V nějakém zatemnění mysli jsem se přihlásila po 10 (spíš 25) letech neběhání na orienťák. Na tom není v případě mírně vyhořelé matky nic divného (naopak – jde o rodinný vícegenerační sport, který svou podstatou báječně čistí hlavu v nepřímé závislosti na stupni zašpinění zbytku těla), zatemnění se tedy týká hlavně výběru závodu. Nedošlo mi, že Mistrovství Valašské oblasti na klasické trati v Hostýnských vrších neslibuje zrovna rekreační zážitek. K velké radosti rodinného nestora tohoto sportu, dědy, vypravuje naše domácnost hned tři reprezentanty. Jak říká Martin, v orienťáku je nejdůležitější imidž, proto otevíráme depozitář s oddílovými outfity a kupodivu nalézám i zánovní tretry s hřeby, model 2013. Bude to však stačit?
Cestou v autě briefujeme Majdu: „S buzolou umíš?“ – „Mami, chodila jsem 5 let do turisťáku! Umím i to s tou zimou…“ – „Azimut? Tak to dneska nebudeš potřebovat…“ Ok, popisy kontrol ji už naučit nestihneme, „umí“ přece z turisťáku mapu. Na víc už není čas, protože na start je 2,5 km (do ryzího valašského kopce). Cestou rozháním Majdiny obavy, že to bude trapas… Ale v lese není nic trapas, každý je soupeřem jen sám sobě… Nikdo tě nevidí, nesoudí, nehodnotí… Jen ty a les. A občas okolo profičí gazelí rychlonohý běžec, funící postarší pán nebo motivovaný žáček (a jejich ekvivalenty v dámských kategoriích)… Když nemůžeš, jdeš krokem a předstíráš, že studuješ trať v mapě… (za chvíli budu znát každý cm čtvereční bez předstírání víc než dobře). Tak jen mírný záchvěv tešostrachu a pak už startujeme.
Asi to vezmu popořadě: hned na postupu na jedničku se vyválím v bažině, neva, stejně prší, při postupu na dvojku už jsem „prošitá“ (jak říká kamarád ze sousedního oddílu stavu aktuální tělesné sešlosti bezprostředně související s výkonem), a ač ostrá údolí strategicky obíhám po vrstevnici, dobíhá mne nejen nefyzička, ale časem také pár o poznání svěžejších vrstevnic. Zažiju i kontrolu bezelstně ukrytou v hustníku tak, že se za 5 minut hledání mohu skamarádit s dalšími závodníky. To je tak krásně přítomná chvíle! Největší postup přes půl mapy volím opět po cestě směrem dolů a snažím se přesvědčit laktátová lýtka, že jde o výklus a ještě k tomu s využitím gravitace. Naštěstí boty drži bahenním podtlakem báječně na odkrvené noze, naneštěstí způsobují puchýře. Fenomén, který už 7 let v barefootech neznám. Tož i to je součástí zážitkového balíčku.
Po 84 minutách jsem v cíli. Úplně šťastná. A když doběhne děda i Martin, a taky Majda (těsně pod časovým limitem – jsem na ni tak pyšná, že to v těžkém terénu nevzdala a všechno našla!), je tu pravá orienťácká euforka💪 Tak kam mě vezmete příště?
