhl ze svého depozitáře zakonzervované OB oblečení a propriety po dlouhých sedmi letech. A sám byl překvapen, jak mu to v těžkém horském terénu šlo. Nejen běžecky (již delší dobu na sobě intenzivně pracuje a pravděpodobně si svou rostoucí výkonnost chtěl ověřit i v orientačním závodě), ale i mapově zvládl svou trať v H35 výborně. Umístění 13/27 bylo pro něj velmi povzbuzující. Pro dolnolhotskou sekci, která je známá svým pozitivním vztahem k trampingu, musela být dvoudenní účast na závodech přímo lákadlem, a tak se nelze divit, že jsme její členy našli v již sobotních výsledcích. Nejlépe z nich zaběhla Anka, která v D35 dosáhla pěkného umístění 9/20 a potvrdila, že klasika její nátuře vyhovuje více než krátká trať. Ela v D16 si chodí závody svým tempem a umístění 12/16 je pro ni určitě uspokojivé. Iřík přes svou zkušenost ve své kategorii H55 dvakrát chyboval a jeho pozice ve spodní části výsledků již bývá standardem. Iloš svou trať H65 začal velmi špatně, nemohl se srovnat s mapováním porostů a po nezvládnutí postupů a dohledávek u první a třetí kontroly se průběžně potácel až na 15. místě. V dalším průběhu závodu sice ve svém tápání pokračoval, ale podařilo se mu vylepšit svou pozici v cíli aspoň na ucházející 8/21.
Na nedělní krátkou trať přijelo oddíl OOP doplnit několik čerstvých posil, které se měly pokusit o vylepšení celkové výsledkové bilance. Nejvíce se to podařilo Ýkorkovi, který se přijel do lesa odreagovat a zregenerovat poté, co si při rekonstrukci bytu s úspěchem oživil všechny své řemeslné dovednosti. Zdejší mapově pestrá trať H65 mu plně vyhovovala, doběhl na velmi pěkném 7/22. Řeťovi a Ilošovi, kteří se potýkají se zdravotními omezeními úměrnými jejich věku a nadměrnému opotřebení těla (i když kdo je v těchto věkových kategoriích nemá), tratě tohoto horského typu terénu s převážně náročným podkladem vůbec nesvědčí, a podle toho taky vypadaly jejich výsledky. Iloš si oproti sobotě ještě pohoršil až na 16/22, Řeťa doběhl 19/22. Rozmrzelost Iloše ze svého výkonu byla zjevná, místo vtípků, kterými obvyklé srší na všechny strany, se tentokrát po doběhu tvářil jako kakabus. Myslíme si, že při omezených možnostech pohybu je důležité zaměřit se na bedlivější mapování a pak by se z toho určitě dalo vykřesat více. Artin v H35 se mezi svými vrstevníky „neztratil“ ani na krátké trati, kde se svým časem opět přesně trefil doprostřed výsledkové listiny. Dlouhonohá Tella na trati kategorie D14 vynechala, pro ni asi z důležitých důvodů, pár kontrol, což samozřejmě vyčítacímu zařízení nemohlo uniknout. Ela si oproti sobotě o jedno místo polepšila (11/15), což se ovšem nedá říct o Ance, která svůj předcházející výkon zdaleka nezopakovala a doběhla 23/23. Buď se jí nepodařilo po sobotním závodě či noci pod širákem řádně zregenerovat, anebo přespříliš divočila v terénu, který chtěl spíše přesné mapování a rozvahu. Umístění Irky v H55 (17/21 ) a Vy Rabicové v D55 (8/9) odpovídá jejich současným možnostem.
Zapsal
Joe Cafourek
zvláštní dopisovatel krajánkovského časopisu Smoke Signals
Nevada, USA